Ordinace doktora Františka - Nečekané dědictví (1/2)

Kapitola 1 - Nečekané dědictví

„Víš, Františku,“ řekla jednoho dne Jarča, „měl by ses na to už konečně vykašlat a dělat to, co umíš.“

František ležel na gauči, na hlavě mokrý hadr, a tupě zíral na strop. „A co jako umím?“

„Přece veterinu, jsi veterinář, jestli jsi na to zapomněl.“

„To bylo před patnácti lety a od té doby jsem to nedělal.“

Jarča si sedla na kraj gauče a hladila ho po ruce. „To se nezapomíná. Je to jako plavání, taky nemusíš plavat celý život, pak spadneš do vody a jak ti to jde.“

František zavřel oči. V hlavě mu stále pulsovalo, ale už to bylo snesitelnější. „V jiném oboru bys asi měla pravdu, ale ne ve veterinární medicíně.  Velká zvířata jsou tady na okrese pasé a u malých… šlo to strašně dopředu. Před patnácti lety to bylo očkování, odčervení, žlázky, ekzém, průjem a zápal plic, a zbytek se nechával osudu. Dnes se mění klouby, spravují se zuby, vždyť je to jak u lidí. Na to nemám.“

„Ale vždyť bys nemusel dělat všechno,“ řekla Jarča vemlouvavě. „Lidský obvoďák taky nedělá všechno. Dělal bys to jako předtím, a kdyby to bylo něco vážnějšího, poslal bys je někam na kliniku. Na tom úřadě se zblázníš.“

„Zblázním,“ souhlasil František. „Podáš mi ještě jeden prášek? A taky kbelík, asi budu zase zvracet.“

Jarča s povzdechem vstala. „Teď o tom nepřemýšlej, ale až ti bude líp, tak začni. Takhle už to dál nejde.“

František zhluboka dýchal a snažil se zvládnout další záchvat nevolnosti. Je to nesnesitelné, proč se tou krávou nechám vždycky vytočit? Přitom vidím, jak na to čeká, kolikrát jsem si říkal, že jí tu radost neudělám, ale ona ví, jak na mě. Pane doktore, to vás asi na té univerzitě neučili, že dvě a dvě jsou čtyři, že? Pana doktora má v každé větě, vychutnává si, že má pod sebou člověka s titulem, a jak může, tak si dupne. Jenže platit účty se musí, družstvo zkrachovalo a já přišel o práci. Ze psů a koček bych nevyžil, musel jsem na úřad a být rád, že mě vzali, o veterináře v těchto končinách zrovna zájem není. Docela to šlo, dokud nepřišla ta kráva rohatá. Ráno stojí u docházky a úderem sedmé dělá červenou čáru, aby viděla, kdo se o dvě vteřiny opozdil. A ty nekonečné porady o ničem, kdy nám práce stojí a všichni musíme poslouchat, jak ona řekla tohle tomu a tohle tamtomu, a ještě se povinně smát nebo obdivovat. Proč na tohle přistupuju? Jenže co mám dělat? Veterina mě neuživí ani dnes, časem možná ano, až by se to trochu rozjelo, ale co do té doby? Nevěřím, že by mě nechala ordinovat po večerech, nehledě na to, že bych potřeboval peníze na rozjezd, upravit si ty dva kumbály dole, nakoupit léky a nějaké nástroje, ale operovat neumím, tenkrát se to nedělalo… bolest byla zcela nesnesitelná. Naklonil se nad kbelík a začal dávit. Třeba mě ty migrény zabijí dřív a nebudu muset nic řešit, pomyslel si s úlevou a převrátil se zpátky. Hadr si posunul na oči a soustředil se na dýchání. Z polospánku ho vytrhlo zazvonění u domovních dveří. Za chvíli druhé.

„Jarčo, někdo zvoní!“ zavolal a měl pocit, že se mu hlava rozskočí. Po třetím jekotu zvonku se skulil z gauče a soukal se na nohy. Opatrně nesl hlavu ke dveřím. Za nimi stál pošťák.

„Máte doma ženu?“ zařval a František zaúpěl. „Já ji zavolám. Jarčo!“ 

Stále bylo ticho. „Asi věší prádlo,“ řekl pošťákovi a potácel se zpátky. „Běžte za ní, je na dvoře.“

Ke kbelíku to stihl včas. Padl na gauč a šmátral po hadru. Přetáhl si ho přes hlavu a přál si, aby byl mrtvý. Z dálky slyšel Jarčin smích a pošťákovo halekání, pak se dveře zabouchly a nastalo kýžené ticho. Ne nadlouho.

„Franto, to je od notáře. Kvůli dědictví.“

František se přinutil přemýšlet. „Co jsi zdědila? A po kom?“

„Dostavte se dvanáctého pátý ve věci projednání dědictví po paní Martě Halekalové, narozené dne dvacátého šestého čtvrtý devatenáct set dvacet dva. Proboha, kdo to je, ta Halekalová? V životě jsem to jméno neslyšela, to bude nějaký omyl.“

„Tak to vidíš, sotva máš něco zdědit, jedná se o omyl. To jsi celá ty. Byl by ještě jeden prášek?“

„Nebyl, už máš v sobě čtyři. Zničíš si žaludek.“

„Nezničím a čtyři v sobě nemám, odevzdal jsem je kýblu. Prosím tě. V hlavě mám tlupu permoníků a svítí si baterkami.“

Jarča s mumláním přinesla prášek a sklenici vody. Zamyšleně zkoumala dopis. „Půjdeš tam se mnou?“

„Co to je za den, středa?“

„Vím já? Dvacátého.“

František s obtížemi počítal. „To nepůjde, máme poradu.“

„Poradu máte každý týden, ale dědíme jednou za život. Vezmi si volno.“

František se naklonil nad kbelík a vyvrhl pátou tabletu. „Zkusím to.“

Jarča vzala kbelík a podívala se na dno. „Je skoro celý. Nemám ti ho opláchnout?“

„Dělej si, co chceš. Kdyby tě hlava bolela jako mě, jsi mrtvá, rozumíš?“

„Ale nejsem,“ řekla Jarča. „Ženský něco vydrží, to jen chlapi umírají s každou třískou.“

František neměl sílu se hádat. Tahle tříska mi propíchla mozek skrz naskrz. Soustředil se na dýchání. Kéž bych usnul, potřebuju to zaspat. Konečně cítil, jak se propadá do spánku. Celou noc prospal na gauči a ráno se mátožně vypravil do práce. Přišel deset vteřin před sedmou. Už tam stála. Významně se podívala na hodinky a dívala se, jak jde chodbou. Pak přímo před ním vzala červenou tužku a udělala v knize docházky tlustou čáru. „Zase pozdě, pane doktore. Už byste se měl naučit nastavit si budík, na to snad diplom nepotřebujete.“

Františka samotného překvapilo, jak je klidný. Vzal propisku a podepsal se pod čáru. „Možná ne, ale na rozdíl od vás ho mám.“

Při pohledu na její zrudlé laloky pocítil euforii. Ne nadlouho. Ukázala na dveře své kanceláře. „Buďte tak laskav. Potřebuji s vámi projednat porušení pracovní kázně.“

„A to?“

„Opakované pozdní příchody do práce.“

František cítil počátek pořádného záchvatu.„Tak mi to dejte písemně a já s tím zajdu za právníkem.“

Vykročil ke své kanceláři a pak se otočil zpátky ke schodům. Cestou popadl knihu a vytrhl z ní hrst papírů. Před jejími vytřeštěnými zraky je zmuchlal a strčil do úst.

„On se zbláznil,“ slyšel za sebou. Přemýšlivě žvýkal docházku a vyšel na parkoviště. V hlavě mu začínalo tepat. Snad to stihnu, vyplivl papír do koše a za ním pak obsah žaludku, tak ne, nestihnu. Jarča ho našla v jeho obvyklé pozici na gauči, s hadrem na očích a kbelíkem na dosah.„Už zase?“

Neodpověděl.

„Zavolám doktora. Musíš se dát trochu do kupy.“

Pokračování zítra.