Ordinace doktora Františka - Nečekané dědictví (2/2)

Milujte svého veterináře, nemá to v životě lehké. Ani s vámi, ani s vašimi mazlíčky.

Zbytek dne strávil František v mátožném stavu přerušovaném injekcemi a drůbežím vývarem. Takhle by se mi to líbilo, meditoval, proč by to nemohlo vydržet? Třeba mi dají invalidku. Místo invalidky přišlo rozvázání pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně.
„Dám to právníkovi,“ řekl František a sáhl po prášku.
Jarča mu podala sklenici.„A ty se tam chceš vrátit?“
„Nechci, ale musím.“
„Ne, nemusíš. Teď jsi nemocný, doktor tě nechá doma, jak dlouho budeš chtít, už jsem s ním mluvila. A zatím si najdeš něco jiného.“
„A kde?“ zeptal se František poraženecky.„Copak je někde pro stárnoucího veterináře práce? Nehledě na to, že mě po vyhazovu nikde nevezmou. Musel bych jít aspoň na dohodu. A ta kráva se dohodnout  chtít nebude, měla jsi ji vidět, byla jako krocan.“
„Zajdu za ní a vyřídím to,“ rozhodla Jarča.
„Prosím tě,“ zaúpěl František, „vůbec se do toho nepleť, snad jsem dospělý a svéprávný.“
Jarča neodpověděla. František se urazil. „Co tím chceš říct?“
„Vždyť mlčím,“ řekla Jarča překvapeně.
„No právě!“
„Nerozčiluj se, nedělá ti to dobře.“
„Ale nebudeš se do toho plést.“
„Nebudu, když nechceš.“
Za další tři dny přišla dohoda s žádostí o podpis a vrácení zpět.
„Tys tam byla!“
„Kde?“
„No u mě v práci.“
.A co bych tam dělala?“ hrála Jarča neviňátko.
„Cos jí řekla?“
Jarča pokrčila rameny. „Jen jsme si tak povídaly.“
„O čem?“
„Takové ty ženské řeči. Nic zajímavého,“ odbyla ho a popadla konvičku s vodou. Začala zalévat květiny.
„Jarčo, jak teď vypadám?“
„Jak teď vypadáš?“ opakovala. František to vzdal. „Fajn a co teď?“
„Teď si dáme svačinu a zítra jedeme k té notářce. Cítím v kostech, že nás čeká nějaké velké překvapení.“
„Vždyť jsi říkala, že tu, jak se ta bába jmenovala, neznáš?“
„Neznám,“ souhlasila Jarča. „Ale třeba ona znala mě. A dokázala mě ocenit. Na rozdíl od tebe.“
„Vždyť já tě taky dokážu ocenit,“ rozhořčil se František. „Copak bych jinak s tebou byl tolik let? Skoro všichni spolužáci už jsou rozvedený a mají mladší. Jak to, že je ta krabička prázdná?“
„Protože se musíš ty svoje stavy naučit zvládat i bez prášků, uženeš si vředy,“ řekla Jarča rozzlobeně. „Běž se projít a na nic nemysli. Relaxuj.“
František se o to pokusil. Domů ho přivezl soucitný soused, který ho přistihl, jak relaxuje zvracejíc na lavičce. „Jaruško, musíte si na něj dávat pozor.“
Vzdychla a odvedla ho ke gauči. „Na, tady máš prášek. A spi.“
K notářce jela sama, František odmítl vstát. „Nezlob se, ale nebudu se v tomhle stavu harcovat osmdesát kilometrů, abych zjistil, že napsali špatně adresu.“
Jarča neprotestovala. Vrátila se večer a nebyla úplně střízlivá.
„Co se stalo?“
Zachichotala se a šla k ledničce. Vytáhla becherovku a nalila si. „Nedáš si?“ mávla lahví.
František na ni udiveně civěl. Nikdy pití moc nedala. „Tak co se stalo?“
„Co by se stalo,“ upila a rozverně se svalila do křesla.
„Co to dědictví? Byla to shoda jmen nebo co?“
„Nebo co,“ opakovala Jarča  a zase se zachichotala. Františkovi začala lézt na nervy.
„Tak co je?“
Jarča mávla skleničkou. „Sedni si,“ poručila. František poslechl.
„Tak ta Halekalová byla sestřenice mé babičky. Nechala po sobě takovou ruinu u Prahy a já  jsem jediná žijící příbuzná.“
František si povzdechl. „Kolik to bude stát?“
„Co?“
„Demolice té ruiny.“
Jarča se zasněně pousmála. „To se nebude demolovat, to se dobře prodá.“
František nevěřil svým uším. „Vážně?“
„Vážně,“ potvrdila Jarča a olízla skleničku.
„Fakt se to dá prodat?“
„To si piš, že dá, kolem Prahy prodáš na bydlení všechno. I boudu pro psa.“
„A za kolik?“
Jarča se uculila. „Sedíš?“
„Jasně, že sedím, vidíš dvojitě nebo co?“
„Nějak se mi vlníš.  Podle realitky tak za dva miliony. Nejmíň.“
František chvíli uvažoval. „Chceš se rozvést?“
Jarče zaskočilo. „Proč bych se měla chtít rozvést?“ kuckala.
„No, jsem nezaměstnaný invalida.“
Jarča si přesedla vedle něj a pohladila ho po hlavě. „Fáňo, jsme v balíku. Oba. A ty si konečně budeš moci otevřít tu ordinaci.“
František zavrtěl hlavou. „Raději ne. Jarčo, já se na to necítím. Víš co?  Seženu si nějakou práci, to je jedno jakou, a  pojedeme na dovolenou. A uděláme si na zahradě ten bazén, jak jsi vždycky chtěla, jo?“
Jarča vstala a přinesla ještě jednu skleničku. „Já ti řeknu, co uděláme. Ty pojedeš na měsíc do lázní a dáš se trochu dohromady. Já vyřídím ten prodej, seženu povolení, architekta a zedníky, a až se vrátíš, přistavíme vedle garáže krásnou malou ordinaci. Do roka a do dne začneš. Ne, Františku,“ utnula jeho námitky, „tyhle peníze investujeme. Na dovolenou pojedeme, až na ni vyděláš. A na ten bazén taky.“

Pokračování zítra

---