Zlo si nevybírá

Byla temná a strašidelná noc. Houkání sovy, zlověstné skučení vichru, občasné zavytí vlka to vše dohánělo Alerii k šílenství. Proč zrovna ona musí jít ven o takové strašlivé noci? Vše to zavinila její hloupost. Pohádala se s rodiči, no spíše s otcem, vlastně jenom s ním, a ten ji vyhnal ven se slovy, že když je už tak dospělá a chytrá jistě se o sebe postará sama. Matka se naopak přimlouvala, prosila za ni, klečela před otcem, ale nebylo to nic platné. Kdyby se Allerie bývala jen urazila a zalezla za pec, otce by vztek jistě do rána přešel, a na všechno by se zapomnělo.
     Teď se musí sama bez jídla a vody plahočit lesem a doufat, že ji v nějaké přilehlé vesnici zaměstnají alespoň za kus chleba. Z počátku její cesty ji velice posiloval vztek, ale ten postupem času začal přemáhat strach, les začal být hlubší a měsíc, na který vždy hubovala když ji svítil oknem do světnice a ona nemohla spát, zašel. Jako by tušil její vzrůstající strach a smál se za hustou oponou z mraků a mlhy. Také začala ta houstnout.
     Prapodivných, nervy drásajících zvuků, začalo přibývat. Allerii se zdálo, že zahlédla zpovzdálí ji pozorující zlé oči. Začala utíkat. Zaslechla za sebou nějaké zvíře. Běželo a funělo. Ne to nebylo jedno zvíře.  Bylo to víc zvířat. Smečka. Vlci! Je ztracena! Zoufale zrychlila běh a vykřikla. V mlze narazila do stromu až ji posadilo na zadek. Bolest pulzovala v hlavě. Za zády štěkot, vrčení. V tom dostal nárazem otupělý mozek nápad a tělo začalo šplhat. Šplhat co nejvýš, zachránit se. Lezla. Necítila nic, žádný vztek, jen vyčerpání, únavu. Spát. Oči se jí zavřely a Allerie zapletena do větví stromu usnula nevnímajíc zuřivý štěkot, vrčení a houkání sovy.
                                                                     
                                                                        *

      Sluneční světlo, krásný nový den. „Mami, představ si jaký jsem měla včera hrozný sen, mami posloucháš mě, mami, mami,“ Allerii ztuhla krev v žilách proč má tak otlačené tělo? Proč do světnice fouká vítr? Proč má v posteli větve? Lesem se rozlehl zoufalý  výkřik, následován pláčem. Pláčem ztracené dívky, toužící po matčině náruči.
      Zrudlýma očima se podívala dolů ze stromu vlci už odešli, ale co když čekají ve skrytu stromů? Trvalo asi hodinu, než se odvážila slézt. „Musím se sebrat,“říkala si pro sebe, „pokusím se dostat domů. Ale jak?“ Na tváře třináctileté holčičky se užuž hrozily drát slzy, ale v tom zahlédla řadu polámaných větví, které značily že tímto směrem tudy někdo velice spěchal. Zaradovala se a rozběhla na cestu domů. Chvílemi si byla nejistá ale snažila se držet svého směru po půl hodině běhu a chůze ji prostředí začalo být povědomé. Radostně se rozběhla. „ Už nikdy se s otcem nepohádám,“slibovala si, „ až přijdu do vesnice odprosím ho na kolenou, i kdybych do konce života měla dělat ty nejšpinavější práce.“ Radost, a nová chuť žít naplnila její dětské srdéčko samou radostí začala plakat. V tom ucítila kouř. Vyběhla z lesa a uviděla vesnici. Ne, uviděla spáleniště. Ohořelé chalupy. Těla naražená na kůlech. Ohořelá a zohavená těla a mezi nimi – otec a matka s tvářemi ztuhlými v grimase hrůzy. Nebyla schopna křičet. Nebyla schopna plakat. Ještě včera to byla živá vesnice se štěkajícími psy, kdákajícími slepicemi, sem tam zabučely krávy, nebo zabečely 0ovce, ráno a k večeru bylo slyšet hlasy veselých i smutných vesničanů, kteří odcházeli, na pole, nebo se vraceli, křik jejích přátel, Karliny, Anny, Toma i toho malého roztomilého Jakoubka. A teď, ani ptáci nezpívaly. Všechno se v ní zhroutilo, podlomila se jí kolena a Alleria se zhroutila k zemi.                          
      

Pochmurné ticho. Vítr zápasící s větvemi stromů vydával zvuky, při kterých tuhla krev v žilách. V sílícím větru poletující částečky prachu narážely do obličejů lidí putujícím ve velkém zástupu bůhví kam. Průvod nevypadal nijak vesele, spíše pochmurně. Spousty otrhaných zubožených postav, vypadajících jako by se měly každou chvíli zhroutit, několik roztrhaných, oplachtěných selských vozů a vojáci, pochodující na okrajích  zástupu, které od zubožených lidí odlišovala jen výzbroj. Vyčerpání šlo společně s průvodem a zoufalství mu šlapalo na paty.
To nebyly jen částečky prachu, co narážely do obličejů lidí. Do tváří jim bil i popel. Avšak ne popel z ohniště nebo komína, tohle byl popel smrti. V čele kolony jeli tři rytíři na koních. Prostřední zvedl hlavu,  a spatřil vypálenou a vesnici, tak jako mnohokrát v tomto dni. „Proboha, Martine, oni byli už i tady.“
„To není možné,“odpověděl užasle muž jedoucí po jeho pravici, „jak se mohli dostat tak daleko?“
„Musíme zastavit, Thomasi,“ promluvil třetí muž, zvedajíc hlavu z koňské hřívy, a upravujíc si zaschlou krví nasáklý obvaz na levé noze, „podívej se za sebe ti lidé už nemohou jít dál, musíme se utábořit.“
„Až přejdeme tu vesnici, nechci celou noc čuchat smrad z mrtvol. a těm lidem by to asi taky moc na morálce nepřidalo,“ odpověděl ten co byl nazván  Martinem.
„Martin má pravdu Jindro,“ přidal se Thomas, očividně vedoucí celé kolony, „ale obejdeme ji, kvůli slabším povahám, myslím si, že kdyby  museli vidět všechna ta zvěrstva v tý vesnici, přibilo by nám tu pár šílenců. Utáboříme se támhle na  planině, řekněte chlapům, ať tam srazí vozy.“
„To bude k ničemu,“ odplivl si  Jindra, „mezi ně se stejně všichni nenamačkáme.“
„Lepší něco než nic,“ ukončil Thomas rozhovor, „a to spáleniště, to si prohlídnem sami.
                                                                     
                                                                       *

„Občas mi vrtá hlavou, kde se v nich vzala taková nenávist, proč jenom nezabijou, proč musej ty lidi mučit. Kdyby po nich něco chtěli vyzvědět, to by se dalo ještě pochopit, ale oni prostě přijedou do vesnice obyvatele umučí, všechno spálí, všechno co je lidské a zase odjedou, nechápu to.“
„Společně s nimi přišlo mnoho otázek,“ odpověděl Thomas, „Třeba odkud přišli, kdo je poslal a co chtějí.“
„Počkejte na mně,“ zaslechli na sebou. Thomas se pousmál.
„Blbec, procedil Martin mezi zuby, „jasně jsem mu řekl, aby zůstal ležet. To toho nemá dost? Jeho ruka na sekeru dlouho nezapomene a před pár dny jsme se mohli podívat skrz jeho stehno,“ zlobil se na svého mladšího bratra.
„Nesuď ho tak přísně, pamatuješ na Starý Hadron? Tenkrát jsi šel do bitvy a mohl jsi hýbat jen levou rukou.“
„No, tenkrát to bylo potřeba, nemyslím si, že prohlídka vypálené vsi je něco tak nesmírně důležitého."
„Přece by jste tam nešli beze mě,“ přerušil je funící a kulhající Jindra.
„Neříkal jsem ti snad jasně, abys zůstal ležet? Mám sto chutí poslat tě zpátky.“
„Ale já ...“
„Jaký ale, zase se ti otevře rána a …“
„Mlčte!“ Přerušil je Thomas , „ je tu něco živého.“
„Nemluvil tady včera někdo něco o zvěrstvech a šílencích?“, optal se ještě rozzuřený Martin. Thomas ho mávnutím ruky přerušil a soustředil svou mysl na podnět, který dostal. Starý paladin už sice dlouho magii nepoužíval, naposledy po bitvě o Starý Hadron, když Martinovi uzdravoval pravou ruku. V jeho mysli se začal formovat obraz vypálené vísky jako za toho nejbělejšího dne. Letěl. Připomněl si podnět a nechal se jím řídit. V tom uviděl malou dívku. Ležela na zemi jako mrtvá, ale to paladia neoklamalo. „Žije,“ vykřikl a otevřel oči.
„Kdo žije?“ zeptal se nervózně Jindra.
„Tam, ve vesnici,“ odpověděl mrkající Thomas probouzející se z evokace. „Malá dívka, na druhém konci vesnice leží  u lesa, ale žije.“
„Fofrem,“ rozběhl se Martin následován oběma svými druhy.
„Jak mohla přežít?“ zafuněl Jindra.
„Nevím,“ odpověděli dvojhlasně jeho přátelé.
 
                                                                       *
Alerie otevřela oči. Cosi v ní co ji nutilo zemřít se náhle, jakoby přičiněním někoho jiného zlomilo. Uviděla, jak se nad ní tyčí tři muži v brněních.
„Mami,“ vykřikla.
„Tvá maminka tu není, děvče,“ promluvil ten nejstarší. Dívenka začala vzpomínat. Utekla, vrátila se do toho, co vesnicí bývalo. Viděla matku a otce jak… Dala se do usedavého pláče. Největší muž k ní přistoupil a vztáhl k ní ruku. Ucukla.
„Neboj se maličká, neublížíme ti,“ řekl neuvěřitelně příjemným a starostlivým hlasem.
„Proč zabili maminku a tatínka, pane rytíři? Co komu udělali. Proč spálili vesnici? Nikdy jsme nikomu nic neudělali. Proč?“ Děvčátko se ptalo se zoufalstvím, beznadějí a opuštěností v očích. Ptalo se a z očí se ji řinuly slzy jako hrachy.
„Nevím, maličká, já nevím,“ odpověděl paladin a dotkl se jejích ramínek. Alerie najednou ucítila příjemné teplo, teplo domova. Před očima se jí rozlila zlatá záře.
„Spi, maličká ,“ozval se vzdálený hlas. Zavřela oči a usnula.

                                                                 *
„Co s ní Thomasi?“
„Co by, chceš ji tady nechat, aby ty skřeti dokončili to co začali?“
„Ale ne, měl sem na mysli, kdo se o ni bude starat.“
„Aha, třeba ty, Martine.“
„Já, vždyť o dětech nic nevím. Co když bude chtít třeba nakrmit, přebalit, nebo nedej bože na záchod. Co bych si počal?“
„Martine, tomu dítěti je dvanáct nebo třináct let. V tomto věku vykazují děti již jakési dovednosti, mezi které zajisté patří zvládání základních fyziologických  potřeb a přebalování u nich už několik let není vůbec potřeba.“
„No vidíš, jsi naprosto dokonale informován. Když vezmu v potaz, že sto byl ty, kdo ji našel, navrhuji, aby byla předána tobě. Hej, co to děláte s tím vozem, držte se stranou ať do někoho nenarazíte! Zdravím nového otce, povinnost volá.“ Martin ukončil rozhovor pobídl svého koně, černého jako uhel a rozjel se do Přední části kolony udílet rozkazy. Jak to jen ti mladí dělají, dokážou se vyhnout jakékoli práci navíc, postěžoval si pro sebe Thomas. Bylo k polednímu. Ohlédl se. Na kozlíku jednoho z vozů jedoucích za ním sedělo děvčátko s blonďatými vlásky a zelenýma očima neustále smutné a zachmuřené. Vyjel s koněm z řady a čekal, až ho vůz dojede. „Kdy se vzbudila?“ zeptal se vozky.
 „Před malou chvilkou, pane.“
 „Pořád ještě nemluví?“
„Ani slovo, pane. Paladin se podíval na dívku. Ani nemusel používat magii, aby zjistil co jí je. Šok, který utrpěla, z ní učinil nemluvící trosku. Musím se hodně snažit, pomyslel si paladin. V tom začali koně nervózně frkat.
 „Thomasi!,“ paladin poznal Martinův křik. Okamžitě nasadil svému bojovému hřebci, ostruhy a vyrazil vpřed. Začala se otřásat země. Ucítil kouř a zaslechl zoufalý křik, křik kterým křičí jen trpící a umírající. V trysku si rychlým pohybem sklopil hledí na své helmě a v duchu si přál, aby ten hrozný zmatek způsobila nějaká obyčejná nehoda, přesto že moc dobře věděl, že tomu tak není. Vyřítil se na špici konvoje a tam se potvrdily jeho nejčernější  obavy, uviděl  to co způsobilo tenhle zmatek Nějakých sto metrů před kolonou stál na podivném koni, jezdec v rudozlatém plášti s kápí. Kůň by byl důvodem k panice i bez svého majitele. Viselo z něho spousta hnijících orgánů a rozpadávající se kůže na hlavě a čenichu odkrývala zkažené zuby. Jezdec držel v ruce zlacenou hůl se smaragdově zelenou koulí na špici. Mrtvý rytíř. Chystal se k vržení dalšího kulového blesku proti průvodu. Ten první rozbil vedoucí vůz a odsoudil k smrti několik lidí ,několik jich zmrzačil a další se pak váleli  po zemi, snažíc se uhasit oheň jenž je zasáhl. Martin věděl proč má zavolat Thomase, kdyby zaútočily na temné stvoření sami, snadno by uniklo a zaútočilo znovu. Thomas neztrácel ani vteřinu. Ani nezastavil, ani nezpomalil běh. Zkoncentroval mysl a vykřikl zaklínadlo. Vržená vlna bílé magie vyletěla proti netvorovi z temnot. Ten se ale včas otočil a vrhl proti přibližujícímu se Thomasovi kulový blesk. Starý válečník bleskově zkřížil ruce do ochranného znamení. Náraz mu neublížil,ale srazil ho ze sedla. Jen co popadl dech vyskočil na nohy. Mrtvý rytíř nejprve zakolísal a pak se jeho kůň rozpadl a proměnil v  plesnivou zdechlinu a jezdec spadl do té hromady kostí a tlejícího masa. Thomas na nic nečekal vytasil svůj lesknoucí se obouruční meč, popsaný mocnými magickými runami, jejichž tajemství a význam znají zaříkávači z Vaggarských hor, hor jenž patří paladinům. Tasený meč se  stříbrně zaleskl a jeho majitel se vrhl na nepřítele proti němuž mohl jako jediný z karavany něco zmoct. Rozmáchl se, a sekl. Jeho meč však místo do nestvůry narazil do kusu kamene. Thomas instinktivně ukročil doleva, skrčil se a v obratu máchl mečem. Právě včas. Nad jeho hlavou proletěl zelenavý paprsek a neškodně zakončil svou dráhu v kameni, co před chvílí sám od sebe vyrostl ne cestě. Za mrtvým rytířem zadrnčely tětivy kuší, zasažená kreatura vydala zvuk syčícího hada. Její hlava přestala syčet až po Thomasově mocné ráně, když ležela na zemi vedle znetvořeného těla. To se začalo rozkládat, až z něj na zemi zůstalo to samé co před tím z jeho koně.
  Thomas se rozhlédl a uviděl jak k němu běží dívenka s blonďatými vlásky a zelenýma očima. „Pane rytíři,“ křičela, „ to byl on, ten co zabil Tatínka a maminku?“
„Ne dítě, byl to jen jeden z nich.“
„A kdo jsou pane rytíři, proč nám ubližují?“
„Orkové maličká.“ Thomas si až teď uvědomil únavu a vyčerpání. Zaslechl za sebou dupot. Zatočila hlava a ztratil vědomí. Zezadu jej chytily Jindrovy a Martinovy ruce.