hrdina mojí doby

Byl tichý podvečer a v záparčí

hlučela skupinka lidí, smáli se totiž

umolousanému řečníku, ten povídal

i vypadal jako Cicero.

 

Prý v dětství, jak nejednou podotýkal

zažil spoustu dobrodružství

a splněných snů –

některé zažil se mnou.

 

Poslouchal jsem z povzdálí s vervou

číhající šlemy, jež větří oběť,

pevně sevřel mé city a v náručí

té nejmohutnější nostalgie

 

udolal a zhatil všechny představy

budoucna.

Jak milé potěšení skýtal všem

posluchačům – radost, stesk a mír.

 

Vnesl je do meandrovitých cestiček

 i stromy děkovaly lehkým vánkem

byl opravdu rád, že žije

a vzpomínka s ním.

 

Krása nadzemských prostorů jím

prochvívala, vždy když si vzpomněl

na zasněžený kopec,

který jen dvakrát nesjel....

.... po nohou

 

i na námrazu všude kolem

po chodnících,

na rozbitou vázu vinou poletujícího

plyšového medvěda

 

na bitvy u staveb dnes již celistvých domů,

na bodnutí včely, šrámy z pádu z kola,

na naše maminky, když obě vařily –

my čekali na oběd snad milionkrát

i když jsem neměli nikdy hlad.

„Hej Lubo“

 

…kdosi na něj zavolal

a my vpadli

v skutečnost

 

Jeho bezvlasou hlavu pokryl kapucí

a v chladu již pozdního večera

se vydal

vzpomínat jinam..

 

Pak jsem si uvědomil, že

mohl dokázat čehož si zamanul.                        září 03

---