Moje vzpomínky na maminku 1.část

Moje vzpomínky na maminku-1.část

Milá čtenářko,

Ano,nespletl  jsem se ve svém oslovení, ČTENÁŘKO, neboť tohle povídání je určeno pro citlivé ženské srdce, i když ho napsal muž. Je upřímným vyznáním lásky k té „ nejkrásnější „ ženě jakou muž potká ve svém životě pouze jednou.A žádná jiná ji nemůže nikdy nahradit….to vše si většinou plně uvědomíme teprve tehdy, až ji ztratíme.Jestli tam někde jsi a nasloucháš….nechť tohle mé povídání potěší  Tvé dobré srdce, maminko, stejně jako potěšilo moje , když jsem to psal. Mé dnešní povídání nebude snadné čtení, nebude to pohádka na dobrou noc, ale život píše scénáře někdy trochu jinak, než bychom si přáli.  

Ještě jednou, dobře to uvaž, zda číst tyto řádky…..ale myslím , že vím jak se rozhodneš. Vím, že ráda objevuješ život s tím vším, co přináší..radost, bolest, pohodu i melancholii……obrazy i hudbu….ano a to jsem já..pokud mne chceš lépe poznat a lépe mi rozumět..celá moje bytost..to jsou obrazy a hudba nerozlučně spjaty v jeden celek.

Proč jsem se vlastně rozhodl napsat Ti tenhle příběh? To vážně netuším, jedno však vím jistě, musím to udělat. Nosím to v duši a jsem vděčen za tu šanci, že to mohu ze sebe vydat, že mi někdo bude chvíli laskavě a s porozuměním naslouchat.

Ne, už vlastně vím  proč to píšu právě Tobě. Pevně věřím, že tam najdeš  něco , co Ti třeba v životě jednou pomůže.Tak tedy udělej si čas, nespěchej, pohodlně se usaď, zapomeň na všechny svoje starosti a nech se unášet dnešním příběhem, neboj se, nebude to tak strašné ani tak dlouhé, zvládneš to, to ti slibuji.

Ale k našemu příběhu. Vlastně začíná dnešním večerem, kdy jsem se vydal , sám, jak bývá mým zvykem, na noční vycházku  ..nahoru  na kopec, chodím vždy až úplně nahoru ke Kalvárii, která vypadá krásně ve tmě, když je osvětlená reflektory…a pak jdu druhou stranou dolů podél hradební zdi, je tam úplná tma, trochu se prodírám listím, cítím jejich vůni, a….zní ve mně vzpomínky a hudba…….jsem zase ten malý chlapec…vidím svou maminku, slyším její zpěv, zpívala si neustále a mimo to uměla krásně malovat. Jsem vlastně její věrný obraz, otec byl blond a neměl pro její snivou a romantickou duši moc pochopení, maminka měla černé vlasy, jiskrné oči, byla velice krásná jako mladé děvče, mám její svatební fotku….slyším jak mi říká..ne, aby ses zase toulal někde v lese až do tmy…..vím, že mne měla ze všech svých dětí nejradši, i když to zní divně /mám ještě mladšího bratra a starší sestru/ ale řekla mi to těsně před svou smrtí, můj bratr a sestra jsou jakoby z jiného  těsta ,ale já byl maminčin od hlavy až k patě, dnes to dobře vím. Miloval jsem ty chvíle kdy jsme bývali spolu sami, já jako malý chlapec neustále něco maloval, ona dělala něco v kuchyni, byla neuvěřitelně pilná, nikdy vlastně neodpočívala, při tom si zpívala, miloval jsem tu atmosféru a krásně se mi při tom malovalo. Měla strašně ráda přírodu a zvířata. My jsme nikdy doma neměli ani psa ani kočku, byli jsme chudá početná rodina, malý byt, ale mé vzpomínky na dětství  jsou překrásné.

Vyprávěla o svém dětství, vyrostla v chudé vesničce na jihu , na pomezí  Moravy a Jižních Čech, když byla ještě malá holčička zemřela ji máma, kterou ona strašně milovala, měla pak novou mámu, macechu, ale tu neměla ráda a hlavně ona neměla ráda ji /je to jako pohádka až na to ,že je to pravda/.  Moje maminka chodila ráda do školy, ale macecha ji skoro nikdy nechtěla pustit, tehdy byla jiná doba, maminka prostě musela zůstat doma a dřela na poli od rána do večera.

Měli  psa  Broka, který byl jejím miláčkem /a ona jeho..jsem si tím jist/a hlavně měla  koníčka,který jim pomáhal při práci na poli, moje maminka ho zbožňovala a on ji, chodil všude za ní jako ochočený psík, ale přišla válka a s ní nařízení od fašistů, odvést vše na porážku, aby bylo maso pro vojáky, macecha dobře věděla, jak moje maminka miluje toho koníčka, přesto ji nakázala, že právě ona ho má odvést k řezníkovi, slzy jako hrachy se mi kutálely z očí, když mi máma vyprávěla, jak ho vedla, jak hořce celou cestu plakala a on šel za ní poslušně jako pejsek, protože ji miloval nejvíc ze všech lidí na světě a měl k ní takovou důvěru, dobře věděl, že ona mu prostě nedokáže ublížit. Od macechy dostával někdy bičem,když se vzpouzel, neměl ji rád, asi to cítil  jak se chová k jeho milované Mařence /moje máma se jmenovala Marie a jako panenku Marii si ji stále chovám ve svém srdci/ a moje maminka ho bránila vlastním tělem a někdy to taky schytala. Potom mi maminka vyprávěla  jak ji dlouho pronásledoval ten  pohled těch  krásných věrných hnědých očí ,když se s ním loučila, tak plný lásky, oddanosti a důvěry. Nikdy se toho pocitu viny moje máma nezbavila.

Jak malicherné mi někdy připadají naše velké problémy, pocity deprese , které nás čas od času přepadají. Možná si řekneš, kde se v tom příběhu vytratil maminčin pravý tatínek ?  Byl to plachý, nesmělý člověk, bezvýhradně se podřizoval všemu, co řekla jeho nová žena. Přesto ho moje maminka velice milovala a vždy na něj  vzpomínala..můj hodný tatínek.

The ways of God are strange…….cesty boží jsou nevyzpytatelné….moje máma věřila v Boha, i když o tom nikdy nemluvila /od ní jsem se naučil považovat otázku víry za naprosto soukromou intimní záležitost/. Na mne to vše mělo opačný účinek, neměl jsem rád  kostel a vše s ním spojené, měl jsem hrůzu z náboženských obřadů,jako chlapec jsem byl samotář, utíkal jsem do lesa na dlouhé vycházky, někdy jsem se vracel až za tmy, moje máma to věděla,měla o mě strach, párkrát jsem to taky pěkně schytal, ale já hledal něco krásného, harmonického, čistého a nacházel jsem to jedině v přírodě, jenom ta dokázala naplnit mé citlivé srdíčko krásou, harmonií a pocitem že svět není tak špatný…jak se zdá. Byl jsem strašný samotář, vždy jsem zásadně chodil sám, miloval jsem svoji oblíbenou trasu ke třem rybníčkům, šplhal jsem po úzké stezce, kterou málokdo znal, většina lidí to obcházela po silnici, cesta byla strmá, vedla přes skály několik kilometrů nahoru až k vesnici Újezd, ale ještě než se vyšlo z lesa, byl tam palouček a na něm mé tři dobře ukryté rybníčky. Miloval jsem to místo, málokdo ho znal, po silnici se tam dostat nedalo, muselo se šplhat po strmé cestě do skal, bylo tam vždy liduprázdno, jen les, vodní hladina /rybníčky byly mrňavé, takové větší kalužiny, ale vytékal z nich potůček,který jsem miloval, utíkal dolů ze svahu, byl pro mne vodítkem, nikdy jsem tam nezabloudil, ani  když jsem se vracel za tmy, slyšel jsem ho bublat a podle toho jsem vždy trefil./ Od té doby miluji dvě věci, noční cestu lesem a bublání potůčků. Zůstával jsem tam , naprosto sám, tichý a podivně rozrušený vší tou krásou kolem, vše jsem jen pozoroval, to mne naplňovalo, měl jsem pak krásný pocit na duši.

Moje máma od té doby nenáviděla fašisty, ale opět nás život poučí  jak všechno může být jinak.

Její o hodně starší bratr Hans, moje maminka byla vlastně napůl německé krve, žili blízko hranic na jihu, babička byla čistokrevná  Němka, maminčin bratr Hans odešel ještě před začátkem války do Německa,našel si tam práci, oženil se , a když přišla válka, tak musel narukovat a bojoval na opačné straně fronty, za fašisty.

Přesto všechno měla maminka svého bratra velice ráda a on ji, po válce nás přijel navštívit, všichni kamarádi mi záviděli, když nás strýček vozil svým velkým bourákem a já byl na to pyšný a moc jsem tomu všemu nerozuměl, vlastně spoustu věcí nechápu ani dnes, ale taky takový je ten náš život.

Nevím ani  ,zda mám vyprávět dál, teď teprve přijde to nejtěžší a Ty už jistě musíš být z mého dlouhého povídání unavena.

Ale to co  jsem Ti chtěl sdělit..ještě nebylo řečeno…to co napsal život je někdy  mnohem ,mnohem zajímavější , krásnější ale i bolestnější než všechny filmové či románové příběhy.

Běž si odpočinout, dočteš si ten náš  příběh až v další příloze, pokud budeš o to stát.

Přeji Ti pěknou dobrou noc.