Dopis pro pana listonoše

Bylo ráno, sychravé, chladné a poněkud větrné. Lampy ještě nestačily vychladnout z celonočního svícení. Listí odpočítávalo vteřiny podzimu. Domy v Ptačí ulici se teprve probouzely. Náš muž vstal jako obvykle o minutu dříve, než budík stačil zazvonit. Vymrštil ruku, stisknul tlačítko a displej se vynuloval. Posadil se na posteli. Ještě stále měl zavřené oči. Promnul si je a až nyní je otevřel. „Dobré ráno“ poznamenal. Pak následovaly úkony, jež byly jakýmsi každodenním rituálem. Nejdřív koupelna, pak rychlá snídaně, rozloučení s kočkou a vzhůru do práce.

Náš muž byl listonoš. Každé ráno musel vstávat velmi brzy. V létě se vstávalo lépe. Vždy, když se pak kalendář přehoupnul k podzimu, byla rána temná a studená. Nebylo nic, co by člověka lákalo ven. On byl ale svědomitý zaměstnanec. Řekněme muž na pravém místě. Vyšel ze dveří, aby pak mohl pokračovat Ptačí ulicí směrem na malé náměstíčko a pak dál až k pobočce městské pošty. Zaklepal na stará velká vrata. Nejprve se nic nedělo, až po chvíli z vrat vykoukla rozcuchaná ženská hlava a rozmrzele muži podala brašnu. Pak se dveře hlasitě zabouchly. Scéna netrvala déle než pár vteřin a byla pokaždé stejná.

Náš listonoš tam stál, v ruce třímaje brašnu nacpanou novinami a dopisy. Vypadala, že každou chvíli praskne. Ale nikdy prasknout nemohla, protože byla z pravé kůže. To muž dobře věděl. Měl ji proto rád. Přehodil si ji přes rameno a vykročil k prvnímu domu. Venku nebylo člověka, kromě listonoše. Chodil od domu k domu, roznášel dopisy a noviny a reklamní letáky a sem tam balíčky a balíky a někdy složenky a úřední dokumenty. Každý den, každé ráno, už dvacet let, pořád stejně. Procházel stejnými cestami, zastavoval se u stejných domů a schránek. Svou cestu znal nazpaměť. I kdybyste ho vzbudili o půlnoci. Dokázal by vám se zavřenýma očima krok po krůčku odříkat cestu, kterou každý den absolvuje. Dokázal by popsat schránky, jejich velikost, tvar i barvu, tak jak jdou za sebou. Nikdy nechodí jinak.

Dnes se však vše změnilo. Stalo se to, když mu v brašně zbyl poslední dopis. Ten, komu patřil, bydlel až na konci dlouhé Zobí ulice. Náš listonoš to věděl, proto si ho nechával až nakonec. Jenže cestu do Zobí ulice dnes blokovala velká cedule lemovaná červeným výstražným pruhem a s oslnivě žlutým nápisem „Zobí ulice dočasně uzavřena z důvodu opravy vodovodního potrubí!“ Náš listonoš na tu ceduli nevěřícně zíral. Nevěděl, co má dělat. V tu chvíli se zhroutil celý jeho svět. Přemýšlel o tom, že když nedoručí dopis svému majiteli, bude to pro něj mít nedozírné následky. Přemýšlel, jak by tedy mohl problém překonat. Divné stroje a přístroje zabíraly takřka celý prostor. Obejít ji tedy nepřicházelo v úvahu. Mohl by zavolat někoho z dělníků a poprosit jej, aby dopis do schránky hodil za něj. Rozhlédl se kolem. Bylo příliš brzy. Nikdo ze zaměstnanců potrubní společnosti ještě nepřišel do práce. Napadlo ho, že by mohl dopis doručit později, ale tuto myšlenku ihned zavrhnul. Přeci ten dopis může být důležitý.

Muž tedy stál s poloprázdnou brašnou a beznadějně hleděl na ceduli. Najednou ho něco napadlo. Dům na konci Zobí ulice hraničí ještě s jinou ulicí, která je dostupná. Mohl by jít tedy jinou cestou a dopis doručit. Nikdy předtím jej nenapadlo jít jinou cestou. Domníval se, že ta, kterou zná, je jediná správná. Nyní však sám viděl, že nastala situace, kterou nemohl předvídat. Zmizela jediná jistota, kterou v životě měl a nebyl na to připravený. Nyní před ním stálo rozhodnutí. Řeknete si: „To přeci není žádný problém jít jinou cestou. Když mi v cestě něco brání, půjdu jinou a stejně dojdu tam, kam jsem chtěl.“ Ano, možná, že tak uvažujeme, je to logické. Ale co náš pan listonoš? Ten, jehož život tvoří malé každodenní rituály a sám život se stává jedním velkým rituálem. Je možné, aby doručil dopis, aniž by narušil tuto rutinu?

Náš pan listonoš stál před velkým rozhodnutím. Jít domů a doručit dopisy, až bude cesta opravená nebo se vydat jinou cestou a doručit dopisy včas? Rozhodl se, že dopisy doručí ještě dnes. Vykročil tedy směrem k parku, místo aby šel Zobí ulicí. Byl to první krok jiným směrem a vlastně, i když to zatím nevěděl, první krok do nového života. Náhle ucítil něco, co nikdy předtím - zvláštní osvobozující pocit. Jeho krok byl najednou svižný a radostný a odlehčený. Jakoby to nebyl on, náš unavený, těžkopádný, pomalý listonoš. Náhle to byl jiný člověk. Procházel kolem nízkých cihlových domů, kolem barevných zahrádek, kterých si nikdy nevšiml, podél rozlehlého parku, v němž seděl starý pán s novinami. Všiml si našeho listonoše a usmál se na pozdrav. Náš listonoš toho muže neznal, ale úsměv mu oplatil. Hned se cítil lépe. A pak šel kolem řeky a přes most. Podíval se dolů. Řeka pěnila a utíkala. Zdálo se mu, že běží čím dál rychleji a díval se kam, až pak se mu v dálce ztratila.

Nakonec prošel Korunní ulicí a zastavil se před bílým domem. Na protilehlé ulici bylo zezadu vidět červené lemování značky. Náš listonoš se nahlas začal smát. Hodil dopis do bílé schránky a za stálého smíchu došel až k pobočce městské pošty. Zaťukal na vrata. Z vrat opět vykoukla nevrlá rozcuchaná hlava. Natáhla ruku, aby jí podal prázdnou brašnu a užasle se na něj podívala. Nedokázala pochopit, co je na roznášení dopisů tak legračního. Zakroutila hlavou a hlasitě zabouchla.

Muž se ještě potom dlouho usmíval. Od toho dne byl šťastnější než kdy dříve. Roznášel dopisy s takovou radostí, že i lidé, které potkával, se jeho radostí nakazili a byli pak také na chvíli šťastní. Chodíval pokaždé jinými cestami a poznával a potkával jiné lidi. Dokonce se spřátelil s mužem z parku. Chodili teď spolu na obědy a na nedělní procházky. Nikdy nelitoval svého rozhodnutí a toho, že se vzdal své jediné cesty. Objevil mnoho dalších cest, které byly každá jiná, krásná a každá správná, protože pokaždé ho dovedly tam, kam potřeboval.