Oblíbenci aneb pokřivená realita doby

Mluvíme, ale nikdo nás neposlouchá. Doma se zavíráme k počítačům a pokoušíme se vstřebat denní informace, odreagovat se u pc her. Většinou na internetu, sem tam se mrkneme na facebook, napíšeme si s přáteli na qipu a zjistíme, že to, co jsme chtěli stihnout, se zase nevyvedlo. Vytváříme si mikrosvěty a proto nikoho neposloucháme, nerozumíme jeden druhému. Vztahy kamarádů ze školy ochabnou a za čas si nevzpomeneme ani na jejich jména, proč taky? Možná trochu skeptické, ale znám hodně případů, v kterých to takto opravdu funguje. A přesně o nastínění podobných situací a emocí se, dle mého názoru, bravurně povedlo ansáblu Divadla na cucky v inscenaci Oblíbenci.

Toto představení jsem měla možnost shlédnout 2. listopadu. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak dokonale herci uměli podat pokřivenou realitu doby, v které se snažíme přežívat. Shledání starých kamarádek ze střední školy Anny (Simona Vičarová) a Jule (Johana Vaňousová) odstartuje řadu situací, v kterých se nemálo vysokoškolských studentů nachází. Zjištění toho, že po tak dlouhé době si vlastně nemají co říct, není ani pro jednu snadnou překousnutelnou skutečností. Vzniká tím plno roztržek, které jsou pokaždé beze slova taktně přejity.

Hlavním tématem celého představení bylo rozebírání vztahu Anny a Lukáše, kteří spolu vydrželi od střední školy na rozdíl od Daria (Zdeněk Vévoda) a Jule. Jsou tu promítnuty snad všechny emoce, které se v obyčejném člověku mohou projevit – závist, vychloubačnost, pokrytectví, lidská blbost.

Původní autorce Laury de Weck, která si za touto inscenací stojí, se povedlo vypozorovat slabá místa člověka. Poprvé tato inscenace byla představena v roce 2005 na frankfurtském knižním festivalu. Hitem se stal v roce 2007, kdy byl uveden v basilejském divadle.

Představení Oblíbenci v podání souboru Divadla na cucky si vzali na starost režisér Jan Žůrek a dramaturgyně Dominika Šindelková. Premiéra se konala v úterý 22. září 2009 v 19:30 v Divadle K3. Správné představení má zanechat v divákovi dojmy, vyvolat otázky a diskuse na daná témata a s úsměvem podotýkám, že aspoň u mě se jim to povedlo.

Představení prostému divákovi ukazuje, jak jsou lidé v jistých ohledech hluší k okolnímu světu. Lhostejnost, kterou dává Darius komukoliv najevo, je těžko vstřebatelná. Oproti tomu je Sven (Onřej Jiráček) až neuvěřitelnou ukázkou lidské blbosti, v místech určité naivity. Pro něj je svět jako hračka a vlastně taky neslyší nebo spíš nechce slyšet to, jak žijí ostatní, protože jemu se vede dobře. Přes city moc není a tak proplouvá životem bez přátel a bez spřízněné duše, protože v oblasti „balení“ holek je naprosto mimo.

Velký otazník zůstává u postavy Lukáše. Jediné, co víme, je,  že chodí s Annou a pořád studuje medicínu. Občas si udělá čas i na ni, ale jí to asi nestačí, když poslouchá sexuální příběhy svých skoro kamarádek Lile a Jule. Zkrátka se chce oprostit od zažitého stereotypu a konečně  zažít nějaké to dobrodružství.  Ovšem nejsem si jistá, jestli to najde u Svena.

Vše se odehrává na jedné scéně, která se během představení nemění. V tomto případě mi to oproti Moravskému divadlu ani v nejmenším nevadilo, protože přechody mezi různými scénami byly pomocí světla dobře provedeny.

Hudební doprovod sestavil víceméně režisér Jan Žůrek. V tomto představení zazněly: Animal collective písnička My girl, která se objevila hned ze začátku. Bop písnička Tears of the lonely metaphysican znějící ve vypjatých situacích. Trochu depresivnější Julee Cruise s písní Up In Flames a Friends For Life. A nakonec písnička, která zněla při klubových scénách od Hecuby  Miles away. Byla z nich nejvýraznější a po představení jsem ji nemohla dostat z hlavy.

Herci si vystačili s jednou konstrukcí, která sloužila jako „muchlovací“ pokoj, knihovna, kavárna či škola. Jeji víceúčelovost jsem brala jako plus. Jako další rekvizita byl použit stolek, na kterém seděla bílá keramická kočka, nad kterou se nejeden z nás zamýšlel. Jako klubový parket sloužilo osvětlené místo skoro u diváků, někdy i víceúčelová konstrukce.

Novinkou pro mě bylo zapojení mobilu jakožto výdobytek moderní doby. Vždy když herci psali nebo odesílali smsku, do mikrofonu nahlas přečetli její obsah, což beru jako malé bezvýznamné plus. Zapojení cigaret a hrníčku s kafem, popřípadě pivo už beru jako samozřejmost. Musím uznat, že použití mobilu pro mne bylo jistým osvěžením.

Zprvu jsem měla pocit, že ve mně Oblíbenci nezanechaly ani zrnko zájmu. Shlédla jsem to a stačilo mi to. Dějová linka mě zasáhla až na konci, kdy za sebou Lile zavřela dveře. Po pár dnech jsem si ale uvědomila, že se k tomuto představení neustále vracím a přemýšlím o tom, jestli herecké výstupy byly přehnané a nebo to tak ve skutečnosti funguje. Kdyby mi někdo koupil lístek, asi bych se nebránila a s radostí to shlédla ještě jednou.