O veliké řepě

O veliké řepě

     Na samotě v malé chaloupce u lesa žili-byli dědek s babkou. Měli se rádi... Jednoho dne zasadil dědek řepu. Řepa vyrostla veliká, převeliká. Aby taky ne, děda k ní pravidelně chodil "na záchod". Už se špatně pohyboval a trávení neměl zrovna nejlepší. Bylo to o dobrých deset metrů blíž, než ke kadibudce, ale ani tak to mnohdy nestíhal...

     Pak přišla doba sklizně. Dědek táhl, táhl, vytáhnout nemohl... Když máte v prdeli záda, tříselnou kýlu a hemeroidy, tak asi moc machrovat nemůžete, že?! Zavolal tedy na pomoc babku. Táhli, táhli, vytáhnout nemohli. Zavolali na pomoc vnučku. Táhli, ale nevytáhli. Zavolali na pomoc pejska. Táhli, nevytáhli. Zavolali kočičku. Nevytáhli. Nakonec zavolali myšku. Ta jim řekla, že jsou banda kreténů a ať si řeknou starýmu Hromádkovi. Pan Hromádka byl soused. Každý den chodil do lesa stahovat s koněm dřevo. Nebylo mu ještě ani třicet. "Starej" mu všichni začali říkat poté, co na školním výletě přivedl svojí učitelku "do maléru". Druhý den ho požádali a on za dva poctivé stakany domácí kořalky tu řepu vytáhl.

     Řepa byla uskladněna ve stodole. Od té doby se babička s dědou začali navzájem hlídat. Babička chtěla z řepy na vánoce udělat pro všechny příbuzné boršč a zbytek zavařit. Děda zase čekal na příležitost řepu "znárodnit", zkvasit a nelegálně vypálit samohonku...

     Události se však ubíraly jiným směrem. Ten rok napadlo nebývale mnoho sněhu. Ani nejstarší usedlíci takové množství sněhu nepamatovali a to už na horách zažili ledacos... Krajem objížděl na svém koni jezdec z Apokalypsy jménem Hlad. Mnoho lidí zemřelo a matky neměly mléko pro své děti. Jednotek povstalců se to dotklo nejvíce. Proto došlo k tomu, k čemu dojít muselo.

     Uprostřed jedné temné a větrné noci někdo zaklepal na okénko. Děda ještě nespal. Trpěl nespavostí. Každý den si dokázal zdřímnout tak na dvě-tři hodinky. Zbytek noci pak jen hleděl do tmy a hlavou se mu honily depresivní myšlenky... Vstal tedy a o berlích se dobelhal k okénku. "Kdo by to asi tak mohl být?", pomyslel si. Otevřel okénko. Natažený a vypuštěný závěr automatu Špagin ho nenechal dlouho na pochybách. Byl to slavný Rudý partyzán!

     Další děj lze celkem snadno předpokládat. Bojovník za svobodu zadrmolil cosi rusky. Kvůli značné opilosti by mu však nerozuměl ani rodilý mluvčí. Děda naštěstí ze svého pobytu v legiích pár slov znal. Zeptal se tedy, čeho si tento gentleman žádá. Teď prozměnu nerozuměl partyzán. Děda  koktal, šišlal a ráčkoval. Krom toho ještě mluvil o oktávu výš. V zákopových bojích první světové války ho totiž zákeřný nepřítel surově nakopl okovanou vojenskou botou... Nakonec se však domluvili.  Osvoboditel si odnesl řepu, něco málo peněz, nedopitou lahev domácí pálenky a hodinky.

     Netrvalo snad ani týden a kdosi zaklepal na dveře. Ač byl děda silně nahluchlý, toto slyšel zcela zřetelně. Znělo to jako údery pažbou mauserovy opakovací pušky. "Kdo to asi může být", pomyslel si děda. S dětskou naivitou vstal z postele. Byl pln očekávání. Do chaloupky totiž mnoho lidí na návštěvu nechodilo. Děda tedy podzim svého života trávil ve smutné osamocenosti.  Ještě, že měl aspoň babičku a vnučku...

     Zaklepání se ozvalo znovu. Děda nasadil skleněné oko, falešné zuby, dřevěnou nohu, nasadil brýle se silným sklem pro zbývající oko a s pomocí svých dvou "fofrklacků" kulhal směrem ke dveřím. "To jsem vážně zvědav, kdo je tak hodnej, že mu nevadila ani tato pozdní noční hodina a přesto přišel na návštěvu...?" Děda se podíval klíčovou dírkou. Nic. Tma. "Aha, to druhý voko...!"

     Než však stačil děda cokoliv udělat, tak se dveře rozsypaly na milión třísek. "Gestapóóó!", řval nějaký chlápek v černém koženém plášti. Do místnosti vtrhlo několik pozuby ozbrojených esesáků. Rozlítli se po chaloupce, jak hejno rozzuřených sršňů. Nebylo úniku. Wehrmacht celou oblast dokonale obklíčil. Děda upadl na zem...

(Kdo má slabší povahu, ať to dál nečte. Dopadne to špatně.)

     Jak to bylo dál...? Nic veselého. Všichni byli vyvlečeni ven a za podporu partyzánů postaveni ke kadibudce. Poté byli zastřeleni. Včetně psa, kočky a myši. Bez soudu a bez zbytečnejch emocí. Dědovi to skoro ani nevadilo. Měl rakovinu střev v pokročilém stádiu a sám už to chtěl dávno skončit. Pouze to odkládal ze dne na den. Doufal, že ho ten v pořadí už pátej infarkt snad dostane... Němci pak mrtvoly naházeli zpátky do chaloupky a chaloupku zapálili. Akorát pejska s kočičkou nechali. Stáhli je z kůže, vykuchali, osolili a okořenili. Poté je nabodli na větve nedaleko stojící jabloně. Když přišli druhý den, tak byli pejsek s kočičkou krásně růžovoučcí a s perfektní kůrčičkou. Nádherně voněli. Nelze to mít okupantům za zlé. Tehdy byla nouze o jídlo. Někteří Němci jedli dokonce i své vlastní boty. Z původně vysokých holínek pak měli třeba jen polobotky. Ti hladovější ke konci války chodili jen v jakýchsi nazouvacích pantoflích...

A jak celá pohádka vlastně skončila? Inu, tak jako každá správná pohádka... Vzali za zvonec a ... jednoho Němčoura po druhym na tom špagátě voběsili!!! Partyzáni neskončili o moc líp. Za údajnou dezerci byli všichni na příkaz Stalina popraveni. Dokonce si ani nemohli vykopat vlastní hrob. Jejich kosti dodnes leží kdesi v bezvýznamném březovém háji uprostřed širé matičky Rusi...

     Babička s dědou přišli do pekla. Kvůli skleróze se občas zapomínali modlit ráno a večer. Také někdy nešli do kostela, pokud napadlo mnoho sněhu. Vnučka přišla tamtéž, zejména pro své lesbické sklony. Navíc na prastarém gramofónu, co byl ještě na kliku, poslouchala satanistické písničky a na krku nosila pentagram. Němci přišli do nebe, protože měli na přezkách svých opasků vyraženo: "Gott mit uns!" Partyzáni nepřišli nikam. Byli to ateisti. Akorát jen umřeli a přestali existovat. Bez nápravy křivd , které na nich byly spáchány, bez spravedlivé odměny za dobré skutky. Jenom prostě zmizeli a historie si je už nepamatuje...