Pan Kouzelný

„Mami, podej mi prosím molekulární halogenidovou rušičku! Závisí na tobě osud celého vesmíru!“

„ Moleku-moleku co?“ Krásná mladá žena vzhlédne od časopisu, aby zkontrolovala, co to po ní její dcerka chce.

„ Mami…molekulární halogenidovou rušičku…“

„ Jo, aha…to je ta vidlička přivázaná ke krabici od mléka, obtočená alobalem?“

„ Jo…ale já tomu říkám molekulární rušička…nekaž mi hru!“ Malá dívenka posmutní a odejde od své hry. Hrát si s mamkou nemá cenu. Nic nechápe, je strašně nudná a ještě ke všemu ji pořád navléká do nějakých nepohodlných šatiček. A to se Lence vůbec nelíbí. Zato táta…kdyby mohla, byla by pořád s ním. Její táta je hodně srandovní. Nosí velké brýle, volný bílý plášť a jeho vlasy jsou vesele zkroucené. A navíc-umí si s Lenkou hrát. Táta by nikdy nepopletl molekulární halogenidovou rušičku s atomovým spojovačem. Ale máma…tu zajímá jen, jak Lenka vypadá. Pořád ji navléká do nepohodlných šatů, nutí ji nosit sukni a jíst zdravě. Kdyby žila jen s tátou, nosila by pořád tepláky, jedla housku s paštikou a neustále si hrála na vědce. Jenže má oba rodiče. A ti se ještě ke všemu pořád jenom hádají…máma pořád říká něco o rozvodu. I když ještě Lenka neví, co to je, tuší, že to není nic dobrého.

„ Vlasto…“ Táta se pokouší vysvětlit mamce podstatu Lenčiny hry. Ještě než se ale dostane ke slovu, už ho mamka přerušuje.

„ Já vím, já vím…měla bych si s ní víc snažit hrát…ale copak to jde?“

„ Jistěže. Je úžasná. Má ohromnou spoustu fantazie…hry s ní mě vždy vtáhnou…“

„ Vtáhnou? Jak tě může vtáhnout fyzika? Tohle nepochopím. Proč prostě nemůže být jako ostatní holky. Proč mi nemůže krást malovátka a potají se s nimi líčit? Proč se nesnaží chodit na mých podpatcích? Proč nemá ráda, když jí češu?“

„ Ona je jiná, pochop to. A právě v tom je to kouzlo…není jako ostatní malé holky. Je originál.“

„ Ale já nechci pětiletého Einsteina! Proč mám takovéhle chytré dítě?“

„ Štve tě, že je chytrá?“

„ Ne, štve mě, že svou chytrost využívá na takové hovadiny, jako je věda!“

„ Čím to asi tak bude? Že by tím, že její otec je vědec?“ Lenčin otec už toho začíná mít právě dost. Oba její rodiče stojí a řvou na sebe. A tak si v té hádce ani nevšimnou Lenky, která se krčí v rohu. Pozoruje je svýma velkýma hnědýma očima a v ruce svírá svou molekulární halogenidovou rušičku. Pomalu se jí zavírají oči.

Najednou zazvoní telefon. Samozřejmě, ani jeden si toho nevšimne. To samé se ale nedá říct o Lence. Ta hbitě vyskočí a doběhne až k telefonu. Donese si stoličku a zvedne sluchátko.

„ Haló?“

„ Dobrý den, tady je pan Kouzelný. Máš doma maminku?“ Lenka se podívá na hádající se rodiče. „Ne, maminka není doma.“

„ A tatínek?“

„ Taky ne…“

„ Dobře. A ty jsi kdo? A kolik je ti let?“

„ Jmenuju se Lenička. A je mi pět let.“ Pronese Lenka pyšně.

„ Aha. Můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano.“

„ Když jsou tvoji rodiče doma, hádají se?“ Lenka se znova otočí na hádající se rodiče. Maminka právě tatínkovi vyčítá všechny jeho chyby.

„ Trošku…“

„ A chtěla bys, aby se nehádali?“ Lenka se radostně usměje. To by bylo krásné…

„ Ano!“ Téměř vykřikne. Ale i kdyby doopravdy křičela, rodiče by si jí nevšimli.

„ Tak v tom případě ti můžu pomoci…jak už jsem říkal, jmenuji se pan Kouzelný. Umím čarovat. A kdybys chtěla, dám ti speciální lektvar, kterou svým rodičům dáš vypít. A oni se hned přestanou hádat a budou se mít zase rádi…“

„ Já nevím…“

„ Zvaž to. Bylo by to krásné, nemyslíš? Byl by u vás klid…“

„ Ale já nevím…co když se to nepovede?“

„ Věř mi, povede. Už jsem pomohl mnoha dětem, kterým se hádali rodiče. Všichni teď žijí šťastně.“

„ Já...dobře…“

„ To jsem rád. Umíš psát? Nadiktuji ti adresu, kam máš přijít.“

„ Neumím, ale budu si jí pamatovat.“

„ Fajn, tak poslouchej. Přijď do Květinové ulice, před dům se sochou koně. Ano?“

„ Dobře. A kdy?“

„ Klidně teď…“ Člověk na druhé straně se zachechtal. Lenka zaklapla sluchátko.

„Lenko!“ Lenka otevře oči. Sedí v koutě, v ruce svůj přístroj.

„ Leničko…usnula jsi. Vstávej, půjdeš na kroužek malování…“

Lenka si promne oči. Postaví se na nohy a omámeně odejde se do svého pokoje. Byl to jen sen? Zdálo se to tak opravdové…co když se to opravdu stalo a teď tam na ni pan Kouzelný čeká? Neměla by to alespoň zkusit? Ještě chvíli Lenka přemýšlí, ale pak se rozhodne. Za zkoušku přece člověk nic nedá…

Z vedlejšího pokoje k ní doléhají hlasy rodičů.

„ Vlasto, musím do laborky. Stal se tam ohromný průšvih.“ Podle zvuku tatínek právě zavěsil sluchátko.

„ Hmm…jasně…“ Všude je cítit nepříjemný odér laku na nehty. Je jasné, jakou činnost právě maminka vykonává.

„ Odvedeš Lenku na kroužek?“

„ No, jo… a nemohl bys do laboratoře odjet až později?“

„ Nejde to. Je to dost naléhavé. Musím jet. Zatím ahoj…“ Ozve se zacvaknutí dveří…

„ Lenko?“ Lenka vyběhne z pokoje. „Ano, mami?“

„ Tak jsem si říkala…co takhle místo malování jít nakupovat a ke kadeřnici? Naposledy jsi tam byla před měsícem, tvůj účes mezitím ztratil svůj tvar. A navíc, dočetla jsem se, že hitem letošní zimy jsou věci ve fialové barvě. A ty toho ve fialové moc nemáš. Musíme ti něco koupit…“

„ Ale mami…dneska máme malovat opravdovými barvičkami. Nepočkalo by to?“

„ Leni…prostě tam pojedeme a basta.“ Tohle se Lence naprosto hodí do jejího plánu. Je jasné, že jí maminka na kroužek odvést nechce.

„ A co kdybys mi to oblečení jela koupit sama? Já cestu do výtvarky znám. S tátou jsem tam šla už milionkrát. Zvládla bych to.“

„ To nejde. Táta by se zlobil, kdyby to věděl.“

„ Tak mu nic nepovíme!“ Lenka radostně vykřikne. Zná mamku a je jasné, že už ji stačí jen chvíli přemlouvat a dosáhne svého.

„ Vážně chceš jít sama?“

„ Ano…už je mi pět let. Jsem dost velká.“

„ Já nevím...nemám z toho moc dobré svědomí...“

„ Já to zvládnu. Neboj se, mami...“

„ Tak dobře. Jdi se obléct a pak…šťastnou cestu…“

Netrvalo to moc dlouho a Lenka stojí na ulici, před plánem města. Musí najít Květinovou ulici. Ještě štěstí, že malíř tohohle plánu patrně neměl co dělat a tak ke každému názvu domaloval malý obrázek. Chvíli si Lenka plánek prohlíží, až konečně spatří malý truhlík plný květin. Je to ulice kousek od jejich domu. Stačí jen přejít křižovatku, pak zahnout doprava, projít průchodem a je tam. Vydá se na cestu. Když stojí v Květinové ulici, ozve se za ní hlas.

„ Holčičko, kde máš maminku?“ Lenka se prudce otočí. Uvidí nějakou paní.

„ Já…jdu za ní. Znám to tady.“ Paní si jí nevěřícně prohlíží. „Vážně?“

„ Ano…“

„ No…tak tedy dobrá…a jak se jmenuješ?“

„ Lenka Suchá.“

„ Dobře. Tak utíkej za maminkou…“ Paní se povzbudivě usměje a odejde pryč. Lenka se rozhlédne. Nikde nevidí sochu koně. Až pak ji spatří. Stojí uprostřed malého parčíku. Krásná kamenná socha koně. Lenka se k ní rozběhne. Když už ale u ní stojí, neví najednou, co má dělat. Bezradně se rozhlíží kolem. Že by přišla pozdě? Co když tu na ni ten pán čekal a ona nepřišla. A nebo je tu moc brzy? Raději tu bude čekat. Po tomhle rozhodnutí se koni vyškrábe na hřbet, pohodlně se posadí a představuje si, že kůň obživl a ona s ním projíždí krajinou.

Pomalu se začíná stmívat. Lenka ale pořád čeká. Neustále si naivně myslí, že ten pán přijde…ale čas ubíhá a nikde nikdo…po chvíli se Lenka uvědomí, že už je tma. Pomalu jí dochází, že ten pán už nepřijde. Zklamaně sleze z koně dolů a vydává se k domovu. Snaží se najít cestu z parku ven, ale nedaří se. A tak bloudí kolem dokola, až konečně najde východ na nějakou ulici. Co na tom, že do tohohle parčíku se dá vstoupit z několika ulic? Hlavní je, že už se z toho zeleného bludiště vymotala. Chodí po neznámé ulici sem a tam, hledá nějakou mapu, nebo cokoliv, co zná, aby jí to připomnělo, ve které ulici se to právě nachází…

„ Hej, holčičko!“ Lenka se podívá za hlasem. Blíží se k ní nevábně vonící a odpudivě vypadající muž. Přesto Lence svitne naděje. Kdo říká, že bude pan Kouzelný krásný?

„ Vy jste pan Kouzelný?“

„ No…jo, vlastně jo. Cokoliv, co chceš, abych byl…“

„ A dáte mi tu vodičku?“

„ Jakou vodičku?“

„ Tu, kterou jste mi slíbil…“

„ Jo, tuhle vodičku…mám jí doma. Pojď se mnou, dám ti jí.“ Muž se usměje.

„ Dobře.“ Lenka se usměje a vykročí společně s neznámým mužem směrem k jeho domovu.

„ Lenko!!!“ Lenka se pomalu otočí a uvidí rodiče, jak za ní běží. Za nimi kluše ta neznámá dáma, co se jí vyptávala, kam jde. Nevábně vonící muž se nervózně podrbe na bradě a pak se otočí a uteče do nejbližšího průchodu. Mezitím už stojí u Lenky její maminka. Vezme ji do náruče a mnohokrát políbí na její buclaté tváře. Pak ji objímá tatínek.

„ Lenko…“ Oddychne si její maminka a vzápětí pokračuje. „ Co jsi tady proboha dělala? Já myslela, že jsi na malování…“

„ Chtěla jsem se setkat s panem Kouzelným…“

„ S panem Kouzelným? Kdo to proboha je?“ Tatínek na ní vyjeveně zírá.

„ To je čaroděj. Měl mi dát nějakou vodičku. Tu bych vám dala do pití a vy byste se už nehádali…“

„ Čaroděj? Ale to je jedno, hlavně že všechno dobře dopadlo…“

„ Nedopadlo…“ Lence se začnou po tváři kutálet ohromné slzy.

„ Udělal ti něco ten chlap?!“ Tatínek se hned začne rozčilovat a tak Lenka raději rychle odpoví.

„ Ne…ale nemám ten lektvar. A vy se zase budete hádat…“ Maminka jí utře slzy a tiše zašeptá. „Nebudeme…viď, tatínku?“ Tatínek se usměje. „Ano. To ti slibuju.“ Podívají se po sobě láskyplným pohledem.

A světe div se, oba rodiče to splnili. Nehádají se, ba právě naopak. A navíc – Lenka bude mít brzy sourozence. A pak, že se zázraky nedějí…