Sociální problémy

Sociální problémy rozvojových států

neboli

přebytek a podvýživa na jedné planetě

            Každý z nás se někdy setkal s nějakým problémem ze sociální sféry. Není možné, aby ne, protože jich je kolem nás nepřeberné množství a jak se zdá, bude jich i neustále přibývat. Od dob, co se lidstvo stalo lidstvem, zde byly. A myslím si, že vymizí teprve tehdy, až zmizí lidé. Různé společnosti v různých dobách se s nimi musely vypořádávat. A není tedy podivu, že my nejsme žádná výjimka. Naopak. Odpradávna se silnější a mocnější jedinci přiživovali na těch slabších. Kradli jim půdu, úrodu, ženy, prohlašovali se za pány. Dnes, když máme chlácholivý pocit, že je všeho dost, že jsme hezky v teple a v bezpečí, když už nemusíme řešit základní potřeby přežití, nám ani nedochází, že se vlastně nic moc nezměnilo. Bohaté a mocné státy drží "ochranou" ruku nad těmi slabšími, ovládají hlavní politické dění ve světě a stávají se tak ještě více dominantními. Jak se říká: "S jídlem roste chuť". A když už se někdo dostane na opravdový vrchol politického potravního řetězce, jen málokdy má čas se podívat na ty nejspodnější schůdky, kde státy tíží hladomory, přírodní katastrofy, politická zřízení či jiní "predátoři". Je tomu tak, protože si musí neustále krýt záda před těmi, co se jim už už tlačí na paty a derou se na jejich lukrativní místa. "Čím výše, tím méně by se mělo vyskytovat sociálních problémů", dalo by se logicky usoudit." Kde jsou peníze, dá se vše nějak řešit" mohl by si někdo říci. Nejsem si ale tímto tvrzením moc jistá. Peníze mnohdy jsou tím základní a kolikrát i jediným ohniskem svárů a třecích ploch. Z přemíry si nevážíme toho, co máme. 

            Každý vyspělý stát má své vlastní problémy a každý je řeší s větší či menší úspěšností. Ale důležité je tady ono slovíčko „ŘEŠÍ“. Na světě jsou totiž stále ještě takové země, které takovou možnost nemají. Jsou zde miliony a miliony lidí bez přístřeší, bez jídla a vody, bez sebemenší vidiny uplatnění svých základních lidských práv a svobod. Jsou to právě ty země, které by si zasloužily pozornost, o kterých by se mělo začít mluvit nahlas, hledat možná východiska a co nejefektivnější pomoc těm nejpotřebnějším.

Denně zemře ve světě patnáct tisíc dětí v důsledku podvýživy. To je mnohem více, než kolik zabijí války a přírodní katastrofy. Je to nepředstavitelné a alarmující číslo. Vzhledem k tomu, že v  naší republice se rodí kolem 100 000 dětí ročně ( záleží jak silné ročníky rodí ), by to znamenalo, že sedm dětí ze sta zemře, protože je matky nechaly vyhladovět.

Roku 1984 na severu Etiopie bylo v ohrožení života hladem na šest milionů lidí, sužováno horkem, nedostatkem vláhy a věčně válčících skupin rebelů a vlády.

V zemích třetího světa se také řeší nedostatek pitné vody. Ta bývá často kontaminovaná a zapříčiňuje šíření vážných nemocí. S nedostatkem pitné vody denně bojuje každý šestý člověk planety. Na její nedostatek  a nemoci způsobené závadnou vodou ročně umírají čtyři miliony dětí. Je to druhá nejčastější příčina úmrtí dětí ve světě. Lékařská pomoc zde ovšem prakticky neexistuje. Léky jsou nedostatkové zboží, skutečné lékaře najdete jen v utečeneckých táborech. Najdou se samozřejmě lidé, které tato fakta osloví natolik, že se rozhodnou aktivně zapojit. I třeba „jen“ zasláním symbolické částky na konta různých nadací nebo se rozhodnou vidět vše na vlastní oči a chtějí pomoci vlastníma rukama, třeba při stavbě nových škol či nemocnic.

Oba druhy pomoci jsou důležité a nepostradatelné. Třetím způsobem pomoci je i poukazování na tuto problematiku v médiích, zakládání sbírek a nadací, upozorňování obyčejných lidí, že oni jsou ti šťastní a vyvolení a nemusí něčím takovým procházet. Vzbuzování solidarity a soucitu, hraní na city a technicky vydírat. Probouzet v lidech to lepší, touhu pomáhat.

Bohužel doba je taková, jaká je a tak se dnes najdou tací, kteří profitují i z lidského utrpení a bezmoci. Uzavírají výhodné mezinárodní smlouvy, či kradou zásoby humanitární pomoci a pak s nimi obchodují na černém trhu. Je neuvěřitelné, jak diametrální rozdíly na naší planetě existují. Na jednom konci je takový přebytek, že lidé umírají na těžkou obezitu a vysoký cholesterol a na druhém kupříkladu nikdy neviděli vařené maso. Nedokážu si představit reálné a proveditelné řešení, které by jako mávnutím kouzelného proutku odstranilo hlad a bídu světa. Pokud bychom ale žili v pohádkovém světě, multimiliardáři by oželeli pár nul na svých kontech, bohaté státy by vysypali kapsy u kalhot a zapomenuté „drobné“ by věnovali na dobrou věc. Potraviny, které není jeden kontinent schopen upotřebovat, by daroval potřebnému. Je krásné takto snít. Je to krásné, ale nepraktické a v konečné fázi zbytečná ztráta času. A čas je pro umírající to nejpodstatnější.

Lidem se může jevit investování vybraných peněz do rozvojových zemí jako lití vody do síta, ale já osobně každý rok děkuji osudu, že žiji tam, kde žiji, a pošlu jednu „bezvýznamnou“ dárcovskou SMS na konto UNICEFu. Jednou se musí ona snaha všech lidí, co pomáhají, projevit.

Nebuďme slepí ke svým povinnostem!