milostný dopis

Má nejdražší,

tak jako nespočet předchozích nocí, i dnes zahlédl jsem Tě ve svých snech. V Tvé tváři se odrážel měsíc a dodával ji úchvatnou barvu alabastru. A to, má drahá, ještě nevíš, že zbytek Tvého těla halil jen stín. Jemný stín, ze kterého nesměle vykukovaly křivky Tvého smyslného těla. Jemný stín, který více odhaloval, než ukrýval. A svit měsíce mu v tom směle pomáhal.

Z dálky jsem pozoroval tu krásu a cítil záchvěvy vzrušení pulzující celým mým tělem. Toužil jsem se rozeběhnout k Tobě a svými rty a prsty prozkoumat, zda nejsi jen klam. Zda jsi skutečná. Má drahá, možná se zdám bláznivý, ale ten pohled na Tebe, Ty, to všechno působilo tak neskutečně, že jsem musel. Musel jsem odhodit okovy bázlivosti a studu a rozeběhnout se k Tobě. Dotknout se Tě! Svými rty se přesvědčit, že jsem se nestal objetí klamu svých vlastních myšlenek a představ.

Nikdy bych nevěřil, má drahá, že pouhý dotek dokáže člověka přivést k extázi. Ale to předbíhám. Nejprve jsme se setkali pohledem. Jestliže jsem byl do této chvíle ztracený, po pohledu do Tvých očí jsem byl přímo bez sebe. Stala se ze mě otrocká figurka zcela podléhající svému chtíči. Chtíči, který jsi nevědomky řídila Ty. Byl jsem jak loutka, jejíž provázky visely na Tvých řasách. Stačilo, abys zamrkala a mé tělo Tě bez nejmenšího odporu poslouchalo. Bylo to úžasné spojení našich duší i těl.  Ale to pravé, to pravé spojení, má drahá, to mělo teprve přijít.

….

Naše těla se brzy stala jedním. Splynula. Beze slov, jen za zvuku Tvého dechu. Dechu, doprovázeného vzdechy a výkřiky. Už nikdy je nedostanu ze své hlavy. Stačí, abych zavřel oči, a slyším je. Znovu a znovu… Nemohu se dočkat, až skončí dnešní den a Ty se vrátíš. A zas Tě potkám ve svých snech.