Úlomek niterného nic

                         Úlomek niterného nic

 Jak si tu tak sedím, tak si říkám, že svět vlastně není vůbec fajn. Není ani dobrej, ani přijatelnej, je nepříjemně dlouhej a podsaditej. Plnej spousty narcisních paroháčů,.. vymodlených důchodců, kteří mají pocit, že tu víru za poslední léta, kdy už nemají do čeho píchnout, nějak doženou,.. bezduchých pubertálních zjevů, co svůj účes nad kterým strávili hodinu, považují za svou image.. a pak také ztracených duší, jež doufají ve vykoupení, které se snaží naprosto bezelstně a neuměle.. najít v jistých drobtech doby. V těch odlamujících se kousíčcích, které společnost bezmezně vylučuje a za žádných okolností nepřijímá. Nepřijme je snad z důvodu, že jsou špatné? Nebo že je nezná? Či se jich snad dokonce bojí? Nepřijímá je možná ze všech těchto příčin dohromady. Proč se vůbec zamýšlet nad něčím, nějakou skutečností, věcí či myšlenkou, která již má ve společnosti místo na okraji, kde se drží „zuby nehty“ a ne a ne se pustit.. Protože když se odlomí, tak ne proto, že by upadla sama, jak se jistě “roláčkové“ a “kravaťáci“ domnívají,.. ale jednoduše proto, že ji utrhne někdo jiný. Někdo nepředvídatelný, kdo z malého úlomku utvoří celý díl, jež si žije sám svým životem, dokud se něco, věc či myšlenka opět nedostane na okraj a nedočká se další “dobré duše“, jež ji zbaví zavrhnutí a přijme ji za svou/své.

 Ale proč se vůbec tak niterná „věc“  tolik odsouvá do ústraní? Proč je zavrhována a kdy je vlastně věc definitivně považována za zavrženou? Kdo z těch „“povýšených panďuláků“ se ujme slova a vyřkne ortel:“Tohle tu nechceme!!“ Kdo si vezme na sebe onen drsny kabát odpovědnosti jak za svůj postoj vůči odmítanému a dle jeho smýšlení špatnému, tak i za zastoupení společnosti tímto, doufejme, správným a rozvážně produmaným či prodiskutováním postojem? Jen ti nejdrzejší, troufám si odpovědět. Ti, co se nestydí nepustit babičku v autobuse sednout, ačkoliv mají pusu ještě umaštěnou od koblih, na zádech rýhy od křesla v kanceláři a pleť mastnou a nečistou z jistě zdravé životosprávy. Ti, na nichž  je vidno, že kdyby si někdo dovolil cokoliv namítat k jejich činu či názoru, byť by argumentoval sebejasněji a se zdravým rozumem, dočkal by se pouze nesouvislého žvatlání a odmítání naprosto všeho, viditelně bez rozmyslu a s naprostou negací. Protože jediný správný názor, postoj či čin je ten, jež je vykonán jimi samými nebo samozřejmě ten, jež oni sami uznají a zhodnotí jako správný a pro společnost přijatelný. To jen na okraj, k líčení něčeho, věci či myšlenky, sunuté bez větších okolků pěkně zpátky.. na okraj, ..

 Co by se ale stalo, kdyby se úlomek byť jen nešťastnou náhodou, nějakým nezávislým vlivem, dostal do středu veškerého dění, do ohniska, jehož vření je samo o sobě dosti zhýralé a nečisté a jež si dovolilo určité věci či skutečnosti, myšlenky.. vyjmout  a nenápadně v tichosti odsunout? Kdyby se takový titěrný kousíček hmoty dostal do té vyhlášené smetánky, do vyvýšených kruhů, do politických tahanic, které snad nikdy a nikde neskončí..? Byl by zviditelněn či by byl ututlán? Jednimi tak, jinými onak.. Skončil by však opět na okraji celé společnosti a díky komu? Někomu, kdo ani neochutnal jeho vládu a sílu. Kdo vůbec netuší, co žene zhýralce úlomek vzít a nechat žít ve svobodě, dokud jim jejich vlastní svobodu nesežere on sám a neutvoří si z nich svět, kterým hodlá proplouvat tváříc se nezištně, avšak dosti zákeřně, přesto málo varovně.. téměř neznatelně, i když „každý v pořadí“ obavu cítí a vnímá.. dokud ho úlomek nepřesvědčí, že obavy jsou nejenže nemístné, ale hlavně nesmyslné. Co jiného bychom mohli čekat od malinkatého podvěsku světa, jež řídí vše a všude, používajíc k tomu “panáky“, které si my sami, a k tomu dobrovolně, zvolíme? Co od takového červa, jehož se vždy někdo ujme, ať už ze soucitu či jiné pouhopouhé emoci, máme čekat? ´Jeho zákeřnost je nám známa, jeho vliv i síla je zasvěceným též naprosto jasná, ale to významově nejjednodušší slovo vyznačuje největší sumární vlastnost. A tou je všeobecná špatnost a tím následná nepřijatelnost. Že by díky svému koloběhu, kterým je živ a sílí, či díky tomu, že ho dřív nebo později začnete mít rád i vy, ačkoliv tvrdíte, že nikoliv. Začnete ho mít tak rád, že byste si ukousal prsty na nohou, kdyby to bylo nutné.. abyste ho mohl mít, i když jen na chvilinku.. nechat ho jít, vyznít, vstoupit do chrámu, kde vykoná své poslání a pak zmizí bez mrknutí oka a nechá po sobě spoušť, neklid a trýzeň..

 Ať je kůrka krajíce jakákoliv, je jeho součástí a nikdy nebude chléb vyňat z pece bez jeho nedílné součásti. Tak se s ní už konečně naučme žít, protože schůdnější cesta vede jen tam, ale zpátky už se musí s trny v nohách.