Úvodník od autora Armin Tamzarrian

Pozoruji, že kdekoliv poslední dobou spočinu, zůstává po mě nějaké sdělení. Nejsou nijak hluboké myšlenky, spíš než toto, zanechám po sobě žvýkačky nalepené pod židlí, pod deskou stolu, nebo mokré kolečko pod hrnečkem s čajem, ačkoliv mi hostitel poskytl korkový tácek a významně valil bulvy, kdykoliv jsem hrneček postavil na stůl, nebo na papíry na stole položené.
Nedávno jsem navštívil vydavatele se svým dalším jakostním rukopisem. Podle instrukcí, které jsem obdržel prostřednictvím telefonu, chtěl se se mnou ctěný pan K.B. sejít ve své kanceláři třetího dne od telefonátu ve své kanceláři v deset hodin.
Třetí dne jsem v dohodnutý čas klepal na dveře kanceláře pana K.B. Otevřela mi sekretářka a vyzvala mě, nechť přijmu místo u stolu v kanceláři pana vydavatele. Posadil jsem se tedy na jedinou volnou židli a vyčkával jeho příchodu. Jediné, čeho jsem se dočkal, byl hrnek ovocného čaje a informace, že pan vydavatel se omlouvá, ale bohužel se opozdí. Pomyslel jsem si, že K.B. je pěkný ptáček, když takhle nechá čekat prozaika.
Po jedné hodině a dvou čajích jsem se začal opravdu nudit. Vyndal jsem z aktovky kapesní nůž a začal jej z dlouhé chvíle otevírat a zavírat. Blížilo se poledne, když se v desce stolu objevil nožem vyrytý monogram AT. Rukopis jsem zase schoval do aktovky, rozloučil jsem se se sekretářkou a utíkal na tramvaj. Zítra budu sice zase vstávat na šestou do továrny, ale těší mě, že alespoň něco po mě zůstane a až přijdu s dalším rukopisem, alespoň se nebudu muset panu K.B. dlouze představovat.