Vysněný Rambo

Jednoho teplého dne jsem se ve večerních hodinách vracel od mého kamaráda, kde mně bylo dopřáno strávit příjemné odpoledne hraním nejmenované počítačové hry. Můj kamarád bohužel bydlí v dosti odlehlých krajinách, kde, jak by řekli Šimek s Grossmanem, mají autobusy „intervaly jak psí spřežení na Čukotce." Šlapu si to po rozpáleném asfaltu, když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal autobus. Vyciťuji svou příležitost a nasazuji vražedné sprinterské tempo, raketovou rychlostí prolétávám osudných 500 metrů k zastávce. Autobus brzdí. Já přidávám. Autobus otevírá dveře. Při vidině hodinových intervalů ze sebe dostávám maximum. Vydím, že autobus vyzívavě stojí dlouhé vteřiny s dokořán otevřenými dveřmi a běžím jak pes za kostí. Velebím toho ušlechtilého pana řidiče, který na mě tak dlouho čeká. Když jsem 5 metrů za vysněným dopravním prostředkem, dveře se naléhavě zavírají a autobus se s nečekanou akcelerací rozjíždí. Proklínám toho zatraceného pana řidiče. Babička na zastávce na mě zaskřehotá: „Já jsem mu říkala ať počká, darebákovi!". Děkuji babičce za upřímně projevenou soustrast a jdu se prospat na zastávkovou lavičku, aby mi čekání na příští spoj lépe uběhlo. Když jsem nasedal do druhého autobusu, neustále jsem přemýšlel o tom minulém panu řidiči a o jeho nekalém činu - jaké důvody ho k tomu vedly, jestli z toho měl alespoň radost, zda-li pobavil pasažéry atd., najednou jsem si však všiml zrdcátka, které mi odhalilo tvář nynějšího řidiče. Vypadal naprosto stejně jako proslulý John Rambo - černý nátělník, stejný obličej, stejný nekompromisní výraz ve tváři, k dokonalosti mu chyběl jen nábojový pás do kulometu kolem ramen. Jen co jsem si vzpoměl na povahu filmového Ramba, ihned jsem zahořel směsicí obdivu a soucitu k tomuto dobrákovi. Ten by mně jistě neujel, ten by počkal, babičce by i nastoupit pomohl, jezdil by s autobusem jistě pomalu a ohleduplně, s tolerancí sobě vlastní, jakou prokazoval při zachraňování vězňů z Vietnamu. Jaké musel mít můj dobromyslný hrdina smutné dětství, každý se mu jistě posmíval, jak těžko musel při svém militaristickém zaměření komunikovat se ženami, a přesto - jaký slušný a ohleduplný řidič z tohoto Ramba vyrostl. Jací museli být jeho rodiče, že z něj vychovali takového spořádaného občana? Jak musí vypadat jeho byt? Hodilo by se, kdybych šel k našemu hrdinovi a poprosil o autogram? „Už to mám, zároveň s ním udělám rozhovor," řekl jsem si a poznamenal si do bloku základní náčrt rozhovoru o jeho dobré povaze, dětsví, profesi řidiče a rodičích. „Parchant jeden nevychovanej," tato věta zněla autobusem a vytrhla mě z mého snění. Stočil jsem svůj pohled směrem, kterým se koukal úplně každý a spatřil jsem stařenku, kterak nadmíru udýchaná s nákupní taškou marně dobíhá rychle odjíždějící autobus. Na příští stanici jsem vystoupil a smutně jsem pozoroval, jak se útržky náčrtu rozhovoru s mým hrdinou snášejí do kanálu.

---