IMPERIUM

Aby zatlačila světlo tam, kam patří, kam odedávna patřilo - do lidských obydlí, do plamenů svíček, do vláken žárovek. Aby ho okradla o jeho moc a zanechala jej jako slabé, raněné zvíře skučet v koutě až do rána.

Lampa na vyšehradské straně památníku zmateně poblikávala. Pokaždé o něco slaběji, pokaždé po delším intervalu. Stín, který pod ní proklouzl, si toho ale ani nevšímal. Přešel k zábradlí a vysoké plastikové stěně, která jej dělila od hloubky pod ním. Přitiskl se na plexisklo a sledoval světla Nuslí, jak se rozsvěcovala a zhasínala, auta, která tam dole projížděla. Na chvilku měl pocit, že slyší slabé zazvonění tramvaje. Zaposlouchal se. Uvědomil si víc zvuků. Stoupaly z temnoty k němu nahoru. Bouchnutí dveří, zatroubení klaksonu, rytmické dunění hudby z nějakého klubu. Velice, velice slabé zvuky. Přesto zvuky postřehnutelné. Stín slyšel výborně. Nebo ...dával si zatraceně pozor, aby vnímal jakýkoli zvuk kolem sebe. Alespoň posledních pár dní. Prudce se otočil od průhledného plastiku. Cosi zaslechl? Lampa se na kratičký okamžik znovu rozsvítila - nikde nikdo. Krátce vydechl. Lampa zhasla. Otočil se znovu k plexisklu, poodstoupil dva kroky dozadu. Ještě jednou se ohlédl. Měl strach? Lampa se na chvilku rozsvítila. Nic. Upřel pohled na vršek plexiskla, zahnutý dovnitř. Couvl ještě několik kroků. Lampa zhasla. Rozběhl se a vyskočil do výšky. Na první pokus. Zachytil se prsty za plastový okraj a zůstal na něm viset. Pak se přitáhl k vrcholu stěny. Chvilku už myslel, že ho zradí síly a že spadne zpátky na dlaždice s vyrytými jmény, ale těsně před tím, než mu prsty vypověděly službu, se mu přeci jen podařilo přehodit nohu přes okraj a vytáhnout se nahoru. Přehoupl se přes vrchol a zachytil se ocelové konstrukce na druhé straně. Nohou šlápl na nějakou tyč, zkusil, zda mu pod botou nepodklouzne a pak se na ni postavil celou vahou. Teď byla temná propast Nuslí přímo pod ním. Ruce se mu slabě chvěly od námahy, nohy spíš z té výšky. Ohlédl se skrz plexisklo zpět. Pod lucernou, která se právě rozsvítila, někdo stál. Nebylo mu sice vůbec vidět do obličeje, ale stín měl dojem, že ví, kdo to je. Pohlédl zase do tmy pod a před sebou. Na druhé straně údolí, na městské části památníku svítily lampy, ale od nich jej dělila obrovská vzdálenost. Nepředstavitelná dálka. Obrovský prostor. Znovu se rozklepal. Kdyby si nebyl tak jistý. Kdyby si jen nebyl tak jistý. Zavřel oči, odrazil se a skočil.

ZLATOOKÝ

David Just

Arthur Swomp seděl u okna v jídelně a sledoval těžké nazelenalé mraky, které se líně převalovaly po obloze. Schylovalo se k dešti a někde v dálce už zahřmělo. Vítr mocně zaútočil na okenní tabulky, až se zachvěly v rámech. Ozval se zvonek.

Arthur otevřel dveře v hale a hleděl na svého návštěvníka. Mladý, vysoký, v černé uniformě městské policie. Na nose tmavé brýle, zpod čepice vykukovaly neupravené, delší vlasy.

"Arthur Swomp?" zeptal se příchozí. "Jsem z místního oddělení městské policie a přišel jsem..." "Kvůli tomu telefonátu, že? " přerušil jej netrpělivě Arthur, "pojďte dál." Mladík se na něj podíval, na toho hubeného muže s krátkými nazrzlými vlasy a permanentně nepříjemným výrazem v bledé tváři, pak pokrčil rameny a vešel dovnitř. "Je to tak," vysvětloval, když vcházel. "Nemuselo by jít o nic vážného, ale radši jsem sem zašel, abych zjistil..." "Jestli si jen tak nevymýšlím, že? " odtušil Swomp. "... jestli je skutečně důvod k obavám, či zda jde o nějaké prázdné vyhrožování." Swomp kýval netrpělivě hlavou, jako by chtěl říci, že stejně ví své. Pokynul policistovi rukou do jídelny. "Budete něco pít?" zeptal se přes rameno. "Ne, děkuji, jsem ..." policista se pro sebe usmál, " ...jsem ve službě." "Ach tak, " pokrčil nepřítomně rameny Arthur a posadil se do křesla. "Posaďte se," pokynul mladíkovi, který zůstal stát ve dveřích. Policista si sedl na židli a ruce s dlouhými prsty složil do klína. "Takže znovu. Jak to vlastně všechno začalo? " Arthur se zavrtěl v křesle a zatvářil se znechuceně. "Už jsem to povídal aspoň ..." mávl rukou. "No, to je jedno. Začalo to tou knihou. " Policista vytáhl z kapsy sešit, chvilku v něm listoval a pak se zeptal: "Zlatooký? " "Jo, Zlatooký. Tak se jmenuje. Měla by vyjít příští měsíc." "Proč? " pozvedl policista za černými brýlemi obočí. "Jak, proč? Copak já vím? Mají to asi v edičním plánu na příští měsíc. To není moje věc." "Ne, to ne, vy mi nerozumíte. Proč se bude jmenovat Zlatooký." Arthur vypadal, že dá mladíkovi pohlavek, ale nakonec začal s vysvětlováním.

"Co se týče démonologie, zlaté oči jsou průvodním znakem nejkrásnějšího z padlých andělů. Tedy satana." Mladík kývl, jako, že rozumí, Arthur se ušklíbl, jako že si o tom myslí svoje. "V mé knize vystupuje hrdina - no hrdina - v několika různých rovinách, místních i časových, a vypadá různě, ale stále má jedno poznávací znamení - zlaté oči bez bělma a zorniček. Kvůli tomu, aby celá fikce působila trochu ...é ..věrohodněji, používám svědectví starých kronik, píšu i o postavách, které skutečně existovaly nebo které se objevují i v dílech jiných autorů. Působí to pak, ..působí to silnějším dojmem, když ve čtenáři vzbudím pocit, že se takový příběh mohl za určitých okolností skutečně stát."

"Například?"

"Například mluvím o transylvánském Drakulovi. Žil v 15. století a podařilo se mu nejen zastavit turecké obléhání, ale také povraždil jednu pětinu obyvatel tehdejšího Rumunska. Dělá to asi sto tisíc mrtvých."

Mladík jako by se zachvěl. "Jakou to má souvislost s vaším románem?"

Swomp se opět ušklíbl, pak se ale zvedl, vytáhl z knihovny tlustý svazek - Dějiny Rumunska a Valašska. Chvíli v knize listoval, pak najednou zapíchl ukazováček na jedno místo a začal číst:

"Můžeme-li věřit dobovým kronikám, Vlad Cepeš, neboli Drakula, mnoho krásy nepobral. Byl malý, podsaditý a nápadně bledý. Měl velký spodní ret, dlouhý tenký nos a zvláštní, jakoby zlatavé oči. Tvrdí se, že jeho pohled byl uhrančivý a pronikal až do morku kostí." Arthur zaklapl knihu a pokračoval:

"Takhle jsem využil náhodné shody a můj hrdina začíná svou životní dráhu právě v roce 1431, kdy se narodil Vladislav IV., Vlad Cepeš nebo jak sám chcete. Podle kronik by měl Drakula zemřít někdy kolem roku 1476 kdesi u Bukurešti v bitvě s Turky. Ale já, já ho nechávám přežít a objevit se znovu jako sadistického velitele koncentračního tábora v roce 1939."

Během řeči uložil do knihovny Dějiny Rumunska a Valašska a vytáhl jiný svazek - Druhá světová válka.

"Ralf Zeppesch. Popisují ho tu jako vysokého, velmi hezkého důstojníka s havraními vlasy a jemným hlasem. Uměl mluvit osmi jazyky, výborně tančil a stal se idolem německých žen. Ti, co přežili, a nebylo jich mnoho, jej však popisují jako bezcitnou bestii, která dokázala ukopat těhotnou ženu k smrti. Byl to člověk, který poručil padesáti vězňům postavit velkou dřevěnou halu, natřít ji fermeží a otevřít ji jako novou noclehárnu pro tři sta lidí. Nechal tam poslat celý transport, který přijel v den dokončení stavby. Osobně pak celou budovu zapálil. A co byste řekl, barva očí?"

Mladík znovu pozvedl obočí. "Zlatooký?"

"Přesně tak." Arthur se škodolibě usmál, rozpálil se vlastním výkladem.

"Ty jeho oči jej proslavily skoro stejně, jako jeho zvěrstva. Těsně před osvobozením někam zmizel. Což mi hrálo do noty. Nechal jsem ho žít dodnes, v Americe připravovat nástup temné vlády ...Proti němu stojí mladý detektiv a krásné děvče, jediní, kteří o něm všechno tohle vědí. Ti dva nakonec zvítězí. Tisíce bílých holubů vzlétne k nebesům, tisíce děkovných dopisů a jestli neumřeli ..., znáte to ..."

Mladík se usmál. "Ano, znám to." Takový zvláštní úsměv. "A jak to souvisí s těmi telefony?" Arthur, který se během svého vysvětlování rozhorlil a zčervenal, okamžitě ochladl. Sedl si zpět do křesla. "Začalo to asi měsíc po tom, co jsem knihu odevzdal vydavateli. Kdosi mi zavolal, nějaký muž, abych Zlatookého stáhl zpět, jinak budu mít problémy. Ptal jsem se, samozřejmě, proč? co se děje?, ale on jen opakoval, ať zavolám do vydavatelství a zruším smlouvu. Nechal jsem to být. Bylo mi sice divné, jak se o knize dozvěděl, nikdo by k ní, kromě lidí ve vydavatelství, neměl mít přístup. Ale pak jsem si řekl, no co, nějaký cvok z tiskárny nebo bůh ví odkud. Prostě jsem to nechal být. Pak se mi ztratil pes. A před čtrnácti dny mi ten člověk zavolal znovu. Řekl, že jsem ho neposlechl, a že má pro mne na poště dárek. Ať prý si to rozmyslím. A jen co jsem položil telefon, volali mi z pošty, že tam mám balík. To byl ten, co si váš kolega odnesl s sebou na policii. Proč tu vlastně není on?"

"Je nemocný, mám vás teď na starosti místo něho."

"Aha," pokývl Arthur nepřítomně hlavou. Vstal a začal přecházet po pokoji. "Chápejte, když jsem Rexe uviděl, jak je zmučený, on mu, on mu uřízl zadní nohy, ocas, uši ...a nechal ho žít a ještě živého mi ho poslal. Nechal ho pojít bolestí v té krabici. Kristepane."

Sebral ze stolu tužku a strčil si jeden její konec do pusy. Okousával ji, stále chodil sem a tam. Mladík si něco zapisoval do notýsku.

"Dostal jsem strach. Radši jsem vám to tedy nahlásil. A volal jsem do vydavatelství, aby knihu pozdrželi, ale tam mi řekli, že už to nejde. Říkal jsem si, že vám raději zavolám znovu. Dostal jsem docela strach. Vůbec nerozumím, proč to ten člověk dělá. A o to víc se bojím."

Mladík pokýval hlavou. "To chápu. Někdo by vás měl asi neustále hlídat. Bůh ví, čeho je takový člověk schopen. Mohl by se do vašeho domu nějak vloudit a pokusit se vám ublížit. Nikoho, koho neznáte, raději nepouštějte dovnitř." Posunul si brýle na nose trochu nahoru. "Nikoho."

Arthur roztržitě přikyvoval a s tužkou sevřenou mezi zuby pochodoval po místnosti. Mladík se usmál. "Určitě to bude v pořádku. Kdykoli by vám znovu zavolal, můžeme ho nahrát. Během dvou hodin tady bude technik se záznamovým zařízením. Ano? Já tu s vámi do té doby zůstanu."

Arthur se na něj podíval. Mladík se postavil. Stáli od sebe sotva metr vzdáleni. Arthur vyndal tužku z úst. "Volal mi," hlesl. "Kdy vám volal? " zdvihl mladík obočí. "Včera večer" Arthur si promnul spánky "... nemohl, nemohl byste si sundat

ty... ty černé brýle? " zeptal se z ničeho nic. "Ale jistě, "zmateně se usmál mladík. Udělal pohyb, jako by chtěl brýle sundat, ale než se dotkl rukou obrouček, zarazil mu Arthur Swomp špičatou tužku doprostřed čela. Policista se sesunul k zemi. Arthur chvilku překvapeně zíral na svoje ruce, pak zavrtěl hlavou, chytl mladíka za nohy a odtáhl jej do sklepa. Uložil ho vedle těla pravého Arthura Swompa a chystal se vyjít po schodech nahoru, když ho něco napadlo. Vrátil se a sejmul z policistových očí černé brýle. Setřel z nich krev a nasadil si je. V hale se zkontroloval v zrcadle. Docela mu sedly. Na chvilku si je sejmul z očí, jen na chviličku, než si vyndal hnědé kontaktní čočky. Pak vzal z věšáku v hale dlouhý Swompův kabát, otevřel dveře a vyšel ven, do rozpoutávající se bouře.

Povídka Zlatooký vyšla v stodvacátém

čísle měsíčníku Dark Zone, získala cenu

za povídku roku a dostala se na první

místo v antologii Dark Zone, Nejlepší

povídky.

David sešel po několika schodech do hlučného podzemí rockového klubu. Kdosi proti němu vyklopýtal provázen lavinou hlasité hudby, David mu uhnul z cesty a zároveň si přidržel dveře, aby se nezavřely. Pak se prosmýkl dovnitř. Zakouřeno, šero, rámus. Konečně doma. David vlastně považoval Prahu za domov. Spíš než město, kde žije se svými rodiči. Vždycky, když sem v neděli večer přijížděl a uviděl žižkovský vysílač, zaplavil ho pocit, jako když se skutečně vrací domů. Od té doby, co se před půl rokem rozešel se Zuzkou, neměl už vůbec chuť do Liberce jezdit. To bylo asi poslední pouto. S nevlastním otcem si ... nerozuměl si s ním. A matka pořád někde pryč. Takže čím dál víc zůstával v Praze.

Vyndal z bundy krabičku cigaret, jednu vytáhl a zapálil si. Rozhlédl se - nikde nikdo známý. Většinou sem zašel každou neděli. Bylo tu trochu volněji než ve všední dny a setkával se tu s lidmi, kteří zrovna přijeli z domova, se spolužáky, s kamarády ze stejného města. Dnes zatím nikdo. Pokrčil pro sebe rameny a vydal se k baru. Písnička skončila, hudba na chvilku utichla. " Kolu a kafe." Holka za barem ani nezvedla hlavu, jen kývla, jako že rozumí. David si uvědomil, že zase použil ten tón hlasu, kvůli kterému si z něj dělala Zuzka legraci. Když si objednával, znělo to většinou spíš jako kdyby se ptal. "Kolu a kafe?" Servírka mu podala kolu "Kafe bude hned." David se otočil směrem do sálu a opřel se o bar. Hudba zase začala naplno. Nějaká skladba, kterou znal ...ale teď si nemohl za boha vybavit, kdo ji hraje. Možná Metallica? Snad. Na malém parketu uprostřed místnosti tancovaly tři holky. Ani u stolků nebylo plno. Pár lidí. Někdo mu zaklepal na rameno. Kafe - podávala mu servírka kávu. Položil jí na stůl padesátikorunu, počkal, až mu vrátí, a pak se s kolou a kafem opatrně vydal ke stolkům okolo parketu. Cigaretu držel jen v puse, a nepříjemný dým mu lezl do nosu a do očí. Kouřil chvíli, sotva čtvrt roku, a vlastně velice málo. Až teď začal trošku víc. ale držet cigáro jen v puse mu dělalo pořád docela problémy. Sednul si k jednomu stolku u stěny. Měl tohle místo vyhlídnuté, nikdy tu nebyl tak strašný hluk, protože bedny byly namířené jinam. Osladil si kávu a čekal. Sledoval dívky na parketě, jak tančí, oči zavřené, jako by se snažily nevnímat nic ze svého okolí. Prohlížel si je ze svého místa, kde byl skrytý ve stínu, takže by jej nespatřily, ani kdyby oči otevřely. A i kdyby ano. Určitě by neviděly, jak se na ně dívá. Nejvíc ho zaujala štíhlá, tmavovlasá dívka, v těsném červeném triku, pod kterým se jasně rýsovala její prsa. Někdy si takhle připadal jako nějaký úchylák, když se díval na nějaké děvče, aniž by o tom ona věděla, když posuzoval její postavu, když si představoval, jak by asi vypadala při milování - dost. Konec. Tady se vždycky zastavil, tady přestal, protože zrovna v těchhle místech už se prostě cítil příliš ...příliš divně. Ale ty myšlenky se mu pravidelně vracívaly, když se chvilku nehlídal. Jak by rozhodila vlasy na polštáři? Zavřela by oči? Tak jako je má zavřené teď? Napil se kávy. Potáhnul z cigarety. Když chodil se Zuzkou, měl docela špatné pocity z tohoto druhu uvažování. Tak nějak by se možná přemýšlet nemělo. Teď vlastně neměl moc důvodů se tomu bránit. Zavřela by oči? Ale pořád se kvůli takovýmhle představám cítil nepříjemně. Možná je to prostě opravdu tak trošku úchylné. Znovu se napil kafe. Písnička končila, ale už se ozývaly první tóny další. "Hold me, thrill me, kiss me, kill me!" Jedna dívka si šla sednout, ta jeho ale zůstala na parketu. Na to, jak byla hubená, měla docela velký zadek. Zrovna to se mu ale docela líbilo. Nikdy neuměl hodnotit nohy. Nějak prostě nepřišel na to, jak vypadají ty opravdu pěkné nohy. Ale tahle holka byla prostě celá tak nějak hezká. "Čau, Davide!" Ježiš, skoro si Ondry nevšiml. "Čau." Davidův spolužák mířil k jeho stolu s nějakým děvčetem v závěsu. "Můžem si přisednout?" "Jasan," kývl David. "Tohle je Sára," ukázal Ondřej na svoji společnici. "David," kývnul hlavou na pozdrav. "Čau," usmála se na něj, odsunula si židli a sedla si. Ondřej si sundal křiváka a posadil se taky. "Jak je?" "Jde to," pokrčil David rameny. Nějak nevěděl, co by měl Ondrovi povídat, vlastně ani moc neměl náladu se s někým bavit. U2 dohráli, začalo něco jiného. "Sára je fotografka, a taky píše," představoval ji Ondřej. Zdůraznil slůvko "taky". David věděl naprosto přesně, co teď přijde. "Ty taky píšeš?" pozvedla trošku obočí. Tak akorát, ne moc, příliš ji to nebralo, konverzace. "Trochu." Nechtělo se mu moc nějak to rozvádět. "Co?" "Povídky, básničky, nic ohromnýho, co ty?" "Tak nějak, už ti něco vyšlo? " Do prdele. "Jo." Chvilka pauzy. Ale uvědomil si, že by se stejně zeptala dál. "Jedna povídka. V Dark Zone." Teď pozvedla obočí opravdu. "Fakt? Já Dark Zone kupuju. Mám ...no, skoro všechny čísla z minulýho roku a z tohodle mám úplně všechny. Jak se jmenovala?" Ondřej se připojil: "Zlatooký, první místo v..." "Tu znám, ty seš David Just? No to je fakt dobrý. Ta je dobrá." "Ještě mi za ni neposlali prachy," zašklebil se David. "A myslím, že jiný, co jsem jim posílal, byly daleko lepší. Tahle je docela stará." Udusil zbyteček cigarety. Měl tendence se k Zlatookému příliš nehlásit. Nebyl s ním skutečně nikdy příliš spokojený, do Dark Zone ji posílal jen jako desátou do počtu. "Ale mně se líbí, fakt," pokrčila rameny Sára. "Myslím, že je to dobrej nápad. A docela nečekanej konec." Taky si to předtím myslel. Pak mu to ale začalo připadat docela uhozený. No co, svědčí to o její literární vyspělosti. "Tobě už něco vydali?" "Ne, já píšu jen tak ...do šuplíku." Usmála se. "Co si dáš?" zeptal se jí Ondra. "Bílý víno." Ondřej se zvedl a šel pro sebe a pro ni objednat. David znovu otevřel LM-ka a vytáhl jednu cigaretu. Chtěl krabičku vrátit na stůl, ale pak si to rozmyslel a nabídl Sáře. "Díky." Štíhlými prsty si jednu vytáhla. David jí i sobě připálil a vyfoukl namodralý kouř. Zadíval se na parket. Dívka tam stále ještě tančila. "Líbí se ti?" Zeptala se Sára. "Co?" obrátil se znovu k ní. Kývla hlavou směrem k děvčeti na parketu. "Všimla jsem si, žes na ni koukal, už když jsme sem přicházeli. Jestli se ti líbí, se ptám." "Docela jo." Znovu se podíval na parket. Pokrčil rameny. V tu chvíli skončila písnička, dívka si odhrnula vlasy z čela a šla si sednout na místo k jednomu stolku. Seděl tam kluk v tmavých brýlích, který na ni čekal nejspíš celou dobu, co tancovala, a držel jí kabelku. Naklonila se k němu a políbila ho. David se ušklíbl. "Jo, je hezká." Sára se krátce zasmála. David taky. Vlastně mu to přišlo docela vtipné. Obrátil se k Sáře. Ve skutečnosti si ji teprve teď pořádně prohlédl. Už dlouho neviděl děvče s takhle dlouhými vlasy. "Zlatooký se mi vážně líbil. Docela mě to dostalo, protože, protože mi to připomnělo spoustu věcí. Ty postavy, skoro mi připomínaly některý mý známý. Přišlo mi, že je to docela chytře napsaný." David pokrčil rameny. Na sobě měla huňatý černý svetr, pod kterým nebylo vidět víc, než nejasné náznaky ňader. Ale měla docela ...uvědomil si, že je vlastně docela hezká. "A hezky napsaný. Hezkým jazykem. Proto jsem si zapamatovala tvoje jméno." Vlastně docela dost hezká. "Tady je to víno, madam." Ondra se k ní naklonil s vínem. Sára ale stále sledovala Davida, jako by od něj očekávala nějakou odpověď. David se nervózně usmál koutkem úst. Ptala se ho na něco? Ondřej si sednul, položil před sebe půllitr s pivem a obrátil se k Davidovi. "A co máš v plánu mistře teď, budeš psát?" David odtrhl svůj pohled od Sářina bledého obličeje "Chtěl bych trošku rozvést nápad právě ze Zlatookýho. Ale nějak líp. Pořádně. Delší povídku, možná takovej malej jako román." Sára se mírně naklonila kupředu. "O čem? " David se zase obrátil k ní. "Jenom takovej nápad. Zatím nevím jistě. Bylo by to ...no vono to zní docela blbě, když řeknu, že by to mělo bejt o upírech." "Hm, " přitakal Ondřej. "Zní to blbě. " Ale je to vpodstatě pravda. Jenže bych to chtěl vzít trošku z jiný strany." Napil se kafe. "Jak z jiný strany?" zeptal se Ondřej. "Víš co, v tom Zlatookým se ukáže, že ten spisovatel málem přišel na stopu tomu, že jeden upír přežívá už celý staletí. Náhodou. Ale vlastně se mu to vymstilo. Aby se to nikdo nedozvěděl, ten upír ho zlikvidoval." "Hm." Ondřej si opřel lokty o stůl, Sára se pořád dívala Davidovi do očí. "Ale pak jsem o tom víc přemýšlel a říkal jsem si: Když bych byl upír a vlastně bych byl nesmrtelnej, co bych dělal?" "No, lítal bys po nocích a sál lidem krev," zasmál se Ondřej. "Ale co bych dělal jinak, celý ty roky. Napadlo mě, že by taková bytost musela mít strašně moc času na to, aby se dozvěděla, naučila spoustu věcí. Aby nahromadila obrovský bohatství. Představ si, že bys měl sílu jako deset lidí, byl bys inteligentnější než normální člověk. Navíc s plně vyvinutýma zvířecíma instinktama. Chápeš? Vpodstatě by měli oproti lidem strašnej náskok. Tohle by byli ti správní vládci světa. Jestli jich ve středověku většinu pozabíjeli, jak se píše v některých kronikách a tak, nevím, jak by se jim to povedlo, ale prostě, i kdyby zbylo jen pár takovýchhle supertvorů, museli by se zákonitě posunout na přední místa v hierarchii moci. Dneska by to byli ti nejbohatší mafiánský bossové, prezidenti nadnárodních koncernů a tak. Určitě by nebyli zalezlí někde ve starým zámku, chápete mě?" David se docela rozpovídal. Tahle myšlenka mu bloudila hlavou už pěkně dlouho. Zatím se nepustil do psaní, ale spíš proto, že nechtěl nic uspěchat. Tenhle nápad se mu zdál originální a přitom naprosto logický. Dokonalá kombinace. "Jste vlastně úplně první, s kým o tom mluvím. Myslím, že by to mohlo bejt docela zajímavý." Sára kývala hlavou. "Určitě, to zní docela dobře. Ještě jsem nic podobnýho neslyšela." Ondřej přemýšlel. "Hm, není to špatný. Ale, nechtěl bys začít psát i něco normálního? Jako třeba Kerouac. Nebo tak. Mě to připadá takový, víš co? Tyhle tvoje témata ... ale jo, mohlo by to bejt docela zajímavý." David pokrčil rameny. "Já nevim, mě se to celkem líbí. Víš? ten nápad." "Mě taky, fakt." přidala se k němu Sára. Teď pokrčil rameny Ondřej. "Já fakt nevim. Já jenom moc tyhle věci nemusim. Ale, to je jedno," mávnul nakonec rukou. David trochu zalitoval, že se nechal tak unést. Ondřejovi se jeho povídky nikdy nijak zvlášť nelíbily. Byla období, kdy byl skoro přesvědčen, že mají lidi jako Ondra pravdu. Teď se ale cítil spíš trošku podvedeně. " Každopádně to zkusím napsat, schválně, co to udělá. I když většinou, když někomu řeknu, co chci psát, už se nedokopu k tomu to dát dohromady." Sára se k němu naklonila. "Ale tohle bys měl zkusit napsat. Mě to připadá zajímavý. Dobrý." Usmál se na ni. Ach jo, holka. Ondřej do sebe hodil zbytek piva. "Hele, já pudu, umělci. Mějte se tu." Sára se na něj podívala: "Čau." "Ahoj," zdvihl David ruku. Ondra se zvedl, oblékl si křiváka a přešel přes parket, aby zmizel někde nahoře ve vchodu. "Nic si z toho nedělej, Ondra prostě čte ty svoje beatniky a nic jinýho." "Hm." "No vážně. Davide. Fakt se do toho pusť." "Hele, já asi taky pudu," zvedl se David, hodil na sebe bundu a vypadl ven.

 Ahoj Davide.

 Pamatuješ se ještě na tu holku z klubu,

 co se tě ptala na tvoje povídky a vyzvídala,

 jak a co budeš psát dál? Na Sáru? Takovou tu

 divnou? Jestli jo, tak tě ona dotyčná zve na

 vernisáž výstavy svých fotografií, ve čtvrtek,

 v 19:00, U Nuselského památníku 9. Jestli si

 ji nepamatuješ, tak jdi do háje.

 Čau, Sára

 P.S. : Jak pokračuješ s tou povídkou?

Výtah zastavil ve dvacátém patře. Jan prošel chodbou a vyšel na prostornou střechu. Slunce ozařovalo vrcholky výškových budov, jako by těsně před tím, než úplně zmizí, předvádělo tu nejskvělejší show na rozloučenou.

"To je docela dobrý," poznamenala, když dočetla. "Ten konec mě fakt docela překvapil. Možná ...možná je to trochu moc rychlý, na závěr." David se zavrtěl v křesle. "To jsem právě chtěl, aby člověk celou dobu vůbec netušil, kde je problém. Aby jen tak četl a pomalu se do toho jako zaplétal. A pak najednou , nazdár, ségra je mrtvá, on stojí na střeše a tak. Chápeš?" Přikývla. "A proč jsi dal ten poslední obraz vlastně na začátek? Neříkám, že se mi to nelíbí, ale jakou to má funkci?" "No, trošku tě to jakoby zaujme. Denně přečteš strašně moc informací, a jenom nějaká zvláštnost ti zajistí, že si tu určitou věc zapamatuješ. Prostě tě nad tím budu nutit trošku přemýšlet." Zavrtěla s úsměvem hlavou. "To je dobrý, to se mi fakt líbí. Vlastně ten text samotnej používáš jako ...jé, já teď jsem se do toho zamotala, vyvoláváš dojem nejen obsahem, ale i formou." Zasmál se "Jo. Přesně takhle to dělám." Sára se opět usmála a napila se vína. "Proč ten Jan skočí?" zeptala se po chvilce. "Ty bys skákal? Teda, kdyby ses chtěl zabít?" "Co je to za kecy? Budem se bavit o způsobech sebevraždy? To jsme dělali na gymplu." Pokrčila rameny. "Jen mě to zajímalo." "Neskákal bych. Jeden můj známej skočil z Nuselskýho památníku. Spolužák. Bejvalej. Neviděl jsem se s ním asi pět let. Až pak jsem o tom čet v novinách. Docela mě to dostalo." Kývla."Hm, to chápu." Napil se vína. Seděli u ní doma, kam ho pozvala po kratičké neformální vernisáži. Dnes na něj nepůsobila tak podivným dojmem jako minule. Snad jen občas, jako když začala mluvit o těch sebevraždách. Jinak pohoda. Ukázala mu svoje fotky z minulé vernisáže, prima. Moc se mu líbily. Pak si otevřeli víno a on jí dal přečíst Věnováno sestřičce. "Nebudem se o takovejch věcech bavit," zavrtěla hlavou. "Chceš ještě dolejt víno?" Už chtěl kývnout, ale pak se mrknul na hodinky. "Do háje, budu muset jít, abych chytil poslední metro. Stejně už jsem toho možná vypil víc než dost" Cítil, jak se mu malinko motá hlava. Usmála se na něj. "Jasan." Doprovodila ho ke dveřím a na rozloučenou mu dala lehkou pusu na tvář. "Pracuj na tý velký věci. Stav se, až budeš zase něco mít." Kývnul hlavou, jako že rozumí." Ale můžeš přijít klidně jen tak." zavolala na něj ještě přes zábradlí, když sbíhal z třetího patra dolů na ulici.

Poslední metro chytil jen tak tak. Bylo skoro prázdné, jen o dva vagony dál seděla skupinka lidí. Ve čtvrtek asi většina lidí prostě spí. Alespoň tenhle čtvrtek. Schoulil se v posledním vagoně. A uvědomil si, že u Sáry nechal svetr. Do háje, bude mu zima.A ještě dvanáct stanic. Ach jo. Zavřel oči, a znovu si vybavoval její fotografie. Oprýskané dvorky, detaily rzí rozežraných okapů, poničená socha anděla porostlá břečťanem. Pokoušel se také vzpomenout si na její obličej. A na vlasy. Dnes měl strašnou chuť se jich dotknout. Spadaly jí až po zadek, dlouhé, kaštanově hnědé. Začínala se mu líbit. Občas sice řekla něco, s čím tak úplně nesouhlasil, ale kdo ne? Představil si, jak se dotkne jejích vlasů, projede je prsty odshora dolů, pak ještě jednou. Pojede dlaněmi až k ramenům, tam se zastaví, jen na chvilinku ...pak sjede rukama k jejím bokům, přitiskne ji blíž k sobě, jen trošku, aby cítil že tam je. Pak spojí prsty za jejími zády, proplete je, aby mu nevyklouzla. Ale ona nevyklouzne.

Probudil se s trhnutím a chvíli vůbec nechápal, co se děje. Oči měl otevřené, ale neviděl vůbec nic, ani nejslabší záblesk světla. Absolutní černo. Panika mu na chvilku zaplavila mozek. Netušil, kde je, co tam dělá, nevěděl prostě vůbec nic. Ležel. Ležel na něčem úzkém. Na něčem úzkém, nepohodlném. Posunul ruku tak aby se dotkl materiálu toho podivného lože. Ve chvilce, kdy se dotkla hrubé, nepříjemné koženky, všechno se mu spojilo. Metro. Usnul v metru, přehlédli jej a vlak odjel do depa. Posadil se. Prohraboval se kapsami bundy, až našel zapalovač. Škrtl. Chvilku neviděl vůbec nic, jen jasný plamen, za chvilku se ale rozkoukal. Vagon podzemní dráhy. Doprdele. Zvedl se a přešel ke dveřím. Nápis u červeného tlačítka za ochranným sklem jej nabádal, aby sklo rozbil, tlačítko zmáčkl a dveře prostě otevřel. Na vteřinu zaváhal. Mohl by z toho být průšvih? Mohl. Ale ne jeho. Měli vlak pořádně prohlédnout. A určitě by se měl nějak zamést nebo uklidit. Rozbil sklo a zmáčkl tlačítko. Pak zatlačil do stran na dveře a jednu část otevřel. V tu chvíli už jej ale zapalovač pálil do prstů, takže radši počkal ve dveřích, aby nemusel vystoupit do úplné tmy. A pak jej zaplavilo světlo. Zamrkal, na spodní straně víček ještě jasně vypálen obraz vysokých oken gotické katedrály. Oken, kterými dovnitř proudilo oslepující, jasné světlo, štíhlých úzkých oken, nestvůrně obrovských oken. Pak oči otevřel doširoka. Před ním byl skutečně vnitřní prostor katedrály. Úzké sloupy podpírající klenbu, zdobené stovkami groteskně ohavných obličejů, se v závratné výšce protínaly, kolem některých se vinula vzhůru schodiště, vedoucí kamsi do temnotou zastřených dveří. Kamenný oltář se vypínal vzhůru, až přezdobený, přetékající rozličnými reliéfy, jejichž obsah nebyl s to David pochopit, snad výjevy z mytologie. A pak ta okna. Pozorně se na ně zadíval. A světla zhasla.

"Vstávat, mladíku. Vstávat." Někdo jím třásl. Motala se mu hlava, bylo mu zle od žaludku. Odtáhl se trochu od toho hlasu. "Vstávat, tady nemůžete spát." Otevřel oči. Seděl uvnitř vagonu metra na konečné zastávce a chlap v uniformě s ním třásl, pořád znovu a znovu. "To musela bejt pařba, co, mladej?" Motala se mu hlava, pokoušel se vstát, ale zase se svezl zpět na sedačku. "Tak sakra, vstávat!" muž jej vzal pod rameny a zvedl. Davidův žaludek zaprotestoval, zatmělo se mu před očima. "To prase mě poblilo." David, nikým nedržen, se zřítil na podlahu. Tma. Tma, v které hučely obrovské větráky, které mu do tváře foukaly chladivý vzduch. Mrazivý vzduch. A motala se mu hlava, i v té tmě cítil, jako by se jeho mozek nakláněl na stranu a ujížděl po šikmé ploše kamsi dolů. Probudil ho ten pocit, kdy se mu proud zvratků vyhrnul z pootevřené pusy. Předklonil se a ještě chvilku dávil s jediným, kdesi v podvědomí zašitým přáním, aby si příliš nepozvracel oblečení. Pak se rozkašlal. Opatrně otevřel oči, pomaloučku, čekal, co uvidí nyní.

Domů se dostal, ani nevěděl jak. Ten chlap ho akorát vyvedl z metra, a nechal ho ležet mezi popelnicemi venku. Nebo odešel sám? Spíš to. Nemohli by ho přeci jen tak vyhodit. Nebo mohli? Shodil ze sebe páchnoucí šaty a padnul do postele, aby upadl do neklidného spánku, v němž se opět setkal se Sárou. Měla na nohou těžké žluté boty. "Sáro," zavolal na ni. Otočila se k němu. "Já nejsem Sára. Já se jmenuju Veronika." Byla to Sára. "Proč mi lžeš?" "Jen zkouším, jestli víš, jak se doopravdy jmenuju." "Sára?" "Správně." Přistoupila k němu a políbila ho. "Pojd se mnou!" Chytla ho za ruku a táhla za sebou. Procházeli obrovským prostorem katedrály. Dovnitř svítilo ostré slunce. Ale když se pořádně podíval, zjistil, že to jsou vlastně velikánské reflektory, a náhle věděl, že tato obrovská prostora leží kdesi hluboko pod městem, kdesi v temnotě, kde se občas něco pohne, kde občas zašramotí bytost, která nikdy neviděla slunce. Sára se na něj podívala. "Chceš?" Zeptala se ho. Vůbec netušil, o čem mluví. Ale přikývl. Usmála se. Jako by věděla, že vlastně neví, o co jde, jako by s tím počítala. A v tu chvíli měl nakratičko pocit, že udělal nějakou obrovskou hloupost. Zvedla mu jeho ruku a přejela mu nehtem po kůži, těsně nad zápěstím. Zabolelo to. Pak opět zhasla světla, ona pustila jeho ruku a on utíkal utíkal tou temnotou někam dolů, po šikmé ploše, k těm hučícím větrákům, až slyšel jen ten hukot a ten byl tak silný, že už jej skoro přestával vnímat a nakonec už neslyšel ani necítil vůbec nic.

IMPERIUM

část 1.

Sean se vzbudil mezi popelnicemi na nádraží. První, co na tomto světě cítil, byl tedy pach odpadků a moči. Naprosto netušil, jak se zde octl, naprosto nevěděl, zda včera, či před hodinou existoval, ale měl pocit, že se jaksi objevil ve chvíli, kdy otevřel oči. Znal své jméno. Sean. To bylo všechno. A ještě znal své poslání. Nejspíš ale nepotřeboval vědět nic jiného. Jen tohle bylo opravdu důležité. Zvedl se, protáhl se, až kůže jeho bundy zavrzala. Nad městem vycházelo slunce. První svítání v jeho životě.

Muž, který byl ještě včera Arthurem Swompem se také probudil a stejně jako Sean sledoval východ slunce nad městem. Většinou se o upírech tvrdí, že je sluneční světlo zabíjí. Není to tak úplně pravda. Prvorozené nejenže nezabíjelo, ale ani jim nebylo nepříjemné. Upíry nižšího řádu, pravda, slunce likvidovalo. Ale Vlad byl prvorozený. Jeden z mála, možná už vlastně poslední prvorozený na světě. A východ slunce měl docela rád. Stejně tak jako si potrpěl na jídla s česnekem, a ani kříže, tedy pokud nebyly stříbrné, mu nijak nevadily. Dnes se však probudil s neklidem. Cítil, že se někde něco hnulo, někde nepříliš daleko. Něco se probudilo. Zatím vůbec netušil, jestli to není jen nějaký planý poplach, jen to, že se špatně vyspal. Ale pořádně ho to znervoznilo. A zrovna po včerejšku. Na chviličku se usmál při vzpomínce na toho spisovatele. A policajta. Mohl si na tu práci vzít kohokoli. Poslat tam i nejposlednějšího z té smečky, která jej obklopovala. Ale on si takovéhle věci docela rád nechával pro sebe. Už jenom pro ten pocit. Stál u velikého okna vládní vily a shlížel na město. Lehký úsměv mu z tváře opět zmizel. To, co jej vzbudilo, ten neklid. Nemuselo to nic znamenat. Ale právě tomu, že byl Vlad tak citlivý, nejspíš vděčil za to, že neleží někde s kůlem v srdci a uříznutou hlavou. Tohle byly věci, v kterých mají legendy bohužel pravdu. Zašklebil se. Pak si protáhl prsty, až to zapraskalo, otočil se a sešel zpět do sklepa.

Ondra se zašklebil, když vracel Davidovi prvních pár stránek zpátky. "Ten začátek je docela živej. Jak se ten zabiják probudí na tom nádraží a jak vůbec nic neví, jenom co má za práci a jak se jmenuje. To mě docela překvapilo. To je docela originální. Ale hned ta druhá část, to s tím Vladem, no, ten nápad to spojit s tou druhou povídkou, je docela dobrej. Ale jinak nevim." "Hm." odpověděl David. "Sorry," plácl ho Ondra po zádech. "Dej to přečíst Sáře. Tý by se to mohlo líbit." "Ty si s ní spal?" zeptal se ho David. Ondřej překvapaně zvedl obočí."Ona ti něco říkala?" "Ne, napadlo mě to." "Ale nechodíme spolu. Stalo se to, no, prostě jednou, nechtěl jsem s nikym chodit, znáš to. Ale vzala to docela dobře. To je v pohodě holka." "To je jedno, tvoje věc." "No, já myslel, že ti to vadí." "Ne, nevadí." "Tak jo. Hele, zejtra deš na Mravcovou?" "Asi jo, minule jsem nebyl. Nechci tam moc chybět." "Tak mi prosim tě pak puč zápisky, jo?" "Jasan, čau." David se odlepil od židle a vypadl z vyprazdnující se posluchárny. Od toho snu mu Sára nešla z mysli. To znal. Přesně takhle to začalo se Zuzkou. Taky se znali docela dlouho. Pak se mu o ní pár nocí po sobě zdálo. A pak spolu začali chodit. Neměl ale moc chuť Sáře telefonovat. Vlastně čekal, jestli se neozve sama. "Sorry," omluvil se vysokému, bledému klukovi do kterého vrazil ramenem. Ten se na něj jen podíval, neodpověděl nic a zmizel zase mezi ostatními lidmi kolem. Nebo jestli se nestaví. Vždycky měl trošku problémy s tím, někomu říct, že se mu líbí. A navíc u Sáry si tím vůbec nebyl jistý. Zůstal jen ten nezvykle intenzivní pocit z toho snu. Asi by neuškodilo, kdyby se za ní přeci jen stavil nebo jí zavolal. Asi by to neuškodilo.

IMPERIUM

část 2.

Vlad byl jedním z nejmocnějších mužů země a vlastně jedním z nejmocnějších na celém světě. To o sobě rád prohlašoval. Nikdo z ostatních "mocných" netušil, že z něj mluví skromnost. Téměř tisíc let získávání vědomostí, hromadění majetku, sbírání těch nejvěrnějších. Vlad byl naprosto bezkonkurenčně nejmocnější bytost na této planetě. Možná, pokud byl Bůh, nebo Satan, jejichž existenci nemohl popřít, ale ani ji potvrdit, možná ti dva by mohli být silnější. Ale pokud byli, nikdy nedali svou moc znát. Žádný ze světových prezidentů či králů neměl tak silnou a oddanou armádu jako on. Žádný z vojevůdců se nemohl pochlubit tak bohatými zkušenostmi. Vlad seděl ve své pracovně a štíhlými prsty bubnoval na desku stolu. Nebyl nervozní. Věděl, že to lidi znervozní daleko víc než co jiného. Ten, který seděl naproti němu, si už stačil okousat nehty na obou rukou. Vlad rád lidi znervoznoval. "Takže vy říkáte, že Arthur Swomp, který minulý rok převzal ode mne cenu za nejlepší román roku, že tenhle chlap je mrtvý. Že přes svou žádost o policejní ochranu byl zabit ve svém vlastním domě?" "Ale, pane starosto, my jsme mu policejní ochranu poslali." Vlad zdvihl obočí. "Vážně? To mu tedy moc nepomohla." zavrčel ironicky. "Toho policistu jsme nalezli mrtvého vedle těla pana Swompa. K tomu se ale novináři nedostali." "Ach tak." Přestal si bubnovat prsty a muž naproti se najednou uvolnil a troška nejistoty z něj spadla. "To je ale nepříjemné. Každopádně se postarejte, ať se k tomu novináři nedostanou vůbec. Můžete jít." Muž se zvednul, poděkoval a odešel. Až za dveřmi si oddychl. Starosta byl opravdu autorita. Vždycky, když u něj byl, znervozněl jak malý kluk.

Sean našel v kapse bundy peněženku se slušnou sumou. To bylo v pořádku. Konec konců, určitě bude spoustu peněz potřebovat. Začal tím, že si koupil prvotřídní oblek. Pak si na týden dopředu zaplatil místo v hotelu ve městě. Ne v tom nejlepším, ale v takovém, kde měl dostatečné soukromí. Potřeboval ho. Pak šel nakoupit zbraně. Přesně věděl, co musí pořídit, vybral jen to, co opravdu nutně potřeboval. I tak ale jeho taška vážila víc než dost, když se večer vrátil do svého pokoje. Než šel spát, upiloval pažbu lehké sportovní kuše a na lihovém kahanu roztavil stříbro. Do něj pak namočil špičky šípů. I když věděl, že stačí jen malá kapka, pokryl stříbrem celou špici. Nechtěl nic ponechat náhodě. Vlastně ani neuměl nic ponechat náhodě. To nebylo v jeho přirozenosti. Pak si rozpáral podšívku těžkého černého kabátu za bezmála dvacet tisíc a všil dovnitř pouzdro na kuš, šípy a dlouhý ostrý nůž. Nepředpokládal, že by měl možnost jej použít, ale pro jistotu. Před zrcadlem si vyzkoušel, zda mu kabát padne, zda na něm nejsou vidět boule. S uspokojením zjistil, že je vše v pořádku. Pak zamkl dveře zevnitř na dva západy a okamžitě tvrdě usnul.

Sáru potkal náhodou, na školní chodbě. "Ahoj," mávla na něj a spěchala dál. David zůstal stát a dlouho se za ní díval.

Přemýšlel, jestli se za ní má zastavit. Co když to bude působit divně? Ona otevře dveře a řekne. "Ahoj, co potřebuješ?"

"Nechal jsem tu minule svetr." Ona se otočí, sáhne kamsi dozadu a podá mu jeho černý svetr s rolákem. "Já vím." Vezme si svetr a bude tam stát, jako debil, pak řekne "Hm, čau, dík," seběhne ze schodů a bude.

Nakonec se za ní ale přeci jen stavil. Nejdřív neotevřela. Tak. A není doma a já se tady klepu jak ratlík. Pak se ozvaly její kroky. Dveře se otevřely. "Ahoj, co potřebuješ?" "Nechal jsem tu minule svetr." "Já vím. Nepůjdeš dál?" David si oddechl, jako by z něj někdo sejmul těžké závaží. Starosta byl opravdu autorita. Prolétlo mu hlavou, když vstupoval dovnitř. "Jak pokračuješ s psaním?" "Docela jo. Dával jsem Ondrovi číst nějaký části a něco se mu docela líbilo." "Prima. Chytils minule to metro?" "To ti ještě budu vyprávět." šli do pokoje, kde seděli minule, ona mu vařila kávu a on jí vyprávěl o svém zážitku. "Skoro nic si nepamatuju. Jenom že jsem byl tak sťatej, že jsem usnul v metru a pak jsem asi poblil výpravčího." "Cože?" vyprskla smíchy a málem se opařila horkou vodou. "Vždyťs tolik nepil." Pokrčil rameny "Asi jo. Ani nevim, jak jsem se pak dostal domů. Strašný." Ještě když mu nesla kávu, usmívala se. "Já byla úplně v pohodě." "Hm, já ne." "Máš ty práce?" Podal jí několik listů papíru. "Můžu si to přečíst teď?" Pokrčil rameny. Schoulila se do křesla, nohy stáhla pod sebe. Sledoval ji, jak pozorně čte, jak stahuje obočí, když narazí na něco, co se jí nelíbí nebo čemu nerozumí. Pil kafe a jen si ji prohlížel. Nevěděl, jak si jí tehdy v tom klubu mohl tak málo všimnout. Dnes, když ji viděl v přímém světle, v jejím vlastním prostředí, připadla mu nejen zajímavá. Krásná? Asi ano. Asi určitě. Zapálila si. Natáhl se přes stůl a vzal si z její krabičky LM bez ptaní cigaretu i pro sebe. Seděli v tichu, jen občas bylo slyšet zavrzání jejího velkého křesla. Otočila na poslední stránku. Chtěl oklepat popel, ale jeho rukáv zadrhl za malou ranku na hřbetu levé ruky a strhl strup, který se tam tvořil. "Do prdele." Zvedla oči. "Nemáš prosím tebe náplast? Nebo něco takovýho? Někde jsem se v opilosti musel škrábnout a pořád se mi to nechce hojit." Zvedla se a odešla do koupelny. Za chvilku se vrátila s kouskem vaty a náplastí. "Ukaž." Vysušila mu vatou krev a odhalila tak dvě jizvičky, protínající se jako kříž. Strup z nich byl čerstvě stržený, takže krev pořád vytékala a než mu ruku konečně zalepila, musela ranku vysoušet ještě dvakrát. "Vypadá to jako nějaký znamení. Vod nějaký sekty." Zvedla k němu oči. Zakřenil se. "To by bylo super." Vrátila se zpět do křesla. "No ne, počkej. Představ si, že bys náhodou přišel na to, jak to doopravdy je. Jako Swomp. Mohlo by se stát, že by pak četli tvoji povídku, někdo z Vladovy smečky..." podívala se, jestli použila stejný termín jako David ve své povídce... "že by četli tvoji povídku v antologii Dark Zone. A napadlo je, že ses možná až moc přiblížil pravdě. Nedej bože, aby se dozvěděli o tom, co píšeš v Imperiu." "Jenže to bys jim to musela dát přečíst ty nebo Ondřej," zasmál se David. Sára se taky usmála. "A proč ne? Vlastně o mně skoro nic nevíš. A Ondřeje znáš jenom ze školy." To mělo určitou logiku. Začalo ho to bavit. "Ne, ne, ne. Ondřeje znám už z dřívějška. Je to tady asi jeden z těch nejlepších kamarádů. U něj bych si toho všimnul." "No tak já," rozehřívala se Sára. "Já jsem třeba jen Ondřeje využila, abych se s tebou mohla seznámit. Seznámila jsem se s ním na jedný párty, opili jsme se, pak ..." zarazila se. Bylo to docela trapné. Vypadalo to, jako když se takhle poodhalí postava ze špatně napsané divadelní hry a David jen zvedl obočí. Ale Sára zčervenala a zmlkla. Trochu moc se rozjela a Davidovi jí přišlo líto. "Já vím." Podívala se na něj. "On ti to říkal?" "Zeptal jsem se ho." "Proč?" David chvilku balancoval. Byl to krok do neznáma, když to dopadne špatně, asi se s ním nebude příště bavit. Ale je tu možnost, že to nedopadne špatně. "Protože se mi líbíš, zajímalo mě to." Neřekla nic a jen ho sledovala. "Hm, to zní blbě co?" Asi to podělal. Pokrčil rameny. "Vykašli se na to, to není zas až tak tvoje věc. Já se s tím v pohodě srovnám, určitě tě nebudu nikde nahánět nebo ti otravovat život." Podrbal se ve vlasech. "Ach jo. Asi jsem to zvoral, co? "Zavrtěla hlavou. "Ale ne. Ani ne. Akorát ...možná jsi mi to mohl říct rovnou. Usmála se. "Do háje."

"Co se bude dít ted?" protáhla se Sára v posteli vedle něj, když dočetla zatím poslední stránku Impéria. "No, Sean se dostane do kongresového sálu a tam se pokusí Vlada zastřelit." Dloubla ho do žeber. "A zastřelí." David sebou cuknul. "Nedloubej do mě. Nebo ti to neřeknu." Dloubla do něj pořádně. "Nech toho," začal se David smát. "Samozřejmě, že ne. Je na to sice připravenej, ale Vlad je prostě machr. Přece si nenechám hlavního hrdinu zabít na začátku knížky. "A dál?" "Počkej, to by nebylo fér, ti to hned prozradit. A navíc už musím jít." "Ty si mrcha." Vytrhla mu polštář a praštila ho po hlavě. Vyklouzl se smíchem z postele. "Di do háje. Zrádče." Polštář ho trefil ještě u dveří.

O dvě hodiny později skutečně vyšel z jejího domu. Bylo nepěkné, zatažené ráno a on měl být už hodinu a půl ve škole. To ho ale nijak zvlášť nevytáčelo. Stálo to za to. Měl vynikající náladu. Vážně, po dlouhé době skutečně vynikající náladu. Seběhl po schodech a nastoupil do metra, které právě přijelo. Nacpané, ale nevadí. Držel se levačkou tyče u stropu a vybavoval si znova ten okamžik, kdy mu došlo, že přeci jen neudělal chybu. Jak už málem viděl všechno v trapu. To bylo vážně, to bylo fakt super. Ucítil, jak mu něco stéká po levačce, kterou se držel. Pohlédl nahoru a zjistil, že zpod náplasti se vyřinul tenoučký pramínek krve, stékal mu po paži a mizel kdesi ve vyhrnutém rukávu jeho svetru. A ještě něčeho si všimnul. Pasažér, stojící těsně vedle něj si rudé stružky také všiml. Vysoký kluk s bledou tváří a tmavými brýlemi. Určitě už ho někde viděl. Možná jednou. Ale měl pocit, že víckrát. Rychle si přehodil ruce a chytil se pravačkou. Rukáv svetru nechal volně sklouznout dolů a cítil, jak mu rozetřel krev po paži. Metro zastavilo a ten kluk vedle odešel. Ztratil se v davu.

A Davidova dobrá nálada byla ta tam, ani nevěděl proč.

Vešel do výtahu a zmáčkl tlačítko s písmenem P. Kabina se s trhnutím rozjela, David se opřel o zadní stěnu a jen sledoval, jak číslice pater mizí za horním okrajem dveří. Pět, šedivý beton, čtyři, další beton, stejně tak u trojky a dvojky, mezi jedničkou a P byl sprejem namalovaný tag, královská koruna se dvěma špicemi, možná písmena L a M spojená dohromady. A pak přízemí. Ale výtah se nezastavil. David s rostoucím neklidem sledoval, jak výtah projíždí stanici S a klesá pořád kamsi dolů. "Co to má znamenat?" Zmáčkl stop. Výtah absolutně nereagoval. To už začala na Davidovi pracovat panika. "Stát!" Mačkal zuřivě tlačítko, ale ničeho tím nedocílil. Kabina klesala a jestli se mu to nezdálo ...ne, nezdálo, klesala stále se zvyšující rychlostí. David se sesunul na podlážku. Explodovala žárovka ve stropě a ozýval se už jen jekot výtahu řítícího se neosvětlenou šachtou kamsi dolů. David s výkřikem procitnul na své posteli, oči doširoka otevřené. Ještě stále jako by slyšel ten svistot, tu hudbu smrti. Když se mu trošku zklidnil dech, ležel s otevřenýma očima, zíral do stropu a poprvé ho napadla ta podivná, zneklidnující myšlenka.

IMPERIUM

část 3.

Kartoun nastoupil do výtahové kabinky a zmáčkl tlačítko s písmenem P. Dveře se zavřely a on si oddechl. To je tedy bomba. Věděl jistě, že je jediným fotografem, kterému se podařilo vyfotit Arthura Swompa a toho policajta. Byl tam první. Muž, který spisovatele našel, mu zavolal dříve než policii. To bylo dobré. Výtah se dal do pohybu. Kdysi pro něj Kartoun něco udělal, už skoro myslel, že zbytečně. Ale to se mýlil. Právě se mu to tisíckrát vrátilo. Největší bulvární list země mu za jeho fotografie - a to prosím bez negativů, ty měl u sebe v kapse - nabídl sumu, z které mohl žít víc jak půl roku. Možná rok. Kabina klesala pomalým tempem a Kartoun znuděně sledoval reklamy na cigarety v mezipatří a čísla na dveřích jednotlivých pater.

Trojka, Marlboro, dvojka, Camel, jednička, LM, přízemí ...no moment, co to má znamenat? Výtah pokračoval stále dolů. Kartoun zmáčkl tlačítko s nápisem Stop, ale stroj nereagoval. Naopak. Kabinka se rozjela ještě malinko rychleji, rychleji. Kartoun se sesunul na zem. Žárovka ve stropě explodovala a fotograf se ocitl v úplné tmě.

V hale několik lidí netrpělivě postávalo před jedním z výtahů. Nejel a nejel. Ještě že ostatní fungovaly. Když skončil hlavní nápor, u výtahů nestál nikdo. Ze sklepa přijela i poslední, chybějící kabinka a s tichým cvaknutím se zastavila v přízemí. Uklizená, čistá, vonící. V době, kdy se celé číslo rušilo a měnilo, kvůli pokusu o atentát na starostu města, přišel další výtah vhod.

David šel setmělou ulicí a vyplašeně se rozhlížel. Už ho zase potkal. Toho divného kluka s černými brýlemi. Pokolikáté už. Podesáté? Vždycky ho někde zahlédl, jak stojí a pozoruje ho. Byl nervozní. Asi zbytečně. Ale když zrovna nespal u Sáry a byl na noc sám, míval často divný pocit. Jako by v některém z uplynulých týdnů překročil pomyslnou hranici, za kterou nikdy dřív nezašel, za kterou si nedovolil vstoupit. Jednou, brzy ráno, když se zase probudil z nějakého šíleného snu, jej napadlo, jen tak, v koutku mysli, jaké by to bylo, kdyby ...Kdyby to byla pravda? Ne. To ještě ne. Kdyby připustil, že za určitých okolností by to pravda mohla být. To je lepší. Ve skutečnosti nepřemýšlel doopravdy o tom, že je svět ovládaný jakousi temnou silou, kterou on nějakým způsobem popuzuje. Tuhle myšlenku okamžitě zavrhl. Ale jeho mozek potají shromaždoval náznaky, ty útržky informací, které by svědčily pro. Během měsíce se mu křížek na ruce nejen nezahojil, ale začal nepříjemně hnisat a krvácet. Každou noc se mu zdály šílené sny o věcech ve tmě, znovu viděl katedrálu kilometry pod zemí a podvědomě tušil, že zrovna tam vede výtah z jeho snu. A pak ten kluk, kterého poznal. Poznal? Ne. Ale ten člověk vypadal přesně stejně, jako většina Davidových záporných postav, jako ten klasický, archetypální zloduch, jako samo zlo - trošku slizké, studené, nebezpečné, nevypočitatelné. A takhle nějak vypadal Vlad. Pravda, Vlad mladý, plný síly. Ale pokud mohl Vlad vypadat jako Swomp ...Tyhle myšlenky si ve skutečnosti David nepřipouštěl. Ale kdesi v jeho hlavě se hromadily, tvořily maličkatý nádor, který se napínal, zvětšoval a vlnil a hrozil prasknutím.

Seděli se Sárou a Ondřejem v klubu. Venku ještě svítilo slunce, bylo to vidět skrz okna, která byla ve výklencích a která sahala až k úrovni chodníku. "Co seš furt tak nervní, to toho máte tolik?" zeptal se ho Ondřej, když si už po několikáté vyklepal popel do klína místo do popelníku. "Ani ne, dost jsem v noci psal." "Imperium?" "Hm" "Ty si s tim vážně nedáš pokoj. Jak to jde?" Sára se vložila do hovoru. "Už toho má docela hodně. Někdy si to přečti." "Jestli kvůli tomu vypadá takhle, tak jsem teda opravdu zvědav. Zůstanete v klubu na večeři?" Sára zavrtěla hlavou. "Asi ne, já mám ještě dost lítání." David pokrčil rameny. "Já asi pudu s tebou. Budu psát." "Ty vole, neblázni, děláš vůbec něco jinýho, než že píšeš?" Sára se zasmála. David se na ni podíval, chvilku mu to nedocházelo, ale pak se usmál taky. Ondřej zavrtěl hlavou. "Ach jo. Tak kdyžtak zejtra. A vem s sebou to psaní, docela rád bych se na to podíval." Sára s Davidem se zvedli a "čau" odešli. Ondřej zůstal sedět na svém místě a objednal si kostelecké párečky s hořčicí a křenem. Někdy si trošku vyčítal, že nechal Sáru jen tak plavat. Když ji ted viděl s Davidem, když ho napadlo, jak asi tráví večery, byl vždycky mrzutý. Pořád měl před očima, jak si rozhodila vlasy na polštář, jak se prohnula v zádech. Zajímalo by ho, jestli takovéhle myšlenky mají i ostatní kluci, nebo zda je takhle úchylnej jenom sám. Jestlipak takhle o nějaký holce přemýšlí David. A o nějakým klukovi Sára, blesklo mu hned hlavou. Třeba o mně? Napadlo ho. Zavřel oči. "Párky s hořčicí a křenem," ucítil je pod nosem. Z okenního výklenku u stropu najednou něco vypadlo a kovově cinklo o zem.

IMPERIUM

část 4.

Vlad byl nespokojen. Měl kolem sebe ty nejlepší strážce. Většinou de facto vlastní syny. Vlastní krev. A přesto ho ten lovec málem dostal. Přesto se jeden zatracený fotograf pokusil prodat fotky s A. Swompem. Nic nevycházelo tak, jak mělo. A ještě ke všemu se jeden mladý z detektivního oddělení začal šťourat v tom atentátu. A něco se mu dokonce podařilo zjistit. Kdyby byl Vlad člověkem, asi by zaklel. Ale on člověkem díkybohu nebyl. Kdyby byl Vlad člověkem, nenáviděl by toho cucáka, co se v tom všem začal hrabat. Ale on člověkem díkybohu nebyl. Nebo díky čertu? Nedal ho zabít. Jednak by to bylo příliš nápadné, jednak měl chuť si spravit náladu. Nechal si o něm všechno zjistit. Kde bydlí, jak se jmenuje jeho milenka, jaké má rád víno, věděl i jaké cigarety kouří. Tady bylo zaděláno na opravdu dobrý vtip. Vlad potřeboval nové lidi. Nadané, všímavé, perspektivní, mladé. Starý trik s lahví vína. Kdo by čekal, že to bude pořád vycházet. ale když má člověk peníze na úplatky. Cokoli. Dobrotivé nebe, naprosto cokoli.

Tom se probudil tím, jak mu proud zvratků vytryskl z pootevřených úst. Předklonil se a dávil a kašlal s jedinou myšlenkou, nepozvracet se celý. Ležel v uzounké uličce mezi stánky s hot-dogy na nádraží, ve svém béžovém plášti, hezkém obleku. Do hajzlu, vůbec netušil, jak se tam dostal. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak odcházel od Zuzky, a pak nějaké zmatené sny, kostely a holky ve žlutých botách. A jeho matka mu říkala, že to děvče má rakovinu? Rakovinu čeho? zeptal se jí. "Rakovinu všeho. Umře. Viděl jsi, že vůbec nic nejedla. A ty jsi toho příčinou. Jsi upír, sál si s mojim mlékem i krev, to kvůli tobě jsem umřela." "Ale maminko," začal plakat, plakal a plakal, a ona mu ukázala prs, s dlouhými, krvácejícími šrámy. A už tu zase byla ta ulička a další dávka zvratků a levačka ho bolela, tam se ho vlastně Zuzka dotkla nehty. "Chceš?" A on kývnul. Proboha, on ji pozval dál. Upír nesmí vejít, dokud není pozván. Ale on ji pozval. A znovu boty kolem uličky, dup, dup, dup, dup. A ta okna, jak zářila, tisíce metrů pod městem, co může být proboha tisíc metrůpodměstemschovanévevšechtěchsvětlících, pověz, co to může být! Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Asi hodně dlouho. Z opilosti přešel do kocoviny, pak vyčerpáním usnul. Mohl tam být celé dny. A celé dny se měnil. Ta rána na jeho ruce zhnisala a krvácela a on si měnil krev a jako štěně ve spánku se tiskl mezi papíry a močil a zvracel pod sebe a učil se. Ten hluboký, uklidnující hlas ho učil nová slova, utěšoval ho a sedmého dne mu řekl:"Vstaň" A byla noc. A Tom poprvé otevřel oči, aby s děsivým výkřikem, který rozehnal okolní bezdomovce, zjistil, že v naprosté tmě vidí jako ve dne a že už vůbec, ale vůbec už není tím starým mladým Tomem, co býval.

Sára s Davidem stáli v řídkém, nepříjemném dešti až vzadu, za všemi ostatními studenty. Sára plakala. Davidův obličej byl unavený a ztrhaný, ještě nepoznamenaný nastupujícím šílenstvím. Cítil ho, jak kdesi uvnitř hlodá, jak se tam zabydluje. Dnes v noci zase psal. Vlastně každou noc teď psal. Nebo se milovali se Sárou. Většinou potom plakávala. Nevěděl, jestli to má co dělat s ním, ale myslel si to. Nebo, spíš si tím byl jistý. Plakávala. I teď plakala. Ale to on by měl možná také. Jenže mu to nikdy nešlo. Ne že by neuměl plakat. Ale většinou se mu vůbec nechtělo brečet ve chvílích, kdy by asi měl. Obřad se konal na Nuselském památníku. Vždycky se tyhle obřady konaly tady. Na místě největšího dopravního neštěstí v historii Prahy. Možná i celé Evropy. Tehdy se pozůstalí bouřili proti tomu, aby se torzo mostu opravilo a používalo dál. Nakonec tam tedy vznikl památník. Do silnice na povrchu byly vsazeny desky se jmény obětí. 1156 desek za cestující metra, 538 za lidi z domů pod mostem. Na městském kraji hořel věčný plamen. A u něj nyní stáli. Stovky studentů sem přišly. Položit kytku. Nebo se jen tak koukat a postávat v nepříjeném mrholení. David si povídal s tím uvnitř sebe, obřad se vlekl a jeho už nebavilo poslouchat projevy představených školy a města. Sára se trošku chvěla zimou a znovu jí na chviličku vyhrkly slzy. Tím, co se stalo, vlastně ztratila možnost dát to s Ondřejem do úplného pořádku. Musela na to myslet, když se milovala s Davidem, ale nedokázala se s ním přestat milovat, protože zároveň potřebovala tenhle druh kontaktu. Měla pocit, že když ztratí i to, přijde už skoro o všechno. Hloupé dny. Podzim. Už za chviličku zima. Už za chviličku zima.

David neodjel domů už víc jak měsíc. Od Ondřejovy smrti. Zůstal bydlet u Sáry a střídavě psal a polehával v její posteli. Sára se pomaličku vzpamatovávala, on upadal do čím dál hlubších pocitů beznaděje, strachu. Ty myšlenky, ten nádor kdesi uvnitř jeho hlavy, praskly a zaplavily mu mozek hnusnou černou břečkou. Praskly ve chvíli, kdy ten hubený kluk v černých brýlích hodil oknem do školního klubu ruční granát, který sebral bůh ví kde. Podařilo se mu tak zabít třicet osm studentů na místě, čtyři pak zemřeli na následky zranění v nemocnici. Ten bledý kluk počkal, až přijede policie, nechal se zatknout a ještě toho večera se ve své cele oběsil. Ta odporná černá matérie pokryla Davidův mozek, uchopila jej do kleští a svírala čím dál tím víc.

Sára se jej marně snažila nějak povzbudit, nějak mu pomoci, ale měla příliš mnoho práce sama se sebou. Když na něj mluvila, většinou se zvedl a odešel, aby se vrátil až ráno. Skoro nejedl, spal minimálně. Psal. Většinu času psal tu svoji přihlouplou povídku, která jako by tragédií ve studentském klubu nějak získala neobyčejnou důležitost. Sára Imperium nenáviděla. Odmítala číst nové stránky, občas na něj ječela, když seděl u počítače. A on se prostě zvedl a odešel. Asi po měsíci a půl se rozhodla zavolat jeho rodičům. V kapesním diáři si našla jejich číslo, ale ve chvíli, kdy se Davidova matka ozvala na druhém konci telefonu, vešel do dveří. Zavěsila. Podíval se na ni takovým způsobem, že už se k ničemu podobnému neodhodlala. I tak měla pocit, že u něj ztratila důvěru.

IMPERIUM

část 5.

Tom bloudil městem. Jen v noci. Ve dne se ukrýval dole, v tunelech metra a marně hledal vchod do katedrály. Někde tam musí být. V noci se potuloval venku, dýchal čerstvý vzduch, zabíjel toulavé psy a kočky. A měnil se. To bylo nejhorší. Měnil se. A věděl o tom, že se mění. Občas mu to bylo jedno. Ale stávalo se, že se mu na chviličku vrátil zdravý rozum. To pak plakal, ječel, proklínal. V těchto chvílích věděl, že to musí skoncovat.

David vstal od počítače. Sára spala. Věděl, že mu vůbec nerozumí. Neví, co se děje. Neví, že nic z toho, co se stalo, nebyla náhoda. Oni opravdu byli kolem. A věděli o něm. Když byla Sára pryč, často zvoníval telefon. A na druhém konci byly slyšet hlasy. A varovaly ho. Nebo mu spílaly. Nebo se, nebo se smály. Jak jen se smály. Slyšel je ještě dlouho poté, co zavěsil. Už nevěřil skoro nikomu. Možná Sáře, ale nijak zvlášť. Bál se na ulici, přesto celé noci procoural. A cítil, jak se mění. Cítil, jak mu v těle roste něco cizího. Rána na ruce mu hnisala. Dostali ho snad? Shodil ze svého těla kalhoty, málem ani nemusel rozepínat pásek, a vlezl si k Sáře. Natáhl se k lampě, aby zhasnul. A v té chvíli si toho všiml. Na Sářině levé ruce, na jejím hřbetu byla malá bílá jizva. Nikdy před tím si neuvědomil, že tam je. Ale? Ale Sára v těchto místech nosívala hodinky. Tiše vyklouzl z postele. Jak to, že jej to nenapadlo dříve. Ty její narážky. A pak, byl přece u ní, než usnul v tom metru. A ten její telefonát. Oblékl si kalhoty, tričko a vyšel potichu z pokoje. Pokud se probudí, může ho zastavit. Tímhle se alespon vyjasnilo, že už prostě nemůže čekat. Neměl by kam jít. Neměl by se kde schovat. Vyklouzl z bytu na chodbu.

IMPERIUM

část 6.

Tom běžel k mostu. Utíkal tmou, doufal, že ho jasné vědomí neopustí. Cítil, že proměna by už netrvala dlouho. A pak? Nesnesl to pomyšlení. Proboha, ať mu rozum vydrží.

Vlad stál u svého okna ve vile a shlížel na město. Tušil, kam míří Tom. Cítil jeho paniku, touhu osvobodit se. Ale v téhle fázi nemohl zasáhnout. Musel čekat.

Lampa na straně památníku zmateně poblikávala. Pokaždé o něco slaběji, pokaždé po delším intervalu. Tom si toho ale ani nevšímal. Přešel k zábradlí a vysoké plastikové stěně, která jej dělila od hloubky pod ním. Přitiskl se na plexisklo a sledoval světla města, jak se rozsvěcovala a zhasínala, auta, která tam dole projížděla. Na chvilku měl pocit, že slyší slabé zazvonění tramvaje. Zaposlouchal se. Uvědomil si víc zvuků. Stoupaly z temnoty k němu nahoru. Bouchnutí dveří, zatroubení klaksonu, rytmické dunění hudby z nějakého klubu. Velice, velice slabé zvuky. Přesto zvuky postřehnutelné. Tom slyšel výborně. Možná lépe, než by mu vyhovovalo. Alespoň posledních pár dní. Prudce se otočil od průhledného plastiku. Cosi zaslechl? Lampa se na kratičký okamžik znovu rozsvítila - nikde nikdo. Krátce vydechl. Lampa zhasla. Otočil se znovu k plexisklu, poodstoupil dva kroky dozadu. Ještě jednou se ohlédl. Měl strach? Lampa se na chvilku rozsvítila. Nic. Upřel pohled na vršek plexiskla zahnutý dovnitř. Couvl ještě několik kroků. Lampa zhasla. Rozběhl se a vyskočil do výšky. Na první pokus. Zachytil se prsty za plastový okraj a zůstal na něm viset. Pak se přitáhl k vrcholu stěny. Chvilku už myslel, že ho zradí síly a že spadne zpátky na dlaždice s vyrytými jmény, ale těsně předtím, než mu prsty vypověděly službu, se mu přeci jen podařilo přehodit nohu přes okraj a vytáhnout se nahoru. Přehoupl se přes vrchol a zachytil se ocelové konstrukce na druhé straně. Nohou šlápl na nějakou tyč, zkusil, zda mu pod botou nepodklouzne, a pak se na ni postavil celou vahou. Teď byla temná propast přímo pod ním. Ruce se mu slabě chvěly od námahy, nohy spíš z té výšky. Ohlédl se skrz plexisklo zpět. Pod lucernou, která se právě rozsvítila, někdo stál. Nebylo mu sice vůbec vidět do obličeje, ale Tom měl dojem, že ví, kdo to je. Pohlédl zase do tmy pod a před sebou. Na druhé straně údolí, na městské části památníku svítily lampy, ale od nich jej dělila obrovská vzdálenost. Nepředstavitelná dálka. Obrovský prostor. Znovu se rozklepal. Kdyby si nebyl tak jistý. Kdyby si jen nebyl tak jistý.

David si ale jistý byl. Zavřel oči, odrazil se a skočil. Chvilka svíravé hrůzy, okamžik, kdy si všechno rozmyslel, kdy se mu na chviličku vrátil rozum, který se zdál předtím definitivně pryč. Pokusil se rukama ještě máchnout nad sebe, ale tam už nebylo nic. Jen prázdný prostor a svištivý sykot černého větru kolem. Letěl vstříc všem těm světlům dole, všem těm zvukům. Padal ohromující rychlostí.

A pak najednou... ostrá bolest v zádech, jak se mu skrz kůži prorvala silná, blanitá křídla, která mocně udeřila do vzduchu kolem, zpomalila pád a pak jej zastavila, jen pár metrů nad zemí. Zároven radost i vztek, pocit beznaděje i nekonečné volnosti. Chvilku jen tak klouzal nočním vzduchem. Přemýšlel, co s tím nečekaným darem udělá. Pak párkrát mávl svými novými křídly a odletěl do noci.

Vlad se usmál. Nakonec to nedopadlo zase až tak špatně.

David spal, jednu ruku přehozenou přes Sářino rameno. Na chvilku mu po tváři přelétl stín, jak se něco mihlo u lampy za oknem. Nebo to byl jen odraz noční můry?

září a říjen 1998
Praha