ZÁPISKY POŽÍRAČE DUŠÍ

aneb noc s děvčetem z kosmu

Už miliony let s tebou bloudím po hvězdách

Rozhrčela se stereosouprava, jak se pokoušela zvládnout ty přespříliš hluboké tóny kláves. Aranžmá někdy z devadesátých let minulého století. Stará vinylová deska praskala a šustila jako když v pozadí, za těmi klávesami, hoří ohen. Asi poslední deska, kterou jsem měl a která se dala přehrávat. Možná poslední taková deska v celém městě.

A ty mne teď opouštíš

Někdy jsem si tu písničku pouštěl v návalech ulepené sentimentality, která mne, bůh ví proč, přepadala poslední dobou stále častěji. Opřel jsem se do červeného nepohodlného křesla. Někdy v té chvíli musela vejít. Představuji si to tak, že použila tu svoji všemocnou identifikační kartu, otevřela dveře a chvíli v nich jen tak stála a dívala se na mne. Na moji bledě modrou buňku s postelí, stolem a dvěma skříněmi, na mé červené křeslo a na mne, jak tam sedím s očima zavřenýma, s příliš silnými brýlemi a malou pleší, prosvítající skrz řídké vlasy.

Vzpomeň, jak starý je náš svět

A pak, snad jsem ji ucítil v mé blízkosti, pak jsem otevřel oči a poprvé ji uviděl. Krásnou, štíhlou bytost s krátkými černými vlasy a obrovskýma očima, jak zrovna přechází ke gramofonu. Jak natahuje dlouhé prsty po přenosce

A tenhle? Nejvýš jen pár dní

jak se na chvilku její ruka zastaví, a pak, než stihnu vykřiknout nebo cokoli říct, se snese k desce a přeruší ten hlas, ty klávesy i praskání ohně, a ty zmizí v jednom okamžiku s uširvoucím vyjeknutím.

"Jé!" stáhla ruku spátky, ale jehla se nejspíš zlomila, jak ji prudce pustila zpět a z reproduktorů vycházelo jen praskání a naříkání ničené desky. "Jé, to jsem vážně nechtěla," otočila se ke mně a já seděl a díval se na ni jako na zjevení. "To nic," odpověděl jsem až ve chvíli, kdy mlčení bylo už skoro nesnesitelné. "Vy jste nikdy ne... nikdy jste nepracovala s gramofonem?" Zdvihla obočí. "To je...?" ukázala směrem k přístroji. "Jo, to je ono." Vstal jsem a sundal přenosku. Ten škrabavý nářek ustal. "Pěkně starý vynález. Mám ho jenom jako kuriozitku." Stála vedle mne a sledovala, jak si proti světlu prohlížím poničenou desku. Tu už si asi nepřehraju. "Jak jste se sem dostala? Kromě domovníka by nikdo neměl mít moji identifikační kartu." Podíval jsem se na ni. Byla trošku rozpačitá, ale zase ne příliš. To kdybych se takhle v cizím bytě objevil já, byl bych asi nervozní daleko víc. Ona jen pokrčila rameny. "Já ...slyšela jsem hudbu a tak jsem ...tak jsem použila svoji kartu. A vyšlo to." "To není možné, ukažte mi ji!" odložil jsem desku na skřín vedle gramofonu a nastavil ruku. Ucukla. "To já nemůžu, nejsem přeci povinná vám něco..." "Podívejte se, slečno, jednou jste v cizím bytě," přerušil jsem ji, možná až příliš nevrle, "tak tu nevykřikujte, co jste a co nejste povinná dělat. Ukažte tu kartu!" Ucouvla ještě o krok a koutky úst se jí zlobně stáhly. "Já ...já nemám identifikační kartu, strčila jsem do těch dveří a ony se otevřely. Asi jste je nedovřel, nebo tak." pokrčila znovu rameny. To už mne ale opravdu docela naštvalo. Klidně si vleze do mého bytu, poničí mi desku, moji poslední desku, která... čert to vem, a ještě tvrdí, že - "takže vy nemáte kartu? Myslím, že to bude pány z bezpečnosti zajímat." přešel jsem k telefonu, pověšenému na zdi. Teď se teprve pořádně vyděsila. Přistoupila ke mně rychle, až jsem se sám polekal, a ten výraz malé uražené holčičky jí zmizel z obličeje jako mávnutím kouzelného proutku. "Nevolejte, prosím vás, nikam. Klidně vám zaplatím tu škodu, jestli nějaká je, ale já, mně ukradli kartu v metru a já si ještě nezašla pro novou a ty dveře byly vážně..." Vymýšlela si jednu lež za druhou, ale byla při tom tak roztomilá.

Musíte si uvědomit, že jsem takhle půvabnou bytůstku neviděl už několik let, u nás v úřadu by se těžko nějaká taková hledala. A ona byla tak, tak heboučká, jestli víte, co tím myslím? To tmavé chmýří na hlavě, ty oči - zelené, hnědé, do šeda? Tím si teď vážně už nejsem vůbec jistý. "To bych řekl, že vznikla škoda. Ta deska už nepůjde nikdy znovu přehrát a zlomila jste mi jehlu." "Zaplatím to." "A čím to chcete zaplatit, když nemáte kartu, z čeho mi přepočítají kredity? A když vás pustím, kdo mi zaručí, že se vrátíte? Navíc by vás to asi přišlo pěkně draho. Ta deska, to byla rarita, vzácnost, chápete?" Zavrtěla hlavou. "To je jedno," odsekl jsem. " Nebudu nikam volat, ale vy si tu sedněte," ukázal jsem na postel, "a promluvíme si, jak byste to mohla napravit." Zkroušeně se dovlekla k posteli a sedla si na ni. "Vyzvednu si třeba kartu zítra. Novou," hlesla. Napadlo mne, že si sice uvědomila, že teď už budou mít všude zavřeno, ale že už jí netrklo, že zítra je neděle, tudíž jí kartu nikdo nevydá. "Zítra je neděle. To vám kartu nedají." "Aha. Tak v pondělí." "Jo, a teď mi zmizíte a už vás tu nikdy neuvidim. Jasně." Zaváhala, pak upřela ty svoje oči, šedé, určitě byly šedé, do země a řekla potichu. "Tak já tu s vámi do pondělí zůstanu." Nejdřív jsem myslel, že jsem se přeslechl. Samozřejmě jí muselo být jasné, že postel mám jen jednu a v buňce téhle cenové skupiny není podlaha vytápěná, takže spát na zemi se prostě nedá. "Kdybych se zkoušela dostat domů, asi by mne bez karty sbalili. A já nemám chuť trávit noc na přešetřovací." To měla pravdu. A nedivím se jí, protože pár lidí už bez karty dopadlo v rukou bezpečáků všelijak. Ale já stejně měl dojem, že tu kartu má. A že mi ji prostě jen nechce ukázat. Proč je pak ale ochotná podstoupit dvě noci se mnou, s cizím člověkem, s třicetiletým úředníčkem, který vypadá o deset let starší. Možná že jí opravdu nemá. A nebo chce v noci zmizet? Uvidíme. "Dobře," kývnul jsem, "ale budeme se muset vejít na jednu postel a spokojit se s mým přídělem vody." Přikývla. Jestli skutečně nemá kartu, možná využívá ona mne a ne naopak, možná já jí vlastně poskytuju službu. Protože, kdybych ji nahlásil nebo ji chytli, měla by problémů víc než dost. No, všechno se uvidí. Sakra, něco mi tu nehraje, ale já opravdu nevím, co. Nejlepší bude se na to asi vykašlat. Jen si musím svoji kartu dobře schovat, aby mi ji nakonec neukradla. Podíval jsem se na ni, jak schlíple sedí na posteli, pořád kouká do země. Nevypadala nebezpečně. Ale člověk nikdy neví.

Nakonec zvítězila přeci jen představa dvou nocí, které budu trávit s krásným děvčetem, bůh ví, co se může všechno přihodit. A navíc bezpečnostní můžu zavolat vždycky. "Za chvilku zhasnou," prohodil jsem jen tak, aby řeč nestála. Mrknul jsem na hodinky a skutečně zbývaly sotva dvě minuty. Kývla netečně hlavou. "Nepočítejte s tím, že mi v noci zdrhnete, dveře budou zamčené," upozornil jsem ji a šel jsem je skutečně zavřít. Než jsem to udělal a schoval kartu (do bezpečnostní schránky s otiskem mého palce), stačila ze sebe shodit tu stříbřitou slupku, co měla na sobě, a zalézt do postele. Musela pod dekou mít jenom kalhotky, napadlo mne a docela jsem se těšil, až se budu vedle ní ukládat, že třeba něco uvidím. Jenže než jsem shodil svůj šedivý oblek a uložil ho do skříně, přišla zhasínací a ten sladký hlas popřál z reproduktorů "Dobrou noc." Lehal jsem si vedle ní potmě. Chvilku jsme leželi potichu. Já pořád trošku zaskočen tou nenadálou událostí, pořád neschopen uvěřit tomu, že vedle mne leží krásné mladé děvče, že kdybych po ní natáhl ruku.... Pak se potichu ozvala. "Kolik stojí ta věc, co jsem rozbila?" Přemýšlel jsem. "No, když přihlédnu k jejímu stáří a jedinečnosti, mno, možná... osm kreditů." Očekával jsem, že bude protestovat. Osm kreditů, to je živobytí na týden a deska měla cenu, se vším všudy, tedy i s polámanou jehlou, sotva dva a půl. Ale ani se nehnula. Ani hlasitěji nevzdychla. Nic. Ticho. Pak jsem cítil, jak se pohla, ale to se jen otočila na bok a pak zase nic. Smířil jsem se s tím, že už asi usíná. Bůh ví, co měla za sebou. Ale pak mne zas napadlo, že to možná jenom hraje. Aby mohla utéct. Jenže nemá kartu. Ale třeba si myslí, že tu moji najde. Sakra. Do čeho jsem se to nechal zatáhnout. Možná bych ji měl vyhodit na ulici. Proč jsem to vlastně předtím neudělal? Co mě to napadlo, brát si do bytu cizí holku? Ale já dobře věděl, co mě to napadlo. Neměl jsem ženu už asi pět, ne, spíš šest let. Tehdy na té oslavě v úřadu, Mira, vzadu v komoře pro úklid. A to byla ta poslední, na kterou bych měl chuť. Jenže alkohol je svinstvo. A my tehdy dostali omylem o něco vyšší příděl a Matouš z organizačního měl ještě něco ulito od minula. A dopadlo to takhle. Ta ženská naštěstí brzo přešla na vedlejší oddělení. A teď? Teď vedle mne leží, možná zlodějka, možná bez identifikace, ale sakra krásná holka, které je sotva dvacet a která tu se mnou zůstala. Konec konců, kdyby něco, nemá identifikaci. Možná ...STOP! Pozor. Nápad. Kdyby něco, můžu klidně zavolat na bezpečnostní. Což by znamenalo, že vlastně, že vlastně můžu, ...a sakra. Jak jsem tak vedle té skoro nahé dívčiny ležel, došlo mi, že vlastně mohu cokoli. Že vlastně neexistuje způsob, jak by se mi mohla bránit. Ale pozor! Na druhou stranu. Tohle si přeci musela uvědomit také. To jí muselo dojít, že když je bez karty, že jí těžko budou něco věřit. A nebo... nebo s tím počítala? Už jsem slyšel o takových ženách, které se potloukají po buňkách osamělých mužů a nechají si TO dělat bud za peníze, nebo jen tak, protože prostě chtějí. Což by vysvětlovalo i ten můj pocit, že kartu vlastně má. Prostě jenom chce. Pokoušel jsem si nějak uspořádat myšlenky. Ale ať jsem je obracel z kteréhokoli úhlu, pořád všechno sedělo. Navíc, chápejte! Skoro šest let jsem neměl ženu. Takže by to sedělo, i kdybych našel nějakou mezeru. A že jsem ji nenašel.

Chvilku jsem ještě poslouchal, jak dýchá, ještě ne tak pravidelně, jako dýchají lidé ve spánku. A pak jsem natáhl ruku, přejel s ní pod peřinou přes její nahou paži a dotkl se jejího ňadra. Zadržela na chvilku dech a celá se jakoby napřímila. Ale nic jiného se nestalo. Chvíli jsem nechal dlaň lehce položenou na její kůži. Začala znovu dýchat. Tentokrát malinko rychleji. Přitlačil jsem a cítil její bradavku, jak pomalu tuhne, jak se dotýká mé dlaně. Tak jsem měl přeci jen pravdu, blesklo mi hlavou a přitisknul jsem se na ni zezadu. Polkla. Chvilku se nedělo nic. A pak mi jemně sundala ruku ze svého těla, vyklouzla zpod peřiny a lehla si na zem, vedle postele. Zůstal jsem ležet. Čekal jsem, že se třeba bude bránit a nadávat mi, i to se mi v minulosti stávalo. Ale na ni bych mohl zavolat bezpečnostní. A nebo že se mi poddá. To jsem opravdu čekal ještě víc. Samozřejmě. Na chvíli jsem měl skutečně pocit, že sem přišla kvůli tomu a byl bych jí cokoli odpustil, za tuhle jednu noc. Ale tuhle reakci ...tou mne opravdu překvapila. Na chvilku jsem se cítil docela hloupě. Na chvilku jsem se zastyděl. Ale pak jsem se otočil na druhý bok, a zavřel oči. Koneckonců, je to její problém.

V deset ráno, když se zapnula telestěna naproti posteli, byla už vzhůru a oblečená. Seděla v mém červeném křesle a koukala na mě těma velkýma očima. Na telestěně se objevila tvář hlasatelky a popřála mi dobré ráno. Ze zvyku jsem odpověděl a když se tomu to děvče naproti mně zasmálo, zamračil jsem se na ni. "Dobré ráno," popřála mi, ale jí jsem schválně neřekl nic. Zvedl jsem se, ovladačem ztlumil zvuk telestěny a šel jsem do koupelny. A celý ranní příděl vody jsem vypotřeboval sám.

"Byl bych radši, kdybys vypadla," štěkl jsem na ni, když jsem vylezl z koupelny. "Když tě budu živit, spíš se mi prodražíš." Její dobrá nálada zmizela. Koutky úst sjely dolů. "Takže když jsi mi šáhnul na prsa, tak mi můžeš tykat, vid?" ostře mě sjela. "Možná bych dopadla líp, kdybych šla spát na přešetřovací. A vůbec. Možná přeci jenom půjdu a pokusím se sehnat si někoho, kdo mi vystaví kartu. Ovšem pak se sem vrátím s klukama z bezpečnostního a uvidíme, jak se budeš tvářit pak." Opřel jsem se o rám koupelnových dveří a přemýšlel jsem. Co by mi mohla udělat. Nic. "Co bys jim mohla říct? Třeba... žes mi vlezla do bytu a poškodila můj majetek? Nebo žes mi nabídla, že tu se mnou zůstaneš do pondělí. Co by si o tom asi mysleli ti tvoji "Kluci z bezpečnostního"?" Trochu se uvolnila. "Tohle bych jim nevyprávěla. Ostatně, asi by je to moc nezajímalo. Ale možná by si rádi prohlídli tu zásuvku, co máš zamčenou ve skříni s oblečením." Dostala facku, ani jsem nevěděl jak. Chytla se za tvář, ale neřekla ani slovo. "Ty... kurvo!" zasyčel jsem na ni a chtěl jsem otevřít skříň. Ale dveře nepovolily. Otočil jsem se prudce k ní. "Kde je moje karta?" Musela ji nějak dostat ven z mé zásuvky. Stále si držela červenou tvář. "Tam, kam sis ji včera dával." Přitiskl jsem si pěsti ke spánkům. "Do hajzlu, že já tě sem bral." Okradla mne, prolezla mi byt. Potmě, když jsem spal. Potmě? Moment. Na chvilku jsem se zastavil. Tady něco nehraje. Telestěna se rozsvítila až v deset. Do té doby byla v buňce tma. Neměl jsem příděly elektřiny na svícení bezpečnostních nočních světel. Takže tma absolutní. A i já bych měl problémy najít moji schránku. A aby se do ní někdo cizí dostal je skoro nemožné i za světla. Rychle jsem přešel ke dveřím, stiskl palcem malou plošku a schránka se otevřela. Karta byla tam. Přestě tak, jak jsem ji včera večer uložil. Vzal jsem ji do ruky a vrátil se ke skříni. Zasunul jsem ji do úzkého otvoru a skříň se otevřela. Byla skutečně zamčená. To nedává smysl. To prostě, to je prostě hloupost. Schránka ve spodku skříně byla samozřejmě také zamčená. A ani jsem se nesnažil ji otvírat. Dobře jsem věděl, co tam je. Přechovávání pornografie bylo nemorální. Tudíž dnešní společností nepřijatelné. První kastrace jako trest za přechovávání zakázaných tiskovin byla provedena před patnácti lety. Tehdy jsem z toho ještě neměl rozum. Byl jsem mrně. První fotografii jsem si pořídil v pětadvaceti za třicet osm kreditů. V životě jsem o ní nikomu neřekl. Ani o ní ani o jejích pěti společnicích. Ten muž, co mi je nabídl, zmizel bůh ví kde v tunelech pod městem. Nikdy jsem už o něm neslyšel. A teď ta holka. Zavřel jsem skříň a obrátil se k ní. Tvář měla pořád ještě červenou. "Jak se jmenuješ?" můj hlas určitě nezněl rozkazovačně, ten tam byl vztek. Měl jsem z ní strach. Bylo to takové tiché zaševelení. "Záleží na tom?" Pokrčil jsem rameny. "Jak to víš? To o tý schránce. " "Nevím." Neměl jsem sílu se na ni zlobit. Stačilo udělat sebemenší hloupost... až mi vyschlo v krku. Ne že bych přišel o tolik. Patnáct centimetrů masa sem, patnáct centimetrů tam, to je přece houby ztráta. Ale v žaludku se mi rozlila láhev plná oleje a já cítil, že se mi dělá slabo. "Jestli chceš, běž pryč. Nemusíš mi nic platit, je mi i jedno, jak jsi na to přišla, ale hlavně, prosím tebe, mlč. Omlouvám se za tu facku." Prohlížela si mě těma očima. Zvláštní, teď mám pocit, že byly spíš zelené. "A omlouvám se za tu noc." Ještě chvilku na mě koukala. Pak se zasmála. "Koledovala jsem si o to. Zůstanu tu ještě. Nemůžu si dovolit, aby mne chytli. Můžu se u tebe osprchovat?" "Vyplácal jsem všechnu vodu. Promiň." Do háje, proklínal jsem se. Jak jsem si přál, aby ...aby sem nikdy nepřišla, asi. A abych jí mohl nabídnout sprchu. "Nevadí. Vydržím to do odpoledne." Usmála se. Sakra, měla mě v hrsti, mrcha, mohla si dovolit cokoli. "Co budem dělat celý den?" usmívala se stále. "Nevím." Vztek. Jak se můžu proti tomu bránit? Nijak. Jsem její rukojmí. Ne. Jsme rukojmí jeden druhého navzájem. Ale ona dopadne lépe než já, kdyby to všechno prasklo. Jak z toho ven? Nijak. Stejná odpověd. "Asi budem koukat na telku." Nečekal jsem na její souhlas a zesílil zvuk stěny. Hlasatelka právě končila zprávy. "... tedy jen pár skupin lidí. Jejich šanci samozřejmě snižuje západní vítr, který posouvá nebezpečné mraky zpět nad město, ale záchranářským skupinám se nepodařilo přimět je ke spolupráci." Na obrazovce na chvilku blikl obraz povrchu. Slunce, celé rudé se vznášelo nad střechami tichého města a prudký vítr vířil prach v prázdných ulicích. Pak obraz zmizel a nahradily jej jiné, plné lidí a lidiček na prosklené promenádě, archivní záběry rozbouřeného oceánu a pádícího stáda bizonů. A hudba. Ta zatracená hudba, studená, bezútěšná. Ztlumil jsem zvuk a nakonec jsem i vypnul stěnu. Obrátil jsem se k ní. Celou dobu se neotočila, prohlížela si mě. Připadal jsem si prázdný, bylo mi to jedno. Plácl jsem sebou na postel a zavřel oči.

Přemýšlel jsem, přemýšlel. Nepřišel jsem na to, jak vlastně zjistila... prostě mě nenapadl způsob, kterým by to mohla provést. Ta skříň byla zamčená. Karta na svém místě. Jak?

Možná to bylo jedno. Prostě to ví. Zvedl jsem se. "Jsme v šachu, milá bezejmenná. Jsme v šachu. Ty tu musíš být se mnou do zítřka a já ti nesmím nic provést. Takže to máme..." zvedla k němu oči. "Takže to máme den a noc nudy. Napadá tě, co budeme celou tu dobu dělat?" "Budu ti vyprávět příběh." Zašklebil jsem se na ni. "Jaký příběh?" "Příběh o...... příběh o požírači duší." Natáhl jsem se znovu na záda a už mi bylo jedno, co uslyším, nebo neuslyším. Nechal jsem ji, ať si vypráví, co chce.

"V jednom tmavém bytě, v městě na povrchu, žil Požírač duší. Navenek vypadal jako normální člověk, ale bylo to jen zdání. Když byl hladový, neustále se něčím trápil a nad něčím truchlil. Zbytečně. Ale neměl sílu se tomu postavit, když byl hladový. Jakmile se k němu však někdo přiblížil, někdo, kdo by mu mohl pomoci, sebral mu Požírač duši a pozřel ji. A zase zůstal sám. A hladověl. A trpěl. A tak pořád dokola. Jednou se ale do toho samého domu přistěhovalo děvče, do kterého se zamiloval, bla, bla a já jsem, jak jsem tak poslouchal ten její hlas, já jsem usnul jako batole a náhle jsem...

stál na chodbě starého činžovního domu a ze tmy před sebou jsem cítil jeho temný a čpavý pach. Pach Požírače duší. A jeho hlas mne vábil k sobě:"Pojď ke mně a já ti budu vyprávět tvůj příběh." "Ne," odpověděl jsem mu. "Sebral bys mi duši." A znovu se ozval jeho hlas. Ten sotva znatelný šepot, těsně na hranici slyšitelnosti. "Pojď ke mně a nemáš se čeho bát. Budu jen vyprávět tvůj příběh." Postoupil jsem o krok kupředu a ta temnota přede mnou se zavlnila. A prosila. "Pojď, trpím. Musím vyprávět další příběh, jinak mne má bolest zničí. A zničí i tebe. To já jsem tě stvořil a beze mne nebudeš nic. Ani smetí, ani prach, beze mne jako bys nikdy neexistoval." A já cítil, že má asi pravdu. Náhle jsem si vůbec nebyl jistý svou existencí, ani existencí nikoho z mých bratrů - jejich jména, která jsem nikdy neslyšel, se ozývala v mé hlavě - David, Marek, Martin, Baron. A já pocítil náklonnost, k té temnotě, ke svému stvořiteli a on mne zachytil svými pavučinami a pomalu začal vyprávět můj příběh:

Už miliony let s tebou bloudím po hvězdách

Rozhrčela se stereosouprava, jak se pokoušela zvládnout ty přespříliš hluboké tóny kláves. Aranžmá někdy z devadesátých let minulého století. Stará vinylová deska praskala a šustila jako když v pozadí, za těmi klávesami, hoří ohen. Asi poslední deska, kterou jsem měl a která se dala přehrávat. Možná poslední taková deska v celém městě...

a já vykřikl "Dost, nech toho!!!" a přeťal jsem ta vlákna i svou lásku k té temné věci a ostrým kuželem světla, který mi proklouzl mezi prsty, jsem bodnul do té temnoty a zranil ji a ona se stáhla za ty dveře natřené bílou barvou, jako dětská rakev, a ukryla se za nimi zraněná a poničená a jen šeptala že nesmím, nesmím, nesmím to dělat a ztrácela řeč a nutila mne spadnout zpět a já se bránil a nechtěl jsem, abych se vrátil do toho příběhu, který si ta tma, co se nevyzná ani sama v sobě, který si na mne vymyslela, ale ona svou bolestí šílená mne do něj uvrhla zpět a já ...

A já se probudil na své posteli a ona se nade mnou skláněla a líbala mne na rty. Nejdřív jen lehounce, pak jsem trošku otevřel ústa a ucítil její jazyk, jak mne naplnil jako horká řeka a já ji polknul a přijal a stáhnul k sobě, tu, na kterou jsem tak dlouho čekal a které jsem se tolik bál. A ten malý policajt ve mně křičel "Pozor, je to past!" Ale já ho neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Protože konec konců není v mých silách se tomu postavit. Není v mých silách zahubit tu věc v té chodbě. Protože bych zabil i sám sebe. A tak radši přijmu tenhle dar na usmířenou, s kterým se původně v mém příběhu nepočítalo, ona neměla zůstat a nikdy mne neměla políbit. Ale ani neměla začít vyprávět ten příběh. To jen Požírač duší zapomněl na chvilku dávat pozor a příběhy se mu pomíchaly a postavily se proti němu a už nad nimi ztratil kontrolu a to děvče, v kterém se ztrácím, je chvilku Sára, chvilku Karolína, chvíli Veronika a chvíli Klára a vlastně všechny najednou, sestry, kurvičky i světice a je to jen oběť mi předhozená, protože, jestli se vzbouřím i já, tak bude konec, protože teď vypráví můj příběh a já, já ale zůstanu věrný, jen když mne tu s ní nechá do rána, nebo ještě chvíli, chvilku - necháš?

-----------------------------------------------------------

Už miliony let s tebou bloudím po hvězdách

Rozhrčela se stereosouprava, jak se pokoušela zvládnout ty přespříliš hluboké tóny kláves. Aranžmá někdy z devadesátých let minulého století. Stará vinylová deska praskala a šustila jako když v pozadí, za těmi klávesami, hoří ohen. Asi poslední deska, kterou jsem měl a která se dala přehrávat. Možná poslední taková deska v celém podzemním městě.

A ty mne teď opouštíš

Opřel jsem se do červeného nepohodlného křesla. A poslouchal jsem dál.

Vzpomeň, jak starý je náš svět.

A tenhle? Nejvýš jen pár dní

Zdálo se mi, že někdo vstoupil do místnosti. Otevřel jsem oči. Dveře byly zavřené. A bez mé identifikační karty by se sem stejně nikdo nedostal. Znovu jsem zavřel oči.

A jako růže rychle uvadá.

Česká Lípa 22.1. - 23.1. 1999
19:30 - 01:15

KONEC (KONCŮ)