Autoportrét 2.

Předloha k filmovému autoportrétu.

Na seznamce mi napsala, že bude mít na sobě obrovský pletený zimní svetr a poprosila mě, jestli bych si taky vzal něco, podle čeho mě v davu zaručeně pozná. Vzal jsem si tričko naruby, štítkem dopředu. Všichni se na mě v té kavárně dívali. V té kavárně, kde jsme se měli sejít. Na seznamce si říkala Slonička. Přišlo mi to hezké, originální. S Kitty16 ani sexy_girl_XXX bych si schůzku nedával.

„Denny Ellis?“ Zvedl jsem zrak. Měl jsem jej totiž zarytý ve stole. To proto, abych neviděl všechny ty tlusté a štíhlé paní, kterým jsem se zdál zábavný.

„Ahoj.“ Vstal jsem a podával jí ruku. „Jasně, Denny Ellis.“ Usmál jsem se jako idiot, naštěstí jsem se ale neviděl. „Ale jmenuju se Daniel Zezula.“ Ona se taky usmála.

„Jo, já jsem Soňa.“ Ve svetru byla roztomilá. Nevím, jestli byl její nebo jejího třímetrového otce, ale rozhodně nevypadala rozhozená.

„Co si dáš k pití?“ To bylo myslím dobré. Nevypadám jako nevychovanec.

„Koktejl.“ Zatvářila se tajuplně. Na tváři měla pořád potutelný úsměv. Byla k sežrání. Dívala se na mě vyzývavě, vůbec jí nevadilo, že vypadám jak pako a nevím, jak se v její přítomnosti chovat. Přišel číšník. Začal jsem koktat.

„Jahodový koktejl.“ Řekla. „Povíš mi něco o sobě?“

„No. Jak jsem říkal, jmenuju se Dan.“ Proč jsem jí to řekl nevím, ale zatvářila se, jako by to slyšela poprvé. Byla dokonalá.

„Je mi devatenáct. A dokončuju střední školu.“

„Mě je osmnáct a studuju konzervatoř.“ Odmlčela se. „Co studuješ?“

„Design. Ale nechci tím skončit, chci jít studovat kameru.“

„Můj strýc je kameraman.“

„Opravdu?“ Přinesli jí koktejl. Měl růžovou barvu a po okraji byly zapíchnuty čtyři jahody. A ještě dvě brčka. Zajímavé.

„Jo, ale moc ho nevídám, žije v Anglii.“

„Jo tak.“ Nic víc mě nenapadlo. Napil jsem se svého piva. „A co přesně studuješ?“

„Klavír.“ Líbila se mi čím dál víc. Usmál jsem se.

„Taky hraju na klavír. Sice sám pro sebe, ale zato odmalička. A taky na kytaru hraju.“

„Hm.“ Napila se, snědla jahodu a znovu se napila. „Nebojíš se, že budeš jako kameraman u nás bez práce? Strýc říkal, že v Čechách to je docela bída.“

„Nevím, podle mě, když si člověk dokáže uličku najít, tak dojde, kam potřebuje. I u nás. A kromě toho, chtěl bych točit autorský filmy, kde bych byl zároveň režisér a popřípadě scénárista.“

„Já nevím, já jsem to nedělala, ale jednou mě strýc vzal na plac.“ Usmála se, asi si vybavila něco komického. „To chce hodně energie.“ Ale neřekla co.

„To já moc dobře vím. Ale organizovat mě hrozně baví. Naopak, nemám rád, když musím točit pod někým.“

„A jak dlouho už točíš?“ Zeptala se mně, ačkoliv nevypadla, že by jí to zajímalo. Zamyslel jsem se.

„Vždycky mě bavilo se jakkoliv umělecky projevovat. Když naši v mých deseti koupili kameru, zjistil jsem, že to je to pravý. Chvíli jsem chtěl dělat animaci, ale vadilo mi, že jsem u toho sám.“

„Jsi nerad sám?“ Řekla to tak, že jsem netušil, jak to myslí.

„Mám rád, když mám kolem sebe lidi.“

„To já taky.“ Znovu se napila. „Vadilo by ti, kdybych si skočila zavolat?“ Jen jsem zavrtěl hlavou. Teď jen doufám, že mi řekne něco ona.

---