(Vá)noční procházka

Vyrazil jsem do nočních ulic, ledový vítr se prohání mezi domy. Ještě ráno bylo jarně, ale paní Zima umí ukázat na datum v kalendáři. Davy lidí kráčí ke kostelu, na půlnoční se ukáže kdejaký pohan, snad až na jednoho. Bůh pro mě nikdy nebyl a Vánoce ostatně taky ne, radost, veselí, pohoda a kupa dárků ve jménu Krista, našeho pána. Jak slyším tyto fráze ve své hlavě, raději měním směr, míjeje kostel, kráčející proti všem. Jo, to mi sedí víc, můžu si připadat divně, tak nějak opravdově jinak. Dav mi dodává svobodu.

Najednou si všimnu promrzlého chlapečka, polonahý pláče ve stínu a žádný z těch křesťanů si ho nevšímá. "Ježíšku, jsi to ty?", klučina jenom popotáhne a lehce přikývne. "Co tady strašíš, proč nejdeš s ostatníma do kostela? Vždyť všichni tam jdou jenom kvůli tobě." Hodím přes něj aspoň bundu, abych zastavil drkotající se bradu. Chudák, rozdával dárky a lidi z něho servali skoro všechno co měl. Obešel všchny, nezapomněl na kdejakého pobudu na Zemi, snad až na jednoho. Tak mě napadá, když už jsem tě tak potkal, "Ježíšku, jaktože jsi mně nepřinesl žádné dárky, vždyť jsem ti psal, a celý rok byl hodný, celkem". 

Podíval se na své ruce, které rozmrzají pod mým dechem, "hodný...", pokrčil rameny a upřeně mi hledí do očí. Víc říkat nemusí, chápu, nemám se chovat jako vůl.