Smutná mýtina

Na vzdálené pasece uprostřed lesa, daleko od našeho světa i našeho chápání, stanuly postavy. Počet nebyl znám, jednou dvě, jindy tři, pak zase jen jedna. Důležité bylo že vždy na ní někdo byl a vždy pro ni v tu chvíli žil. Selaiah, Alerien a Tauro. Hvězda zářící, toť královna hlubokých lesů Selaiah. Alerien, tanečník stínů a jeho věrný přítel, Dech ohně Tauro, jehož šupiny ve svitu měsíce září jako drahokamy. Paseka jim jako útočiště sloužila, kde schovávali se před svými povinnostmi a kde za tónů nočního lesa tančili menuet souznění. Lehké, bledé nohy krásné večernice lehce se otírajíc o orosenou trávu paseky nevydávají sebemenší šelest, zatímco sveřepé a jasné kroky tanečníka tvoří melodii, za níž by světoví tanečníci platili zlatem, kdyby jejich nohy takovou symfonii mohly alespoň jednou předvést. Stříbrný drak nad úchvatnou dvojicí přelétává, tiše plachtí a bedlivě pozoruje okolí, aby náhodou jeho přátele nevyrušil. Vždy však dává pozor, aby nestínil měsíci, jež na dvojici jasně svítí a dodává tak bledé kůži Selaiah okouzlující nádech.

Tady přestává čas plynout. Tady neexistují lidé, vládci, ani politika. Jsou tu jen dva, v dokonalé symbióze krásy, střežené pod křídly draka. Je zde jen čirá láska, jež proudí ze srdcí hlasitě bijících do noci.

Však útočiště jen málokdy znamená bezpečí. Ačkoli oběma, Selaiah i Alerienovi tento pocit paseka dodávala, a svištění dračích křídel tento pocit jen zvyšovalo, ve všedním světě má každý člověk nepřítele. A to takového, který se nezastaví před ničím, aby Vás zničil. Proto když najednou mýtina zasténala bolestí, a Dech ohně sebou zazmítal ve vzduchu, byli tanečníci natolik překvapení, že se nedokázali těm, Kdož vyšli ze stínů ubránit. Průsvitné postavy z nichž zkaženost a zloba venkovního světa doslova sálala, zaplavili paseku. Tauro se nad nimi zmítal v bolestech a jeho šedé oči ronily obrovské slzy, jež dopadaly na trávu mýtiny. Alerien, mnohokrát bodnut jedovatou čepelí, nesčetněkrát pokousán stále bránil svou milovanou Selaiah, ačkoli již několikrát zakopl o její mrtvé tělo. Nakonec však sám padá na kolena, na kterých také umírá.

Tauro když vidí smrt svého přítele, již nedokázal vzdorovat přílivům bolesti. Zaklonil ve smrtelné křeči hlavu a naposledy zařval k měsíci, jež jen přihlížel padnutí tohoto místa. Vzápětí se stříbrný drak zřítil k mrtvým tělům svých přátel  Průsvitní vrahové stejně tiše jako přišli, vypařili se do stínu lesa.

Na vzdálené pasece uprostřed lesa již desítky let vládne ticho, jen šelest větru občas pohladí mýtinu, jež stále čeká na dva tanečníky, kteří by opět splynuly v jedno tělo v nekonečných tanečních kreacích, pod křídly stříbrného draka, za svitu měsíce.