Kterak jsme ulovili býka, aneb nejen s práce živ je člověk.

Už jsem vám tady popisoval, co jsme vlastně v Rusku dělali a co jsme tam pili, ale musím vám taky objasnit, co a jak, jsme jedli.

Již v úvodu jsem se zmiňoval, že spolu s námi jel i kuchař, který se měl starat o naše spokojené žaludky a potažmo i naši spokojenost celkovou. Neboť najezený pracovník-spokojený pracovník. Ještě by tam mělo být najezený a dobře zaplacený pracovník… Ale o tom až jindy.

Stravování bylo řešeno tak, že náš kuchař byl, po předchozí domluvě, vpuštěn do místní vývařovny pro důchodce, kde měl k dispozici část kuchyně včetně vybavení a tam pro nás připravoval krmi. K jeho cti nutno dodat, že krmi docela chutnou.

Ovšem k tomu, abyste dobře pojedli, je potřeba, abyste se stravovali v prostředí kulturním, neřku-li čistém a příjemném.

Bohužel tato vývařovna, nebo jídelna chcete-li, tuto podmínku neplnila ani zdánlivě.

K jídelně jsme to měli asi sedm minut volné chůze, což by bylo v naprostém pořádku, ovšem budova sama připomínala hodně zapomenutou a zanedbanou nádražní čekárnu, koncem třicátých let. Podlaha hadru neviděla od osvobození a stoly a židle byly svezeny snad z celého Ruska, jako do muzea. Myslím, že dvě stejné židle, byste tam nenašli. A samozřejmě interiér prosycen klasickým „ruským smradem“, o kterém jsem se již zmiňoval.

Další záležitostí bylo osazenstvo, které tuto „jídelnu“ navštěvovalo. Již jsem se zmínil, že to byla původně jídelna pro důchodce, ale možná bych se trochu poopravil. Protože pokud si představíte důchodce, pak vám většinou vytane na mysli nějaký dědeček, či babička, kteří si vykračují o hůlečce, nebo se vyhřívají na sluníčku, sedíc na lavičce před svým domečkem.

Pravda, dnešní doba nám představuje důchodce i trochu jinak. Třeba, jako do úmoru pracující, či při bitvě o zlevněné zboží, v některém z obchodních řetězců.

Ovšem abych se vrátil. Důchodci, kteří navštěvovali onu vývařovnu, připomínali spíš kombinaci válečných veteránů, vracejících se z Berlína a klasických bezdomovců. Málo který měl všechny končetiny, naopak všechny „zdobil“ omšelý výraz a oděv pocházející pravděpodobně z místní skládky. Ovšem každý měl na těch hadrech nějakou medaili. Zuby měli pouze státní, což jsme zjistili při jídle. Jídlo, které dostávali, bylo zásadně mleté a již od pohledu dost nevábné, ovšem naštěstí vám nemůžu podat informaci o chuti, kterou tento pokrm měl. Nicméně aroma bylo pokaždé stejně podivné. A teď si představte chrchlající a slintající, nevábně vonící strávníky, kteří si do tohoto „koktejlu“ nadrobili chleba a stylem půl lžičky do úst a půl lžičky na sebe konzumovali tuto „dobrotu.“

Při prvním obědě, nám „Pojebaná Križovatka“ radil: „Ogari, chýtro jectě, než dojdě šrotovník!“

Naše nechápavé pohledy, záhy vystřídal pocit, jaký měli cestovatelé, když poprvé spatřili kanibalské orgie.

Do místnosti vešla velmi stará paní, která mohla být docela klidně Leninovou matkou a která byla už na dva metry cítit podobně, jako když vyvážejí septik. Odebrala si připravené „jídlo“ a sedla si kousek od nás. Potom si sáhla do úst a vytáhla si zuby, které pravděpodobně pocházely z fundusu nějakého filmového ateliéru, který se zabývá natáčením hororů.

Zuby vystavila na odiv všem přítomným a dala se do jídla.

Nevím. Viděl jsem mnoho hadích mužů a žen a to, co při jídle předváděla s ústy tato stařenka, v nás vyvolávalo pocit, že dolní sanice není nijak ukotvena a drží ji v ústech jen hodně vytahaná a vrásčitá kůže. Jak jinak si totiž vysvětlit skutečnost, že pro tuto paní, které se plným právem říkalo „Šrotovník“, nebylo problémem při jídle pohybovat sanicí, kterýmkoliv směrem, v rozsahu asi dvaceti centimetrů na každou stranu.

No nebudu vám již nadále znechucovat jídlo, ale musel jsem i tyto řádky napsat, abych dostatečně vylíčil tragičnost prostředí, ve kterém jsme měli, díky jídlu, nabrat nových sil.

Naštěstí náš kuchař, vařil ze surovin, které jsme si, dílem dovezli a dílem si sám zaopatřoval a o kterých tvrdil, že jsou nezávadné a čerstvé. Nikdo z nás se raději po původu surovin nepídil a do kuchyně jsme ve svém zájmu nechodili. Ale znovu podotýkám, že jídlo bylo chutné, což jsme kvitovali s povděkem a místní obyvatelé závistivými pohledy.

Ovšem s přibývajícími dny v nás začínala hlodat obava, co budeme jíst, až všechny dovezené zásoby sníme. Kdybychom byli kdekoli jinde v Evropě, tak prostě zajdeme do obchodu a potřebné potraviny koupíme. Ovšem v Rusku je to jinak. Ne, že by v Rusku nebyly obchody. Těch bylo dost. A jeden jako druhý. V každém obchodě bylo k dostání spousta zavařenin všeho možného, máslo se prodávalo krájené a balí se do novin, mléko se nabírá z hliníkové konve do přinesených nádob, a pokud je v obchodě maso, tak si ho můžete koupit za jednotnou cenu. A je jedno jestli na vás vyjde svíčková, kýta, či ocas, nebo kopyto i s kouskem kravince.

Pokud se jedná o drůbež, pak je k mání v podobě slepice, která pravděpodobně zažila požár kurníku, při kterém jí shořelo peří. Vnitřnosti jsou nějakým způsobem vyháčkované skrz konečník a kompletně i s hlavou a pařáty, je tento „pamlsek“ vystaven za skleněnou vitrínou, do které místo mražení, praží skrz okno slunce. To má za následek, že slepička od hlavy modrá až černá a ze zobáku jí vytéká nějaká černá tekutina, možná krev, ale přesně to nevím. Neměl jsem chuť to ani zjišťovat.

Jednoho večera k nám na pravidelnou večerní návštěvu přišel kuchař a mezi řečí se zmínil, že doba, kdy bude nutno opatřit nové zásoby, zejména maso, nadešla. V první chvíli jsme si představili, že budeme odkázáni na mletou „chutnou“ krmi, kterou připravoval místní kuchař pro již zmiňované občany, nebo že budeme muset konzumovat ony modré slepice, které se rozkládaly v místních obchodech. V noci nás pak ve snu pronásledovaly představy, jak modré slepice bez peří, v nadživotní velikosti vystupují ze všech koutů pokoje a pronásledují nás, hodlajíc nás pozřít svými ohyzdnými zobáky, ze kterých kapal černý sliz.

Ovšem ráno bylo moudřejší večera. Po příjezdu na bázi, před nás předstoupil vedoucí Mirek s tím, že koupil od místního mužika býka „na stojato“ a že hledá někoho, kdo by ho dokázal rozporcovat. Přihlásil se Luďa, coby zkušený nimrod, který už rozporcoval nejednu laň a v předtuše nového zážitku, jsme se i s Ivanem přihlásili, jako pomocníci. Mirek slíbil, že opatří pistoli, kterou toho býka zastřelí. Pak jsme se rozešli s tím, že si nás Mirek ráno vyzvedne a štábákem pojedeme na místo činu.

Druhý den ráno si nás podle plánu Mirek vyzvedl a jeli jsme. Jediné co podle plánu nebylo, tak to, že Mirek pistoli neopatřil, čímž nastal problém, jak býka usmrtit.

Naštěstí byl Luďa muž činu a ve výbavě štábáku nalezl pětikilové kladivo, s dlouhou násadou, kterou, jak tvrdil, býka přivede do býčího ráje.

A tak jsme jeli. Asi po dvaceti kilometrech jsme zahnuli ze silnice na pole a poblíž malého statečku jsme zůstali stát. Mirek vyskočil z auta a zmizel v tom statečku. Za chvíli se vrátil a za ním drobný stařík, který vedl na kožené oprati asi šestisetkilového býka.

Stařík obdržel požadovanou sumu a předal nám, se slzami v očích domácí zvíře, a když se od auta přiblížil Luďa s kladivem, odvrátil obličej jinam.

Ale to už přebíral iniciativu Luďa, který se tvářil, jako řezník Krkovička z Večerníčku.

„Tak ogaři! Uvažte ho nakrátko k nárazníku!“ Když jsme tak učinili, následoval další příkaz:

„Stoupněte si každý z jedné strany a až řeknu teď, plivnete mu každý do jednoho oka. On je zavře a já ho praštím.“ Ovšem to se snadněji řekne, než udělá. Býk už začínal tušit, co se kolem začíná dít a úměrně tomu začínal být nervózní.

Ale to už Luďa zavelel a my jsme plivli. Bohužel, vinou špatné mušky jednoho z nás, býk zavřel jen jedno oko, tím druhým zahlédl svištící kladivo a instinktivně cukl. A tak Luďa netrefil místo mezi očima, na které mířil, ale kladivo se svezlo po levém nadočnicovém oblouku. Tato rána býka nejen neusmrtila, ale vyloženě naštvala. 

Následoval druhý pokus. Při něm byly rozkazy stejné a výsledek podobný. Tentokrát se netrefil do oka druhý z nás a kladivo se svezlo pro změnu po pravém nadočnicovém oblouku. To už býk cloumal celou vétřieskou a hrůza nás jímala při představě, že řemen, který ho držel u nárazníku, povolí.

Pak Luďa přikázal, přikrýt býkovi hlavu plachtou.  Následoval nápřah a než kladivo dopadlo, býk shodil plachtu a rána opět nedopadla tam, kde by měla. To už z býka crčela krev, stařík, který nám býka prodal, regulérně brečel, kožený řemen držel jen na čestné slovo a já, Ivan i Mirek jsme byli schovaní ve štábáku a za nic na světě, bychom nevylezli ven.

Luďa pohledem na oprať, která s posledních sil držela býka u nárazníku vétřiesky, zjistil, že mu moc času nezbývá a udeřil po čtvrté. A tentokrát přesně. Byl nejvyšší čas, neboť oprať právě povolila, ale býk už toho nestačil využít a po přesné ráně, šel k zemi.

I když býk ležel na zemi, moc odvahy k tomu, abychom vystoupili z úkrytu, jsme neměli. Ale když jsme viděli, jak Luďa pustil býkovi žilou, uvěřili jsme, že býk, po strastiplné poslední hodině odešel, zcela zaslouženě, do býčího ráje a vystoupili jsme z „úkrytu“ a dali se pomáhat při bourání masa.

Maso bylo velkým přínosem, pro náš jídelníček a celý pocit z dobře vykonané práce trochu kazí jen kuchař Ivoš, který se nabídl, že nám uvaří držkovou polívku a proto nám několikrát přikázal, abychom nezapomněli vzít s masem i držky. My jsme svou část úkolu splnili, ale horší to bylo s Ivošem. Ten dal držky do pračky, s tím, že se musí před vařením pořádně oprat.

Ovšem potom si dal několik panáků vodky, někam se na půl dne ztratil.  Když se pak vrátil, nebylo již pračku pod hejnem much vidět. A o puchu, který se linul celou ubytovnou, ani nemluvím.

Když dnes, s odstupem času, vzpomenu na ten den, kdy jsme si neandertálským způsobem opatřili potravu, tak mně docela zamrazí a dokonce i zabude toho býka líto. Leč v té době, kdy jsme si opravdu někdy připadali, jako v pravěku, lze do určité míry pochopit i pravěké jednání. To celé jen dokreslovalo tragičnost místa i doby.

Nicméně víckrát jsme si takto maso neobstarávali. Jak jsme později zjistili, každý pátek bylo možno u okružní kolem Moskvy koupit čerstvé maso, které tam drobní kolchoznici nabízeli, aby si přivydělali. A protože se nám firma nedokázala postarat o řádnou stravu, byli jsme nuceni si opatřit peníze a tím i stravu jinak. Ale o tom v další kapitole.

Kterak jsme tankovali, aneb jak český dělník k penězům přišel

Jak jistě víte, část z nás „totálně nasazených“ v Rusku tam pracovala, jako řidiči. A řidič potřebuje ke své práci automobil, v tomto případě nákladní a ten zase potřebuje, aby mohl jezdit, kromě jiného, naftu. Už jsem se zmínil, že naftu měl za úkol navážet, z asi pětadvacet kilometrů vzdálené rafinérie, s cisternovou vétřieskou, Luďa. 

Ten po načerpání tří tisíc litrů nafty přijel na bázi, kde stála na kovových kozách, asi dvaceti tisíci litrová, cisternová nádoba, ze které jsme si jak my, tak i Rusové čerpali pohonné hmoty. A to tak, že jsme povolili kohout, jako u hydrantu, který šel mimochodem velice ztuha a naftu jsme si napustili do konve, nebo kbelíku. Pak jsme kohout zavřeli a obsah z kbelíku, nebo konve přelili do nádrže vozu.

Takže než jsme natankovali plnou nádrž, tak uběhly i dvě hodiny. Jednou jsme byli svědky, jak ruský jeřábník, který byl i s autojeřábem přidělen k nám, aby nám nakládal kmeny, tankoval. On tankoval stejným způsobem, jako my, jen s tím rozdílem, že když měl kbelík plný, tak než jeho obsah přelil do nádrže jeřábu, kohout na cisterně nechal otevřený a nafta volně vytékala ven. Když měl nádrž plnou a zbývala mu ještě asi polovina obsahu kbelíku, přistoupil k plotu a vychrstl obsah do pole, kde byly nasazeny brambory. Na mou nechápavou otázku: „A co ekológia!?“ Mávl jen rukou a řekl: „ Éto ničevo! Zem dála, zem vzála!“ A s klidným svědomím si zapálil vlkovku, bez které jsme si ho nedovedli představit a kvůli které mu nikdo z našeho tábora neřekl jinak než „Vlk“. Později jsme mu to řekli a Vlka to velice pobavilo. Dokonce snad byl i na tu přezdívku pyšný.

Jak jsem se již zmínil, firma s postupem času, přestávala mít čím dál víc zájem o své dělníky a tak, abychom neumřeli hlady, museli jsme převzít iniciativu my.

A byl to Ivan, který si uvědomil, že systém výdeje pohonných hmot je v podstatě chaotický a bez jakékoliv kontroly. A protože všemi mastmi mazaný Ivan, už za dob kdy jsem ho poznal, razil heslo, když to není přivařené, tak je to asi moje, přišel s nápadem, jak si přivydělat. Ne, ani tak pro sebe, jak pro celý kolektiv, neboť jediné co jsme v Rusku nejvíc kupovali, bylo jídlo a vodka a to se vždy konzumovalo společně.

A tak přišel Ivan s jednoduchou rovnicí. Asi šedesát kilometrů od nás začíná moskevská okružní silnice, po ní jezdí cizí kamiony a ty potřebují naftu. Čili výsledek byl jasný.

V mžiku byl z Ivana jiný člověk. Konečně byl ve svém živlu. Během chvíle shromáždil deset dvacetilitrových kanystrů, o kterých jsme neměli ani tušení, že by se na bázi nacházely, a už na mně kýval, ať mu je pomůžu naplnit naftou. Pak jsme plné kanystry uložili na korbu Tatry a začali přemýšlet nad záminkou, pod kterou by nás Ola na pár hodin mohl postrádat. Naštěstí Ola nebyl žádný suchar a tak jen řekl: „Ogaři, enem ať není žádný průser!“

A už jsme uháněli k Moskvě. Ivan byl v ráži. S blaženým výrazem na tváři, který jsem u něj zaznamenal vždy, když se mu podařilo získat něco, za co nemusel platit, svíral volant Tatry a uháněl k Moskvě.

Asi na půli cesty nás opět zastavila inspekce GAI. Ovšem za tu dobu jsme byli již natolik ostřílení, že nás to nijak nevedlo z míry. Ba naopak. Dokonce jsme se na to jakoby těšili. A tak Ivan, jehož dobrá nálada pramenila z právě nabytých dvě stě litrů nafty, se na mně zašklebil a říká:

„Sleduj, jak z něho udělám vola!“

A na ono klasické: „Dokumjénty,pažálsta!“, vyndal Ivan veškeré průkazy, samozřejmě kromě pasu a řidičáku, které u sebe měl. A že jich měl. Vedle již klasické průkazky na slevu v autobuse ČSAD a průkazu opravňujícího ke vstupu do prostor ČSAD, podával policajtovi průkaz dobrovolného hasiče, zdravotní průkaz, průkaz SSM a vojenskou knížku.

„A éto što?“ ptal se oficír a nechápavě kroutil hlavou.

A tak mu Ivan začalˇ, ukazujíc na jednotlivé průkazy, vysvětlovat: „Éto na avtamabíl, éto na motoróler, éto na lokomotivu, éto na tank i éto na samaljot!“

Oficír udiveně a zároveň uznale kroutil hlavou a mně moc nechybělo, abych výbuchem smíchu, vše pokazil.

Policista podal Ivanovi jeho doklady a uctivě nás propustil dál.

Dalších asi pět kilometrů měl Ivan kvůli smíchu problém udržet Tatru v přímém směru.

No, ale bez dalších problémů jsme dorazili na první parkoviště na okružní, kde stály kamiony.

Ivan, jako zkušený odborník, nejprve zjistil cenu, za kterou se takto nafta na černo prodává. A to velice jednoduchým způsobem. Vyhledal český kamion a pak předstíraje, že je 

řidič kamionu, který je prvně v Rusku a kterému došla nafta, zjišťoval, jak se dá nafta opatřit a kolik stojí. Když se dozvěděl, že se dá nafta sehnat od domorodců, kteří ji nabízejí po parkovištích za cenu 1OOl za 80 USD, nebo 100 DM. (Deutsche Mark), vyrazili jsme na další parkoviště. A protože odvážnému štěstí přeje, tak hned první, tuším, že turecký, řidič, naši nabídku uvítal a během chvíle byla transakce uskutečněna. Dokonce mu bylo líto, že toho nemáme víc. Pomohli jsme mu přelít naftu z kanystrů do vozu a vyrazili nazpátek. Cestou jsme se stavili nakoupit maso, které bylo opravdu čerstvé a samozřejmě, jak jinak vodku, bez které jsme už téměř dokázali existovat.

Ivan, který si tímto vydařeným obchodem velice spravil náladu, byl ve svém živlu. A tak jsme podobný výlet absolvovali za tři dny znovu. Ještě jsme ani nebyli vystoupení ze štábáku, který nás dovezl na bázi a Ivan už pospíchal „dotankovat“.

Když jsme jeli asi ze čtvrté „obchodní“ cesty, bylo na Ivanovi vidět, že nad něčím přemýšlí. Asi mu vrtala v hlavě poznámka od řidičů, kteří si posteskli, že toho nemáme víc. Sice Ivan si „vypůjčil“ ještě asi pět kanystrů z vozidel našich ruských přátel, nicméně to bylo pořád málo.

A tak jednoho dne přišel s nápadem. Vzal si Luďu, který, jak víme, jezdil s cisternou pro naftu, stranou a říká: „Luďo, co kdyby, jak přečerpáváš naftu do zásobníku, jsi zhruba v půlce vypnul čerpadlo a nechal hrčet motor, jako že přečerpáváš. Takto bys tam postál stejnou dobu, jako když bys přečerpával celou cisternu a já bych se pak postaral o zbytek.!“

„Tož co by ne!“ Odpověděl Luďa bez rozmýšlení, jako by se jednalo o to, jestli se podrbe na hlavě levou, nebo pravou rukou.

A hned, jak asi za dva dny dovezl naftu, se tak stalo. Potom převzal iniciativu Ivan. Pohledem na vodoznak zjistil, že v cisterně je asi 1500 litrů nafty, což u něj vyvolávalo pocit, ne nepodobný orgasmu. Zavolal na mě, sedli jsme k Luďovi do vétřiesky a vyrazili k Moskvě.

Když jsme pak dorazili „Mažajskoj šose“, což je místo, nebo lépe řečeno ulice, kde se shromaždovaly kamiony, které vezly do Moskvy zboží, nebo které čekaly na nakládku, byli jsme jako zkušení profíci, kteří se zabývají rozvozem PHM. Luďa za volantem popojížděl od auta k autu, já z tankovací pistolí, kterou byla cisterna vybavena, jsem tankoval jeden kamion za druhým a Ivan, coby šéf „benzinky“ kasíroval. Natankovali jsme asi čtyři nebo pět kamionů a veškerá nafta změnila majitele.

No a od té doby nám nastalo období hojnosti. Vždy, když, jak jsme říkávali, „začínalo nebýt“, vzala se cisterna a hajdy „V Maskvů!“

Každý jsme si sice vezli do Ruska nějaký ten obnos, ale ten již byl dávno pryč. Firma nám přislíbila platit kapesné, to jsme sice sem tam dostali, ale bylo tak na dvě láhve vodky a bylo po kapesném. Navíc firma slíbila, vyplatit nám ještě před nástupem deset tisíc korun, jako nějakou zálohu pro manželky, než my dovezeme ty svoje „miliony“. Bohužel i ty nám dali asi až po dvou měsících práce v Rusku a to ještě po velkém naléhání. Začínalo nám být jasné, že to s tím zbohatnutím, nebude tak jednoduché a proto ani parťák Ola nám nebránil v naší „charitativní“ činnosti, která nám všem přinášela, díky Ivanovi a Luďovi, (neboli Jockovi a J.R. Ewingovým, jak jsme později začali Luďovi a Ivanovi říkat), zisk, který nám všem potom pomáhal lépe snášet pobyt v zemi „zaslíbené“. A jak jsme trávili dobu, kdy jsme nebyli v zaměstnání, vám popíšu v příští kapitole.

Kterak jsme vyrazili za kulturou, aneb jak jsme potkali Schtirlitze

Tvrdit někomu, že když jsme nebyli v zaměstnání, tak jsme leželi na postelích, anebo hráli „Člověče nezlob se“, by bylo velice pokrytecké a stejně pochybuji, že by mi to kdokoliv uvěřil.

Ano i my jsme jen obyčejní lidé, obyčejnými zájmy a slabostmi a z toho vyplývajícími potřebami poznávat a bavit se.

A tak jsme i my vyrazili poznávat společenský život města Solněčnogorsk.

Ke společenskému vyžití města musela obyvatelům stačit návštěva buď diskotéky, která byla pod širým nebem, dále pak jedno kino a restaurace „Vystrel“, která se nacházela v prostoru kasáren, ovšem která byla přístupná, jak veřejnosti, tak i nám. Ještě byla někdy možnost zajít na pivo, ale o tomto, pro pivaře, otřesnému zážitku, se rozepíšu samostatné kapitole.

Peter s Janom nám, jako první, doporučili návštěvu „Vystrelu“.

Vystrel se nacházel, jak jsem se již zmínil, v objektu kasáren, což bylo asi patnáct minut chůze od naší ubytovny. Byla to docela pěkná, prostorná restaurace, kde od čtvrtka do neděle hraje hudba a tančí se. Dalo se tam i docela slušně pojíst, a pokud jste moc nepřemýšleli, z čeho je šašlik připraven, pak jste si na něm i pochutnali. Ovšem co bylo na „Vystrelu“ přímo úžasné, tak jeho pravidelní návštěvníci. Přesněji řečeno návštěvnice. Restauraci totiž navštěvovaly především manželky ruských oficírů, kteří byli na různých cvičeních, či byli posláni armádou do některé země „bojovat za mír“.

V českých zemích byl tehdy, (nevím jak teď), rozšířen názor, že ruské ženy a dívky jsou Marfuše a to, v tom špatném slova smyslu. Ovšem opak je pravdou, neboť nejen ženy ve zmiňované restauraci, ale i po celém Rusku, byly velice sympatické, půvabné a vůči nám velmi… přátelské. Ano to je to správné slovo. Někteří z nás, ovšem samozřejmě jen ti, kteří neměli doma žádné závazky, u některých žen našli i dočasný domov, což v jednom případě, jednomu z nás zachránilo život. Ale o tom až později. Opravdu by nebyl problém, zahrát si na majitele harému, který má na každý den jednu, kdyby ovšem neexistovala taková věc, jakou je svědomí. A tak jsme zůstali ve většině případů jen u tanečku a konverzaci. Fakt! Nekecám!

A tak při našich návštěvách „Vystrelu“ jsme si opět připadali, jako civilizovaní lidé. Tomuto kulturnímu stánku také vděčíme, za seznámení se náčelníkem místní milicije. Tedy policie.

Jednou si k nám sám přisedl a dal se do řeči. Ani vlastně nevím, jak se jmenoval. Sice se nám představil, ale všichni  místní mu, Bůh ví proč, říkali, podle hlavního hrdiny sovětského seriálu „Sedmnáct zastavení jara“, Schtirlitz. On to věděl a nikterak mu to nevadilo, ba naopak a tak jsme mu tak říkali taky. Později jsme mnohokrát ocenili, jaké důležité osoby, jsme získali přízeň. Schtirlitz byl všudypřítomný a potkávali jsme ho denně. Vždy se k nám hlásil. A když projížděl kolem nás ve služebním voze, vždy zastavil a vystoupil, aby nám potřásl rukou. Jeden z důvodů, proč k nám projevoval takovou náklonnost, bylo, že se chtěl za každou cenu dostat z Ruska a po nás chtěl, abychom mu poslali pozvání k nám, s tím že se už do Ruska nevrátí a je ochoten u nás třeba zametat chodníky. To víte. Slíbit jsme mu mohli cokoliv.

A tento Schtirlitz nám doporučil návštěvu diskotéky. A tak jsme se jednoho dne vydali na diskotéku.

Místní diskotéka se nacházela v parku, v těsné blízkosti jezera. Těžko říci, k čemu tento prostor dřív sloužil, ale až si přečtete následující stránky, možná se vám vybaví, jako nám, nějaký historický dokument či fotografie, kde je zachycen koncentrační tábor, nebo, přinejmenším, vězeňské hřiště. Byl to vlastně betonový plac bez střechy, o rozměrech házenkářského hřiště, obehnaný vysokým železným plotem na metrovém betonovém soklu a zakončený ostnatým drátem. V každém rohu byl betonový sloup, který sotva pojal jednu pracovnici, která prodávala lístky a která nás obsluhovala skrze okýnko, které bylo svými rozměry srovnatelné se střílnami u vojenských bunkrů.

Vstup do ohraničeného prostoru zakrývala ohromná železná vrata, nad kterými snad už jen chyběl nápis „Arbeit macht frei“ a naproti nim, podium, na kterém vždy seděly dvě osoby. Dýdžej a Schtirlitz.

Když jsme ho poprvé spatřili na podiu, bylo nám jasné, proč nám návštěvu diskotéky doporučil. Chtěl, abychom ještě víc obdivovali jeho důležitost, což dokazovala i skutečnost, že vždy, když jsme se objevili ve vratech, nechal zastavit hudbu, vzal mikrofon a vítal nás:

„Daragíje graždáncy! Privět nášim čechaslavackim druzjám!“

Po tomto pozdravu, kdy nám ostatní zatleskali, jako kdyby se dostavil některý z autorů diskotékového hitu, nebo snad dokonce „Míša Džeksn“, jak D.J. uváděl hity známé americké superstar, mohla zábava pokračovat.

Jednou nám dokonce Schtirlitz objasnil proč nás tak vítá. Prý to bylo proto, aby všichni věděli, že je náš kamarád a pokud by chtěl někdo z místních, nám udělat do těla pár děr nožem nebo něčím jiným, tak aby si to dobře rozmyslel. Těžko říci, jestli nás tím uklidnil, ale spíš nám to tenkrát bylo jedno, neboť vodka v nás zcela bezpečně potlačila jakýkoliv pud sebezáchovy. Nicméně později se ukázalo, že Schtirlitz znal dobře mentalitu některých místních mladíků, kterým jsme byli v získávání přízně místních dam a dívek, vážnými konkurenty.

Dění na diskotéce, se příliš nelišilo od dění na diskotékách, třeba u nás. Snad s rozdílem toho, že místní puberťačky, když tancují, velice rády tancují ve skupinkách a společně a hojně plivou na zem. A tak, když diskotéka končí, zůstává na betonovém parketu mnoho kaluží. Přestože nepršelo…

Docela zajímavým zážitkem, byla návštěva kina. Ne, že by kino bylo něčím mimořádným, pokud se týká budovy či zařízení. Spíš se jednalo o kino, které bychom našli i u nás, v každé větší vesnici, zato chování návštěvníků kina bylo zajímavé.

Tenkrát se promítal americký film „Karate tiger 3“ Jistě není třeba představovat ani tento „akční“ film a už vůbec ne, oč v tom filmu šlo.

Ovšem zajímavé bylo to, že kino bylo obsazeno asi z dvou třetin a první tři řady obsadili místní policisté. I na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem tito policisté nebyli ve službě.

A tak často byl film rušen voláním: „Pěrvyj, pěrvyj, kák slůšaš?“ nebo „Ja načálnik, ja načálnik četvjortyj, kdě ty zaključáješ sa!“ a tak podobně.

Policisté ve většině případů do vysílačky odpovídali v tom smyslu, že je všechno v pořádku a služba probíhá bez závad. Ovšem stávalo se, že některý musel nutně jít zasahovat proti nějakému narušiteli veřejného pořádku a ten pak odcházel do akce způsobem: Dva kroky, pět minut sledování děje na plátně, další dva kroky a zase děj až došel ke dveřím, ve kterých ještě chvíli postál, aby sledoval film. A stalo se, že se takto „zasahující“ policista dočkal konce filmu.

No a největší šok nás čekal při závěrečné scéně filmu, kdy americký kladný hrdina bojoval v rozhodující bitvě, s nějakým asijským padouchem. Jak již dobře znáte ony závěrečné scény, nejdříve je hlavní kladný hrdina dostává na frak, aby pak vstal z mrtvých a svého soupeře rozdrtil. A ve fázi, kdy byl bit ten „hodný“, povstaly všechny tři řady policistů a začali povzbuzovat, jako ve sportovní aréně: „Es -eš -a! Es -eš -a! Es- eš -a!

( SŠA - Sajediněnyje štaty Aměriki – pozn aut.) 

Když, pak začal kladný hrdina porážet soupeře, policisté začali vítězoslavně jásat a pískat a když pak odcházeli s kina, byli jistě skálopevně přesvědčeni, že vyhrál, díky jejich povzbuzování.

Jak sami uznáte, kulturního vyžití nebylo příliš a tak kromě možností, které nabízelo město, jsme si museli si volné chvíle krátit i jinak. A jak jsem se již zmínil o tom, že nám vodka potlačila pud sebezáchovy, tak se musím zmínit, že nám potlačila i mnoho dalších pudů. Zejména ty, které kontrolují chování i vlastní soudnost, o čemž vypovídá i následující příhoda.

Jednou jsme se vraceli z procházky po městě a nějak nás osud nás nějak zavál do obchodu, kde prodávali všechno možné i nemožné. Nás ovšem zaujaly trumpety. Byly to takové ty trumpety, na které se troubí na pionýrském táboře nástupy, nebo jaké používají sportovní fanoušci. A ta cena! Jedna trubka stála v přepočtu na naše peníze necelé 2, slovy dvě, koruny. A tak jsme koupili asi deset, nebo dvanáct trubek. Jakože dětem… Víc jich neměli. Když jsme potom vyšli na ulici, pociťovali jsme nutnost nástroje vyzkoušet, a tak jsme si „hráli“ do kroku. Někteří místní obyvatelé nechápavě kroutili hlavami, jiní v panice utíkali, neboť se pravděpodobně domnívali, že je převrat. Tenkrát jsme si prvně uvědomili, že kdyby nás viděly naše děti, tak naše autorita utrpí nevratné změny.

Když celý „orchestr“ dorazil na ubytovnu, naši kamarádi se honem chytili zbylých nástrojů, které jsme ještě měli volné a okamžitě se přidali. Troubili jsme, jako zběsilí, až nás tváře bolely. Když už jsme nestačili s dechem a museli jsme si dát pauzu, napadlo Ivana, že by to chtělo ještě „Ozembuch“. A proto na hned na druhý den, jsme veškerou činnost podřídili výrobě ozembuchu. Jeden našel dlouhou silnou větev, druhý vyráběl z plechovky od vazelíny buben, další vyráběl paličku, jiný pak vyklepával vršky od piva, aby to řádně chrastilo a zvonilo. Na spodek jsme přitloukli filcový gumák, neboli filčák, který si Ivan „vypůjčil“ z šatny našich ruských spolupracovníků. A už jsme se těšili na odpoledne, jak si „zahrajeme“.

Když jsme i s „barabánem“, jak tento hudební nástroj nazývali Rusové, procházeli kolem recepční našeho hotelu, pozorovala nás tato osoba se stejným výrazem, jako kdybychom kolem ní šli s rakví.

Po příchodu pokoj jsme, ještě v montérkách, popadli nástroje a koncert začal.

Nevím, jestli si dokážete představit, jak asi dvanáct hudebních analfabetů troubí na skautské trubky, každý něco jiného, jeden mlátí asi patnácti kilovým ozembuchem o zem, až duní celý hotel a ze zdi se odlupuje omítka a zbytek „kapely“ provozuje další podivnou činnost, o které se domnívají, že to je zpěv.

Nebudete tomu věřit, ale měli jsme dokonce i obecenstvo. Všimli jsme si, že hned druhý den, nás se zájmem pozorovali obyvatelé protějších paneláků. Seděli na balkónech, jako v Národním divadle a pozorovali, skrze otevřený balkon, naše prapodivné počínání.

Dokonce jsme si všimli, že jakmile viděli přijet štábák, který nás dovezl z práce, začaly se v okolních domech zaplňovat balkóny, jejich zvědavými obyvateli.

Dokonce, když jsme jednou šli na večeři, zastavil nás asi třináctiletý kluk, že má pro nás vzkaz od jeho otce. Jeho otec nám vzkazoval, že se mu ohromně líbí, jak hrajeme, jen kdybychom mohli kolem půlnoci skončit, protože pracuje, jako strojvůdce a ve čtyři hodiny ráno stává do práce, tak aby se alespoň trochu vyspal.

Inu co Čech, to muzikant.

Když jsme, asi po deseti dnech, koncertování ukončili, protože nám recepční, jak jsme byli pryč „barabán“ odnesla, byli místní obyvatele vyloženě zklamaní.

To víte, ono té kultury ve městě opravdu nebylo a tak naše muzicírování, bylo v té městské šedi a stereotypu, vítaným zpestřením. A to pro obě zúčastněné strany.