Kterak jsme vyrazili na "jedno", aneb "Bože odpusť ruským pivovarníků, neboť nevědí, co činí!“

Když už jsem to v minulé kapitole nakousl, tak vám o tom teda povím. Ano! Bude řeč o pivu.

Vím, že Rusové nejsou národ pivařů, na rozdíl od nás, Němců či Dánů a Rusové si spíš „pochutnávají“ na moku zvaném kvas, což je tekutina pivu hodně vzdálená a nemůžu a ani nechci tvrdit, že nešlo koupit v Rusku pivo, které by bylo k pití.

V Moskvě v obchodním domě GUM (Gasudárstvěnnyj Univěrmág), nebo v luxusních obchodech a restauracích, jste dostali, za nekřesťanské peníze, spousta druhů piv světových značek. Ale v městečku, ve kterém jsme byli ubytováni, měly místní konzumy v nabídce pouze dva druhy piva. Jedním z piv, které bylo možno pít bez nějakého většího odporu, bylo pivo, které se jmenovalo „Klínskoje“. Vařilo se v nedalekém pivovaru ve městě Klin. Odtud ten název a pivovar postavili čeští montéři. Dokonce i technologie vaření piva byla česká. Pivo se prodávalo v klasických pivních lahvích a to v hnědých, zelených a bohužel i čirých. Bohužel proto, že v čiré láhvi pivo vypadalo, jako jar, který mívala doma moje babička. Pivo v čiré láhvi si brzy vysloužilo přezdívku „Jaróvoje“. A právě díky oné podobě ho nikdo, nechtěl pít, přesto že se jednalo jen o psychologickou bariéru. A i v obchodě, jsme se snažili vybírat, jen láhve barevné.

Druhé pivo, které jsme byli nuceni požívat, bylo pivo „Žigulovskije“. Toto pivo by se dalo přiřadit spíše do kategorie nápojů projímavých, nechutných a byl to ten druh piva, který se nedá pít, ani prdelí. Leč, jak jsem se již mnohokrát zmínil, zdravý rozum, nás opustil, již asi po týdenní pravidelné konzumaci vodky a tak jsme pili, pokud nebylo možno jinak, i to.

Ovšem co v nás zanechalo naprosto otřesné vzpomínky a asi týdenní nechuť, ke všemu co jen vzdáleně připomínalo pivo, byla návštěva „výčepny piva“. Takhle asi, by se dal přeložit do češtiny nápis, který se nad tímto zařízením skvěl.

Tato výčepna byla v podstatě betonová místnůstka o rozměrech dva krát dva metry, která měla z jedné strany okýnko asi třicet centimetrů široké a asi třicet centimetrů vysoké a tímto okýnkem se podávalo natočené pivo. Za tímto „bunkrem“ byla rampa, na kterou přivezl nákladní vůz cisternový přívěs, který se možná až příliš podobal přívěsu, jímž se u nás rozvážela na poli močůvka.

Když byl přívěs na místě, pomoci hadice propojili cisternu s „výčepnou“ a bylo vše připraveno ke konzumaci. Pivo pak teklo pouze samospádem, takže i když bylo pivo čerstvě „naražené“, chutnalo, jako pivo, které jste si nalili do sklenice a pak jste ho nechali dva dny stát.

Konzumace piva se pak odehrávala venku, kde na makadamovém povrchu stály vysoké železné, rezavé stoly, které byly asi dva metry dlouhé a asi dvacet centimetrů široké a po stranách byly asi dvou centimetrové okraje, takže vrch stolu tvořila jakási plytká vanička.

Do této „multifunkční“ vaničky, si „pivaři“ stavěli své nádoby s pivem, klepali popel z cigarety a přirozeně taky plivali.

Jistě jste si všimli, že jsem schválně napsal nádoby a ne půllitry A to z jednoho prostého důvodu. Nádobu, ze které se pivo konzumovalo, si musel každý přinést s sebou. Je to podivné, ale kupodivu v určitém směru výhodné. Ve výčepně jste totiž platili za jedno pivo a bylo úplně jedno, jak velký obsah donesená nádoba měla. Pokud nádoba prolezla okýnkem „výčepny“, pak jste zaplatili za jedno pivo.

Tak už víte, co, jak a kde se konzumovalo, ale každý jistě ví, že když je příjem, musí být i výdej. A co by to bylo za pivnici, kdyby tam nebyly toalety. Ale přesto všechno tam toalety nebyly. Močení, které se nutně u všech konzumentů dostavovalo, řešili hosté tím způsobem, že tak jak stáli u stolů při konzumaci piva, tak i pod ty stoly močili. Kdyby se totiž odešli vymočit někam pryč, neshledali by se ani s pivem a ani s nádobou, z domova přinesenou.

Ano i my jsme si takto jednou zašli na pivo, ale opravdu jen jednou. Později, když nám otrnulo, jsme si asi dvakrát, nebo třikrát donesli „čepované“ ve várnici. Aby tento mok, alespoň vzdáleně připomínal pivo, tak jsme se mícháním naběračky, snažili vytvořit jakous takous pěnu. To jen opět dokresluje, jak hluboko jsme klesli.

No a co napsat, závěrem kapitoly. Snad jen otvírací dobu této nálevny. Pokud vás definitivně neopustila chuť na pivo a pokud byste i přesto, co jste si přečetli, toužili zajít v Rusku „na jedno“, tak je otevřeno vždy v pondělí, zhruba od dvanácti hodin, do té doby než je cisterna prázdná. Nonstop. Čili někdy do čtvrtku, někdy do středy, podle žízně. Ale pokud, byste přišli, když už je cisterna vypitá, nezoufejte. V pondělí přivezou další. Tak „Na zdraví!“

 Kterak nám byla dlouhá chvíle, aneb zavřít můžou. pustit musí.

Stalo se to jednoho slunného dne. Ten den, jsme neměli žádný výjezd a tak jsme se celý den poflakovali po bázi. Byla naplánovaná údržba katru. To znamenalo katr odstavit, promazat, nabrousit pily a podobně. Ne, že by to bylo něco mimořádného, ale dokázali jsme tím zabít skoro celý den. Někteří, dělali, že pracují na údržbě katru, jiní „chytali bronz“, a Luďa objevil hned vedle báze nový močál a tak hned si od kohosi půjčil Tatru a celý den zkoušel, jak hluboko se Tatra dostane, aby mohla vyjet ven bez cizí pomoci, čímž fascinoval přihlížející ruské řidiče Zilů. Dokonce jeden takovýto řidič, nevydržel napětí chvíle a doslova utopil svůj Zil v močálu. Chtěl Luďu trumfnout a zajel tak hluboko, že nejen auto, ale ani on nemohli zpět. Později, museli Zil vytáhnout, pomocí buldozeru a navijáku. To jen povzbudilo Luďu k další provokaci.

Vzpomněl si totiž na to, jak já a Ivan vozíme na Tatrách z nádraží klády a abych to objasnil, musím trochu odbočit.

Klády jsou dlouhé a vždy jsme si nechali řádně naložit, abychom měli všechno dřevo z vagónů brzy odvezené. To mělo za následek ten, že přetížená Tatra se při rozjezdu postavila na „zadní“, jako kůň ve znaku Ferrari A to doslova a do písmene. Přední kola se při jízdě sotva dotýkala vozovky a při každém sešlápnutí plynového pedálu, se zvedala až dvacet centimetrů nad silnici. Udržet takto naložené vozidlo v přímém směru, bylo docela složité, ovšem to ještě nebylo nic proti tomu, když jsme chtěli zatočit. Při zatáčení se musela využít odstředivá síla, která vznikala při brzdění. Během brzdění se totiž přenášela váha vozu na přední nápravu, přední kola se tudíž přitlačila k silnici a tento efekt nám umožnil dostat vozidlo do požadovaného směru. Ovšem pokud byla zatáčka prudší, museli jsme zastavit, natočit kola do obráceného směru a couvnout. Při couvání, se podobně jako při brzdění, přenášela váha vozu na přední nápravu Pak znovu zatočit do požadovaného směru volantem a jemně popojet dopředu.

A tento proces jsme museli opakovat, než se nám podařilo zajet tam, kam jsme potřebovali. Naštěstí takových zatáček nebylo po cestě mnoho. Asi dvě nebo tři, plus vjezd na bázi.

Jistě že u nás, by si nikdo nic podobného nemohl dovolit, ale „tam“ nám to přišlo tak nějak normální.

No a jak jsem se již zmiňoval, Luďa si na toto vzpomněl. Přemluvil Ivana, vzali Ivanovu Tatru a přesvědčili jeřábníka „Vlka“, aby jim naložil Tatru kládami. Když byla Tatra naložená, tak, že přední náprava se již nedotýkala země ani při stání vozu, svolali nás ostatní, abychom posedali na přední nárazník a kapotu vozu. Potom Ivan sedl za volant, zařadil rychlost a povolil spojku. Tatra šla okamžitě na „zadní“. A to tak, že přední část vozu se zvedla i s námi tak vysoko, že kola byla od země asi metr a jen velmi, velmi pomalu klesala zpět.

Kolem stojící Rusové byli u vytržení, a proto jsme celou akci zopakovali.  Dokonce se nám to podařilo zachytit i na fotoaparát.

A prováděním různých kanadských žertíků, jsme si krátili dlouhou chvíli, kterou jsme ten den měli. Tak například, jsme našemu ukrajinskému spolupracovníkovi vyměnili pojistky v Tatře, za pojistky, které měly místo drátu, nit a docela jsme se pak bavili jeho úsilím, když nemohl přijít na to, proč nemůže nastartovat.

Nebo když Ivan viděl, jak Vašek hráběmi vyhrabává piliny, které byly napadané pod katrem, napadlo ho, že bychom si mohli udělat legraci z Ludě, který nepředstavitelně chrápal a navíc byl skálopevně přesvědčen, že on nechrápe vůbec. Každé ráno jsme se ho ptali, kolik má nařezáno a Luďa nás vždy odbyl jen jedním slovem: „Čů…i!“

A tak Ivana napadlo, nenápadně nabrat, tak, aby si toho Luďa nevšiml, do pytle pilin a spolu s hráběmi to ukrýt ve štábáku. V noci pak piliny vysypat Luďovi pod postel, a když se ráno probouzel, vzít hrábě a z pod postele tyto piliny vyhrabovat, jako z pod katru.

A vymýšlením takových to skopičin, nám pracovní den docela utekl. To že jsme v hojné míře při tom všem konzumovali vodku, není snad třeba dodávat.

Po příjezdu k ubytovně, se mně, Ivanovi, Jirkovi a Luďovi nějak nechtělo nahoru a tak jsme i v montérkách vyrazili do města. Pochopitelně první naše cesta vedla do kiosku s vodkou, kde jsme si koupili každý láhev a jen tak se potloukali, upíjejíc z láhve, městem.

Byli jsme z „pracovního dne“ tak nějak naladěni na čertovskou strunu a pořád jsme ještě chtěli něco „vymastit“.

A tak nám osud naše kroky navedl na dětské hřiště, kde sice moc dětí nebylo, ale zato na lavičce pod stromem seděli, dva staříci, jejichž metály, které měli připnuté na omšelých sakách, se leskly v odpoledním slunci.

Staříky jsme pozdravili, nabídli vodku a dali se s nimi do řeči. Staříci nám velice ochotně vyprávěli, za co který metál dostali. A musím, říci, že kdyby si Jirka nevšiml, dětské klouzačky, která stála kousek od nás, byli bychom pravděpodobně den zakončili u tohoto zajímavého vyprávění a pitím vodky. Leč osud chtěl jinak.

Jirka po spatření klouzačky, na které se klouzali tři malí kluci, si neodpustil to, aby se na ni sklouzl taky. Okamžitě jsme následovali jeho příkladu a za chvíli jsme se klouzali, jako chovanci nějakého ústavu. Jen ti tři kluci stáli s otevřenými ústy vedle a nebyli schopni promluvit. Potom ještě Jirka vyzvídal, zda některý z chlapců nemá starší sestru a znovu se věnoval klouzačce. A já s ním. Ivan s Luďou si sedli zpět k zasloužilým válečníkům a tak si nikdo z nás nevšiml, že kousek od nás zastavil policejní anton. Vystoupili dva mladí důstojníci a mně a Jirku, který se ještě musel za každou cenu naposledy sklouznout, zatkli.

Posadili nás do antonu, kde byli již dva „pachatelé“. Jeden z nich na nás hleděl, jako na trojhlavého psa a druhý, na kterém bylo patrno, že dostal od policajtů „gumoléčbu“, brečel, jako malé mimino.

Ivan s Luďou si všimli až pozdě, že nás nakládají. Sice Ivan chvíli běžel za policejním vozem a volal, že chce taky svést, nicméně mu nebylo vyhověno. A tak se vrátil zpět k dvěma frontovým vojákům. Ti se dívali za odjíždějícím policejním antonem a tiše, jako by měli strach, že je někdo uslyší, Ivanovi říkali:

„Éto óčeň plócho! Kák vášich drugóv milícja zaarestovála, aní skóro něvěrnút sa.“

„Ééch ničevó!“ mávl rukou Ivan, „nas váša milícja, móžet v riť kušáť! Oni búdut čérez adin čas nazad!“

„Něbúdut, něbúdut!“ přesvědčoval Ivana jeden ze staříků

„Ále búdut! Znovu přesvědčivě oponoval Ivan. „A daváj, čučut papijom!“ A podával staříkům láhev s vodkou.

Mezitím v policejním antonu, poskakujícím po rozbité městské silnici a vezoucím čtyři zadržené individua a dva strážné, panovala velice podivná atmosféra. Do vrzání per, které se neslo od povozku vozidla, se ozýval vzlykot zbitého Rusa a uchechtávání nás dvou „zaarestovánnych inostráňcú“, jak o nás policejní důstojník, který seděl u zadních dveří, mluvil do vysílačky. Druhý policajt, který seděl u zadních dveří a zajišťoval tak se svým kolegou, aby zatčení neuprchli, to vše sledoval s vyděšeným výrazem. Pořád po nás dvou pokukoval a nechápal, jak to, že nemáme strach a proč se pořád chichotáme.

Nutno podotknout, že naše dobrá nálada pramenila, jednak z vypité vodky a tudíž jsme nebyli schopni domyslet, jaké může mít naše zatčení následky a jednak z faktu, že když bude nejhůř, tak tu byl ještě Schtirlitz….

Po asi deseti minutách, jsme zastavili u policejní služebny a všechny nás předvedli před, velice důležitě a úředně se tvářícího policistu. Měl asi pětatřicet let a už od počátku se snažil vypadat drsně. Patrně shlédl film Rambo II a III. A patrně si vzal příklad z herce, který hrál vyslýchajícího ruského oficíra.

Důstojník, který seděl před námi, si zapálil vlkovku, čepici posunul skoro až na krk, povolil kravatu a dokonce si rozepnul pod krkem knoflík. Pak přivřel oči, zhoupl se na židli, která pod ním povážlivě zapraskala, a když vydechl kouř ze zapálené cigarety, zlověstně tichým hlasem, zahájil výslech:

„Váše imjá“ A nahnul se k psacímu stroji, poněvadž předpokládal, že po počátečním divadle jsme dostatečně vystrašeni a začneme ze sebe chrlit informace, které po nás chce.

„Čeho není?“ zeptal jsem se klidně a bezelstně, jako již mnohokrát před tím důstojníka GAI.

Nevěřili byste, co moje nevinná věta, udělala s přítomnými. Všichni okamžitě strnuli v poloze, v jaké byli.  Přítomní policajti, včetně vyšetřujícího důstojníka, vytřeštili oči, jako kdyby spatřili živého Lenina, zbitý Rus přestal brečet uprostřed vzlyku a zůstal na nás zírat bez hnutí, přestože mu sopel, který mu tekl už po bradě, kapal na košili. Druhý zatčený Rus jen přivřel oči, v očekávání rány pendrekem. A tak nebýt toho, že jsme se s Jirkou kymáceli dopředu a dozadu, snažíce se, díky vypité vodce, znovu získat rovnováhu, vypadali bychom tam, jako na jednom z živých obrazů Járy Cimrmana.

První se vzpamatoval vyslýchající. Znovu přivřel vytřeštěné oči a zeptal se znovu. Tentokrát již méně sebejistě, ale hlasitěji:

„Ja skazál kakóje váše imjá“

Tentokrát promluvil Jirka:

„Já jsem Jiří z Poděbrad.“

„Što ty gavaríš? Vy inostránci da?“ ptal se zlostně důstojník

„My vám ale vůbec nerozumíme!“ ozval jsem se znovu já.

„Vy nůžni gavaraiť pa rúsky!“ hřímal policajt

„My neumíme rusky!“ klidně odpověděl Jirka.

„Job tvoju mať!“ zařval ten policajt „Dokumjénty“.

Na tu výzvu podal Jirka policajtovi cigarety a říká.

„Toto moje dokumenty!“

Já jsem si jen vyhrnul triko, začal si hladit pupek a pronesl jsem:

„A toto moje dokumenty!“

Vyslýchající vztekle zahodil cigaretu a vyštěkl jakýsi rozkaz směrem k stojícímu podřízenému. Ten srazil podpatky a ještě s jedním nás lifrovali do těžkých zelených dveří. Za těmito dveřmi byla úzká chodba a po jedné straně této chodby byly další podobné dveře s těžkým železným kováním. Jeden z policajtů jedny dveře otevřel a za nimi byla asi tři krát dva metry velká cela bez okna a s malinkým světýlkem u stropu. Na zemi bylo něco jako žíněnka a to bylo vše.

Oba, jako kdybychom byli domluveni, jsme si lehli na tu žíněnku. Pak Jirka zavolal na policajty.

„Zavři. My budeme spát!“

Původně nás chtěli policajti touto celou jen zastrašit a s naší reakcí nepočítali.

Policajti se vyděšeně na sebe podívali, pokrčili rameny a ukazovali, ať vstaneme. Při tom nás povzbuzovali slovy:

„Daváj, daváj! Nádo pratakól pisáť!“

Tak jsme se zase zvedli a šli zpět do kanceláře. Doprovázející policajti si něco mezi sebou špitali, a když jsme vstoupili do kanceláře, tak něco mumlali i vyšetřujícímu důstojníkovi. Při tom nás po očku sledovali. Bylo jasné, že jejich záměr, vyděsit nás jim nevyšel a nevěděli co dál. Dva zadržení Rusové, kteří přijeli zároveň s námi, si připadali pravděpodobně, jako ve večerníčku a nechápavě sledovali naše počínání.

I policejní důstojníci byli nervózní, neboť jim očividně klesala autorita.

V tom se na štěstí pro nás a na neštěstí pro policisty, objevil v kanceláři Schtirlitz.

Srdečně se s námi přivítal, což zadržení Rusové už nemohli pochopit vůbec a pak, pohupujíce se na špičkách, zpéroval všechny své podřízené, kteří stáli v pozoru a urychleně si upravovali nepředpisově rozepnuté uniformy. Pak se znovu otočil k nám, omluvil se jednak za chování svých podřízených a jednak proto, že se nám nemůže věnovat víc, neboť má nějakou akci. A tak se narychlo rozloučil a zmizel stejně nenadále, jako se tam objevil.

Vyslýchající důstojník, se otočil k nám a již bez jakékoliv známky arogance, kterou před tím oplýval, nám oznámil, že můžeme jít. A tím považoval věc za vyřízenou.

Ne tak ovšem my. Jirka přistoupil k němu a s úsměvem mu povídá.

„Vy nás zděs odvězli, i vy nas nůžni odvěsti nazad. My něznájem darogu, kak nazad.“

Všechny přítomné jednak překvapilo, že umíme rusky a jednak, že nás propouštějí a my nechceme jít.

Policista se nám všemožně snažil vysvětlit, že nemá k dispozici auto a že nás odvézt nemůže. Při tom bylo jasné, že má strach z toho, že se Schtirlitz vrátí a najde nás ještě na služebně.

Ovšem my jsme trvali na svém. Zatčené Rusy už někam odvedli, abychom ještě víc nenarušovali, již tak dost narušenou, autoritu ruské policie.

Když jsme zůstali s důstojníkem sami, tak ten, k našemu údivu sepnul ruce a prosil nás, abychom odešli, s tím, že nás doprovodí jeden policista, abychom nezabloudili.

S tím jsme souhlasili a tak skončil pobyt v ruské „ťjurmě“, jak Rusové vězení říkají.

A co dodat závěrem kapitoly. Snad jen, že nás čekal po návratu k našim kamarádům, naprosto nepopsatelný, udiv v očích starých ruských válečníků a spokojený výraz u Ludě a Ivana, kteří byli rádi, že měl Ivan pravdu.

 Ivan nám jen podal jednu z lahví, ve které bylo ještě trochu vodky a směrem k policajtovi, který nás doprovázel, pronesl:

„Ja skazál, što nás móže milicja v riť kušať!“ A jedním lokem dopil zbytek vodky, kterou držel po celou dobu v ruce.

Pak se ke mně naklonil a šeptal mi.

„Hlavně musíme nějak nenápadně donést na pokoj ty piliny a hrábě!“ Čímž vlastně dal najevo, že o našem propuštění byl přesvědčen a starost mu dělala úplně jiná věc.

O tom, že se kanadský žertík s pilinami a hráběmi povedl, snad není třeba pochybovat.

Kterak jsme vyrazili do Moskvy, aneb na návštěvě u "Ládě"

To bylo jednou takové krásné slunečné nedělní ráno. Luďu, nebo kdo to tehdy vymyslel, napadlo, že bychom se mohli podívat do Moskvy, abychom jsme si rozšířili kulturní obzory a ověřili si, zda to, co nám bylo vtloukáno do hlavy o Moskvě během školních let, je pravda.

A tak po ranním přípitku, jsme vyrazili na nádraží. Jízdní řád nebylo nutno nijak hlouběji studovat, protože vlak do Moskvy jel každou chvíli.

Po nastoupení do vlaku jsme si otevřeli další láhev vodky, kterou jsme si cestou koupili, aby nám cesta lépe uběhla. Při tom jsme pozorovali, jednak závistivé pohledy kolemsedících pasažérů a to zejména mužů, kterým po každém našem přihnutí z láhve, mlsně poskakoval ohryzek, jako závěr kulometu. Ženská část pasažérů nás pozorovala rozpačitě. A to zejména, když jsme se nahlas bavili a smáli. U ostatních spolucestujících, kteří s námi cestovali, jsme téměř žádný zájem nezaznamenali. Patrně proto, že pro několik slepic a hus, které se vezly v různých košících a taškách, jednu ovci a mladého kozla, jsme nebyli nikterak zajímaví.

I pro hospodyně, které toto domácí zvířectvo přepravovaly, jsme po chvíli přestali být zajímaví a brzy si nás přestaly všímat taky. A konečně po dopití vodky, si nás přestali všímat i muži.

Všichni, kromě nás, se pohroužili do vlastních myšlenek, ze kterých je vytrhovaly pouze výbuchy smíchu, které se od nás čas od času ozývaly, na což reagovali pohoršeným kroucením hlavy.

Později jsme se dozvěděli, že v Rusku bylo zakázáno smát se a bavit se na veřejnosti. No v podstatě nás tento zákon nijak nepřekvapil.

Konečně jsme dorazili na „Leningradskij vakzal“, čili Leningradské nádraží, na které přijížděly vlaky jednak od nás a, jak už název napovídá, z Leningradu.

Po vystoupení z vlaku jsme prošli nádražní halou, kde nás ovanul, nám již tak dobře známý typický ruský puch a vystoupili jsme na rušné Komsomolské náměstí. Chvíli trvalo. Než jsme se zorientovali a poté zamířili do metra, které mělo být, alespoň podle učitelky ruštiny, nejkrásnější na světě.

Nevím! Na můj vkus jsem si nejkrásnější metro představoval docela jinak. Možná bylo opravdu krásné, ale někdy před mnoha lety. Teď tuto krásu narušovala nepředstavitelná špína všude okolo a veliká spousta žebráků, kteří působili opravdu žalostně. Nevím, zda tyto řádky někdy bude číst i moje, již zmiňovaná, učitelka ruštiny. Pokud ano, pak je mi jí líto. Jistě má v paměti dobu, kdy bylo metro opravdu krásné a pokud by Moskvu navštívila teď, pak by plamínky v očích, které měla, když nám o ní vyprávěla, patrně uhasly.

Někteří z žebráků vzbuzovali opravdu upřímnou lítost. Zejména jeden, kterého jsme tam potkávali při každé návštěvě Moskvy. Pohyboval se pouze na malém vozíčku, neboť absence dolních končetin mu jiný pohyb neumožňovala a z horních končetin měl jen jednu ruku. Na té držel malou holčičku, která byla omotaná do špinavé hadry, a na krku měl cedulku, kde stálo:

„Bojoval jsem v Afghánistánu za vlast a vlast se mi takhle odvděčila.“

Drsné, ale docela výmluvné. Nedalo nám, abychom mu vždy nějaký ten rublík, nepřihodili.

Tak to bylo jen tak na dokreslení.

Do metra se vstupovalo klasickým turniketem, který se používal kdysi i u nás. To znamená, po vhození příslušného obnosu do turniketu můžete projít. Ne, že by ten obnos byl nějak velký, ale spíš z recese jsme vhodili obnos a pak, jsme husím pochodem v těsném závěsu za sebou prošli, aniž by nás čelisti turniketu skříply. Nevěřili byste, jak to kolemjdoucí Rusy pobuřovalo. Pořád na nás něco pokřikovali, což poněkud zavodkovaného Ivana provokovalo k rázným odpovědím, které byly ve většině případů nepublikovatelné. A nejednou jsme museli i zrychlit krok, abychom jednu či dvě přes hubu nechytili.

Podle plánku v metru jsme vybádali, jak se dostaneme na Rudé náměstí, kde jsme chtěli naši prohlídku začít. Tipovali jsme, že musíme vystoupit na stanici „Ochótnyj rjad“.

A kupodivu jsme se trefili. Cestou metrem ještě projevil Luďa obavu, aby nebylo v mauzoleu zavřeno. Prý slyšel, že jeden den v týdnu je zavírací, ale nevěděl který.

„Tož to asi dofúkavajú Lenina!“ Okomentoval zavírací den Ivan.

Po příchodu na Rudé náměstí na nás dýchnul duch minulých časů. Duch časů vojenských přehlídek a přímých přenosů z oslav Prvního máje, na nás dýchnul tak mocně, až jsme se zatřepali. Skoro jsme se báli podívat se směrem k mauzoleu, že tam na tribuně bude stát Brežněv, ve společnosti ometálovaných generálů.

Ovšem než vejdete k Laďovi, jak jsme Leninovi „pracovně“ říkali, musíte si „odložit“. Ne snad oděv, ale vše, co kromě oděvu u sebe máte. Na pravém konci kremelské zdi (pokud stojíte čelem k mauzoleu), je malá místnost, kde musíte odevzdat vše, co máte v ruce i v kapsách. Včetně klíčů, hřebenu či láhve a o kapesním noži či dámské kabelce ani nemluvě.

Pak se teprve můžete postavit do fronty, která už dávno není tak obrovská a jít si prohlédnout ostatky člověka, který výstřelem z Aurory odstartoval sedmdesátileté období totální degenerace člověka, období strachu, hrůz a teroru, ale také pro určité vrstvy období blahobytu, neomezené moci nad ostatními a beztrestnosti.

Před vstupem do mauzolea stojí voják, který pohledem kontroluje, zda máte ten pravý pietní výraz a zda nemáte ruce v kapsách. Zdaleka to nebyla jen čestná stráž, jako je třeba u nás na hradě. Stráž u mauzolea je opravdu ostrá.

A nebyl by to Ivan, kdyby si vše nechtěl vyzkoušet na vlastní kůži a tak vrazil ruce do kapes a pro jistotu, ještě pohyboval čelistí, jako kdyby žvýkal.

Než se nadál, voják, který strážil vchod, popadl Ivana za ruku a tak prudce se snažil vytáhnout jeho ruce z jeho kapes, až mu roztrhl kalhoty a hned nato následovala ostrá slovní výtka. Ale to jsme už Ivana krotili, protože by chtěl mít jistě poslední slovo a to by nemuselo dopadnout dobře. A kromě toho, pochybuji, že by měl náš známý Schtirlitz vliv až v Moskvě.

Tak jsme strážného přesvědčili, že jsme proletáři, kteří vážili dlouhou cestu až z Prahy aby se poklonili památce „Věčného Lenina“. Nakonec jsme tedy byli vpuštěni dovnitř.

Sešli jsme pár schodů dolů, kolem dalšího strážného, kterého jsme již pro jistotu neprovokovali, pak zahnuli vpravo a stanuli tváří v (mrtvou) tvář „Sámovo Vělíkovo Lěnína“, jak o něm s oblibou Rusové hovořili.

Byl to opravdu zvláštní pocit, vidět na vlastní oči někoho, koho znám jen z učebnic a údernických nástěnek.

Láďa ležel v rakvi za sklem, které bylo velice těžké spatřit. Skoro bychom řekli, že tam ani žádné sklo nebylo. Leč opak byl pravdou. Chtělo by se říci, že naprosto perfektně čisté sklo, bylo jediným čistým místem v celém Rusku.

Ovšem na prohlídku moc času není, neboť u rakve se nesmí zastavit. Jen ji ze tří stran obejdete a musíte pokračovat dál. Lenin je do půl pasu zakrytý červenou pokrývkou, což nás vedlo k myšlence, že v rámci úsporných opatření, jsou už nohy pochované, ať toho nemají tolik na balzamování. Ale byla to jen naše domněnka.

Jednu ruku má položenou na břiše a druhou zaťatou v pěst, stejně, jako když z tribuny hrozil světovému imperialismu a asi mu tak zůstalo i v posmrtné křeči.

Z mauzolea se nedá vyjít přímo zpět na Rudé náměstí, nýbrž pokračujete kolem kremelské zdi, kde jsou pochovaní význační představitelé Sovětské historie. Nechci vypadat jako komunistický agitátor, ale opravdu je to velice zvláštní pocit, když procházíte kolem náhrobků Gagarina, Brežněva, Andropova, Černěnka, Mikojana, Tupoleva, Gorkého a ostatních.

Uprostřed tohoto památníku, pak jsou velké žulové desky na hrobech Žukova a Stalina. Docela nás překvapilo, že Stalin má nejen jeden z největších hrobů, ale taky měl na hrobě nejvíce květin. Dokonce při jedné návštěvě, jsme viděli, jak jedna hysterická ženská leží na žulové desce na Stalinově hrobu, objímá ji a brečí, jako kdyby Stalin právě zemřel. Nakonec ji museli dva vojáci odvléct.

Když dojdete na konec Kremelské zdi, vystoupíte opět na Rudé náměstí a musíte se vrátit pro věci, které jsme odložili do úschovny.

A tady pozor. Pokud si myslíte, že se vydáte přímo přes Rudé náměstí, tak to se pletete. Rovnou to nejde. Celé náměstí bylo obehnáno kovovými bariérami a hlídkujícími policisty, kteří nikoho přes náměstí nepustí.

Musíte prokličkovat přilehlými ulicemi, takže ujdete skoro dva kilometry, než si opět vyzvednete vaše věci.

Vyzvedli jsme si tedy naše věci a vydali se do chrámu Vasila Blaženého. To je ten chrám, s těmi zlatými kupolemi, který je vidět na každém záběru z Rudého náměstí.

Při této návštěvě jsme byli překvapeni, jak vysoké schody v tom chrámu jsou. Troufám si říci, že půl metru to bylo. Proto lidé menšího vzrůstu, se po těch schodech pohybovali jen velice problematicky.

Další zajímavostí byla vstupenka. Jelikož vstupenka stála devadesát rublů a v pokladně byly k mání jen dvacetikopějkové lístky, byli jsme každý omotáni dlouhým pruhem papíru s natištěnými dvacetikopějkovými lístky, jako brána velkostatku ve žních.

Potom jsme se vydali na Arbat. To je třída, kde dostanete koupit naprosto cokoliv, od elektroniky, přes vojenské uniformy, různé průkazy, jako např. legitimace KGB i s razítkem a podpisem velitele, dále veškeré vojenské a státní vyznamenání i s potvrzením až po kalašnikov, nebo i tank. Opravdu tam bylo možno koupit vše a lidé, kteří tam prodávali, pocházeli snad z celého Ruska. Odkud ale pocházelo zboží, se nám nepodařilo zjistit. A pochybuji, že by se to podařilo zjistit třeba i policii.

Cestou na Arbat jsme si všimli dvou věcí. Tou první byl fakt, že nás po celou dobu sleduje hlouček bezdomovců. A to proto, že jsme měli každý v ruce pivo a oni čekali, až ho dopijeme, aby se mohli zmocnit sklenice, která byla zálohovaná.

A protože měl Ivan svůj den, opět se dal do provokace. Dopil pivo a prázdnou láhev postavil tak, aby si bezdomovci mysleli, že už ji nebude potřebovat. Při tom po oku sledoval, jak se nenápadně jeden z nich přibližuje k láhvi. Ivan dokonce udělal pohyb, jako že odchází a to dodalo bezdomovcovi odvahu, aby se opět o něco přiblížil ke své kořisti.

Když se užuž zdálo, že prázdná láhev změní majitele a šťastný bezdomovec odejde s „pokladem“ Ivan se otočil a láhev si vzal.

Když to udělal několikrát za sebou, vykoledoval si od bezdomovců spršku nadávek a potom i kamení.

Další věc, která nás zaujala, byla oprava fasády na jednom moskevském domě. Nad námi, asi v dvacetimetrové výšce, bylo visuté lešení, na kterém dvě ženy nahazovaly fasádu. Už měly celý vršek nahozený a zbývalo nahodit maltu do rohu, který svírala střecha, stěna domu a římsa. Jelikož bylo lešení poněkud vlevo, nemohla pracovnice do tohoto rohu dosáhnout. Proto ta druhá, rozkývala lešení do pohybu z levé strany na pravou, jako nějakou houpačku v lunaparku. Když už bylo lešení dostatečně rozhoupané, nabrala ta druhá pracovnice rukou maltu a přesně v době, kdy bylo lešení v pravé úvrati, přesným hodem umístila maltu tam, kde měla být. Pak popustili lešení kousek níž a pokračovaly v obnově fasády.

Neuvěřitelné leč pravdivé. Inu“ „Takája Rus!“

Moskva na nás působila rozpačitě. Na jedné straně velké množství cenných a slavných památek a na straně druhé komunistická architektura, která místy zcela nevkusně kombinovala svůj styl, se stylem skutečných mistrů. Což ve spojení s všudypřítomnou špínou, vyznívalo spíš v neprospěch celkového dojmu z Moskvy, ale je to jen můj názor. A taky nutno konstatovat, že jsme neviděli zdaleka ani čtvrtinu Moskvy, ale odhaduji, že místa, která nejsou turisty tolik navštěvována, nejsou udržována nikterak víc, než ta turisticky atraktivní.

Ale v  každém případě na nás Moskva zapůsobila a my jsme ji navštívili několikrát.

 

   

---