Kterak nám ukradli pilu, aneb co všechno je v Rusku možné(nejen ukrást)

Jak jsem se již v úvodu zmínil, naše původní pracovní zaměření byla výroba a stavba dřevěných domů pro ruské vojáky,kteří se vraceli z různých částí východní Evropy, kde střežili světový mír a stáli jako pevná hráz proti světovému imperialismu, německému revanšismu, izraelskému sionismu a já nevím proti jakým dalším „-ismům“.

Všichni dnes víme, co bylo pravým důvodem dočasných pobytů v různých státech. Naštěstí „dočasně“ není na „věčné časy“, jak hlásaly transparenty při každé možné příležitosti, a teď nastal čas, kdy bylo potřeba velké množství ruských obyvatel dostat zpět do Ruska a tady jim umožnit bydlení.

A od toho tu byla firma „Pi…“, ale ne. To by byla skrytá reklama. No prostě od toho jsme tu byli my.

Proto jsme my, jako fáze jedna, vozili a řezali klády na pryzmy. (Pryzma-rozřezaná kláda na asi deset cm silné desky). Pak měla nastoupit fáze dvě, to je další parta, která měla dále tyto pryzmy zpracovávat na další stavební materiál, z kterého se měly stavět domy a fáze tři, kdy falší parta měla domy montovat. To že zůstalo jen u fáze jedna a půl, je věc další.

Nicméně po asi čtyřech týdnech našeho úporného snažení, dorazil jednoho krásného dne s velkou slávou bratr majitele naší firmy s posledním zázrakem techniky, který představovala velká stolní pila italské výroby v hodnotě asi pět miliónů korun. Byla to pila, do které se z jedné strany sunula pryzma a z druhé strany se vytahovaly desky typu „péro-drážka“, ohoblované a nařezané s přesností na desetinu milimetru.

No zkrátka opravdu chytrá mašinka. Nyní celé zařízení, spočívalo za doprovodu zvědavých a obdivných pohledů na kamiónu, který ho dovezl přímo z Itálie.

Asi za hodinu přijel veliký jeřáb, který měl za úkol,celé, asi třítunové zařízení, jednak složit z kamionu a poté umístit na své místo do dílny.

Ovšem záhy nastal problém, jak dostat celou mašinu do dílny. Vraty to nepřipadalo v úvahu, neboť byly hodně úzké a jediná možnost, která se nabízela, bylo zkusit rozebrat střechu.

Rozebírání střechy nám zabralo skoro půl dne a teprve pak bylo možno mašinu jeřábem spustit do dílny, kde byla několika šrouby připevněná k podlaze.

Po upevnění pily, jsme téměř až do večera, kompletovali střechu a odešli na ubytování, s tím, že na druhý den zkusíme pořezat nějaké pryzmy, ať víme, co ta mašina umí.

Na druhý den, jsme plni zvědavosti vyrazili do práce. Cestou jsme si uvědomili, že se opět po dlouhé době do práce těšíme. Ne, že bychom byli nějací Sakmarovci, kteří místo plnění manželských povinností, dokážou svým nadrženým manželkám, celou noc vyprávět o novém soustruhu či brusce, který dovezli do továrny.

Nám šlo spíše o to, že nás čekala zase trochu změna v té šedi a stereotypu, který jsme v práci měli.

A jak jistě tušíte, změna nás čekala. Po příjezdu na bázi jsme zjistili, na místo mašinky, na které stála budoucnost firmy a potažmo nás, na nás s podlahy zíraly pouze šrouby, kterým byla pila den předtím, pila připevněna.

Stáli jsme v němém úžasu, který byl umocněn tím, že ani vrata, ani zeď, ba dokonce ani střecha nejevily známky narušení.

Ovšem přesto byla pila pryč.

To že nikdo z vrátných, kteří měli v noci službu, nic neviděl a neslyšel, snad není nutno připomínat. Jsme přece v Rusku.

A samozřejmě ani přivolaná policie, nezjistila nic, a pokud mně paměť sahá, tak nebyla nikdy nalezena ani pila, ani pachatel, který ji odcizil.

Jen slabou útěchou pro pana bratra majitele byla věta jednoho z přihlížejících Rusů:

„Éto ničevo! V prašlom gadů, astanóvil na vakzále ešalon (vojenský vlak). I čerez nóču tank z vagóna patěrjáli!“ Pak mávl rukou, jako gesto, že skrz takovou lapálii tady už stojíme dost dlouho a šel si po své práci.

Těžko pak brečet nad nějakou pilou, která je proti tanku, jako kukačky proti orloji.

Ale nekradly se jen věci velké.

Jednou po příjezdu na bázi, za mnou přišel nějaký ruský maník, který se představil jako Sergej, s tím že by potřeboval busem odvézt nějaké odřezky na topení na svoji chatu. Pořád mi vysvětloval, že náklaďák na vrátnici kontrolují, ale bus ne. To dávalo docela smysl, jen mně pořád nedocházelo, kde je bus, kterým jsem měl jet. V duchu jsem se viděl v některém příšerných ruských autobusů, značky GAZ, které byly postaveny patrně na podvozku obrněného transportéru a měly tak vysoký podvozek, že kdyby toto vozidlo přejelo nad sedícím člověkem, patrně by mu neublížilo. Nebo se mohlo říkat bus ještě i něčemu daleko horšímu. U Rusů jeden nikdy neví.

Ale pak mně Sergej vše vysvětlil. Rusové říkali „bus“ našemu štábáku. To by mně nenapadlo, ale když porovnám tvar skříňové „vejtřasky“ a již zmiňovaného autobusu GAZ, pak tady určitá podobnost je. Ale štábák je o hodně hezčí.

Nicméně pláci jsme si a přistavil jsem štábák na místo, které mi Sergej ukázal. Krátce na to, se objevila spousta Sergejových spolupracovníků, kteří jako mravenci snášeli do „busu“ nejen různé odřezky, desky a fošny, ale taky různé kovové profily, trubky, nářadí a nakonec asi sto metrů měděného kabelu.

Takže ve finále jsem byl naložený až po střechu a štábák měl co dělat, aby celý náklad uvezl.

Na „daču“ to bylo asi deset kilometrů, ovšem po cestě, kde byly úseky, na kterých jsem myslel, že se štábák, který měl teď těžiště díky nákladu podstatně výš, převrátí. No, ale dojeli jsme naštěstí v pořádku a na chatě už čekala další hej rup parta, která během patnácti minut celý štábák vyložila a dokonce i vymetla třísky.

Po vyložení za mnou došel Sergej, spokojeně se usmíval a při tom výmluvně cvrnkal ukazováčkem o krk. Toto gesto mi už bylo dobře známé, tak jsem přikývl a Sergej mi hned podával kousek suchého chleba, plecháček a do něj nalil asi do půlky osmdesátiprocentní špiritus. Jen jsem zběžně přičichl, pronesl slavnostně „Na zdaróvě!“ a špiritus zmizel v mých útrobách.

V ten moment, jsem zalitoval, že jsem si nevšiml Sergeje, který mi do zbytku plecháčku chtěl nalít vodu a tím ty procenta trochu rozředit.

Nevím, jestli jste někdo z vás zkoušel vypít na ex osmdesátí procentní líh. Ale raději to nezkoušejte.

Když jsem to do sebe kopl, všichni okolo ztuhli v němém úžasu. V tu chvíli jsem si uvědomil, kolik bije a že jako reprezentant Rusy „porobeného“ národa nesmím ztratit tvář.  Po polknutí, jsem se snažil tvářit, jako kdybych se napil vody. Nevím, do jaké míry se mi to podařilo, ale jisté je, že ke mně přistoupil Sergej, poklepal mi na rameno a tónem, ve kterém bylo možné rozpoznat obdiv, úctu a vděk, řekl: „Maladěc!“ Pak mi nalil další. Ovšem to jsem vypil už s vodou. Proti té první rundě mně to připadalo, že piju čaj.

Pak jsme si dali ještě jednu a ještě, ale to už jsem cítil, že by bylo dobré vyjet zpět na bázi, než se ve mně ten líh náležitě rozleží.

Cestou na bázi mně Sergej neustále projevoval díky a neustále mi opakoval, že pro mě a pro mé kamarády ještě uspořádá hostinu. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem byl rád, že se držím jakž takž na cestě, ale Sergej nezapomněl.

Asi za tři dny přijel na bázi nákladní chladírenský ZIL, který měl na špinavé, rezavé, skříňové nástavbě, napsáno „RYBA“.

Během krátké chvíle stáli u řidiče tři Rusové včetně Sergeje a z jejich gestikulace bylo zřejmé, že se schyluje k směnnému obchodu.

A nemýlili jsme se. Po chvíli začali všichni zúčastnění snášet do náklaďáku různé desky a prkýnka a za to si odnášeli krabice zmrazených ryb. Bylo vidět, že obě strany jsou s obchodem spokojeny, což zpečetili společným pokouřením několika „vlkovek“.  

Poté se rozešli každý po svém.

Chvíli na to se v našem „ležení“ objevil Sergej a mně, Ivana a Luďu vehementně zval na „Rastrovánnuju rýbu.“

A tak, abychom neurazili, jsme šli se Sergejem. A došli jsme akorát včas, abychom viděli přípravu na pravé ruské grilování.

Sergejův spolupracovník postavil čtyři cihly, na ně postavil do „harmoniky“ skroucenou železnou armaturu, která sloužila jako rošt, pod kterým jsme předpokládali, oheň.

Troufám si tvrdit, že všude jinde na světě, by tam ten oheň skutečně byl. Ne tak v Rusku. K roštu přistoupil Sergej s kabely od svářečky a každý přicvakl na oba konce roštu. Pak otevřel nějakou rozvodnou skříň a kabely do ní za velikého jiskření připojil. Byl to úžasný pohled. Během chvíle se rošt, na kterém spočívaly nasolené ryby, rozžhavil do červena, katry začaly řezat jen asi na poloviční výkon, žárovky nesvítily skoro vůbec a u rozvaděče, z kterého čas od času prskaly Eliášovy ohně, a který pravděpodobně postrádal jakékoliv jištění, stál Sergej, který se šklebil jako Bazilišek.

Stáli jsme tam jako ve snu a dokonce se nám na mysl drala myšlenka na výbuch atomové elektrárny v Černobylu. Kdoví, jestli tam zrovna taky negrilovali.

Ovšem vůně grilované ryby a vodky nám chmurné myšlenky zahnaly a kulinářský zážitek, který následoval, stál opravdu za to.

Kterak jsme vyráběli rýžové víno, aneb co všechno je  možné pít

Již mnohokrát jsem se na těchto stránkách zmínil, že bez alkoholu se v Rusku existovat nedalo. A alkohol jsme konzumovali zejména v podobě vodky. Ale samozřejmě existovaly i jiné možnosti.

Tak například víno. Prosím předem všechny milovníky vína, aby tyto řádky raději přeskočili, neboť víno, které bylo běžně dostupné, opravdu víno nikterak nepřipomínalo.

Když se řekne víno, tak si většina z vás představí, vinné sklepy, slavnostní příležitosti nebo příjemné večírky ve dvou. Při všech těchto aktivitách se ve většině případů konzumuje příjemně voňavý nápoj nažloutlé či červené barvy, ve kterém se zračí slunce či jiskra jižních krajin.

Ovšem když se řekne „Azerbandžánskoje vinó“, pak si můžete představit cokoliv, ropu, močůvku, vodu z pračky nebo ropuší žluč, jen ne víno, na jaké jsme zvyklí.

Tento „nektar“ se nám dostal na stůl, když jsme si chtěli s Ivanem hrát v obchodě na průzkumníky. Stalo se to takhle.

Jednou po práci, jsme leželi na posteli a podřimovali. Tak nějak se nám nechtělo nic dělat. V tom vrzly dveře a do místnosti vešel jen v trenýrkách parťák Ola, a aniž by řekl půl slova, aniž by se na kohokoliv podíval či něco naznačil, sáhl do kapsy u trenýrek, vyndal odsud dvacetirublovku, položil ji na stůl a beze slova odešel. Nevím, jak to bylo možné, ale snad telepatie nebo žízeň způsobila, že všichni ostatní vstali, mlčky odešli ke svým skříňkám a během chvíle, se dvacetirublovky začaly na stole množit. Pak jsme se s Ivanem beze slova oblékli a vyrazili pro vodku. Bylo to s podivem, jakým způsobem jsme jednotně zareagovali, aniž bychom byli předem domluveni. Inu společný alkohol, produkuje společné myšlenky. Později se tato akce dvacet stala tradicí, s tím, že ten poslední, který přispěl, šel na nákup.

Po nákupu vodky nám zbyly nějaké rublíky a v regále mezi zavařeninami, jsme objevili třílitrovou láhev, ve které se u nás prodávaji kvašáky a jejíž obsah nám připomínal sirup, který se u nás za komunistů prodával. Byl to takový ten citrónový sirup, velice hustý a neprůhledný, v němž plavaly chuchvalce nějakých ovocných zbytků.

Přesně takovou konzistenci měla i tekutina, která byla nalita v oné okurkové láhvi, na které byl hrdý nápis „Azerbandžánskoje vinó“.

Jen jsme se na sebe překvapeně podívali, ale protože naše zvědavost a touha poznávat, byla silnější, jednu sklenici tohoto prapodivného moku, jsme si nesli k pokladně, abychom prozkoumali i něco jiného než je vodka.

Tato dobrota stála v přepočtu asi šest korun, a jak jsme později zjistili, byla tato cena ve srovnání s kvalitou značně přemrštěná. Samozřejmě jsme vycházeli z porovnání k něčemu nám dobře známému a prověřenému. To znamená, že jsme to srovnávali našim jablečným vínem za dvanáct korun. A řeknu vám, že slavný „jabčák“, byl proti tomu, jako Jack Daniels proti formaldehydu. No, ono by možná i ten formaldehyd měl navrch.

Azerbajdžánské víno, se musí před konzumací dobře zamíchat, neboť čtvrtinu láhve, obsahuje nějaká pevná hmota, která je patrně kal z rašelinového močálu. Alespoň nám to nic jiného nepřipomínalo. Tekutina pak chutnala, trochu, jako staré mléko, do kterého se vyčůral pes.

Možná budete překvapeni, když řeknu, že jsme celou sklenici zkonzumovali. On v opilosti dělá člověk věci, za které se pak stydí.

Ale při konzumaci této „dobroty“, (no možná se nabízí i termín „kolektivní sebevražda“), nás napadlo, že bychom si mohli vyrobit víno z rýže.

Slovo dalo slovo a vydali jsme se za kuchařem, kolik nám může poskytnout rýže, kvasnic, cukru, citrónu a nějakého dalšího koření. Kuchař byl samozřejmě svolný a velice ochotně nám suroviny poskytl. A bylo toho tolik, že jsme naplnili padesátilitrovou várnici.

Nakonec jsme celou várnici umístili k oknu, aby pražící sluníčko urychlilo proces kvašení, který měl trvat asi šest týdnů.

Várnici jsme uzavřeli víkem, které bylo opatřeno odvětrávacím ventilem, který jsme čas od času zmáčkli, abychom vypustili ven hromadící se plyny, které vznikaly při kvašení.

Asi po dvou týdnech, jsme zjistili, že při „odfouknutí“ je už cítit omamná vůně lihu a proto se Ivan, který byl otcem myšlenky, rozhodl výrobek ochutnat, jestli se vše vyvíjí, jak má.

Trochu ochutnal a s výrazem jako Tycho de Brahe požádal o odborný posudek i nás. A my jsme chutnali a chutnali. A tak to šlo téměř každý den.

Když uběhlo asi pět týdnů od začátku kvašení, zjistili jsme, že jsme veškerou tekutinu již vyochutnávali a ve várnici zbývá už jen rýže. Tak jsme lžícemi vyjedli rýži, která měla asi třicet procent alkoholu a výborně chutnala.

Tím v podstatě skončila výroba rýžového vína, které jsme zkonzumovali dřív, než bylo hotové.

Nicméně kulinářský zážitek to byl úžasný. To ráno pak bylo už podstatně horší. Ovšem alespoň jsme přišli na to, že nelze kombinovat vodku s kvašenou rýží. A někdo to vyzkoušet musel.

A tak jsme i my položili oběť na oltář vědy.

Ve výčtu alkoholických nápojů, které byly tehdy běžně k mání, by neměl chybět, kromě různých druhů vodek, i velice svérázný ruský nápoj, který se jmenuje „Kvas“.

Ovšem bohužel o tomto patoku nemohu podat žádné informace, neboť jsme nikdy nenalezli dostatek odvahy, abychom ho vyzkoušeli. Ovšem myslím si, že vzhledem k tomu, že jsme ochutnali Azerbajdžánské víno, vodku Kapitán a samohonku, se za zbabělce považovat nemusíme.

Kterak nám Vaškovy zálety zachránily Edu, aneb jak také může vypadat socialistické zdravotnictví.

V některých dřívějších kapitolách, jsem se zmínil, že někteří naši kamarádi, kteří tehdy neměli doma žádné závazky, si po nějaké době udělali známost. Někteří měli tyto známosti víceméně pro ukrácení volné chvíle, ve stylu pořekadla o námořnících a přístavech, ovšem někteří dávali přednost trvalejšímu vztahu.

Do té druhé kategorie patřil i Vašek. Vašek byl starý mládenec a po boku mladé krásné Rusky viditelně pookřál. Ani vlastně nevíme, kdy a kde se seznámili, neboť byl Vašek neustále s námi. A to jak v práci, tak i když jsme měli volno. Vašek byl skvělý chlap. Sice proti nám dost starší, ale byl to takový ten poctivec ze staré školy a dříč, pokud bylo potřeba máknout. Dokonce zpočátku ani tolik nepil, co my a řečí taky moc nenadělal. O to víc nás překvapil, když jsme poprvé uviděli jeho přítelkyni. Za takovou ženskou, by se nemusel stydět ani Jaromír Jágr.

Vašek o svém vztahu nechtěl moc mluvit, a když jsme si ho dobírali, tak raději vyklidil pole.

Jednou jsme na bázi převáželi klády s jednoho konce základny blíž ke katru. Jezdil jsem se svoji tatrou a k ruce mi byl přidělený Eda, který mi měl pomoct nakládat. Ono při tom nakládání někdy šlo skoro o život. Představte si obrovskou, asi patnácti metrovou hromadu klád, kde zhruba polovina z nich byla vprostřed dutá, protože byly shnilé. Jenže naše práce, právě počítala hlavně s kládami, které byly zdravé, a nejvíc jsme potřebovali právě tu část kmenu, která tam nebyla. Proto bylo nutno vytahovat z té hromady jen zdravé klády. To se provádělo tak, že jsme si vyhlédli potřebný kus, na něj navlékli lano do smyčky, potom lano navlékli na hák jeřábu a dali pokyn jeřábníkovi „Vlkovi“. Potom už zbývalo jen utíkat do bezpečné vzdálenosti, neboť nikdy jsme nevěděli, kolik klád a kterým směrem se skutálí, nebo jestli nerupne lano, popřípadě jestli se nepřevrátí jeřáb.

Jeřáb se sice nikdy nepřevrátil, přestože k tomu měl několikrát denně hodně blízko. Ale to, že i zde naplatily z nějakého důvodu fyzikální zákony, bylo v tomto případě spíše pro dobro věci.

Ale ten pohled stál vždy za to. Lano našponované, jako struna na harfě, jeřáb opřený jen o dvě opory, neboť protější opory byly ve vzduchu a Vlk se usmíval, jako by byl na kolotoči.

Když se mu podařilo kládu vytáhnout, naložil ji na náklaďák a celá operace se opakovala, až než byla Tatra plná, že se stavěla na zadní. Poté jsem náklad převezl na místo určení, kde je „Vlk“ opět složil.

A tak to šlo pořád dokola.

Dělali jsme poslední fůru. Eda uvázal kládu, která se zdála být docela snadno přístupná. Proto dal Eda znamení „Vlkovi“ a nijak nepospíchal z hromady dolů. A to se mu nevyplatilo. Jeřáb zabral, celkem snadno vytáhl kládu, ale ta pravděpodobně držela asi pět klád na vrchu hromady. Jakmile došlo k uvolnění, klády se daly do pohybu a Eda ve snaze utéct, šlápl do prázdna, noha se mu zaklínila mezi klády a při pádu si nohu škaredě zlomil.

Naštěstí se pohyb klád zastavil a Edovi se už nic horšího nestalo.

Opatrně jsme ho s Ivanem a Luďou snesli z hromady, položili do Ivanovy Tatry a vyrazili do nemocnice.

Nemocnice byla kousek a za patnáct minut jsme byli tam. Ivan zajel z Tatrou až na nádvoří, mezi sanitky. Bylo s podivem, že nás nikdo nevyháněl a dokonce se tomu ani nikdo nepodivoval. Ale když jsem pak viděl, jak Tatra stojí mezi sanitami typu UAZ, tak působila dojmem, že je to jen taková větší sanita.

Nemocnice sama, působila jako spíš jako továrna. Jak možná tušíte, v prvé řadě onen, nám již dobře známý, puch, okna továrního typu byla vysoko nad zemí a nedůvěryhodně působily i zdi, které, včetně stropu, byly natřeny latexem „soustruhově“ zelené barvy. Zelené tam vlastně bylo úplně všechno. I lékař, který se nás ujal, byl oděn do pláště a kalhot, stejně zelené barvy, jako zdi. Edu jsme položili do kolečkové židle, kterou nám dovezla sestra, stručně jsme doktorovi vysvětlili, co se stalo. Potom se sestra ujala kolečkové židle, na které seděl Eda, vyplašený, jako při odvodu na vojnu. Když ho sestra odvážela do ordinace, Eda zoufale volal: „Ogaři! Ani se odsud nehněte. Kdyby mi chtěli nohu uřezat,“ (což jak jsme se později dověděli, byla tehdy v Rusku docela běžná věc) „budu řvát a vy tam vtrhněte! Slibte mi to!“

Samozřejmě jsme to Edovi slíbili, i když si Ivan neodpustil kousavou poznámku o Meresjevovi, což Edovi na klidu nepřidalo.

Čekali jsme hodinu, čekali jsme dvě. Už jsme chtěli burcovat na poplach, neboť jsme si mysleli, že Edu rozebrali na náhradní díly, když se otevřely dveře a sestra nám dovezla Edu, který se dokonce již usmíval a jeho nohu zdobila sádra až po zadek.

Pomohli jsme Edovi do Tatry „sanitky“ a vyrazili na ubytování, s tím že vše dobře dopadlo.

Ale jak se říká, nechval den před večerem, neříkej hop, dokud neskočíš a neříkej, jsem zdravý, pokud tě léčí v Rusku.

Uběhly asi tři dny, během kterých si Eda neustále stěžoval na bolest v noze. Nejdřív jsme si mysleli, že ho bolí ta zlomenina a že to časem přejde. Ale bolest se stupňovala a dokonce začalo Edovi v noze škubat.

„Co teď!?“ Ptali jsme se jeden druhého a byli jsme bezradní. Do nemocnice Eda nechtěl za nic na světě.

Když už se zdálo, že není východiska, objevil se ve dveřích Vašek i se svou přítelkyní.

„Ogaři, ona je doktorka. Sice dětská, ale snad nám pomůže!“ prohlásil skromně Vašek a pak již převzala iniciativu doktorka. Vyptala se na příznaky a z jejího výrazu bylo zřejmé, že to nevypadá dobře. Potom odešla, s tím, že bude za hodinu zpátky.

Trochu jsme zrozpačitěli, neboť jsme věděli, že hodina v Rusku, může znamenat v podstatě jakýkoliv časový úsek, nicméně každé pravidlo má svoji výjimku. Možná to nebyla ani celá hodina a doktorka byla zpět. A okamžitě začala jednat. Chirurgickými nůžkami rozstřihla Edovi sádru, která byla, jak jsme při tom zjistili, přímo na noze a pod ní nebyla žádná vata nebo obvaz, jako se to dělá u nás. Doktorka sádru sundala a zahodila.

Nebyl to pěkný pohled. Noha byla fialová až černá. Bylo jasné, že je zle.

Naše domněnky doktorka potvrdila. Potom píchla Edovi injekci a podala krabičku s antibiotiky. Nakonec nám sdělila, že má Eda nějakou otravu a musíme Edu co nejdřív dostat domů, pokud nechce o nohu přijít. Důrazně nás varovala, před návštěvou jakéhokoliv místního zdravotnického zařízení.

Poté se mile usmála, popřála Edovi uzdravení a zavěšena do Vaška odešla.

Byli jsme docela vyplašeni a to hlavně z toho, jak dostat Edu co nejrychleji domů. Dokonce i Ivana dodatečně zamrzela poznámka o Meresjevovi, ale jak se říká: „Když je nouze nejvyšší…“

Na druhý den nás navštívili naši kamarádi Slováci. Nějak se nedohodli na prodloužení smlouvy a přišli se rozloučit. Přijela pro ně dodávka, kterou řídil nějaký Peterův známý. Samozřejmě okamžitě souhlasili s tím, že vezmou Edu domů.

A tak byl Eda zachráněn. Domů se dostal včas, postoupil operaci v Brně a noha byla zachráněna.

Všechno tedy dobře dopadlo, ale kdoví jak by se celá věc vyvíjela, kdybychom nechávali ruské slečny a paničky na pokoji. Inu, účel světí prostředky. I když manželky by to asi nepochopily. Ale vlastně Vašek byl svobodný, tak co.

Že byla paní doktorka vdaná, je její věc. Neměla si takového paroháče brát.

 

 

Kterak jsme zbudovali novou cestu, aneb pár perliček závěrem

Jak jste již mnohokrát mohli zjistit, tak výkon naší práce byl vzdálen od našeho ubytování asi šest kilometrů. To v praxi znamenalo asi pět kilometrů po rozbité cestě a pak kilometr městem od semaforu k semaforu. Ten kilometr nám zabral někdy až patnáct minut a každá minuta, kterou jsme museli strávit ve vétřiesce, byla utrpením navíc.

Proto jsme hledalí řešení, jak si ulehčit cestu do práce. Všimli  jsme si ,  že z cesty vidíme na náš hotel, ale než se k němu dostaneme, byla to po tom městě fuška. A tak jsme si jednou z Ivanem řekli: „Co kdybychom si to zkrátili. Příkop tam nebyl moc hluboký, flora taky nebyla nijak vzrostlá. Tak jsme to opatrně zkusili.

Když jsme se prvně kolébali přes příkop a přední traverzou jsme drtili habrový porost, pomysleli jsme si, co by nám tak asi řekli třeba ve Švýcarsku a docela s námi při té myšlence zatřepalo. Dokonce jsme si pomysleli, jestli to není příliš i na ruské poměry, ale nikoho z okolí to nijak nevzrušilo a tak jsme to ráno zkusili znovu. Opačným směrem.

I po druhé jsme žádné reakce nezaznamenali, přestože v noci sprchlo a za námi zůstaly docela hluboké rýhy.

I když jsme si připadali jako barbaři, tak odpoledne posíleni vodkou a skutečností, že nikdo našemu počínání nevěnuje pozornost, jsme jeli „zkratkou“ znovu.

Až se z toho stalo pravidlo. Ovšem pokud jsme si mysleli, že našemu počínání nikdo nevěnuje pozornost, tak to jsme byli na omylu. Asi desátý den od „otevření“ nové „magistrály“, jsme při příjezdu ze zaměstnání museli před odbočením zastavit. Důvod byl prostý, zrovna tudy projížděl policejní UAZ.

Nejdřív jsme si mysleli, že čeká na nás, leč UAZ vyjel na hlavní cestu, pokynutím ruky se omluvil za to, že jsme museli čekat a jel si po svých.

Tak jsme projeli i my a než jsme zaparkovali, projely tam tudy i dva moskviče a jeden žigulík.

Asi po dvou či třech týdnech, místní cestáři příkop zavezli, trochu prořezali habroví, přidali značku, dej přednost v jízdě a my jsme mohli být pyšní, že jsme v podstatě zbudovali novou komunikaci, která, jak pevně věřím, slouží do dnes.

 

Abychom úplně nezapomněli Česky a neztratili kontakt se svými bližním, mohli jsme telefonovat. Je jasné, že doba mobilních telefonů na svůj boom teprve čekala a tak jsme museli vzít za vděk telefonování klasickým způsobem. I když zas až tak klasický způsob to nebyl. Doma jsme v té době měli možnost již telefonovat z města do města, či ze státu do státu pomocí předčíslí, pěkně z pohodlně z bytu.

V Rusku, v roce 1992 byla situace podstatně jiná. Telefonovat do jiného města či státu, bylo možno pouze přes ústřednu, a pokud někdo neměl telefon, musel na pobočku pošty, kde se dalo telefonovat. Tato pobočka byla prostá, jednoduchá budova s čekárnou, asi osmi telefonními budkami a přepážkou, kde bylo nutno hovor objednat, alespoň den dopředu.

To probíhalo tak, že jeden den bylo nutno vystát frontu u přepážky, nahlásit čas, kdy chcete volat a telefonní číslo, které chcete volat. Pak na druhý den se moc neopít, aby člověk nezapomněl, že má objednaný hovor a taky, abychom se domluvili s rodinou. Bylo nutno se dostavit alespoň patnáct minut předem a dopředu si dobře rozvážit, o čem chceme mluvit. Věci důležité bylo nutno řešit, jako první. Nikdy jsme netušili, kdy bude hovor přerušen a šance na opětovné spojení byla nulová.

Jednou jsem takto doprovázel Ivana, který měl objednaný hovor. Já jsem hovor objednaný neměl a tak jsem byl docela v ráži, co se týče vypitého alkoholu. Seděli jsme a čekali. V tom zavolali z přepážky: „Čechoslovackaja respůblika, nóměr tri!“ A Ivan okamžitě vystartoval do budky. Zůstal jsem v čekárně sám, pouze s jednou babkou a mladou Ruskou, kterou doprovázel nějaký voják, a oba měli něco vypito.

V tom se dívčina zvedla, přistoupila ke mně a svůdně mi šeptá: „Těbjé nádo tráchať! Tristo rubléj!“ (Zde je myslím překlad zbytečný).

Já, aniž bych nějak přemýšlel a ač bez peněz, jsem kývl a pokynul jí, ať mně následuje do jedné prázdné telefonní budky. Neřekla ani slovo a šla.

V budce jsme stáli proti sobě tak blízko, že jsem jasně cítil její parfém. Byla to „Vodka 05“

Zároveň jsem si uvědomil, že na to ani nemám chuť a ani toho místa nebylo a tak jsem jí přikázal:

„Pakaží kózy!“ a ona poslušně vyhrnula halenku a rozepnula podprsenku. Kdybych teď napsal, že jsem zůstal netečný, stejně by mi to nikdo nevěřil a tak napíšu pravdu. Trochu jsem jí ty prsa postiskal, pohladil, něco na způsob rolníka, který kupuje krávu a zkouší, jaké má vemeno. No a po tom jsem opět přikázal:

„Pízdu pakaží!“

A ona opět okamžitě, aniž by si halenku zpustila, rozepnula kalhoty, stáhla je spolu s kalhotkami na kolena a stála jako socha. Možná v tu chvíli přemýšlela, jak utratí těch tři sta rublů.

Ale já jsem si  tu chvíli připadal, jako otrokář, který si kupuje nového otroka. I když, pravda na zuby jsem se jí nedíval. Když jsem se nabažil prohlížením míst, která se o našich mužských liší, tak jsem jen řekl:

„Spasíbo, něchaču!“ A vyšel z budky do čekárny s tím, že je celá věc vyřízená. Ovšem za vyřízenou věc to nepovažoval voják, který děvče doprovázel. Beze slova přistoupil ke mně a než jsem se ho stačil zeptat, co chce, tak mi natáhl takovou, že jsem viděl hvězdičky a slyšel zpívat ptáčky. Kromě ptáčků jsem slyšel, jak se moje brýle roztříštily o dlažbu. To mně vytočilo a pustil jsem se s „Rudou Armádou“ do křížku. Taky jsem mu jednu ubalil a ještě než „elpíčko“ z jeho hlavy doplachtilo na podlahu, přidal jsem mu druhou.

Těžko říci, jak by souboj skončil, neboť paní za přepážkou začala ječet něco o milici a voják okamžitě vyklidil čekárnu. Kde bylo v tuto chvíli děvče, jsem nezaregistroval. Ani jsem se o to moc nesnažil, protože Ivan dotelefonoval a vzhledem k možné návštěvě milice, jsme vyklidili pole taky. Tady vidíte, jak může být takové telefonování nebezpečné.

 

Víte, říká se, že o posledních věcech člověka, se nemá žertovat. A taky jsem dlouho přemýšlel, jestli tuto krátkou příhodu mám zveřejnit. Ale snad mi duchové odpustí.

Tak tedy. Každý jistě ví, jakým způsobem se pohřbívá u nás a alespoň přibližně, jak tyto věci probíhají jinde ve světě. Samozřejmě kromě Ruska.

Jen pro připomenutí. To se vezme nebožtík, sejdou se smuteční hosté, nebožtík se uloží do více či méně luxusní rakve a tato se naloží do více či méně luxusního pohřebního vozu. A pak společně zemřelého vyprovodí na hřbitov.

Již z minula jsou známy pohřební landaury tažené koňmi, zdobené krajkou a různými vyřezávanými soškami a kříži, aby bylo patrno, že jsme si zemřelého vážili a chceme mu poskytnout poslední službu s náležitou úctou a pietou. Řemeslně nádherně zpracované landaury sice vystřídaly, již méně krásně řemeslně zpracované automobily, které už sice tak zdobené nebyly, nicméně určitá kultura pohřbívání fungovala. Neodvažuju se tvrdit, že to bylo i v případě Škody 1203. Ale to je výjimka. Dnes už u nás pohřební služby disponují vozidly, že se člověk na svůj pohřeb i těší. Samozřejmě s nadsázkou.

Ovšem pohřby, jaké jsme vídali v Rusku, patrně s kulturou nemají nic společného. Samozřejmě výjimkou je pohřeb státní.

I tam se vezme nebožtík, naloží se do rakve, sejdou se pozůstalí, ovšem na místo luxusního, nebo, ať nejsme nároční, jakéhokoliv pohřebního vozu, se vezme třeba nákladní ZIL sklápěčka, která před tím vozila třeba hlínu.

Pak, aniž by se vozidlo jakkoliv očistilo, se na korbu umístí stůl, na něj se položí odkrytá rakev s nebožtíkem, pozůstalí si posedají na přinesené židle kolem rakve a tradá na hřbitov.

A když říkám tradá, tak opravdu myslím tradá. Protože, takovýto pohřební „průvod“ jsme potkali několikrát, jak si to hasí po městě v levém pruhu asi sedmdesátkou, což na „kvalitních“ ruských komunikacích způsobovalo, že jak nebožtík, tak pozůstali nadskakovali i půl metru vysoko. Všichni tak měli co dělat, aby sebe i nebožtíka dokázali udržet na „pohřebním“ voze.

Jak říkám. O věcech posledních, se žertovat nemá, ale zkuste udržet vážnou tvář, když vidíte takovéto společenství, které spíš než pohřeb, připomíná cestu kolchozníků na žňovou brigádu. Jen ten nebožtík je tam jaksi navíc.

Proto asi, když jsme poprvé spatřili pohřeb, Ivan poznamenal:

„Dívaj sa na ty hňupy! Dyť jím ten nebožtík na tých ďůrách obžije a majů po parádě!“

Ovšem jestli „obžil“ nebo ne, se nám již nepodařilo zjistit, ale vzhledem k tomu že to bylo v Rusku, kdo ví?

Závěr

Milí čtenáři. Pokud jste v mém vyprávění dospěli až zde, pak jsem opravdu rád, že vás toto mé vzpomínání zaujalo. I když si nedělám iluze. Víte, mnohokrát, po příjezdu z Ruska (tehdy SNS), mně přátelé, třeba u piva, pobízeli, ať jim povyprávím, jak bylo v Rusku. Kolikrát stačilo, abych jim popsal převoz trámů na motorce, či pohřeb a už mě přerušovali, abych je nehoupal. Nedivím se jim. Dnes, s odstupem času, i mně některé příhody připadají neuvěřitelné, ale znovu podotýkám, že vše, co je zde napsáno se skutečně stalo během našeho pobytu.

Ale chtěl bych apelovat na nevěřícné Tomáše, aby moje vyprávění prokonzultovali s někým, kdo v Rusku nějakou dobu žil, a dáte mi za pravdu. Hlavně si ke konzultaci nevybírejte zasloužilé členy strany, kteří létali do Sovětského Svazu na dovolené, neboť turistům se ukazovalo jen to, co strana a vláda dovolila a co nevrhalo stín na tehdejší prapodivné sovětské hospodaření.

Zároveň znovu podotýkám, že nebylo mým cílem jakkoliv znevažovat, nebo snad urážet ruský národ. Obyčejný ruský člověk to neměl a snad ani dnes nemá jednoduché. Jak jsem již vzpomenul, obyčejný ruský člověk je srdečný, pohostinný, skromný a dokáže být i vděčný.

Vždyť v minulosti dala matička Rus světu mnoho význačných osobností. Spíš chci pranýřovat systém. Neboť systém, který dokáže takto degradovat a promiňte mi to slovo, odcivilizovávat obyčejné prosté lidi, je špatný a buďme rádi, že my jsme tento systém museli snášet asi jen poloviční dobu, než Rusové. A jak nás to některé poznamenalo. Myslím si, že i takoví lidé, jako například Bill Gates, Donald Trump či Larry Flint, by se těžko mohli stát miliardáři v takovém systému, který nadané a schopné lidi omezuje, nebo likviduje.

No ale dost politiky. V Rusku jsme sice nevydělali, zato zážitky, které odtud máme, se dají jen těžko vyvážit, například dovolenou v Chorvatsku, i když se jich nenajíme.

Firma nám dodnes dluží okolo osmdesáti tisíc, rok jsme nedostávali přídavky na děti

a vzhledem k tomu, že jsme byli zaměstnaní, jsme nemohli dostávat ani podporu v nezaměstnanosti, takže rok 1992, byl pro většinu z nás rokem krušným.

Ale to už je pryč, vždy když se s někým z mých spolupracovníků sejdu, je Rusko téma číslo jedna. Je to podobné jako vojna. Na to špatné se zapomene a vzpomíná se, jen na tu legraci. A tak by to mělo být. A jestli to za tu legraci stálo či ne, nechť laskavý čtenář posoudí sám.

 

---