Zase a teď už napořád...

Čau, pojď sem, máme úžasnej matroš. Dělej. Je toho hodně."

"Ne, já už neberu".

"Jaký neberu. Ten kdo jednou začne, nezná konec. Že Tede? "

Kluk s barevným ježkem cik-cak ostříhaným přikývne a hledá nerozhnisaný místo pod jazykem.

Dan mi strčí ještě nepoužitou buchnu do ruky. Ruky, která ty měsíce trpěla v léčebně.

Když se pravidelně sebepoškozujete a ještě začínáte brát skončíte tam.

"No tak dělej!" vybídne mě znova a já si prohlížím buchnu naplněnou čímsi černým.

Tam v léčebně byl jeden kluk. Pamatuju si na jeho hnědé čokoládové oči.

A taky na jeho rozřezané ruce a skrz na skrz propíchaný jazyk a lýtka.

Stejná diagnóza, stejný ortel.

Říkal mi. "Kate, mí. Mi to spolu dokážeme! Jasný. Pustěj tě dřív, ale ty to vydržíš. A pak spolu někam odjedeme.

Do hor, kde každý ráno nad zasněženou strání bude vycházet slunce.“

    Dan si všiml, že se mnou není něco v pořádku a kopl mě do holeni.

„Pýchni si to! Udělá se ti líp. Teď se usmíváš jako blbeček.

Žádnej kluk není lepší jak todle to.“

Nahmatávám žílu a dobrovolně do sebe pouštím to svinstvo i když ani nevím jaký.

Z konečků prstů mi jde zima až proběhne celým tělem a usadí se v něm,.

Moje srdce se zase obalilo pavučinami a já zapomněla na chlapce s čokoládovýma očima, který

vlastně nebyl tak dobrý, který si po mém odchodu z léčebny našel někoho jiného, který neměl srdce.

Špatně se mi dýchá a moje oči pokrývá černý stín. Vpustila jsem do svého těla zase smutek

a teď si myslím, že už na něm budu závislá pořád...