Superschopnost

Když jsem se dozvěděla, že ji mám, lekla jsem se, bála jsem se. Nevěděla jsem, jestli tu schopnost má každý člověk a jenom to všichni před sebou navzájem tají, nebo jenom já, ale v tom druhém případě jsem nechápala, proč zrovna já. Poprvé se to stalo, když mi bylo deset, seděla jsem na houpačce na hřišti, sama jako obvykle, na pískovišti si hrály děti. A najednou jsem slyšela: „Ta je hrozná, ta Andrea, s námi si nehraje a je pořád jenom sama,“ podívala jsem se směrem k pískovišti, ale děti mlčely a ani se na mě nepodívaly, jenom si stavěly hrady z písku. Jak jsem se na ně dívala, zase jsem slyšela: „Proč na nás tak  civí, ta je divná,“ ale  opět nikdo nehýbal pusou, ale já si byla jistá, že jsem ty pomluvy slyšela naprosto zřetelně, jako by mi je někdo šeptal do ucha. Postupem času jsem zjistila, že  slyším myšlenky ostatních lidí. Naučila jsem se tuhle “schopnost“ ovládat a žít s ní. Přinášela mi jenom trable, když jsem se s někým skamarádila, a pak uslyšela, že si o mě myslí, třeba že jsem kráva nebo že jsem úplně blbá, bylo po přátelství. S člověkem, který si o mně myslí něco špatného a nedokáže mi to říct do očí, jsem se prostě bavit nemohla. Jednou, když jsem šla po ulici, to mi bylo asi devatenáct, přede mnou šel chlap, začala jsem číst jeho myšlenky a to, co jsem slyšela, mě vyděsilo k smrti. Plánoval si vraždu svého přítele! Nevím proč, ale spontánně jsem zakřičela: „Pane!“ on se otočil a já si uvědomila, že to nebyl dobrý nápad, zamumlala jsem něco ve smyslu, že jsem se spletla a odkráčela pryč, ale jenom za roh. Počkala jsem, až bude dál a začala ho sledovat, z jeho myšlenek jsem pochopila, že vraždu chce spáchat za tři dny, až bude sobota a jeho přítel bude na golfu. Musela jsem ho sledovat až k nějakému domu, tam asi bydlel, opsala jsem si adresu a pelášila pryč. V tu chvíli jsem pochopila, že moji schopnost nemám jako břemeno, ale mám ji proto, abych chránila nevinné lidi. Řekla jsem to Lukášovi, to byl jediný člověk, kterému jsem důvěřovala, nikdy jsem neslyšela  žádnou jeho křivou myšlenku. To se mi líbilo, všechno říkal na rovinu. Samozřejmě, že jsem neřekla: „Víš co, Luky, já čtu lidem myšlenky a slyšela jsem, že chlápek z tamtoho baráku chce odkrouhnout svýho kamarádíčka. Takže jsem ti celou dobu lhala, ale teďka potřebuju tvoji pomoc, tak ti to říkám. “ Ne, to ne, řekla jsem něco ve smyslu, že jsem zaslechla, jak si chlap plánuje vraždu, že to říkal nějaké ženské. A pak jsem viděla, jak zašel k sobě domů. On mi nevěřil. Když jsem mu přísahala, zeptal se mě, proč jsem nezavolala policii. Já na to, že to nejde, on se ptal proč a já se neovládla a vyklopila mu celou pravdu o čtení myšlenek. On na mě jenom tupě zíral. Pak se mě zeptal, jestli je to pravda. „Ano, vyzkoušej si mě, mysli si nějaké číslo.“ Byl zmatený, řekla jsem, jestli už se rozhodl mezi tou 871567 a 15874. Klesla mu čelist a konečně mi uvěřil. Zeptal se, kdy se má stát ta vražda. Já mu řekla všechno, co jsem slyšela. Začali jsme podnikat. Vydali jsme se k tomu domu, kde náš neznámý skoro-vrah bydlel, počkali, až odejde do práce a zaujali stanoviště, Lukáš u vchodu a já vlezla oknem dovnitř. Z jeho myšlenek jsem věděla, že zavražděný se má jmenovat Michal, je to jeho nejlepší přítel a je to “blonďatej kurevník“. Kupodivu jsem našla adresář. Byli tam tři Michalové, opsala jsem si jejich adresy a telefonní čísla a zase vyklouzla oknem ven, s Lukášem jsme zajeli k prvnímu Michalovi, zazvonili jsme, když nám otevřel krásný klon George Cloonyho, tak jsme nabízeli deky za 99 Kč. Druhý Michal byla Míša,  tak jsme zase nabídli deky za 99 Kč. Až konečně třetí byl blonďatý hezoun, tomu jsme řekli, že jsme ze sportovního časopisu Gól a děláme výzkum, jestli se lidé věnují sportu. Řekl nám, že hraje tenis a golf, zeptala jsem se ho, v jakém středisku hraje golf, on mi odpověděl, já poděkovala a odešla. V sobotu jsme se s Lukášem vydali k možnému místu činu. Viděla jsem tam Michala i vraha. Vrah byl převlečený za poslíčka, byl  k nepoznání. Lukáš byl oblečený ve světlých kalhotách a černé košili a přes oblečení  měl kostkovanou vestičku, vážně mu to seklo, okolo něj se motala spousta žen. Vrah jenom pěnil zlostí. Uvědomili jsme si, že my sami s tím nic nenaděláme, na to už jsme krátcí. Zavolali jsme s Lukášem policii, oznámili chystaný pokus o  vraždu. Dál už jsme jenom doufali, že přijedou včas. Vrah už se napřahoval po pistoli, když v tom se z ampliónu ozvalo ruce vzhůru a vyběhlo z křoví pět policistů. Spadl nám kámen ze srdce. Jeden policista k nám přišel a zeptal se, to vy jste volali policii kvůli budoucí vraždě? My se na něj překvapeně podívali a vyděšeně řekli: „My? Ne, my ty lidi neznáme,“ policista zavrtěl hlavou rozloučil se a my s významným úsměvem odcházeli z golfového hřiště.