Márty a Blekota

Shovívavost

Márty a Blekota

 

Odvíjí se denní zápas , zápas a cesty, přesun jednoho tam a druhého sem. Hrdina veden světlou touhou není určován místem, leč tím co koná a přívlastek statečný bojovník, statečná bojovnice je to co má nést a pronést místy nástrah, spletí cest. V tom i hrdina se může kroutit a skroutit tak, že již jako hrdina není poznán a na barikádách času působí někdy jak záškodník nesoucí místo soudku s vodou soudek s třaskavinou, aby hrdinné barikádníky zbavil jejich valu. Leč nesměli by být hrdinové ve spojení prostřednictvím hvězd a kruhu, jenž v pravý čas pošle meč, co přesným úderem utne již hořící zápalnou šňůru.

A tak v současné reflexi můžu říci: bylo kladně na Kladně a doufám, že se mi podaří vykreslit obraz toho dlouhého dne v bohatosti, kterou mi přinášel a sám jsem ji i jako predátor dosycoval. Nerval jsem kusy masa lidské oběti, Bůh uchovej. Události se měly takto:

Na Kladně jsem se pohyboval od půl třetí odpoledne. Krom toho, že bylo deštivo a teploty naznačovaly zimní období, se městské prostředí Kladna neodlišovalo od měst, která jsem navštívil jindy. Snad jsem si jen pomyslel, že je to tu otevřené více nepohodě pro šířku centrální dopravní cesty – Třídy ČS armády. S tím, že její okolí nepůsobí nijak přitažlivě. Těž v Kladně absentuje nějaký souvislejší pás zeleně, či park.

Dvě hodiny po soumraku jsem v potravinách v Kladně Rozdělově koupil šest bulek, takových pěkných, se sezamovým semínkem. Jednu housku jsem si vzal a ukusoval po cestě zpět do centra. Bylo 19. hodin a stále mírně pršelo. Housky byly můj poklad, donesl jsem je na náměstí Svobody a pak dál jsem se vracel ke pěší zóně na ulici T. G. Masaryka – atraktivní oblast pro živnosti, malé obchody a firmy, rychlá občerstvení a restaurace. Bylo tu hned několik ´rychláčů ´ s tureckým kebabem, nebo gyrosem.

Moje nálada byla mizerná. To že mne neblahé okolnosti mého současného života tlačili do asociality, což je pro mne denně nepříjemné, také proto že sklon k samotářství je to o čem lidé v souvislosti se mnou mluví, ačkoli mne lidé zajímají a nikdy někomu i pomůžu. Jindavá se kajícími skutky snažně dostávám alespoň do přízně Bohu. Nyní se mi však ani to dělat nechtělo. Pán Bůh  mě uchovej, chtěl jsem pocítit něco z beatu, tak jak ho hraje ulice bez nároku na zpětné přetočení pásku. Nebo ať se vzepře jindy hladké LP trpící škrábavý prst jehly a po vzoru smirkového papíru jehlu o kus zbrousí.

 

Pěší zónu osvětlovaly oranžové lampy, z jedné hospody nalevo – nevěděl jsem, že je tam hospoda - poznal jsem to podle způsobu, jakým ti lidé vyšli ze vnitř ven. Holka s klukem vyšli směrem nahoru, ke mne Silnější dívka napasovaná v černých džínách klukovi něco ukazovala v ruce a tak to spolu zkoumali mírně ohnutí, hledali peníze, nebo četly smsku?? Ulice se zaplnila hlasy chalanů, kteří vyšli v zápětí. Ti vykroužili ven hlaholíce „antifa“ a další hesla, měli evidentně radost z prostoru kolem. Dva střední postavy, nebo spíše drobnější byli následováni, mladíkem o hlavu vyšším, který šel pomalu, kulhal na jednu nohu. Hlavu měl skrytou v kapuci a byl klidný. Pro mne byli odhaleni: je to punková partička Kladna. Řekl jsem si ´alko-potrhla .., hm, ale nejsou sami´. Tak se kouknu, jak se to s nimi bude vyvíjet dál, možná bude legrace? Ale řvaní na ulici mě nebaví, je to k ničemu. Přesunuli se k okénku rychlého občerstvení s kebabem. Slyším jejich dotazy k obsluze na něco k jídlu a pak nechápavé otázky s rozpaky v hlase. „Kolik, že to stojí?“ „ Cože kolik!“ „Cože 42 za párek v rohlíku?“ Je to možný!, už zní poněkud výhružněji. A u mladíka se začíná projevovat sklon k výtržnosti, jíž by potrestal hamyžněho prodejce, tedy přesněji jeho prodejnu. Hlasitost punků neustávala a ačkoli bylo kolem půl deváté objevila se policejní hlídka v autě.

Nahmatal jsem v batohu pytlík s bulkami a jal se nenápadně zkřížit cestu Kladenskému undergroundu. Pomalu jsem se přiblížil ke klukovi, co se tak dožadoval potravy a podal jsem mu housku, že ať si dá. Na 2 vteřiny nechápavě kouknul a pak si bez hlesu vzal. Pak jsem dal housku i čahounovi. Ačkoli nebyl mým cílem, byl sdílnější a uchovával si mírný odstup a přitom přátelský postoj k hlučícím soupunkům.

Komunikace s novým člověkem a vzdalující se kamarádi daly nový směr k chůzi i Mártymu, který zanechal volání, a tak pravděpodobně vyvázl bez problémů a pohovoru s policejní hlídkou, která si ho z auta prohlížela.

Kluci chutě žvýkali bulku – a aby ne byla křupavá a se sezamem - to mě těšilo. Márty si dal také ještě jednu a čahoun zbodl ještě dvě. Šli jsme ulicí TGM dolů směr náměstí starosty Pavla. Co se za těch několik set metrů mezi námi stalo? Vesměs lovní interakce, bylo mi to příležitostí k překonávání sklonu k trpnosti. Čahoun byl v tom docela dobrý vzor, protože proud jeho slov byl docela vytrvalý a silný. Jeho kamarádi upozorňovali: „Nojó Blekota, hele ten se rozkecá a neví kdy má přestat.“ Za nějakých 200 metrů co jsme ušli mi odhalil své peripetie v životě, jak byl ve vězení a než se vrátil, tak mu dívka se kterou měl málé dítě odjela někam do Krušných hor, snad bydlet k babičce. Rozplýval se nad tím, jaké má krásné dítě a že je jednou najde a dívku odprosí, přivede jí k rozumu, aby spolu mohli žít. Zatím ale neměl peníze, aby ji jel najít a také měl potíže s špatné fungující nohou. Měl dlouhé spíše volné světle modré džíny a na těle černou mikinu zapnutou na zip ke krku, na hlavě nasazenou kapuci. Zpod ní vykukovaly krátké černé vlasy, vysoké čelo a výrazný nos. Tvář měl oholenou. Ruce měl stále připláclé na břiše, v  kapsách mikiny. Na to, proč byl ve vězení, jsem se taktně neptal, nevypadal jako násilník. Jeho pomalá chůze, které se přizpůsobovali i oba další typové, dávala našemu seznamován poklidný kolorit.

Jistě jsem o sobě řekl, že jsem z Berouna ještě jsem si přisadil na nemožnost cen prodejců rychlého občerstvení, co jsem dál říkal už se nepamatuji. Márty dále doprovázel svým voláním : „AAAntifa,
Aaantifa, a No kde jste vy měšťáci? Kde jste měšťáci!?“ ( Myšleno strážníci městské policie.) Byl oblečený v hnědých džínách, na těle měl černo červenou budndu, takovou, jaká se koupí u Větnamců. Byl o hlavu menší a hubený. Třetí chlapík byl stejné postavy oblečený v barvách do šediva. Vybavuji si ho nejméně: brzy v ´Močárně ´ usnul a na další cesty s námi nešel.

Došli jsme na široké, dlážděné náměstí. Vzájemně jsme poznali, že jsme pro to, pokračovat v seznamování. Místo se nevybíralo nějak dlouho. Kladeňáci celkem svorně navrhli: „do Močárny, je to hned tady“. Opravdu po pár metrech v postranní uličce jsme vešli do pěšího průchodu. Dostali jsme se ke mříži u které týpci zmáčkli tlačítko zvonek. Bzučák uvolnil mříž a my vešli. Co následovalo? Místo přesně odpovídalo svému názvu. Klub s pomalovanými zdmi, poshrnovaným kobercem a odérem smíchaným z kouře cigaret a marihuany. K sezení se nabízely zánovní gauče, stolky pro dva i více a barové židle, které byly dnes obsazeny čtveřicí děvčat. Hádal bych jim do dvaceti. S Kladeňáky jsme se usadili na gaučích.

Byl jsem dotazován, jestli kouřím. „A co brčko, dáš si s námi“. Ptali se. Taky jsem řekl: „Ne“. Sedl jsem si a rozkoukával se. Nechtěl jsem se do ničeho nutit. Vzal jsem na sebe první rundu pití. Hovorný čahoun si přál pouze colu, Márty pivo. Přinesl jsem dvě piva a colu. Třetí týpek tou dobou už podřimoval naproti v gauči. Nohy na zemi a hlavu zabořenou v opěradle.

 

Udělám nyní krátký exkurz. Co to volal ten mladík po cestě? Totiž ´Antifa ´ Název je složen ze slov -anti- a -fa- /fašismu/ znamená proti fašismu. V současnosti proti neofašismu. Jde o hnutí, nebo skupinu, kterou bezpečnostní složky země označují za extrémní. O organizovanosti vím tolik, že existují létáčky, nálepky a snad webové stránky. Organizovanost příznivců je různá. Těch co monitorují akce nepřátel, připravují letáky a samolepky nebude mnoho. Více bude těch, kteří se vždy mobilovou šuškandou dovědí kam jet, co podnikat. Případně snad pošlou echo, kdyŽ se dovědí o záměrech nácků ve svém místě. K tomuto širšímu okruhu přivrženců , řekl bych , patřili tito chlapi. Na akce pořádané Antifou se může sjet od 100 do 200 lidí, aby znemožňovali blbounské pochody mladých neofašistů. Dostalo se mi těž vyprávění o Antifě na Kladně, kdy jeden z přítomných týpků se stal hrotem odporu proti pochodujícímu šiku pomatenců. Totiž Blekota se tam sám rozeběhl s tzv. teleskopickým obuškem proti nim. Úderem snad dva zasáhl a poslal k zemi, ale v tu ránu se na něj sesypali ostatní. Nebýt několik odvážlivců z řad jeho přátel, kteří ho vyrvali z jejich sevření, asi by ho ubili.Z tohoto zážitku si také odnesl poranění kotníku, pročeš kulhá. Zraněnou nohu má stále o něco slabší než druhou zdravou.

 

Patřil mezi klidnější návštěvníky klubu , tedy ne jako někteří, kteří přecházejí od stolu ke stolu tu s někým prohodí pár slov, nebo si pokouří. Či se ochometaji u baru a koukají, koho by pozvali na štamprdli. Některou z ,tam usazených, dívek. To byl můj případ, když jsem chtěl podnik prozkoumat.

 

Po chvíli jsem se vrátil na msto vedle Blekoty a zůstával v rozhovoru s ním. Říkal, že skoro vůbec nepije pivo, ale jen colu. Ptal jsem se a co nějakou štamprdli. Na to řekl, že po tom blbne a že nic nechce.. Márty toužil zapálit si cigaretu, ale nikdo u stolu neměl oheň. Aktivizoval jsem se a řekl: „Tomu džentlmenovi přinesu oheň.“ Šel jsem poprosit jedno z děvčat na baru o zapalovač. Zapůjčila mi jej a já mohl Mártymu, lačnému kouřit, zapalit. Bafal, trochu se kýval a mlaskal. Jeho skelný pohled prozrazoval, źe má upito. Jeho tvář se mi jevila trochu vpadlá, kostnatá s nedbale oholenými světlými vousy. vlasy měl světle hnědé nakrátko a mastné. S klukama hrála také vykouřená marihuana a byli opilejší více než při příchodu. Na Blekotovi to nebylo moc znát. Ale Márty upadl a pokácel láhev z pivem ze stolu. Bylo třeba ho trochu zvednout a narovnat. Tou dobou se také u něho objevily vzlyky, nejprve jsem nerozuměl proč, ale po čase jsem pochopil, že jde o nářky nad ztrátou dívky, která umřela, nevěděl jsem sice jak je to dlouho, ale asi se to stalo nedávno. Pokračovali jsme dál v sezení, pak jsme se nechali Mártym zvednout ke hře stolního fotbálku.

 

 

Zde měly figurky hráčů na táhlech hezkou , jakoby vyřezávanou podobu. čtyři táhla s hráči patří na jednu stranu a hraje tak vždycky dvojice hráčů proti sobě. Moje dvojice neměla moc úspěch. Proti nám hrál jeden s profesionálním přístupem a gryfy, takže nám padal jeden gól za druhým, jen co se vždy dostal tento kluk k míčku. Prohráli jsme 7: 3 . Šli jsme si opět sednout. Kluci chtěli kouřit a v celém lokále nebyla na prodej jediná cigareta, tak jsme se rozhodovali jít jinam. Márty ještě zavrávoral a padl do křesla, při tom nešikovně zavadil o sklenici a rozbil ji. Hnedka se přiřítila obsluha – kluk o něco mladší se slovy: „Co je tady? Co je tady! Žádné rozbíjení skla, takže to máš za třicet.“ oznámil Mártymu. Neochotně vytáhl peníze a zaplatil rozbitě sklo.

Močárnu jsme opouštěli bylo něco po 10. hodině. Vraceli jsme se zpět ke pěší zóně. Co se dělo dál, ve zkratce: Koupili jsme balíček cigaret v restauraci vedle. Na pěší zóně nás přitáhl otevřeny stánek s občerstvením, řecké a turecké rychlé občerstvení. Vešli jsme dovnitř. Ptaly se co nám můžou ještě nabídnout. Byl tam i sám majitel a ujal se nás. Nabídl standardní kebab se zeleninou a mi řekli: „Třikrát a nějaké pivo.“ Seděli jsme u vysokého stolku v hlouby obchodu a domácí se pokoušel s námi si popovídat. My jsme lačně jedli a při tom bryndali upíjené pivo. Jídlo nám sedlo. Návštěvu tam jsme moc neprotahovali. Při odchodu, když se majitel nedíval, Márty stůl zkropil z plechovky pivem, abychom učinili za dost ceně pokrmu a jako že - byli jsme tady ! Rychle jsme vypadli.

To už bylo řekl bych něco po 11. hodině. Marty šel do bankomatu pro peníze. V průběhu večera jsem se také snažil vyzvědět, kam bych se mohl jít vyspat, kde je nějaká ubytovna. Blekota mě ujišťoval , že kousek tady něco je a že mi pak ukáže. Také už jsem vnímal únavu.

 

Večer plný návštěv jsme rozhojnili ještě o jednu. Kousek vyš naproti občerstvení byl otevřeny Nonstop bar. Šli jsme na čaj. Dali jsme si pivo. A hlavně tam byl juke-box., který celou dobu až na několik málo krátkých chvil hrál, rockové a punkové písničky. Byla tam dobrá nálada a již dříve tam přišlí hosté tři kluci, mladí muži, se nelekali vzájemné interakce. Zvláště Marty rozpruďoval atmosféru /co to znamená? To že rozbíhal zábavu i prudil/ , měl hlasité výlevy a nejednou nakopl i barpult, což se samozřejmě nelíbilo obsluze. To byla jediná žena v lokále. Menší postavy s nakrátko střiženými černými vlasy, věku kolem 40 let. Jeho jednání se také nelíbilo týpkovi, který stál poněkud vzadu a cely prostor dobře sledoval od svého piva. Připomínal mi želvu ninža svou robustní postavou a hlavou ukrytou mezi rameny s nasazenou čepicí. Občas se na Mártyho zhurta obořil a když už se blížil trest, nějakou ruční formou, týpek se z čista jasna rozesmál a řekl mu něco jako: „Už nezlob!“  Udělal to tak dvakrát i třikrát a po každé to vypadalo, Že se opravdu nasral a mělo to na Mártyho zklidňující efekt.

 

 

Sam jsem pocítil dost únavu také z  alkoholu, která může mít velmi nepříjemné působení. Odebral jsem se tedy na předsíňku záchodů, kde jsem se v umyvadle opláchl a také dostatečně napil vody. Pak jsem před záchody v lokále usedl na koberec a začal odpočívací kůru. Vím kolik potřebuji, abych si odpočinul. 

Vrátil jsem se ke stolu. Bylo tam stále stejně živo, jako před ½ hodinou, akorát Marty vyměnil pivo za zeleny sliz, který pil z malé skleničky. Blekota se s colou přesunul na bar. U stolu seděla nová tvář. Vlasatý kluk pil čaj.  Povídal, že utekl z práce z noční, cítil jak na něj jde chřipka a horečka a nepřemáhal to. Jeho vyraz nesl v sobě překvapení, nad tím jak to tu čile pulsuje. Stále se objednávalo. Byly 2 hodiny po půlnoci. Když dopil šel jsem ho vyprovodit městem asi půl kiláku, potřeboval jsem se projít.Rozloučili jsme se a já se vracel do Nonstopu. Oslovil jsem Blekotu a navrhl , že bychom mohli jít, ale nějak to nevypadalo na rychlý odchod. Barmanka mi  poradila ubytování něco dost blízko, ale Blekoka mne zrazoval, že už půjdeme a vyspím se u Martyho.

Pustil jsem pro zkrácení chvíle hudbu na juke-boxu. Ani jsem nezvolil všech pět písniček za vhozenou 20korunu. Než 4. song dohrál odcházeli jsme. Šli jsme Masarykovou ulicí kolem kašny se sv. Václavem a na hodinách poblíž jsem si všiml čas za deset minut tři.

 

Bolestná cesta domů: Márty střídal volání : „Kde jste vy měšťáci?“ se vzlyky po ztracené dívce a prokládal to uleháními na zem. Blekota mu trpělivě domlouval: „Pojď prosím tě, mě taky umřela máma, a musil jsem se s tím vyrovnat.“ Takto a mnoze podobně mu domlouval: Marty vnímal jen napůl, jak byl zpitý a naříkal si stále svou a opět ulehl na zem. To už mne naštvalo, když jsem vyděl jeho netečnost k trpělivost jeho kamaráda. Přišel jsem blíž a energicky ho zvedl ze země, i bunda trochu zapraskala ve švech, až jsem se divil, kde se ve mne vzalo tolik síly. Chtěl jsem už spát a né se celou noc ploužit Kladnem. Do obličeje jsem mu vmetl několik rychlých vět o jeho neomalenosti a netečnosti, se kterou pohrdá kamarádovou shovívavostí. Jeho reakce byla ale také prudká a měl ještě sklon k hecování: "tak mi teda jednu ubal". Blekota sám už od toho nebyl daleko, ale vždycky se ovládl. To jsem obdivoval. Udržoval se střízlivý pitím coly, což byla nyní naše záchrana.

Marty evidentně ztrácel pojem o směru, kterým bychom měli jít a vedl nás Blekota. Martyho vyzývavost mě opětovně štvala, ale nechtěl už jsem se ho dotýkat silou. Šel jsem se uklidnit opodál do postranní uličky. Klekl jsem na zem. Čekal. Vzpomněl jsem si, že mám v batohu termosku,kde bude ještě teplý čaj. Po chvíli nabírání sil klidu, jsem se rozhodl, že dám Mártymu napít čaje a snad ho tím povzbudím k další cestě. Nalil jsem do kelímku čaj a nesl jemu a podal se slovy: „Podívej Márty teplý čaj, napij se a půjdeme.“ V té chvíli nuzné naděje jsem si také vzpomněl na pedagogickou poučku: „Motivujte, motivujte, motivujte“ A usmyslel jsem si, že všechen svůj elán budu vkládat do slova: „pojď“.

 

Kelímek přijal a vypil půlku. Podal mi kelímek chvilku se rozhlížel kolem a pak na Blekotovo nabádání vstal a šel dál. Přešli jsme náměstí Svobody a ejhle stálo tu zaparkované taxi, to Marty neváhal a do taxi nastoupil, přistoupili jsme taky, i jsem to uvítal. Taxikář už našeho výtečníka znal, neboť taxikáře oslovoval jeho příjmením: Pane Frička. Pan Frička nás dovezl na benzinu vzdálenou asi 800 metrů. Kde chtěl Márty mermou mocí nakoupit, ještě pár piv. Šel jsem raději s ním. Vybrali jsme něco a cigarety. Před benzinou mi na uklidňování, možná rozmlouvání kouření řekl upřímně: „Sráči“. Dlouho si to nepamatoval. A to už bylo co by kamenem dohodil k němu domu.Spokojeně nesl několik plechovek s pivem. Aspoň mi říkali, ze bydlí jen se strýcem a má byt pro sebe. Taky jo, prošli jsme průjezdem a v předsíni pod schody se zuli z bot. Šli po schodech do 1. patra. Tam měl obývák s kuchyňskou linkou, plnou špinavého nádobí a obývací stěnu s televizorem a vedle malou ložničku, kam jsem rád zapadl a ulehl na zem. To byl můj kýžený odpočinek. Na mobilu jsem spatřil čas 4 hodiny 20 minut.

Kluci snad chtěli ještě pokračovat a pouštěli televizi. Prosil, zda by to ztlumili a oni, že si mám zavřít dveře, dveře jsem si zavřel a šel na kutě. jsem V noci jsem se vzbudil a šel se napit vody, viděl jsem, jak Marty leží v šatech na posteli nade mnou. Ze spaní trochu sténal. Tedy jsem se ustrnul a natočil mu také hrnek vody. Probudil jsem ho – maso naložené v lihu - se slovy: „napij se máš žízeň“ a podával mu hrnek. V polospánku ho přijal a pil, vypil celý na jeden zátah, pak povolil ruku, podal mi hrnek a řekl: „Fuj.“ Načež opět upadl do spánku. I já jsem pokračoval ve spánku, do rozednění ještě času dost.

Ráno jsem se vzbudil do zataženého dne, oblékl jsem se opláchl a Blekota alias Pavel už také nespal. Poprosil jsem ho zda mi půjde otevřít? Bez váhání šel a odemkl mi dveře, rozloučili jsme se „Ahoj.“ Procházel jsem se po Kladně, dal si čaj v cukrárně a pak stihl autobus v 10:15 směr domu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---