Los

„Nezajdeme ještě na pivo?“ zeptal se Karel kolegy, když opouštěli kancelář. „Nemůžu. Doma na mě čeká rodinka. Jdeme do kina,“ odpověděl Milan s lehkou hrdostí v hlase. Na svou rodinu byl pyšný. Svou krásnou ženu a roztomilou dcerku považoval za jeden z hlavních životních úspěchů.
„Tak v tom případě tě nebudu přemlouvat. Dvě krásný holky porazit nemůžu,“ usmál se Karel. V duchu si ale povzdychl. Ve svých čtyřiceti letech má za sebou několik vážných vztahů. Když se na dítě cítil on, jeho lásky měly spoustu času. Když po dítěti konečně zatoužily ony, Karel už přestal toužit po nich.
„Taky by sis měl nějaký pořídit. Pro začátek by teda stačila jedna,“ zavtipkoval Milan, aniž by tušil, jak Karla samota trápí. „Jak se to vlastně rýsuje s Martou, kývla na to rande?“ Než mu Karel stačil odpovědět, mihl se kolem něj puberťák na bruslích a vtiskl mu do ruky leták sázkové kanceláře.
„Kupte si v pátek los, v neděli z vás bude boss,“ přednesl výrostek reklamní slogan.
„Jdem do toho - ať jsou z nás ještě větší bossové,“ zasmál se Milan, čímž Karla opět podráždil. Opravdu byli oba šéfové. Milan vedl celé oddělení včetně Karla, který měl pod sebou tři ušmudlané asistentky. Karel i přes lehkou závist Milanovi úspěch přál. Proč taky ne, když byl zasloužený. Byl to schopný šéf, který své podřízené uměl motivovat a podpořit. Navíc preferoval neformální vztahy a byla s ním zábava. Všichni ho měli rádi. To byl ale další důvod, proč Karel v jeho blízkosti občas upadal do sebelítosti. Proč má jeden všechno a druhý nic? Ptal se sám sebe ve chvilkách slabosti.
„Co to heslo znamená? Bossové čeho?“ zeptal se Karel povýšeně mladíka. Jeho neustálý pohyb ze strany na stranu ho rozčiloval.
„No smysl je v tom, že když máte dost peněz, tak si můžete ošéfovat prakticky cokoliv. Když si los koupíte teď u mě, bude vás stát jen dvacku. A za dvě pětky mít milion, to je fér, ne?“
„Vezmu si jich pět,“ vytáhl Milan stovku a za chvíli si strkal losy do kapsy. Karel byl skromnější a spokojil se se třemi.
„Páni, já už musím běžet. V sedm začíná to kino. Tak v pondělí v práci, ahoj,“ rozloučil se Milan s kolegou a utíkal na metro. Jeden z losů nezvládl kombinaci rychlosti a větru a snesl se na zem.
„Počkej!“ zavolal Karel na Milana, když sbíral lístek ze země. Ten už ho ale neslyšel.

Gulášek na plotně, pivo v ledničce a česká klasika v televizi. Pokud Karla zrovna netrápila deprese nebo pocity marnosti způsobené samotou, miloval tuhle staromládeneckou pohodu. Když zapnul televizi, tak tak stihl zapsat číslo z obrazovky. Byla neděle a chvilku před večerním filmem se právě vyhlašoval výherní los z pátku. Podívám se na ně až po dobrý komedii, řekl si Karel a pustil se do jídla. Když mu magických šest čísel blikalo před očima i při čtvrtém soustu, vstal a došel si pro peněženku.
Při stírání losů mu bušilo srdce. Považoval se za racionálního flegmatika a vzrušený neklid z hloupé hry ho překvapil. První nic…druhý nic…ani číslo na třetím losu neodpovídalo číslu z obrazovky. Co jsem taky čekal, zasmál se sám sobě a už s klidem pokračoval v jídle a sledování televize.

Teprve v posteli si vzpomněl, že si dal v pátek do kapsy Milanův los. Schválně jestli má štěstí i ve hře, pomyslel si Karel a dneska už po čtvrté, tentokrát ale bez vzrušení začal třít výherní kupón. Takhle rychle mu snad srdce ještě netlouklo. Nevěřícně těkal očima z losu na papír s opsaným číslem. Los. Papír. Los. Papír. Papír. Los. To snad není možný. Neuvěřitelný. Jak to ten chlap dělá? Na co sáhne, to mu jde!

Cestou po schodech na Karla padl smutek. Nechtěl být sám, ale najednou nevěděl komu zavolat. Vracel se z večerky s lahví calvadosu a pocítil pravdu známého moudra o tom, kdy je člověk nejvíc nešťastný. Když dosáhne toho, po čem toužil. Peníze bezesporu patřily do jeho celoživotních snů.
Sedl si do křesla a nalil si skleničku. Po prvních doušcích alkoholu splín pomalu vystřídalo snění o rekonstrukci bytu, cestování a luxusních požitcích. V polovině lahve se ale příjemné pocity změnily ve výčitky. Vždyť ten los nebyl můj. Výhra mi nepatří, uvědomil si Karel hořkou pravdu.

Láska, úspěch, respekt, popularita. Samota, zneuznání, výsměch, nezájem. Jsem na tom hůř, takže si výhru zasloužím víc. Jednoduchá logika. Vím o tom jen já. Milanovi to neublíží a mně to prospěje. Další sklenička úvahy jen podpořila.

Prázdná láhev přilákala zpátky svědomí. Stejně si peníze nevychutnám, když mě budou trápit výčitky. Měl bych mu to říct, řekl nahlas a zadíval se na stropní světlo. Bílý lustr s motivem třešňových květů sem koupila Denisa. Drobná brunetka s hnědýma očima. Jak by asi vypadaly jejich děti? Modroocí andílci po něm…hnědoocí ďáblíci po ní…genetické kombinace ho uspaly.

Cestou do práce nabyl Karel přesvědčení, že si výhru nechá. Dokonce se na Milana lehce naštval. Vždyť by to vyhrál jen díky mně. Já ze země los sebral, já si ten milion zasloužím, přesvědčoval sám sebe, když otvíral dveře do kanceláře. Včerejší záchvat morálky připisoval pálence z jablek.

„No konečně. V devět už ty smlouvy musím odfaxovat,“ štěkla na Karla jeho podřízená Jana nadřazeným tónem. Nechápavý výraz jejího šéfa ji jen utvrdil v tom, že povýšené chování je na místě. „Musíš přece za Milanem pro ty dodatky,“ dodala otráveně.

Karlovo dobré rozpoložení bylo ta tam. Došlo mu, že včerejší výčitky svědomí alkohol nezpůsobil. Samozřejmě věděl, že bude Milana, minimálně pracovně, dál vídat. Nečisté svědomí ale mělo v plánu setkání co nejvíc oddálit. Přesto byl Karel pořád rozhodnutý, že si výhru nechá.

Tragický výraz Milanovi sekretářky Karla vyděsil. „Jdu za Milanem, abychom dodělali ty dodatky,“ řekl mírně v domnění, že hrůzu ve tváři obtloustlé padesátnice způsobil jeho příchod bez zaklepání.
„Milan tu není,“ řekla korpulentní dáma a sklopila zrak.
„Ještě nedorazil? Asi trčí v zácpě. Počkám tu na něj a začnu na tom zatím pracovat.“ „Milan už tu nikdy nebude.“
„Prosím?“
„O víkendu měl s ženou a dcerou nehodu. Všichni tři jsou mrtví.“

Karel pocítil na čele studený pot. V mdlobách došel do své kanceláře, vytáhl z peněženky Milanův los a strčil ho do skartovačky.