Rudger a Jasmína II.

                         Druhá část

     Uplynulo několik měsíců od smrti Madrigalda a Jasmínina otce, největší bolest, při vzpomínkách na ně, polevila a náš život se pomalu vracel do určitých vyježděných kolejí.

      Jasmína se ukázala jako velice talentovaná žačka. Tam, kde jí chyběla fyzická síla, nahrazovala ji mrštností svého mladého těla a jistou ženskou intuicí a mazaností. Jen jsem litoval, že je Madrigald mrtev, protože i já jsem se od něho určitě mohl ještě mnoho naučit a takto jsem si připadal jako nedouk, který vyučuje zcela nezkušeného. Ale byli jsme postaveni před jistou skutečnost a museli jsme se s ní vyrovnat.

     Je fakt, že město si na nový stav věci už docela zvyklo. O zakázky jsem nouzi neměl a zdálo se, že mě zájemci berou jako důstojného nástupce mého učitele. O jeho závěti se zřejmě brzy zpráva rozšířila i do prostých baráčků a zakrátko jsem měl stálou klientelu i jako léčitel. Asi po půlroce jsem na tyto návštěvy  začal brát sebou i Jasmínu, která působila na nemocné blahodárně již svojí přítomností. Přece jen, byla to mladá a půvabná žena. Již dávno si zvykla, že oči všech přítomných přitahuje nejdříve jizva na její pravé tváři. Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale mně připadalo, že ji dodává jakéhosi zvláštního divošského půvabu. To zranění rozhodně nijak neovlivnilo můj vztah ani pocity k ní. A myslím, že si toho  Jasmína byla plně vědoma. Rodina bratrů, kteří zahynuli v soudcově domě, se po posledním útoku již nijak neprojevila.  Možná jí došli lidé a po tolika neúspěších i chuť, na další pokusy.

     Má žena se brzy začala osamostatňovat v poskytování léčitelských služeb a ve   volném čase pilně trénovala bojové techniky. Já jsem byl rád, protože  jsem se mohl více soustředit na práci s ochranou.

     Jednoho večera jsem se  doma  probíral  žádostmi o poskytnutí služeb, které se mi nahromadily na stole za tři týdny, co jsem provázel jednu karavanu k pobřeží, když přišla Jasmína a byla nějak zamyšlená. Jen mě letmo políbila na tvář a odešla se převléci. Čekal jsem, že mi vysvětlí, co se jí honí hlavou, ale  vrátila se do mé pracovny a  začala mluvit o zcela běžných věcech. Pohlédl jsem na ni a zeptal se přímo: "Nad čím jsi tak úporně přemýšlela, před chvílí?"

     Konečně se usmála: "No, asi ti to budu muset říct. Nejdřív jsem myslela, že se do toho pustím sama, ale ty by jsi mi to stejně nedovolil. Po obědě pro mne přišel malý Krasl. Je to asi osmiletý syn ovčáka, co bydlí kousek pod hradbami a dodává maso do kuchyně městské gardy. Má tři syny, dva už jsou skoro dospělí a tak pastvu přechává  většinou jim a sám vyrábí sýr a pomáhá při stříhání vlny. Kluci se na pastvě střídají a zůstávají přes noc. Je zatím ještě teplé počasí. Když šel dnes ráno jeden z nich bratra vystřídat, našel ho zkrvaveného a skoro bez života.  Měl rozdrásanou hruď, jako by ho napadlo nějaké zvíře. Myslela jsem nejdřív, že ho napadl vlk, jenže ty rány na to nevypadaly a podle Toma, to je ten co ho našel, nebyla na pastvině napadena ani jediná ovce. Úplně to však roztrhalo dva psy. Ty rány vypadaly spíš na nějaké delší a ostřejší drápy."

     "A co medvěd nebo nějaká velká kočka?" zeptal jsem se.

Jasmína se zamyslela: "Na medvěda nebyly ty drápance zase dost široké, Nějaký velký rys nebo panter to být mohl. Ale pořád to zůstává nějak divné, protože to nenapadlo ovce. A podle starého Krasla to bylo po dlouhé době poprvé, co se něco takového stalo, protože zvířata zatím nehladoví a  nechodí tak blízko městských hradeb. V zimě by to bylo pochopitelnější."

     "Dobře. Pojď spát, zítra se zajdu s tebou podívat na tu záhadu," uzavřel jsem rozhovor.

                            ===============================================

     Ráno jsme se vypravili ke zraněnému. Pozdravil jsem se se starým ovčákem a jeho ženou a vstoupili jsme s Jasmínou do poměrně tmavé místnosti v dřevěném srubu. Byla cítit ovčími kůžemi a kyselým zápachem z mléka. Zapálil jsem knot v misce s lojem a naklonil se nad tělo na lůžku. Ležel přede mnou asi osmnáctiletý mladík a jeho černé vlasy byly slepené potem. Rány na hrudi Jasmína včera zacelila, ale s horečkou se už musí tělo vyrovnat samo. Mládenec však byl dobře stavěný a byl

 jsem přesvědčen, že se z toho brzy dostane. Hrudník měl ovšem pěkně zřízený a do budoucna se asi bude před dívkami pyšnit množstvím jizev. Já jsem z nich už ovšem dnes mnoho poznat nemohl. Musel jsem se spolehnout na Jasmínino včerejší vyprávění. Nechal jsem nemocného spát, sfoukl svítidlo a vyšel ven za ostatními.

     Poklepal jsem starému ovčákovi na rameno: "Nic se neboj, Krasle! Tvůj syn bude brzy v pořádku. Jen ať hodně spí a až se probere, dávejte mu dost pít studené. Neškodilo by, kdyby jste mu čelo a prsa taky ochlazovali studenými obklady. Srazilo by to trochu horečku. A Toma máš kde?"

    Staroch si oddychl a odpověděl: "Ten je venku, na pastvě. Někdo musí hlídat ovce. Ale je v pořádku. Jakub, to je nejmladší syn, mu před chvílí donesl jídlo a mluvil s ním."

    "Dobře. Ale nevíme, co se stalo a neměl by v noci zůstávat na pastvině sám. Co když se to bude opakovat?"

Ovčák pokýval hlavou: "To já vím. V noci tam budu s ním."

     Teď jsem nesouhlasně potřásl hlavou já. Chápal jsem otcovské city, ale jako pomocník,  při nějakém napadení, by ten staroch asi už moc platný nebyl. Řekl jsem mu: "To ne. To si beru na starost já. Nemám teď nic, co by nemohlo počkat a pár nocí můžu hlídat."

      Krasl se ošil a pak rozpačitě pronesl: "Ale my si to nemůžeme dovolit! Netrpíme nouzí, ale nazbyt taky nemáme. Aspoň do té doby, než prodáme vlnu."

      Pohlédl jsem  na Jasmínu, která tomu rozhovoru přihlížela s úsměvem a bylo jí už vše jasné. Pak jsem odpověděl: "No, ber to tak, že mám různý ceník. Jestli mi můžeš zaplatit bochníkem svýho nejlepšího sýra, tak jsme domluveni!"

      Ovčák roztáhl ústa do širokého úsměvu, předvedl zbytek zkažených zubů a vesele zvolal: "Připravím ten nejvyzrálejší bochník, co tu mám. To si pochutnáte!"

      Rozloučili jsme se, vzal jsem manželku pod paží  a pomalu kráčeli domů. Těšili jsme se z provoněného rána, zpěvu ptáků a  sluníčka, které začínalo hřát. Po očku jsem pohlédl vedle sebe. Jasmína vypadala spokojeně, ale já cítil, že má něco na srdci. Když už mi to připadalo dlouhé, se smíchem jsem řekl: "Tak to vysyp, ty čertice! Co ti vrtá tou tvou rozkošnou hlavičkou?"

      Její odpověď jsem ale tušil! A  bylo to tu: "Rudgere! Vezmi mě večer sebou. Víš, že jsem dobrá!" Mazlivě se ke mně přivinula.

      To, co řekla byla pravda. S lehčími zbraněmi, s kordem, holí a dýkou, se mi už téměř vyrovnala a s bičem nebo kuší bude za chvíli asi lepší než já. Nemohl jsem  ovšem překonat tu bariéru, že je to moje žena a milovaná bytost. Měl jsem zkrátka strach, že by se jí mohlo něco stát. Odpověděl jsem tedy: "Ne, Jasmíno! Nejsi ještě dost připravená na tyhle akce. Věnuj se léčení a cvič a za půl roku nebo za rok uvidíme!"

      Uraženě se mne pustila a celou cestu domů už nepromluvila. Když jsem potom zaslechl tupé rány a zlostné výkřiky z výcvikové místnosti,  kde visel na provazu vycpaný panák, na němž jsme cvičily údery rukou a kopy, bylo mi jasné, že si mě živě představuje na místě té figuríny.

     K večeru se mě ještě jednou snažila přemluvit a argumentovala, že jde jen o nějaké zvíře a že to nebude žádná nebezpečná akce. Když jsem to znovu zavrhl, lhostejně se se mnou rozloučila a já odešel.

       =======================================

     Na pastvině hořel před salaší malý oheň a u něho seděl mladík s holí v ruce. Schválně jsem při chůzi dupal, abych dal o sobě vědět a již z dálky jsem volal: "Tome! Tady Rudger."

      Postava se napřímila a zahleděla do tmy. Vstoupil jsem do světelného kruhu a viděl úlevu na pasákově tváři. Potřásli jsme si rukou a on řekl: "Otec mi vzkázal, že přijdete. Já vás znám. Byl jsem se podívat na vaši svatbu."

     Rychle jsme se dohodli na dalším postupu. Nechal jsem psi zavřít do salaše, abych je uchránil případného zranění. Hlásit budou i odtamtud a stejně jsem se raději spolehl na své smysly. Když jsme se pak usadili u ohně, mladý pasák se zeptal: "Myslíte, že by mohlo znova přijít to, co napadlo bratra?"

     "To nevím, Tome. Ale nechci nic nechat náhodě. Ty nevíš o ničem, co by mohlo vysvětlit tu nehodu? Neslídilo tu dřív nějaké zvíře? Nebo nepohádali jste se s někým, kdo by na vás mohl poslat nějakého tvora?"

 Tom zavrtěl hlavou: "O ničem nevím. Nic mě nenapadá. Rozhodně nemáme s nikým takový spory, který by vysvětlovaly tuhle záležitost. Občas tu samozřejmě zaslechneme nějakej šustot, jak tu obchází zvěř. Ale není to dost velký nebo dost hladový. Nikdy nás tu nic nenapadlo. A brácha Jorg je dost slušnej pořez, aby se ubránil rysovi nebo vlkům, pokud jich nebude velká smečka. Viděl jste ho přece."

      Kývnul jsem. To mi taky vrtalo hlavou. Oba bratři byli na svůj věk opravdu slušně vyvinutí a mohli se bez obav silou měřit s většinou svých vrstevníků. Tom byl o rok starší než Jorg, jak jsem se během rozhovoru dozvěděl. Jinak vypadali skoro jako dvojčata. Povídali jsme si a čas příjemně utíkal.

      Nepřestával jsem však všemi svými smysly střežit okolí salaše. Pojednou jsem zpozorněl. Něco se pohybovalo v křoví lemující pastvinu. Pokynul jsem Tomovi, aby ztichl, poodhrnul vestu, pod níž jsem měl bandalír s noži a pravou dlaň  položil blíž k rukojeti rapíru. Teď to bylo opravdu jasně slyšet. Opatrné kroky! Psi se dosud neozvali. Potom se od tmavšího pozadí oddělil obrys postavy a  budovou za našimi zády se konečně rozlehl štěkot. Stín se přiblížil a dostal jasné obrysy ženské postavy. Do mezery v psím rámusu se ozval tichý a tázavý hlas: "Jorgu? Jorgu?

     Psí štěkot byl čím dál zuřivější.     

    Neznámá se ještě více přiblížila a už bylo viditelné, že je to mladá a půvabná dívka. I přes to, že jsme stáli s Tomem mimo zář ohně, zpozorovala, že tu není jen jedna osoba. Přesto postupovala k nám. Již v chůzi té cizinky bylo něco  znepokojivého a když přišla ještě blíž a já mohl vidět podrobnosti obličeje, vlasy na zátylku se mi začaly ježit. To nebyl člověk! Pokud to psí štěkot dovolil, stále opakovala to své: "Jorgu! Jorgu!"    

    Tomovi jsem  poručil, ať ustoupí ke srubu a vyčkával jsem, co bude dál. Neznámá došla až k ohni, asi tři kroky ode mne. Na první pohled to byla velice půvabná dívka, s nádhernou postavou. Hezký a pravidelný obličej byl lemován dlouhými, černými vlasy, ale působil nějak divoce. Co však nejvíce zaráželo, byly její oči! Svit nevelkého ohně mohl sice mást, ale zdálo se, že jsou úplně bez panenek, jen černá bezedná tůň a dodávaly obličeji výraz něčeho divokého a nezkrotného! V tu chvíli už mi to bylo jasné. Divá lesní žena!  A věděl jsem, že vyváznout z téhle šlamastyky nebude nic jednoduchého!

    "Ty nejsi Jorg!" ozvalo se odnaproti.

"Ne, to nejsem. Jorg je nemocný. To nevíš?" odpověděl jsem.

     "Chci Jorga! Kde je můj miláček?" vedlo si svou to divé

stvoření.

"Že by si nepamatovala, co Jorgovi udělala?" vrtalo mi hlavou. Madrigal mi sice vyprávěl o divých ženách, ale sám jsem zatím neměl tu čest. Pokud to nějaká čest tedy je.

     Dívka postoupila o krok ke mně a ústa v  tom podivném obličeji, ve kterém se mísil půvab s děsivým výrazem, znovu opakovala: "Jorg! Kde je Jorg? Chci Jorga!"

     Začínal jsem toho papouškování mít dost. Už trochu nakrknutě jsem jí řekl: "Jorg je doma a nemocný, po tom, co jsi mu udělala!"

     Černé tůně se mi zavrtaly do tváře: "Jorg mě miluje!

Jorg by mě neopustil! Co jste s ním provedli?"

"Ona asi opravdu neví, že ho zranila!" napadlo mě. "Možná mívá nějaké záchvaty nepříčetnosti. A ani bych se tomu moc nedivil!"

     Divá žena najednou zaklonila hlavu a hlasem, spíše podobnému vlčímu vytí, ze sebe vyrazila zoufalý sten: "Jorgůůůů…"

     Ze salaše jí odpovědělo jen zuřivé vytí psů.  Pak se však její postava začala měnit. Obličej jakoby dostával ostřejší rysy a tím ještě krutější výraz, ústa se rozevřela a odhalila dlouhé špičaté zuby. Vypadalo to, že se jí rovněž protahují paže, byl to však jen optický klam, zapříčiněný ostrými drápy, které jí vyrostly na koncích prstů.

     "No těbůh!" pomyslel jsem si a sáhl po svém rapíru. "Budu muset zamordovat ženskou!" prolétlo mi hlavou. Než jsem si to však stačil srovnat se svým svědomím a tasit, už jsem ležel na zemi a ruka s drápy se mi mihla před očima! Kromě hrdosti jsem ve vteřině přišel i o bandalír s noži, který ty poletující břitvy přervaly jakoby byl z papíru! Nešetrným hmatem jsem to ječící divé stvoření ze sebe shodil, ale okamžitě se ta fúrie zase hnala po mně. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se k nám blíží Tom s napřaženou holí,  ale ona ho zahlédla také! Než jsem stačil cokoliv udělat, její paže s drápy se zaťala pastevci do ramene a odhodila jej zpět ke srubu. Dobrých pět kroků! Jeho hlava a záda narazily do

stěny a zbytek zápasu milý Tom prospal. V tu chvíli jsem však neměl čas se jím zabývat. Divoženka se ani nezastavila a pokračovala v cestě ke mně. Ta její rychlost mi nedovolila, abych se soustředil a vyslal na ní, byť sebemenší, paprsek. Bandalír s noži rovněž ležel bez užitku někde na zemi a tak mi k obraně zbýval jen rapír. Točili jsme se kolem ohně, uhýbali a snažili se jeden druhého zasáhnout. Mohlo by se zdát, že jsem, se svojí zbraní, na tom byl lépe, ale to divé stvoření bylo zatraceně rychlé! I se svým výcvikem, jsem si proti ní připadal jako nemotorné batole! Po několik dlouhých minut se mi divou ženu nepovedlo ani škrábnout. Zato můj oděv vypadal, jako bych prolétl, a několikrát po sobě, tím nejhustším trním. Místy už mi také crčela krev z paží a hrudníku. Naštěstí to nebyly nijak hluboké rány. Už jsem dávno zavrhl předsudky, že jde o dívku! Ostatně, právě teď se jí už ani moc nepodobala! Především jsem měl co dělat, abych já nepřišel o život! Divoženka tančila kolem mě a uši mi střídavě ohlušoval řev psů ze salaše a jekot toho šíleného stvoření. Pak mi sklouzla noha po holi, kterou tu upustil Tom! Padl jsem na záda a rapír mi vyjel z dlaně! A už byla na mně! Stačil jsem jen sevřít ty smrtonosné paže, které se hotovily k tomu, rozcupovat mi hruď a možná vyrvat srdce! Tlačil jsem je od sebe a tím i oddaloval vrčící ústa se špičáky, které se mi chtěly zakousnout do obličeje.

     "Jéžiši Kriste. Ta má ale sílu," pomyslel jsem si a v duchu zalamentoval: "Přežil jsem tolik soubojů, stál jsem mockrát proti přesile ke všemu odhodlaných chlapů a teď mě dostane nějaká zdivočelá ženská!"

     Chvíli jsme tak, téměř nehybně, leželi v záři dohasínajícího ohně a zauvažoval jsem, jestli bych se z té prekérní situace nemohl nějak vykecat. Pohled do zuřivé tváře a vrčících úst, z kterých na mě ukapávaly sliny, mě však přesvědčil o bláhovosti té myšlenky. Pomalu mi však začalo ubývat sil a drápy se přibližovaly k mým prsům, jen zčásti zakrytým rozedranou košilí a vestou.

       Pak cosi zasvištělo, divá žena ztuhla ve své pozici na mém hrudníku a pomaličku se začala kácet na bok. Zároveň se jí do obličeje vracel původní výraz. Udiveně jsem pohlédl na její tělo a když jsem se posadil, zahlédl jsem mezi jejími lopatkami konec šípu.

       Od křovin se k ohni blížila Jasmína a pohazovala v ruce kuší! Došla ke mně, zbraň přehodila na rameno a když zjistila, že jsem jakž takž v pořádku, naoko přísně pronesla: "No, ty vypadáš! Teď už je mi jasný, proč jsi mě sebou nechtěl. Já se můžu doma ustarat a ty si to tu rozdáváš u ohně s nějakou ženskou! To si spolu ještě vyřídíme!" Tón hlasu ji však usvědčoval z toho, jak je ráda, že jsem naživu a relativně zdráv. U srubu našla měch s vodou a nejprve jsme probrali Toma. Jasmína mu vymyla ránu na rameni a zcelila svými léčitelskými schopnostmi. Pasák, po ujištění, že už je vše za námi a vysvětlení, kde se tu vzala moje žena, si zase sedl ulehčeně u stěny srubu a pozoroval, jak jsem ošetřován já.

     Jasmína při té práci nepřestávala brblat: " Buď rád, že jsem nezastřelila tebe! Z té dálky to opravdu vypadalo podivně. Viděla jsem, jak ležíš na zemi, ženská ti klečí na břiše a oba hekáte! Co jsem si asi měla myslet?"

     Bylo zřejmé, že oddaluje mé výčitky, že šla sama a v noci za mnou. Když skončila s ošetřením, objal jsem ji tedy a uklidnil: " Zasloužila bys  sice na zadek, ale jsem moc rád, že jsi přišla. Nevím, jak by jinak dopadlo. Pojď, podíváme se na tu tvoji sokyni!"

     Divá žena ležela stále na boku tam , kde padla a když jsem přiložil, oheň ozářil její, opět půvabnou, tvář. Víčka zakryly oči bez panenek a nic nenarušovalo krásu obličeje. Drápy rovněž zmizely a před námi ležela hezká mrtvá žena.

    "Zřejmě se sem odněkud zatoulala a zamilovala se do Jorga. Když ji pak odmítl, proměnila se v to divoké stvoření, které jsem měl tu čest taky poznat a zranila ho. Možná si myslela, že je mrtvý, když ho opouštěla, to už se asi nedozvíme. Zřejmě v tý "jakoby lidský" podobě divoženky  neví, co prováděly v proměně. Nemám s nima tolik zkušeností."

    "A doufám, že ani nebudeš!" dodala moje roztomilá

ženuška.

                  =============================

    Mé domněnky se pak potvrdily, když se Jorg probral z horečky. Bylo to takřka dopodrobna tak, jak jsem vydedukoval. Divoženku Kraslova rodina pohřbila na pastvině, protože na hřbitov, jako nekřesťanské stvoření, ji kněz odmítl  uložit. Jorg ji hrob pravidelně zdobí květinami a já to schvaluji.

Usilovala nám sice oběma o život, ale dohnala ji k tomu láska a to je velice ušlechtilý cit a není proti němu obrany. Alespoň většinou ne. To jsem, konec konců poznal i já, ještě ten osudný večer, co jsme se vrátili z pastviny domů.

    Když jsem vylezl z koupelny, kde jsem ze sebe smyl prach a krev, má ženuška mě již očekávala v ložnici a pronesla svádivým hlasem: "Neříkals něco o tom, že bych si zasloužila na zadek?"

    A zavrtěla předmětnou částí těla, vykukující z

pod kraťoučké košilky……………..