Podzim

Poslední podzimní listí už dávno opadalo i z toho nejurputněji se bránícího stromu. Přesto stále slyším jeho šum. Ať jdu kamkoliv. Ať dělám cokoliv, stále mě pronásleduje.

Ani ta whiskey mi nepomáhá tu vizi aspoň nepatrně rozostřit. Sedím v poloprázdné zadýmené putice. V rohu poblikává reklama na chlast. „Hej, barmane, nech tu celou láhev, tohle je na dlouho!!“ nejspíš na věky, chteělo by se dodat, jenže vážně nemám náladu vykecávat se s tím starým tlustoprdem. Sice zamumlal něco nepěkného na mou adresu, ale poslechl. Peníze nesmrdí. Ale nejsou všemocné... nejsou... nechci... dal bych všechno. Už je to tu zase. Zase se neovládám. Čelo svraštěné tou bolestí a slzy na krajíčku. Obracím do sebe dalšího panáka. Ostatní si naštěstí myslí že mam oči zrudlé z chlastu. Ale co mi je po nich?? Ať si zhnijí třeba v nejtemějším koutě pekla!! Další panák následuje. „Ach Miriam... Miriam... proč??“ vzlykám potichu. I kouřit sem přestal. Ten tiše žnoucí oharek cigarety mě příliš mučil. Ten žár. A stále ty vize. Oheň, stromy... křik, pláč.

Hledím na dno své whiskey a pohledem se ptám „Proč??“ ale whiskey zarytě mlčí. Vždycky mlčela. Proto se jen pije. Kdežto barman mluví až moc. „Hej ty v té kožené bundě!!“ trochu k němu natočím hlavu a probodnu ho pohledem, lehce sebou ucukl „Ano, ty!! Šéf řiká že máš platit předem než se tu ztřískáš jak prase!! Doufám, že na to máš, jinak máš velkej problém, kámo!!“ ...........…> Miriam: „Miluji tě! Nechci tě opustit.“ Slzy jí tečou po tváři <............. škubnu sebou „ Hej, pobudo!! Sakra, mluvím s tebou!! Zaplať nebo odsud neodejdeš po svejch!!“ tak si říkám jak kdyby na tom záleželo. Zase ty vize, v hlavě mám zmatek jen ty vize jsou furt ostré jak břitva. A pupkáč už stojí u mě. Tak sem po něm neohrabaně mrštil ruličku pětitisícovek a odvětil sem: „Drž už hubu, ty měchu!! Prachy si nech, jen dolévej a hlavně neotravuj!!“ Vážně, prachy nesmrdí. Ikdyž ten barman docela jo, ale na tom nesejde.

Jen kdybych stále před očima neviděl jediný obličej, Miriam. Všechno ostatní už se mě rozplívá, ale ten obličej ne. Nádherné jemné rysy, dlouhé plavé vlasy a blankytně modré oči co se vždycky vesele jiskřily. Tentokrát už do sebe otáčím celou tu lahev. Hlava mi bouchla o stůl .......> Říkám: „Lásko, prosím... neplakej!!“ <....... Otřeseně vstávám a snažím se vypotácet z toho pajzlu. Ostatní ožralci co seděli kolem si toho vlastně ani moc nevšímali, ikdyž sem po cestě převrátil dva stoly. Ale stihl sem vypadnout ještě než mě vyhodil ten smrdutý pupkáč za barem. Venku mě něco bodlo do očí. Světla aut.

.........> Jedu autem. S Miriam. Bavíme se o neschopnosti prodavačky v drogerii. O každodenních maličkostech. Svět je krásný. <........... „Dementní auto!!“ Zvedám namáhavě obličej z chodníku. Jsem zničený. Měl jsem všechno a nemám nic. Kolikrát jsem ji držel za ruce a sliboval že ji ochráním před vším?? Kolikrát jsme ji konejšil v náručí?? Kolikrát mi byla oporou?? Kolikrát...kolikrát... pche, plané kecy. „Ten železniční most je dnes nějak daleko.“ Si to šinu po krajnici. Na hraně šílenství. Je temná noc a nikde ani živé duše. Když tu ji naráz matně vidím proběhnout mezi stromy!! Neváhám a běžím za ní. „Počkej... zastav...!!“ křičím, ale nic platné to není. Ani nevím jak proběhl sem lesem, celí dodrásaný, a ocitl se na kolejích. V hlavě mi hučí, oči nezvládají, ale je to ona!! Kdesi v dálce, ve zlatém světle, mžourám a ona na mě mává. Jdu jí vstříc. „Už jdu lásko!!“ V hlavě mi hučí cím dál víc...

........> Jedu autem. S miriam. Bavíme se o neschopnosti prodavačky v drogérii. O každodenních maličkostech. Svět je krásný. Usmívá se na mě. V zatáčce vyběhl jelen. Strhávám volant. Náraz. Černo. Krev. „Miriam!! .... Miriam!!“ Sápu se z auta. Snažím se ji dostat ven. Krvácí. Nevím jak ale začalo hořet. Pajdám se pryč a ji táhnu sebou. Z dálky koutkem oka vidím jak auto plápolá. Mám ji v náručí a jako úplně opařený ji jenom sleduji. Neznatelně dýchá. Otvírá oči. Smutně se střetnou s mými. Miriam: „Miluji tě! Nechci tě opustit.“ Slzy jí tečou po tváři. Zachvátila mě panika, odpovídám: „Lásko, prosím... neplakej!!“ Roztřesenou rukou jí stírám slzy do rukávu. „Miluji tě. Neplač lásko. Pak už budem navždy spolu.“ Něžně jsem ji přivinul k sobě. Ona: „Už je tady.“ Hlas se jí zlomí. Hledí do prázdna. Křičím: „Ne!! Ještě ne!!“ sklopím hlavu „ Miluji tě. Brzy se uvidíme. Přísahám!!“ Dlouze jsem ji políbil. Už sem dál nedokázal zadržovat slzy a dal jsme jim volný průběh. Ona už nepláče. Naše pohledy se střetávají naposled. Vydechne. <............

Už je tady. Vlak ani nezpomalil.