Kateřině

Kéž políbí mě polibkem svých úst!

Vždyť lepší je tvé laskání než víno.

Příjemně voní tvé oleje,

nejčistší olej - tvé jméno.

- - - Kateřino! -

Vím, nemáš nejraději,

když tě tak nazývají.

Kateřino pro mě však zní,

jak nejkrásnější z písní.

Jak kánon se mi v ústech převaluje,

jak fuga srdcem mi pohybuje,

jak suita mi duši myje.

Jako lilie mezi trním,

tak má přítelkyně mezi dcerami.

Jako jabloň mezi lesními stromy.

Ozdobte můj pokoj květinami,

osvěžte mě jablky,

neboť jsem nemocen láskou.

Pozlátky světa oslepen,

hlaholem chtíče otupěn,

upadl jsem v temnotu.

Jak slepce dnes vidím sebe,

jak slepce co v jasném světle prozře.

Tak já zřím na tebe.

Jak jehly světlo v očích je,

mou hruď však horkem zaleje,

a v nesmírný žal bych žil,

kdybych světlo už nespatřil.

Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery,

při gazelách a při polních laních:

nebuďte a nezburcujte lásku,

dokud nebude chtít sama.

Snad jsem tak činil.

Zní to krutě, snad Bůh mi odpustil.

Snad tolik jsem milovat tě chtěl,

že v sobce jsem se proměnil.

A stalo se krutostí,

tvá láska mou samozřejmostí.

Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery,

při gazelách a při polních laních:

nebuďte a nezburcujte lásku,

dokud nebude chtít sama.

Teprve dnes, když klečel jsem v písku,

zrodila ses předemnou.

Spatřil jsem osobnost, vyrovnanost, lásku.

Jak jsi krásná, přítelkyně moje,

jak jsi krásná,

oči tvé jsou holubice.

Bůh vyslyšel mé prosby a ač mi tě vzal,

tak do tebe jsem se zamiloval.

Jak hudci co mistrovský nástroj dali,

po válce, kde kule mu prsty vzaly,

tak narostla mi lásky křídla

teď, když jsi uletěla.

A já, ptáče,

jsem neroven anděla.

Holubičko moje v rozsedlinách skály,

v úkrytu nad strží.

Dopřej mi zahlédnout tvou tvář,

dovol mi hlas tvůj slyšet.

Jak lahodný je tvůj hlas!

Jak půvabnou máš tvář!

Holubici vypustil jsem z klece, aby nezahynula.

jako holátko co létat nemohlo kdysi byla.

Však ze sobectví jsem si ho nechat chtěl,

aby až vyroste, mi z klece zpívala.

Ale v kleci nemocněla,

když se peřím obalila.

A teď  ve skalách ji vyhlížím.

Holubičko moje v rozsedlinách skály,

v úkrytu nad strží.

Dopřej mi zahlédnout tvou tvář,

dovol mi hlas tvůj slyšet.

Jak lahodný je tvůj hlas!

Jak půvabnou máš tvář!

Teď  ve skalách ji vyhlížím.

Byli jsme nemocní a lékem nám jsou:

volnost a svoboda pro tebe holubičko,

pro mě o lásku strach,

že tě již nespatřím.

Kéž políbí mě polibkem svých úst!

Vždyť lepší je tvé laskání než víno.

Příjemně voní tvé oleje,

nejčistší olej - tvé jméno.

S Nadějí

       Sbohem

             Kateřino.