slova jako zbraň

Jen slova a zase slova. Marná vzpoura proti myšlenkám v těch slovech vyjádřených. Pár slovíček, co nikdy nepřestanou znít v uších, pár marných tužeb a nesplněných, nesplnitelných přání. Obdivuhodný rozklad paprsků slunce, které ve své jasnosti překrývají temnotu, která přesto vítězí v nerovném boji.

“Nemiloval jsem Tě”. Slova a jenom slova. Kolik je v nich pravdy? Procento? Deset procent? Sto procent? Je to vůbec důležité? Zabíjí obsah těch slov, nebo jejich zvuk? Nebo prostě to, že tato upřímná slova slyšíme od někoho od koho je v žádném případě slyšet nechceme? Od málokoho jsme schopni přijmout pravdu, tím méně od lidí které milujeme a za které bychom rádi položili i svůj život, kdybychom o to byli požádání. Nakonec ani ta žádost není nezbytná. Co je to vlastně život? Jen pár kapiček vody v moři zoufalství, hledání, v moři ztrát a nálezů. Může člověk nalézt štěstí? Co to vlastně je štěstí?

Kolik lidí se celý život cítilo “šťastně”, aby pak zjistili, že vlastně žijí ve lži, a v ideálu o kterém se marně snaží přesvědčit sami sebe?

“Jsi milý hodný kluk, ale bohužel jsem poznal někoho oproti němuž jsi pro mě neatraktivní”. Zase jen pár slovíček, ale trefa do černého.