Sudety krásné, Sudety mé

Vycházeli jsme z nočního podniku Avion, kde v nad tanečním parketem ještě poletovala ozvěna závěrečné písně Slovní ping pong, když do právě přicházejícího rozbřesku, ke mně pronesl Baťa, „Je hezky ty vole, pojedeme na čundr.“ „Víťa skočí pro stan, počkáme ho na nádraží. Koupat se budeme v trenýrkách“ Tak jsme jeli. Řečeno dnešní high tech mluvou – online. Baťa, Víťa, Penál, Žvakus, Ivan, Pepa, Pavel, Lasoň, Jura a já.
Jelikož momentální finanční situace přítomných a nejen pouze ta momentální, byla poměrně nepříznivá, dalo by se říci, že o šlo chronickou potíž, bylo rozhodnuto, že ti nejméně majetní pojedou na černo, uzamčeni na záchodku. Pro případ násilného odemknutí zamčených dveří průvodčím, byla pro obměkčení úředního srdce vytvořena legenda o nebohém cestujícím, jemuž právě teď, co já budu dělat, nešťastnou náhodou spadl lístek z tuhé lepenky do otvoru, jímž jsou vidět ubíhající koleje. Po několika přesednutích a úprcích před průvodčími, nás dýchavičný motoráček pamatující Protektorát, vysadil v Napajedlech.
Po určitém vyjednávání, při němž Baťa výmluvně zatínal své bicepsy aby prokázal své oprávněné rozčilení nad tím, že nejsou volná místa, jsme byli vpuštěni do kempu, na jehož recepci byla vyvěšena ohromná tabule, která zakazovala téměř vše. Noční hluk, volné pobíhání psů i dětí a mnoho dalšího.
Spořádaní pracující, splnivší a překročivší plán, vůkol rozbili své stany a po vzoru východoněmeckého turismu, sestavili své skládací židličky z plátna a hliníkových nožiček chatrné konstrukce, zvící prvních aeroplánů, na verandičky svých plátěných přístřešků. Z temnot stanů vykukovaly zavilé tváře dětiček a obézních manželek s natáčkami na hlavách a znělo z tam odsud Rádio Hvězda s optimistickými songy, jimiž si sladili život a kávu. Na modrém plameni propanbutanových vařičů se klohnila jídla z konzerv míchaných hliníkovými lžícemi a u skládacích umakartových stolů seděli manželé s otevřenou desítkou pivem.
Jali jsme se sestavit stan. Po zjištění, že stan máme, na rozdíl od nosných tyčí a kolíků, vytáhl Ivan svůj vystřelovací nůž a upižlal z nejbližšího okrasného stromu potřebné větve a větvičky. Stan byl tedy postaven a vypadal jako velmi zchátralý velbloud dvouhrbý se zavíracím špendlíkem na uzavření vchodu, neboť zuby zipu si odnesl čas a podlážkou z pogumované textilie, prolézaly do obytné plochy chumáčky trávy. Posnídali jsme několik piv a protože bylo hezky a byla tam půjčovna loděk, jednu jsme si vypůjčili.
Zajeli jsme doprostřed přírodní nádrže a Baťa jež celou dobu vesloval v džínách, protože měl na noze v kriminále vytetovanou pavučinu, si zálibně při tahání vesel prohlížel svoji muskulaturu budící respekt. Jakožto každá správná výprava, tak rovněž i my, jsme měli s sebou řádné zásoby. Pro případ nenadálé žízně. Maryša, ovocné víno, M.C. 8 Kčs, bylo napsáno na štítku kde byla i selka, na níž reklamní malíř nešetřil svojí fantazií a která by svými přednostmi bezesporu porazila i Samanthu Fox v době její největší formy.
Člun se pohyboval na vlnách a z důvodu slunce, nastal případ nenadálé žízně. Po nějaké době strávené v příjemných mrákotách jež měla na svědomí Maryša, se Žvakus labužnicky protáhl a pronesl, že se vykoupe a bez hlesu se převalil přes bok loďky do vlnek. Zmizel pod hladinou tak jak byl, jako kámen a na hladině po něm zbyly pouze plovoucí Vietnamky. Gumové sandály jež se zaklesly mezi prsty na nohou. Tedy rozhodně se koupal v trenkách, jak to prorocky viděl Baťa, ráno před vinárnou Avion. Když jsme ho za pár vteřin později tahali na palubu zjistil, že z jeho digitálek kamsi zmizel display. Znamenalo to, že nebyly vodotěsné. Ale jako ozdoba nakonec nebyly až tak špatné.
Když jsme poté zakotvili člun u dřevěného přístavu jež plaval na nafouklých pneumatikách od kombajnu, nastával pomalu večer. Pracující ve stanech okolo, se pozapínali do spacích pytlů až po bradu a naslouchali škrabotu milionů komárů snažících se skrze plátno dostat na jejich krev, skládající se z větší části z mizerného piva. Mír a socialismus, se rozlil spolu s temnotou po celém kempu.
Bohužel pracující netušili, že z kytary, kterou jsme měli s sebou, se dají vyluzovat poměrně hlasité zvuky. Měli jsme pocit, že právě teď, je ten správný čas na naprosto neškodný večírek. Zapálili jsme oheň, jehož zakládání bylo zakázáno úplně nejpřísněji a v recepci kempu se zhaslo. Nejlepší obrana je dělat mrtvého. „Z rooozmlácenýýýho kostela, v kraaaabiciii s kusem mýdla, přiiiineeeesl jsem si anděla, uuuulámaali mu kříídla,“ zaznělo chórem z kruhu kolem ohně a ve stanech okolo to zacukalo. Po chvíli zazněly nějaké hlasy volající přidušeně po klidu. Penál přestal hrát a Baťa se postavil a otázal se „Kdo to byl?“ Protože tato otázka nebyla nikdy a nikým zodpovězena a dodnes leží v prostoru Napajedelského kempu jako hrozné tajemství, sesedli jsme se opět k ohni a pokračovali Krylem, a Led Zeppelin a Deep Purple a Jirkou Schelingrem a Petrem Novákem, až do rána.
Za našeho kuropění jež nastalo časně po poledni, byla vidět rozlehlá DMZ (demilitarizovaná zóna) rozprostírající se kolem našeho stanu. Kruh posetý fleky vybledlé trávy na níž ještě noc předtím stály stany, se rozprostíral do uctivé vzdálenosti. Tomu se říká pořádný životní prostor. Poprobouzeli jsme se na místech jak kdo usnul. Dílem ve stanu a dílem v bujné vegetaci a šlo se na snídani jež se skládala z Vyškovského piva.
Ve vzduchu vyvstala náhlá potřeba vykonat vlastivědnou vycházku. Procházeli jsme uličkami Napajedel a vzduch byl těžký jako olověné závaží. Když v tom kdosi křikl „Koupíme si barety!“ Ve výkladu boční uličky se skvěly desítky baretů s malou anténkou nahoře, v těch nejšílenějších pastelových barvách. Od růžové, přes cihlově červenou po lila i nebesky modrou a ani slunečnicově žlutá z níž oči přecházely, nechyběla. Osadili jsme své hlavy barety a celé Napajedla se zíraje zastavily, když jsme se vraceli zpět na dovolenou.
Cestou zpět se začalo stmívat a burčák pozřený z podezřelého zdroje, započal dílo zkázy. Atomizovali jsme se na různě skučící jedince ukryté po křovích v podřepu, jako rodící indiánky, abychom se poté poněkud pobledlí a ubylí na váze, shledali u své plátěné rezidence. Když jsme se Žvakuse ptali kde má ponožky tak odpověděl, že v dosahu jeho ruky již nenalézal vhodného rostlinstva k finálnímu úkonu po té hrůze a tak si svlékl ponožky, přičichl k nim, promnul jejich tkanivo a jelikož nebyly natolik tuhé aby se jimi poškrábal, upotřebil je a pohodil na místě. Tak se stal výrobek z pokrokového dederonu náhrobním kamenem velké chvíle. Člověk by totiž nikdy neřekl, že právě tak vznikne módní trend nenosit ponožky do sandálů.
I jednoho dne ale nastal čas odejít. Peníze byly propity. Noci proveseleny. Kemp vyprázdněn a my jsme vyslyšeli na kolenou klečícího správce a reflektovali na jeho úpěnlivé prosby o blížícím se krachu. Sbalit stan bylo jednoduché. Kdosi kopl do větve držící střechu nad zemí a stan se sesunul k zemi a zahučel jako harmonika. Poté jej Víťa briskně sroloval v úhledný vak a Penál otevřel víko popelnice kam byl uklizen i se se vším co obsahoval. A nebylo toho málo. Viněty od Maryšy, lesklá plechová víčka od piva s korkem na zadní straně, i prasklé struny G a E. Není nad pořádek.
Na zpáteční cestě byly ve vlaku obsazeny záchodky nikoliv z části, ale všechny, přičemž na přední straně dveří byl pro jistotu vyvěšen nápis - Mimo provoz.
Jestli na začátku čundru byly finanční potíže, na jejím konci to totiž byla přímo hospodářská katastrofa. Se štěstím jsme nakonec všichni bez úhony dorazili a vystoupili na Rýmařovském nádraží plni dojmů z dovolené. Není nad krásné léto. Sudety krásné, Sudety mé.