Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pukavec

14. 01. 2010
0
2
300

„Miláčku, máš chvilku čas?“

„No, co potřebuješ mami?“

„Víš, já jsem teď začala péct a jedno z vajec co jsem použila byl pukavec. Tak jestli bys byl tak hodnej a došel mi do krámu pro pár vajec?“

„Vydržíš 10 minut, já bych si dopsal závěr moji seminárky do školy a pak ti skočím pro ty vajčka.“

„Tak jo.“

Tak už to mam konečně hotový, ještě uložit, vzít si tašku, nezapomenout na peněženku a „hurá“ do krámu.

„Ty už jdeš? Počkej tady ti dám lístek, co bys mi ještě moh koupit.“

Vzal jsem si tedy lístek vyrazil v plný polní nakupovat. Vyjdu ven ze dveří a náhle je mi jasné, že tento den nebude patřit k těm slunečním, ačkoliv hodinky ukazují už čtvrt na 12. Je pod mrakem a vypadá to, že jestli si nepospíšim, tak bych moh  i pěkně zmoknout. Rozhodnu se přidat do kroku a asi po 10 minutách stojím před krámem. Řeknu si jaký jsem měl štěstí, že zatím nezačalo pršet, šahám na kliku a otevírám dveře. Tím začíná vždy nudný až vlastně automatický program v mé hlavě, c se týče nakupování v „našem“ krámě – kde mají vždy vše. Dojdu k nákupním vozíkům, šahám si do kapsy od bundy pro pětku do „věčně hladovej“  košíků. Strčím ji tam, odpojím vozík a vyrážím do ulic známého maloměsta, kde mi GPSkou bude můj věrný nákupní lístek, se seznamem u čeho všeho se mam zastavit. Po zastavení se naložím svůj novej „náklaďák“, který tlačim před sebou… Pak si to zamířim k pokladně, kde mě čeká obvyklá vykládka – zaplacení – a napěchování všeho nezbytného do tašky, když mi náhle probleskne hlavou, že prvotním důvodem pro moji zdejší návštěvu byly vejce a na ty jsem zapomněl – neboť je v košíku stále nemám. Na  co jsem celou tu dobu myslel? Na vejce?? No co se dá dělat, otáčim košík a vydávám se najít to co běžně nekupuji.

Hlava se mi otáčí do všech stran, oči rentgenují všechen obsah přeplněných regálů, ale vejce stále nikde. Už si pomalu začínám myslet, že jsem se snad přehlédl.  Nebo nedej bože, že by se nevyskytovali v našem „všeobsahujícím“  krámu .  Jen  doufám, že za touto záhadou nestojí třeba dnešní nadměrná spotřeba – snad proboha dneska všichni nepečou?

A pak je mé oči spatří. Vlastně ji. Stojí u regálu s vejci a bere si deset kusů. Můj pohled ulpěl na tom co vidí a ne a ne se odtrhnout. V tom okamžiku mě zachrání moje nožky. Dají se do pohybu. Snad aby si už konečně došly pro to pro co jsem dneska museli naklusat.

Čím víc se k ní přibližuju, tím víc mi začíná bušit srdce, vysychá mi v krku jako bych byl trosečníkem na poušti, co už pár dní neviděl ani kapku vody. Co když to je fata morgána, která v podobných situacích se neúprosně přihlásí o slovo? Co když jsem na tom jako ten ubožák bez vody a na pokraji smrti, který znenadání  před sebou spatřil spásnou oázu?  To jediné zrnko v poušti kypící životem. Počkat co to melu, že by fakt fata morgána? Ne.  Vracim se pomalu do reality. A to je dobrý znamení. Stojím před stejným regálem jako ONA.  Natáhnu ruku po vejcích  a zničehonic ze mě vypadne:

„Ahoj.  Taky jdeš pro vajčka?“

No moh jsem zvolit něco lepšího jako oslovení, teď už to nevemu zpátky.

„Tebe jsme tady ještě neviděl“

No tak teď jsem to pohřbil…

Otáčí ke mně svoji hlavu, podívá se na mně svýma krásnýma očima …. A zahrání to.

„Ahoj, jo taky.  To bude asi tím, že jsem tu nová. My jsme se přestěhovali asi před měsícem.“

Pozorně ji poslouchám zatímco jsme vykročili společně k pokladně. Chytám příležitost za pačesy:

„Znáš už tady někoho?“

„No,  víš zatím jsem neměla moc příležitost, ale ráda bych to tady líp poznala. Nechtěl bys mi to tady ukázat?“

Wow. V to jsem se ani neodvážil doufat, že by naše vzájemný oťukávání mohlo proběhnout tak rychle a hladce. Po zaplacení nákupu jsme vyšli ven, kde už mezitím začalo hustě pršet. No co se dalo dělat, jsme udělali. Domluvili jsme se na rychlo, že by jsme se sešli před krámem v 8 hodin večer. Teda jestli bude hezky. Pak jsme se rozloučili a vydali se každý na jinou stranu. Při procesu vzdalování se od sebe se moje hlavička a můj pohled párkrát otočili. Asi budete vědět kam a na co. Myslím si, že i ona se otočila…

Přišel jsem domů celý mokrý, dal jsem mamce vajčka, ale v hlavě mi uvízla jediná myšlenka.  A to konkrétně na naše domluvený večerní setkání. Jen jsem si přál, aby do tý doby přestalo pršet. Když odbyla 7 hodina – staly se dvě věci. Jedna pozitivní a jedna negativní. Přestalo pršet – to byla ta dobrá zpráva. Ta špatná byla to, že jsem začínal být nervózní. A to ze dvou důvodů: Přijde nebo nepřijde a když přijde  - klapne to, zajiskří to oboustranně?

Teď mi došlo ,že jsem moh pro svůj vnitřní klid udělat mnohem víc. Minimálně tím, že bych si řek o číslo na mobil. No co se dalo dělat. Musel  jsem. Vyrazit do neznáma. Když jsem přišel před krám, tak tam nebylo živáčka. To mi na klidu moc nepřidalo, ale furt byla naděje, že přijde. Po 5-ti minutovém hypnotizování hodin nad obchodem jsme si začínal pomalu myslet, že pro dnešní večer bude moji společnicí zase jen televize a její do široka otevřená náruč plná nudných programů.

Když tu se najednou z ničemnic objevila.  Poslal jsem svoji exspolečnici – telku k šípku. Pozdravili jsme se navzájem a já jsem ji navrhnul, že když nic dnes nedávají v kině, tak by jsme mohli zajít do čajovny. Souhlasila. Přišli jsme do čajovny, objednali si a začali jsme spolu klábosit. … Když tu nás najednou z ničeho nic překvapila jedna věc.   A to dost nemile.  U našeho stolu stál číšník - nikoli však s číší, ale s účtenkou v ruce s tím, že už je čas.ˇna co asi tak moh bejt čas? Na zavíračku. No co zaplatili jsme – dneska už podruhý. A náhle jsme si uvědomili jak ten čas rychle zdrhnul. Snad to mohlo být tím, že nebyl obtěžkán nekonečnou záplavou reklam na všechno jako u moji ex. Zato byl vyplněn. Čím? To si nechám pro sebe jako tajemství. Ještě se zmíním o tom, že jsme spolu došli až ke krámu. Kam jinam, že jo? Předtím než se naše cesty zase rozdělili tak došlo i na zatím opomenutou věc – výměnu telefonních čísel na mobil. A pak to skončilo jako vždycky po večerníčku. Dobou noc, pusu a spát. Ne takhle to tenhle krásný den přece neskončil. 

„Miláčku napíšeš mi ještě před spaním něco hezkého, aby se mi líp usínalo?“

A já na to:

„Jasně, Miláčku.“

 

 


2 názory

exi.
14. 01. 2010
Dát tip
Ze začátku jsem si říkal, bože to je zase dlouhý a bude to o hovně :-) ale je to vtipný, dobře se to čte. hlavně ten závěr je dobrej :-D Jasně, Miláčku :-D fakt jsem se u toho čtení pobavil. pěkný ;-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru