Hildegarde

Vzbudilo mě bušení na dveře, kery djabel, napadlo mě.

"Gdo je?"

"Otevři tati, to jsem já Karel."

Chvíli mi trvalo, než jsem otevřel, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to můj syn, že mám děti, vnuky, pravnuky.

Namáhal jsem paměť jmény a daty, Angela ročník třicet, Norbert čtyřicet čtyři, Karel čtyřicet sedm, Benjamin padesátý a vnuci...

"Tati, je tu Hanys?"

"Gdo?"

"Můj synek Hanysek, tvůj vnuk."

 Nemám rád tón který používá, mluví se mnou jak s děckem, jsem starý, ale nejsem idiot, možná jsem senilní, paměť vynechává, ztrácím rovnováhu a občas i realitu, ale ...

"Nesem děcko!"

"Ach jo, tati nechci se hádat. Byl tu Hanys?"

"Gdo?"- to jsem mu udělal schválně, kochal jsem se pohledem na jeho brunátnou tvář, potěšilo mě, když mu ruce bezmocně spadly kolem těla.

"Byl tu, chce tu meškat."

"Tati víš, to není dobrý nápad, on je ..., jak bych to řekl, on má problém"

"Je čpun."

"Jo je feťák, jak jsi..." ulevilo se mu, tak jako se mu vždy ulevilo, když na něj něco prasklo, aniž se k tomu musel přiznat. Stál ve dveřích malý a spráskaný. Vzal jsem ho za rameno a zavedl dovnitř. Sedl si na své místo a složil hlavu do dlaní.

"Včera večer, udělal strašnou rotyku- Hela, do rána brečela:"

"Helena, furt ryči." odpověděl jsem s úsměvem, byla to pravda, ale ženským a krokodýlím slzám neradno věřit.

"Já vím, ale nemůžeš si ho tu nechat, může tě okrást, nebo něco horšího.."

Byl by to paradox, kdyby mě zabil vlastní vnuk. Bylo by to vrcholné číslo Nejvyššího komika- odpusť Pane hříšnému. Bylo by to možná jediné správné řešení.

"Tati, posloucháš mě?"

Poslouchal jsem ho, ale neřekl nic co by stálo za pozornost.

"Tati, je ti devadesát, nezvládneš ho." už zase ten tón.

"Přišel dodom!" dal jsem do té věty tolik důrazu, kolik jsem byl schopen.

Zvedl se, jako by chtěl protestovat, ale v zápětí bezradně klesl zpět na židli, vytáhl jsem ze stolu skleničky a slivovici, nalel jsem je po okraj.

"Zdruff"

"Prosit, tato!"- vypil ji do dna

Seděli jsme mlčky, občas se z hluboka nadechl, jako by chtěl něco říct, ale raději místo toho nalil pohárky, je to dobrý fotr, starostlivý, milující, položil by za své děti život. Už jsem ho nechtěl trápit, vytáhl jsem z kredence fotoalbum. Položil jsem před něj dvě fotky.

"To si ty, a to je un."

"Tati to není fér."

"Něni, ale to same mi zrobila Hildegarde."

"Máma, a kdy?"

"Jak sem pochyboval."

Vzal její fotku, do očí mu vhrkly slzy:"byla tak krásná a mladá, kolik jí bylo?"

"Dvacet rokuw."

"A tobě bylo čtyřicet pět? Páni,jak jsi to dokázal, proč jste vlastně nikdy neřekli jak jste se dali dohromady?" - znovu jsem v něm uviděl to malé zvídavé dítě, které dokázalo unavit přívalem zvědavých otázek, otázek na které nebylo bezpečné odpovídat.

  Poprvé jsem Hildu viděl v účtárně  12.listopadu 1944, ubrečená mi podávala telegram, nepřátelské letadlo shodilo bombu na naši vesnici, mezi mrtvýma byla i moje tehdejší žena Ingrid, zrovna ji skončilo šestinedělí, syn Norbert je díkybohu zdráv u sestry, obec mu zajistila kojnou.

   Nebohá Ingrid, nikdy si mě nechtěla vzít, vlastně ani já ji ne. Jednoho dne, si po mši naše matky sedly na kafe u nějaké tety, a stylem ty máš "svobodného barana", já skoro starou pannu, nás daly dohromady. Trvalo dlouhých sedm let, než jsme k sobě našli jako manželé cestu, sedm let jsem se toulal po světě za prací, ona seděla doma a děsila se dnů ve kterých jsem se vracel.

Šel jsem do kolen, nedokázal, nechtěl jsem pochopit význam toho telegramu.

"Johan, máte urlaub, nafasujte na pět dní a jeďte na pohřeb." ani jsem si nevšimnl že mě podpírá. Od toho dne jsme se potkávali častěji, vlastně jsme se potkávali stejně, jen jsem ji více registroval i ona mě, a pak mi zachránila život.

  Po vánocích 1944, odveleli část naší jednotky "dočasně" na frontu, což pro ostatní znamenalo povinnost strážní služby, podal jsem si žádost o přeložení do "zóny A", bylo tam míň služeb větší žold i fasung, a hlavně opušťák navíc. Přinesl jsem žádost Hildě.

Podívala se na mě smutným pohledem. "Vážně to Johan chcete? Nechám to u sebe. Zítra provedeme kontrolu dodavatelů v okolí, a potom se uvidí."

Chtěl jsem protestovat, ale zakryla mi ústa dlaní. Byl jsem zásobovací důstojník- špinavá práce, věčné hádky s Německými správci statků, pláč, prosby a někdy i výhružky Poláků, kterým bylo umožněno zůstat na své roli pod tíhou nelidských odvodů, a stálou hrozbou smrtí. Vydírání šmelinářů, kteří měli být dle rozkazů vystříleni, ale každý provianťák si je hlídal, aby naplnil jakkoli svoji kvótu.

 Ráno jsem Hildu naložil do náklaďáku, jeli jsme do města pro chléb, na korbě seděli dva ozbrojení vojáci, jeli jsme kolem zamrzlé řeky, když tu mi náhle dala pokyn abych zastavil.

"Pojď se klouzat Johan." řekla rozverně. Souhlasil jsem. Klouzali jsme se po zamrzlé Wisle, jakoby nic, jakoby nebyla válka, jako bych neměl smutek.

"Nechtěj do A zóny Johan."

"Musím, kvůli malému, musím kvůli kojné.Kvůli opušťáku."

Uklouzla a chytila mě za ramena:" Nikdo ze zóny, se nedostane mimo objekt, žádné opušťáky nebudou, než přijde fronta nezůstane nikdo, kdo by si na to stěžoval." Pustila mě, a otočila se proti proudu řeky, nastavila tvář lednovému slunci, vztáhla ruku a spustila.

" Tam je Těšín, není pravda? A tam bude Ostrawa, tam Hultchin, tam Deutsch Krawarn, a tam Orzeskowetz, je tak?" Točila se od jihu na západ.

"Vím o tobě všechno Johan. Kšeftuješ se spiritusem, spolupracuješ se šmelináři, potvrzuješ správcům vyšší odvody. A teď na sever! Tam je velké jezero, a za ním jsou menší jezírka, a za nimi je nejedno strašlivé tajemství, je tam taky tvoje tajemství, je tam i moje tajemství. Jsi mrtvý Johane Ludwigu, i já jsem mrtvá, všichni jsme mrtví."

 Její bezstarostný smích se změnil v usedavý pláč, schoulila se mezi klopy mého kabátu a plakala jako dítě, bezbrané dítě které pochopilo, že smrt není jen stísněný pocit v hrudi, ale velice blízká realita.

"Jak to víš?" zeptal jsem se opatrně, hladíc ji po vlasech.

"Viděla jsem tvoji složku."

"A to ještě žiju?"

"Máš hodně dobrých andělů strážných, máš jich hodně."šeptala mi do kabátu,"Půjčíš mi nějakého? Prosím."

"Klidně všechny." Nevěděl jsem, jak se zachovat, dvacetiletá holka, která zná možná všechny moje tajemství, vedou na mě složku, stále jsem ji hladil, je to jedna z těch náctiletých fanatiček, které se mechaly naverbovat? Nebo mě má vyprovokovat? Drží se mě za klopy, a civí na mě ubrečenýma očima, chvějí se jí rty,jako bych je znal, jsou tak blízko, tak blizoučko.

Říká se, když do pekla tak na hezkém koni, jenže já ten den do pekla nechtěl, kupodivu jsem nechtěl ani s ní do ráje, tedy chtěl, ale ne takhle. Ten den jsem se rozhodl, musím urychlit svůj plán a zdrhnout.

"Proč mě nezatkli, když to ví?"

"Jsi nejlepší provianťák, umíš polsky, sehnal jsi k vánocům ryby a víno. Odkud byly?"

Zatrnulo ve mě. Tohle ne! Tohle přece nemůže nikdo vědět. Už zase se smála.

"Ty mi nevěříš. A co když máme, tam v Jaworznu, společného anděla strážného? A co když tvoji andělé jsou i moji?"

Za čtrnáct dní si mě zavolal, velitel fabriky, vyšel jsem z jeho kanceláře špinavý a zneuctěný, udělal jsem ten nejodpornější obchod svého života. Všechny části hlavolamu do sebe zapadly.

Hilda stála v předpokoji, objala mě, plakala, i já plakal, teď konejšila ona mě.

"Budu ti dobrou ženou Johan, budu dobrou matkou všech tvých dětí, slibuji."

Nelhala.