láska co v prostoru šíří se tmavomodrou tmou

Láska co v prostoru šíří se tmavomodrou tmou

 

Nad večerním náměstím, v odlescích pouličních lampiček hýřily malinké, téměř nenápadné sněhové kousíčky, které při pohledu do nebe pouštěly spoustu malinkatých, třpytivých odlesků.

Vánoční shon, který si ubohé náměstí muselo vytrpět přes den ve jménu nákupní horečky, zaměřené na zbytečnosti, aby se neřeklo, už odezněl. Jenom prázdné kádě od němých, štědrovečerních kaprů a spoře světýlky oděný vánoční stromeček, pod kterým čekal on.

Nečekal dlouho, zato netrpělivě. Rozhlížel se na všechny strany, netušil totiž odkud osoba na kterou tak netrpělivě vyčkává přijde.

Všechny siluety lidí, rozostřeny sněhovým popraškem který se klidně snášel, nepatřily jí. Až na tu jednu, která se znenadání vynořila z podloubí.

Hned věděl že je to ona a tak se k ní rozběhl. Následovalo dlouhé a pevné objetí, které si užíval, jak jenom to šlo a když jejich vzájemný stisk povolil, dal slečně mimoděk pusu na tvář, na přivítanou.

Byl šťastný že ji opět vidí.

I ona se usmívala tím neodolatelným, roztomilým úsměvem plným radosti.

Chvíli chodili po městě pocukrovaném bílým popraškem a těšili se ze společného bytí. Tam a zpátky se proplétali úzkými uličkami ze kterých byl cítit klid a předvánoční pohoda. Drželi se za ruce, zamilovaně bloudili podloubím a celé město jim připadalo skvělé.

 

Nikdo neví odkud se vzal ten nápad, ale najednou byl tu a znamenal výzvu, výzvu, která slibovala nevšední zážitek a ohromné vzrušení.

 

Před těžkými dřevěnými dveřmi od kostela se jim rozbušilo srdce. Klíč do zámku až překvapivě hladce zapadl a kupodivu to byl z celého svazku podobných právě on. Vešli opatrně dovnitř a když se zavřely dveře, které je dělily od zamlženého náměstí a od svitu rozostřených lamp, tma je spolkla do svého objetí…

To objetí bylo tak pevné, že ani oni dva se nemohli pustit a tak pod točitými schody stáli a cítili jak jim oběma bije srdce.

Prvopočáteční rozrušení pomalu odeznívalo s každým dalším krokem vzhůru po točitém, kamenném schodišti. A když stanuli nahoře, na kůru kostela, před starobylými varhany, cítili se opravdu neobvykle. Jako dvě malinké, ustrašené rybičky uprostřed hlubokého moře ticha. To ticho bylo vážně hluboké, magické, posvátné a bylo všude. Snad jimi i prostupovalo.

 

Nejdřív se neodvažovali ani nadechnout.

Zdálo se že každý hlasitý nádech, každý neopatrný pohyb či promluvené slovo by je prozradilo a znesvětilo čistotu, probudilo to dřímající svaté jsoucno. Atmosféra klidná a mírumilovná, šero.

Tmavomodré přítmí tvořené světly z náměstí, kde klidný večer doprovázen sněhovými vločkami vodí nic netušící lidi křížem krážem sem a tam. Nikdo z těch postav tam venku jistě ani v nejmenším netuší, že dva vetřelci, s pocitem vzrušení a bušícím srdcem stojí a v objetí hledí tam, do tiché hloubky před nimi.

Jejich pohled dopadá na prázdné lavice rozestavěné v řadách. Na smutné prázdné škatulky co čekají na naplnění a na prázdný bílý oltář. Prohlíží si každou věc v kostele, která není dočista schována pod pláštěm tmavě modré tmy.

Stojí na stupínku, před sebou propast vyplněnou prostorem. Prázdným, tmavomodře šerým prostorem, pod bílou klenbou.

Pohledy očí přitahuje postava přímo naproti. Jako by se mu dívali přímo do tváře.

Ježíš Kristus.

Mlčky, přibitý na kříži, ta socha, jako-by měla duši. Jako by dýchala s nimi. Cítí pokoru, cítí se malincí, nicotní.

 

A zase tam byl!

 

Další až drze odvážný nápad. Další výzva která do prochladlých těl vpustila nový příval adrenalinu.

 

Jejich myšlenky se točily okolo ochozu těsně pod klenbou stropu, u ochozu, který lemuje celý ten posvátný, boží chrám. Byly to dvě rozdílné cesty, ohraničené kovaným zábradlím, vedoucím kolem oken, jakoby nad hladinou.

Krátká domluva, sladká pusa na cestu.

Holé ruce svírají chladné příčky kovových žebříků, co končí na počátku těch dvou cest. Těch cest, které se spojují v jednu přímo u mlčící, ale jakoby živé sochy krále. Napětí roste.

 

Když stojí nahoře a dívají se na sebe přes propast prázdna, která je dělí, cítí touhu se setkat. Jsou napjatí.

Ta energie nahromaděná v jejich tělech jako by nebyla kompletní. Jako by byla rozdělena na dvě poloviny, které od sebe dělí nepřekonatelná propast prostoru, vzduchu a tmavě modrého hlubokého prázdna.

Natahují ruce a vydávají se mlčky na cestu pomalým, umírněným krokem, plným očekávání.

Natažené ruce s napnutými prsty se pomyslně spojují i na ohromnou vzdálenost. Dívají se na sebe. Jejich pohledy jiskří touhou setkat se.

Oni se chtějí setkat!

Oba dva hoří touhou se na konci cesty pevně obejmout, tak moc to chtějí!

Ve svých pohybech to však tají, jdou tiše, lehce a s napětím…

Pokaždé když míjejí mrazem pokreslené okno, prozkoumají pohledem zamlžené náměstí s malinkými, roztomilými postavičkami náhodných, nic netušících chodců a v zápětí se vrátí pohledem.

Čím více se blíží do oblouku, kde se mají setkat, do místa nad oltářem, tím větší je jejich nedočkavost, vzrušení, touha.

 

Přešli už skoro celou vzdálenost, tu nekonečnou trať až nakonec cesty, a teď, už si připadají na dosah ruky. Vteřiny ubíhají a míjejí je, otíraje se o ně svými neuchopitelnými stíny, zrychlený dech se sráží před pootevřenými ústy v pomalu se ztrácející obláčky páry.

Krok od kroku se k sobě přibližují. Jsou si čím dál blíž, srdce jím buší v rychlých intervalech a celý svět se ztrácí do pozadí. Už už se dotknout, každou část těla nedočkavou a lačnou…

Bože!

 

 A tak se tam potkali, objali a políbili.

Jejich těla splynula ve víru magických pocitů, láska jimi procházela a koncentrovaná barvila svět pod přimhouřenými víčky do barev, pro které neexistují slova…

Stáli tam jako nazí před sebou, před světem, před bohem, milovali jeden druhého a cítili se šťastní.

Neuvěřitelně šťastní!

 

Amen/konec.