O nenávisti

O nenávisti

Přemýšlel někdo o tom, co dává lidskému životu opravdovou hloubku a chuť ? Co dělá polévku tak skvělou a vynikající a co z ní naopak dělá bezcennou břečku ? Jsou to city, emoce, afekty, slova jako láska a nenávist, zoufalství a úzkost, to je opravdové koření života. Pokud chce člověk opravdu žít, snaží se nacházet a ošahat život ve své nejvnitřnější podstatě, cítit jeho chuť. Člověk nechce být jen pasivním pozorovatelem a sledovat, jak mu život obrovskou rychlostí protéká mezi prsty. Chce jej uchopit a prožít, zformovat si jej a být … šťastný.

Bojím se nenávisti. Umím jí čelit, aspoň si to myslím, ale potom to bolí uvnitř srdce. Lidé jsou snadno zmanipulovatelní, pod vlivem citu a emocí ztrácí schopnost pohlížet na věci z různých stran. Jsem takový i já ? Asi ano ! Co když Vás člověk z něčeho nařkne a nenávidí vás ? A vy víte, že nemá pravdu, víte, že vidí jen nepatrný zlomek té obrovské masy, zvané svět. Jak můžete změnit názor někoho jiného ? Jedině činy, musíte dokázat, jací opravdu jste.

 Po nenávisti přichází pocit příkoří a ublížení, vzteku, je to doba, kdy cítíte strašné zklamání a deziluzi. A pak přijde fáze absolutní nicoty, necítíte nic, všechno je vám jedno.

Necítím nenávist, cítím zklamání … deziluze, obrovská černou díru, která vyplňuje to, co kdysi mělo smysl. Připadám si strašně hloupý, když se nechávám chytat do pastí lidí, kteří za to vůbec  nestojí. Tak je to vždycky, uděláš si o člověku představu a on ti ji úplně rozboří.