Atmosféra

            Konferenční sál v Loidově budově, jinak používané jako muzeum „Město dnes a před sto lety“ a každý sudý týden ve čtvrtek k setkání anonymních alkoholiků, se hemžil lidmi. Mezi nimi, tak, jak se na podobné typy patří, pak proplouvali Lidé. Poznáte je snadno. Ačkoli obklopeni davem, setrvávají prakticky v osamění. Kolem nich se pohybuje prázdný ostrůvek místa, které instinktivně nikdy nikdo nezaplní. Osoba, stojící kdesi uprostřed tohoto ostrůvku, byla mužského pohlaví a právě zamyšleně, možná až trochu nostalgicky, shlížela na vysokou sklenku ve svých rukách. Při mírném pohnutí sklenkou se v ní pohybovala barevná slámka. Tekutina uvnitř měla ostře zelenou barvu a říkala každému na potkání: „hele, sem fajnový pití, tak nečekej, že ti budu chutnat!“ Muž, oblečený do tmavého roláku a střízlivých kalhot s puky, přimhouřil oči a vsunul opatrně slámku mezi rty. Nasál tekutinu. Ohryzek na štíhlém krku poskočil nahoru a dolu a pak ještě jednou nahoru, vyčkal okamžik a konečně setrval v poklidné nečinnosti. Nechutnalo to kupodivu vůbec špatně. Muselo v tom být něco mátového. Připomínalo to bonbóny, které jako dítě neměl právě v lásce…tohle bylo dobré…nezvykle mátově dobré. Napil se znovu, tentokrát s chutí.

„ Oh…no ne…to…to musíte být Vy!“

Instinktivně zatáhl uši trochu dozadu a přimhouřil oči do tenkých škvírek. Přemýšlel, že by sáhl do kapsy, ale nakonec se jen pomalu nadechl a otočil. Vzrušený ženský hlásek evidentně patřil k maličké, podsadité ženě, utopené v módním pulovru s imitací peříček na pečlivě vybraných místech. Výraz na její tváři zářil jako neon, hlásající: „Elvis žije…a našla jsem ho ve své vaně!“ Vedle ženy stál vytáhlý, postarší a téměř neviditelně nervózní muž. Na sobě měl košili nezapamatovatelného vzorku, pletenou vestičku a silonové kalhoty. Žena otevřela ústa, pak je ale hned zavřela a zakryla si je rukou.

„Božíčku…já jsem Vás vylekala! To mě tak mrzí…oh“

Muž, stojící vedle ženy, odněkud ze záhybů svého těla, vylovil chlebíček s lososem a citrónem a začal jej pojídat způsobem, jako by na pečlivosti žvýkání záviselo přinejmenším zachování druhu vzácného gibona bengálského. Na postavu v roláku stále upíral nezúčastněný pohled.

„ Víte, jsem tak ráda, že Vás konečně potkávám.“

Žena patřila k těm několika málo lidem, kteří dokáží velké písmeno nejen vyslovit, ale dokonce je vystřelit s razancí torpéda nakaženého vzteklinou. Muž v roláku zahýřil výrazy tváře.

„Ale…kam jsem to dala vychování…Eriku, to mě nemůžeš zarazit…“

Doprovod, označený skutečně nálepkou na prsou hlásající „ERIK“, se ušklíbl stylem: „můžu, ale proč bych, pro všechno co je mi na světě svaté, dělal takovou blbost,“ a soustředěně zpracovával zbytky chlebíčku. Žena se pyšnila polepem „Mlha_nad_zálivem“.

„Víte, poznala jsem Vás ještě dřív, než jste se otočil a já si mohla přečíst Vaši jmenovku.“

Muž v roláku si připomněl událost, kdy ho u vchodu odchytil hromotluk se jmenovkou „MALEJvelkej“ a požádal jej, aby si v lepenkové krabičce našel svůj nick. Údajně to pomáhá lépe se integrovat do společnosti ostatních autorů. Když žena opět roztočila svůj kolotoč výřečnosti, byl již dostatečně zatoulaný v blízké minulosti, že na ni opět zmateně pohlédl.

„U Vás je to nejen nick, že ano…u Vás je to něco, co Vás de-fi-nu-je“ Zapýřila se.

„Samozřejmě, po té metaforické stránce, nick „Ratus Ratus“ je tak…“

Žena zavřela oči, přitiskla ruce na mohutné poprsí a hluboce nabrala vzduch nosem. Ratus se nemohl ubránit a představil si ji v cukrárně, jak obludným nosem nasává okolní vůně a po nich zákusky, zákazníky, stolky a židličky. Úplně nakonec by šla kasa. Na vnitřní straně hlavy mu proběhl úsměv. Pocítil, že konečně nadešla chvíle, kdy by měl přispět do monologu.

„Hm…víte, jak to chodí, něco někde zahlédnete, záblesk a už víte, že to to ono.“

Žena rychle přepnula obličej do souhlasu.

„To je tak pře-sně interpretováno! Pře-sně tak to cítím i Já!“

Mlha_nad_zálivem se trochu uklidnila, napila se ze sklenky, kterou doteď držela v ruce a ze které, navzdory mnoha možnostem, neukápla ani trochu. Polkla tekutinu s úlevným vydechnutím, usmála se a mírně naklonila hlavu. Ratus si uvědomil, že na něj dělá koketné oči. Oproti všemu očekávání se najednou ozval sametově temný, klidný hlas.

„Omluvte mou choť, je tak vzrušená z té možnosti setkat se s tolika jinými autory. Můj nick je, jak jste již slyšel, Erik. S manželkou jsme zorganizovali toto malé setkání,“ podíval se na Mlhu_nad_zálivem, “protože osobní setkání je dobré pro popularitu serveru…“

„Eriku!!“

„…a zároveň nám všem umožní více se poznat, odhalit v našich tvářích všechna ta slova, která jinak sdělujeme jen papíru…nebo klávesnici, že.“

Ratus lehce pokyvoval hlavou a opět vložil brčko mezi rty. Odpovědí ze dna sklenice byl zákeřný srkavý zvuk. Překvapeně se podíval na sklenku. Erik se usmál:

„Bude nám poctou, doprovodíte-li nás ke stolu s pitím.“

Trojice se vydala napříč místností. Ratus si cestou všímal některých nicků na nálepkách. Ocelový stisk se právě velice ohnivě bavil s nelítostným kritikem StRuHaDlO (ze kterého se, oproti Ratusovo nejlepšímu odhadu, vyklubal nečesaný výrostek s lenonkami a dírami na kolenou kalhot). Tichý Smutek stála obklopena několika muži, z nichž se mu podařilo identifikovat jen Haikátora a upe_wadnej_swět. Tichý smutek je evidentně všechny kočírovala, s grácií barové zpěvačky. Pomyslel si, že má přesně takové oči, jaké píše básně. Když se obloukem vyhnuli potácející se postavě s nálepkou: „!!!našrot!!!“, bylo jim všem jasné, že stolek s pitím nemůže být dál než pár kroků. Mlha_nad_zálivem se naklonila k oběma mužům a zašeptala:

„Je to skutečně žalostné, jak se ničí, ale na druhou stranu, nikdo nikdy nenapsal tak naturální beatnické věci jako on.“

Erik a Ratus se ohlédli za beatnikem, který úspěšně rozstřelil houf jiných autorů a pak začal recitovat verše beze slov. Několik dalších osob se k němu spěšně přesunulo a tím se uzavřel výhled na celou scenérii. Dorazili ke stolu s nápoji. Ratus našel láhev se zelenou tekutinou a dolil si sklenku. Mlha_nad_zálivem jej okouzleně pozorovala.

„Tak, Ratusi Ratusi, dozvíme se konečně dnes Vaše tajemství?“

Ratus na zlomek sekundy ztuhl, ale hned navázal v pohybu, který přetrhl, nadzvedl Spokovské obočí a jednou rukou zajel, jen tak pro jistotu ke kapse.

„Jaké tajemství máte na mysli, drahá Mlho_nad_zálivem?“

„Ooo, prosím, říkejte mi jen Mlha, jsme tu všichni jako jedna rodina.“

Ratus přikývl. Erik zatím zmizel, po anglicku, směrem ke studenému buffet. Pravděpodobně vytušil, že lososové chlebíčky jdou na dračku.

„Dobrá, Mlho, nemám tušení, o jakém tajemství mluvíte,“ nasadil spiklenecký tón, „víte snad o mě něco, co přede mnou mí drazí rodičové ukrývali?“

Mlha_nad_zálivem se začervenala a chichotala.

„Ale ne…však Vy moc dobře víte…ta Vaše temná esence…ta atmosféra, která přímo tryská ze všeho, co napíšete…stíny se pohybují v rozích, chlad běhá po zádech a strach je skoro na dosah, jen se ho dotknout.“

Ratus se uvolnil a zasmál. Napil se ze sklenky, tentokrát zapomněl použít brčko, které ho legračně šimralo na tváři.

„Drahá Mlho. Myslím, že mi až příliš lichotíte. Prostě píši o tom, co je kolem mě, co se děje na místech, kam se dostanu během svých cest…to je vše.“

Mlha vykouzlila na baculaté tváři odmítavý výraz.

„Ne, ne, ne. Rozhodně nepřeháním…jste jeden z nejtalentovanějších autorů na Našem serveru…jste Naše černá perla literatury…váza dynastie Č-chan s démonem a perem na glazuře…temné místečko v oslepujícím světle.“ Ratus ani nevěděl, že se umí červenat. Nyní cítil, jak mu krev spěchá do tváří a cítil se, být, trochu proti své vůli, skutečně obdařený talentem.

„Hostitelka jako vy, Mlho, je pro někoho jako já, až příliš štědrá ve chvále…ale, víte co? Své další dílo věnuji vám, mé největší ctitelce.“

Mlha_nad_zálivem se po těch několika slovech proměnila v naukový dort. Doslova se roztekla štěstím. V oku se jí zaleskla slza.

„Ratusi…to je…oh…nemám slov…vidíte, co jste udělal.“ Vylovila v rukávu kapesníček a utřela si slzu z tváře. Pak ukryla kapesníček nazpátek a chytila jednu Ratusovu ruku do svých.

„To by mě učinilo neskutečně šťastnou…děkuji.“

„To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“

„Snad na vás nevyloudila báseň s věnováním.“

Erik stál vedle nich s talířkem vrchovatě naloženým pochoutkami. Sám hrdinně zdolával poslední lososový chlebíček a nechával si kousek s citronem na poslední sousto.

„Nemáte chuť na něco k snědku?“

Mlha_nad_zálivem zablýskla očima, ale vybrala si z talířku malé stehýnko a delikátně je okusovala. Ratus si až teď uvědomil, že pokořil další sklenku zeleného mátového čehosi a skutečně by s chutí zajedl. Vybral si pár kousků oliv plněných sýrem a položil si je na ubrousek, které Erik předvídavě přinesl také.

„Myslím, že je na čase, abychom se trochu věnovali i ostatním hostům, drahá.“

Mlha_nad_zálivem se bolestivě otočila na Ratuse a opět mu stiskla ruku.

„Erik má samozřejmě pravdu…díky za kouzelnou společnost, Ratusi.“ Pak na Ratuse spiklenecky mrkla a odešla s Erikem mezi ostatní spisovatele. Ratus si uvědomil, že už teď mu chybí. Vzal si láhev kofoly a po pár minutách bezcílného bloumání místností se zastavil u skupinky pisálků. Projednávala se fantasy tématika. Chvilku poslouchal, ale když se hovor stočil na teorie o přípravě invaze mimozemšťanů pomocí podprahové informace zakódované do vampýrské literatury, vycítil, že téma pro něho vychladlo. Nakonec se mu podařilo prohodit pár slov s Tichým smutkem a ta jej, když se její pozornosti dožadoval další autor, políbila lehce na čelo. Ratus na sobě doslova cítil závistivé pohledy půl tuctu okolo stojících mužů. Rychle odešel stranou, kde necelou minutu bojoval s nutkáním hlasitě se smát. Dopil láhev kofoly a pohlédl na hodinky. Čas se nachýlil. Prošel davem a našel Mlhu a Erika uprostřed sálu. Rozloučil se.

„Ne, Vy už Nás opouštíte? Jaká škoda.“

Ratus naznačil políbení hřbetu ruky, kterou mu mlha podávala k potřesení. Opět mu udělila svůdný pohled a sotva slyšitelně špitla:

„Ne-za-po-meň-te.“

Ratus naznačil jemné zavrtění hlavou. Erik mu potřásl vřele a pevně rukou. Bylo na něm vidět, že má už v sobě asi o jeden a půl panáka víc než je zvyklý a teď mu hlavou víří euforie. Oči mu svítily a na rtech měl široký úsměv. Ratus mu úsměv vrátil. Zamířil k východu z haly. Mezi těly amatérských spisovatelů ještě zachytil oči Tichého smutku. Přimhouřila je jako kočka a sotva znatelně našpulila rty. Ratus na okamžik zpanikařil a nevěděl, co má odpovědět, ale než se opět přinutil přemýšlet, Tichý Smutek mu zmizela z dohledu. Došel do předsálí a v šatně si vyzvedl kazetu, kterou nosil na místo kufříku a kabát. V šatně ležel napasovaný v semišovém křesílku !!!našrot!!! a s hlavou zakloněnou hluboce nazad hlasitě chrápal. Ratus se na něj pár sekund díval. Pak vyndal z náprsní kapsy kartonek a něco na něm přečetl. Dvakrát lehce kývnul a pak papírek schoval nazpět do kapsy. Ještě než vyšel do tmy ulice, oblékl si kabát a nasadil kožené rukavice. Venku bylo chladno.

            Ratus Ratus se posadil ke stolu. Byl to skutečně nádherný stůl. Dubový, starý, pevný. Skoro bylo ze dřeva cítit energii všech lidí, kteří u něho kdy pracovali. Vyndal z kapsy kartonek papíru a z vnitřní náprsní kapsy saka krásné plnicí pero. Neměl s plnicími pery dobré zkušenosti, jednou mu nechalo nehezkou skvrnu na košili, od té doby je nechal předělat na pero s obyčejnou kuličkovou náplní, ale vzhled zůstal necvičenému oku totožný. Ratus Ratus si opět rychle přečetl pět řádků na jedné straně kartonku. Čtyři řádky byly přeškrtnuty, pátý, ten poslední, teď Ratus Ratus pečlivě jedním tahem přeškrtnul také. Nadechl se a na chvilku zavřel oči. Nasál atmosféru místnosti, atmosféru scény, odér emocí. Stěny z leštěného dřeva jen, jen začít vyprávět. Obrazy na stěnách jako by znaly tisíce příběhů, které za svou existenci viděly a prožily. Opatrně a něžně otočil papírek prázdnou stranou nahoru. Pečlivě a úhledně napsal k hornímu okraji drobným písmem:

Věnováno: Mlze_nad_zálivem

Pousmál se a dal se do psaní. Cítil, že dnes se skutečně překoná. Na podlaze vedle stolu pomalu vychládalo tělo muže ve středních letech. Profesionální škrtící drát, zařízlý hluboko do masa, vytvořil na krku zdání překrásně temného náhrdelníku, posetého granátovými korálky krve.