Hledáme nadějné mladé spisovatele.

 

     V devět ráno mě vzbudil domovní zvonek. Ne, že by se mi dvakrát chtělo vylízat z postele, ale člověk za dveřma si nedal pokoj, dokud jsem ty pitomý dveře neotevřel a neřek´ mu, ať vypadne. Mlel něco o tom, že prodává svíčky s novou přísadou, prej to hoří třikrát dýl. Jako bych snad vypadal, že mě to zajímá. Zabouch´ jsem mu před nosem a zamířil si to do koupelny, kde mě potěšila nejen hříva slepená něčím, co velmi nebezpečně připomínalo marmeládu, taky xicht pokreslenej černou fixou a ne zrovna slušnýma obrázkama. Co hůř, vypadalo to, že jsem je kreslil já!  V tu chvíli jsem byl fakt rád, že si ze včerejška nic moc nepamatuju.

     Brzo jsem si uvědomil, že mě nebolí jen hlava, ale vlastně celý tělo, i když ne tak pronikavě. To se mi moc nechtělo řešit, už jen hlava mě ubíjela. Došel jsem si do kuchyně, za talířkama ve skříni nahmatal nějaký plata prášků a chvíli zapřemýšlel, jaká kombinace se pro dnešek hodí nejlépe. Zabijácky zelená barva malé pilule mě hned zaujala, tak jsem si dal tři, zapil je vodou z kohoutku, co chutná jak hlína, a šel si zas lehnout.

     Definitivně jsem se vzbudil asi ve dvanáct, když mi zakručelo v břichu tak pronikavě, že mě to vytrhlo i ze spánku. Spalo se mi fakt sladce, pilule asi nějak zoxidovaly, takže jsem v hubě cítil nechutně cukrovou chuť, jak kdybych vypil moc hubolepů, Jelzina nebo podobný hnusy. 

     V ledničce jsem našel poslední kus něčeho, co vypadalo s oběma zavřenýma očima jak flák masa. Z dřezu jsem vytáh´ pánvičku, ta vypadala taky celkem slušně, a dal jsem se do vaření. Nejsem zrovna mistr kuchař, ale jíst se to dalo. Hlava už mě moc nebolela, a páč jsem měl fakt děsnej hlad, skvěle jsem se z mýho výtvoru najed´.

     K poobědní– a zasloužené! – siestě jsem si přines´ ze schránky několik dnů starý noviny, který hned na první straně hlásaly něco o Rathově  a Mackově bitce. Čet´ jsem si v nich dobrou půlhodinku, než jsem narazil na inzerát.

 

 Hledáme nadějné mladé spisovatele. Díla v rozsahu od tří stran na téma „Žít svůj sen“ zasílejte na..

 

     Jasně, že jsem hned ožil! Už od střední jsem se snažil vydavatelům podstrčit svý kousky, ale nic se moc neuchytlo, až na jeden štěk v novinách, malej fejeton, kterej byl stejně bez ohlasů. Jenže termín byl šibeniční. Kde mám ksakru sehnat fenomén do dvou dnů?

     Z šuplíku jsem vytáh´ nějaký papíry a tužku, abych moh´ začít psát okamžitě. Sed´ jsem jsi na gauč, nohy dal na stůl, papír si podložil nějakou knížkou, co se válela po zemi. Ale ouha! Neměl jsem nápad. Vůbec žádnej, ani trochu. Žít svůj sen. Taková kravina. Vždyť je to jasná romantická hloupost, s happy endem a přitroublýma hlavníma postavama, který jsou samozřejmě dokonalý jako celej jejich spořádanej život. To mě docela namíchlo. Proč začínat pořádnou kariéru takovým brakem? Snažil jsem se vymyslet něco originálního, ale múza nepřicházela. Tak jsem se rozhod´. Když nemůže múza k umělci, musí umělec k múze. A vyrazil jsem do ulic.

     Teda, jasně, že ne hned. Trochu jsem si učís´ vlasy, převlekl jsem se ze včerejších hadrů, více méně oškubaných jako moje paměť a zkontroloval hotovost v peněžence. Sem tam v ní něco zacinkalo, pár papírových bankovek jsem taky uviděl, číslo otcovy kreditky jsem si pamatoval. Smutný, používat ve dvaceti pěti ještě starej trik s cizím číslem karty. Ze stolu jsem sebral klíče a vyrazil do pozdně odpoledního města.

     Pomalu už se stmívalo, bylo kolem čtvrté a k tomu prosinec. Hned jsem ucítil, jak mi zima prolízá až do žeber. Nesnášel jsem ji, byla hnusná a vlezlá, jako laciná děvka. Jako moje múza.. Měl jsem vyhlídlejch pár hezkejch podniků, kde bylo o zákazníky vždycky dobře postaraný. Teď jsem chtěl ale víc, nějakou pořádnou ženskou sbalit, aby měla oči a tělo jen pro mě.

     Zalez´ jsem do baru se slibným názvem Instant Pleasure – okamžité potěšení. Hned na první stoličce seděla nohatá blondýna, hezky namalovaná a oháklá. Přised´ jsem si k ní a zamrkal.

„Čau, babe.“ Řek´ jsem a objednal sobě i jí sklenku skotské. Usmála se na mě a upila trochu z whisky.

„ Jak to jde?“

„ Mm.. Fajn.“ Odpověděla. Sklenku do sebe obrátila na ex. Nevěděl jsem, jak pokračovat dál. Nakonec ze mě vypadlo jen něco, jako jestli má ráda Skotskou.

„ Mm.. Jo, díky.“ Asi neměla zrovna chuť komunikovat. Zaposlouchal jsem se do písničky, co hrála z radia.

„ Jak se Ti líbí ten song?“

„ Hele, seš trapnej.“ Odbyla mě a otočila se s koketním šklebem k barmanovi. 

Tak jsem byl teda trapnej a ještě k tomu jsem za poinformování zaplatil panáka whisky.

Rozhlíd´ jsem se po podniku. Krom mě a té fifly byli v baru ještě nějací chlápci, co nevypadali zrovna jako moje múza pro skvělý literární dílo a pak dvě puberťačky, chichotající se v rožku u stolku. Nakonec jsem se rozhod´ pro zkoušku těch mladejch.

„ Čau kočky. Můžu si přisednout?“ kývly, jako že jo. Tmavovlasá se trochu pousmála, blondýna se pitomě zachichotala. Té jsem teda odmít´ nadále věnovat pozornost.

„ Proč tak samy?“ mluvil jsem k brunetě. Vlasy měla kus pod ramena, lehce zvlněný a barvený.

„ Máme dámskou jízdu.“ Odpověděla ta blond a zase se zachichotala, jako by neuměla nasadit nějakej jinej výraz. Hrůza.

„ To musí být fajn. Nemají o Vás rodiče strach?“ mrkl jsem.

„ Jsme zodpovědné dcery.“ Tmavovláska na mě hleděla svýma velkýma očima. Stála by za hřích. Dokonce to vypadalo, že má i něco přes patnáct. „ Jen se prej nemáme vybavovat s cizíma chlapama.“ Vyplázla jazyk. Byl fakt sexy špičatej.

„ Okay, babe. Já jsem Pavel.“ Podal jsem jí ruku. Asi jsem tím na ni udělal dojem, vypadalo to.

„ Žaneta.“ Natáhla ke mně tu svou. Mírně jsem ji stiskl a usmál se.

„ A já jsem Hanka. Tyjo, Pavel, to je fakt frajerský jméno, tak se jmenuje jeden borec od nás, co mě hrozně chce. Je to ale trapák, dolejzá a tak, ale Ty seš určitě stylovější, co?“ byla menší, a tak se trochu zvedla, aby mně přes stůl mohla podat i ona ruku. Tu její jsem stisk´ jen tak zběžně, blondýna mě vůbec nezajímala.

Pořád jsem nevěděl, jak bych se zbavil té světlovlasé, abych moh´ zkusit sbalit okatou brunetu. Naštěstí nějakej chlápek od vedlejšího stolu hodil drobný do jukeboxu a vybral nějakou odrhovačku, celkem akorát na okouzlování mladých kočiček.

„ Zatancuješ si?“ nabíd´ jsem Žanetě. Podívala se po kamarádce.

„ Neboj, kamarádka si taky zatancuje. Pánové, nemá někdo chuť tančit?“ souhlasný mumraj mě uspokojil, aspoň jsem se jí moh´ zbavit. Než jsem se nadál, u Hany už stál asi třicetiletej chlap, nejmíň týden neoholenej a neučesanej.

     Chyt´ jsem Žandu na bocích a začal se s ní pohupovat po provizorním parketu, kterej mezitím udělali chlápci odsunutím několika stolů.

„ Kolik Ti je?“ trochu jsem si ji přisunul blíž k tělu.

„ Šestnáct.“ Udělala na mě oči, málem jsem se na ni vrh´. Měla v sobě něco tajemnýho, co mě dost přitahovalo.

„ Hezkej věk. Sladkej.“ Snažil jsem se na ni bejt milej.

„ Neměnila bych.“ Přitiskla se ke mně. Snažila se co nejmíň nápadně, ale nešlo nepostřehnout, jak najednou zesílila vůně jejích vlasů, když se mi málem až opřela o rameno. Rukama jsem jí přejel po zádech, pomalu dolů, až k zadečku. Byl úžasnej, krásně do ruky. Měl jsem chuť ji za něj hned chytnout. Jenže jsem se bál, že se lekne.

„ Děláš nějakou zábavnou školu?“

„ Moc zábavná není. Zdravka v centru.“ Protočila oči v sloup. „ Rodiče ze mě chtěj doktorku.“

„ A ty nechceš?“ v sestřičkovských šatičkách by vypadala sladce, to jó.

„ Spíš mně va, že mi rodiče jinou možnost nedali.“ Chápavě jsem ji pohladil po vlasech, jasně jsem moh´ rozeznat vůni rozmarýnu.

V tu chvíli se k nám přihnala ta blonďatá blbka!

„ Žando, pojď pryč!“

„ Nechci.“ Přitiskla se ke mně jako klíště.

„ Hm. To by mě teda zajímalo, kde budeš spát. Já jdu.“ Byla rudá vzteky, asi se nepohodla se svým tanečníkem.

„ Nechoď.. Můžeš spát u mě.“ Zašeptal jsem té kouzelné tmavovlásce do ucha.

„ To nejde.. Musím jít..“ Neochotně se mě pustila.

„ Fajn“ řekla. Ještě jsem ji stačil chytit, a obejmout.

„ Přijď v sobotu.“ Podívala se na mě smutnýma očima.

„ Dobře. Měj hezkou noc.“ Bylo mi jasný, že v sobotu už budu úplně někde jinde.

Jen co se za nima zavřely dveře, sed´ jsem k baru a objednal si vodku. Vypil jsem ji do dna a barmanovi ukázal, že bych rád další. Tomu se to očividně líbilo. Bylo jí škoda, malé múzy.

Bar bez ní byl zase jen obyčejnej pajzl s hezkým jménem, tak jsem zaplatil a vyšel do noci. Naproti byla ještě otevřená sámoška. Koupil jsem si flašku levnýho rumu a šel domů, snažit se o literární dílo. Po cestě jsem usrkával z flašky, takže jsem domů přišel už v trochu veselejší náladě.

      Leh´ jsem si na gauč a popadl blok s tužkou. Rozhod´ jsem se, že napíšu něco ze zajímavýho prostředí a po několika chvílích výběru jsem si řek´, že starověkej Egypt vlastně není vůbec marnej. Každej tam měl nějakej sen. Třeba faraoni, ti přece museli mít všechny sny, který se jim namanuly splněný. Chtěl sfingu, udělali mu sfingu, chtěl pyramidu, měl pyramidu. Docela jsem čekal, že příběh přijde tak nějak  sám.

 

Faraon Ramaján VI. se jednoho rána vzbudil a rozhodl se, že by moc rád vlastnil stavbu z jeho snů, jehlan tyčící se až k samotnému nebi, i dal mnohým učencům za úkol vypočítat množství potřebného materiálu a dělníků pro práci.

 

Okamžitě po přečtení věty jsem ji zase zaškrtal a začal psát znovu.

 

Tisknouc zvonek u  honosných dveří viktoriánského sídla, rozhlíží se drobná postava vůkol. Je sychravo. Těžká mlha omotává nahé kotníky čekající, rozšklebené střevíce uhryzují z našlehané smetany, snášející se z nebe. Dveře se otevírají, kliku tiskne postarší služebná oděná do krokodýlí kůže, s pavím brkem v pravém uchu.

„ Mohu Vám vzít Váš kabát, milostivá slečno?“  ona podivná žena natáhne..

 

Vůbec jsem nechápal, odkud tohle vypadlo. Ze mě? Byl jsem zděšen, ale nějakým zvráceným způsobem se mi to líbilo. Pod to jsem si tedy zkusil napsat další verzi.

 

Na páteři měla vytetovanou pětici čínských znaků, které jí teď prosvítaly skrze odvážný rozparek šatů. Tmavé vlasy si stáhla do drdolu, jen pár neposedných pramínků splývalo podél jejího téměř dokonalého obličeje. Zazvonila. Těžká mlha se temně kradla podél nahých kotníků čekající, když se těžké dveře starého viktoriánského sídla s tichým zavrzáním otevřely. Drobná služebná rychle přejela pohledem osobu přede dveřmi. Mlha, válející se ve tmě, jako by se lekla náhlého světla pronikajícího z domu do noci, zmizela v trávě.

 

Při kontrole jsem si uvědomil hroznou věc. Takovou máčku přece nikde nemůžu zveřejnit! Lidi si mě pak zašuplíkujou  jako nějakýho magora, co píše viktoriánský románky. Posilnil jsem se několika loky rumu, papír zmuchlal a začal znovu. Něco zábavnějšího.

 

08:00

Crr.

Postava rozvalená na přikrývce drsně bouchne obtěžujícího nepřítele – zvonící ciferník.

 

09:00

Chrr.

Vir Sterto. Muž chrápající.

 

11:00

Ticho.

 

     Pitomina. Další papír dopad´ zmuchlanej na podlahu. Ve vzteku jsem odhodil i blok a zapnul televizi. Jel tam nějakej erotickej pořad, Peříčko nebo něco takovýho. Při pohledy na nahatý ženský jsem dostat hroznou chuť na rum přede mnou. Ve flašce ho začalo nenávratně a hlavně rychle ubývat, až jsem se divil, jestli jsem ho náhodou někde po cestě neulil.

     Hlava se mi moc nemotala, jen se mi už nedařilo vnímat televizi. Zakručelo mi v břichu, tak jsem se rozhod´ najít v ledničce ještě nějakej zbytek jídla, jen co jsem se ale zved´ z gauče, zase jsem si sedl. Teď se mi motal před očima celej svět, jako bych se najednou octl na nějakým chatrným voru na moři. Asi za to mohl to rychlý stoupnutí. Nebylo mi zrovna dobře. Pomalu jsem sklouzl ze sedačky a po čtyřech se plazil ke skříňce s pilulemi v kuchyni. Šlo to ztěžka, hlavně když jsem při jedné zastávce narazil na flašku rumu a dostal nutkání napít se. Měl jsem fakt strašnou žízeň, tak jsem si trochu dal. Blbej nápad. Hned se mi zved´ žaludek i se zbytkem oběda.

     Do kuchyně jsem dorazil asi po půl hodině, mám dojem. Skříň se zdála bejt hrozně vysoká, nemoh´ jsem došáhnout na rukojeť, tak jsem se snažil dvířka podebrat z boku a vypáčit je. Zabralo mi to hodnou dobu, v který se mi uklidnil i žaludek. To byl fajn pokrok, kterej mi asi nejvíc pomoh´ k vítězství nad kuchyňskou linkou.

     Z přihrádky na mě už vykukovaly barevný pilule. Šáh´ jsem poslepu a vytáhl dvě plata, modrý a fosforově žlutý prášky. Neváhal jsem a užil od obojího.

     Otupělost rychle náběhla. Mám dojem, že jsem měl snad nějaký haluše, ale nemoh´ jsem se ani hnout, tak mně ztěžkly ruky a celý tělo. Zavřel jsem oči a pomalu se propad´ do slabýho spánku. Nevím vlastně sám, jestli jsem bděl, nebo ne. Něco kolem mě pořád pobíhalo a říkalo mi nesmysly, ale neměl jsem dostatek sil poslouchat, vůbec jsem nerozuměl. V jedné chvíli jsem popad´ tužku, co mi vyklouzla z kapsy a načmáral něco na zem, ale v druhé už jsem byl zase úplně mimo.

 

***

 

     V devět ráno mě vzbudil domovní zvonek. Ne, že by se mi dvakrát chtělo otevřít oči a vstát, ale člověk za dveřma si nedal pokoj, dokud jsem ty pitomý dveře neotevřel a neřek´ mu, ať vypadne. Mlel něco o tom, že prodává myši s novýma barvami, prej dokáže stvořit i modrou myš. S těma prodavačma jako by se roztrh pytel! Vypadám snad, že mě to zajímá?

     Zabouch´ jsem mu před nosem a zamířil si to do koupelny, kde mě potěšila nejen hříva slepená něčím, co velmi nebezpečně připomínalo novinovou omáčku, ale i zelený pruh táhnoucí se od koutků, připomínající cestu slimáka. V tu chvíli jsem byl fakt rád, že si ze včerejška nic moc nepamatuju.

     Když jsem se rozhod´, že si dám něco k snídani a vešel jsem do kuchyně, hned mi pohled padl na bordel v pokoji. Papíry pomuchlaný po podlaze, lepavý fleky na linoleu. Asi jsem si večer moc hezky užíval. Pamatoval jsem si kus z baru, cestu domů a pak jen tmu a růžový potvůrky, hopsající kolem futer.

     Kdyby tam byl jenom nepořádek.. Za rohem kuchyňský linky bylo navíc tlustým černým fixem napsaný – já život sen.

     Další z mých geniálních nápadů. Co to má bejt? Jasně, mám napsat Žít svůj sen. Jenže nápad se ani během noci vážně nepřihlásil na recepci v mojí hlavě.

Jediný, co bych moh´napsat byl sen, co jsem měl jako malej. Bejt spisovatelem. Sen, kterej se mně moc nevyved´. To bylo ale originální asi jak olízni mně voko.

Tak jsem si řek´, že kuchyň uklidím až navečer, a šel jsem dospat spánkovej deficit.  

 

***

 

V sobotu večer jsem si vzpomněl, že jsem chtěl začít číst noviny v den, kdy vyjdou, kdyby tam náhodou bylo něco důležitýho pro mě.  Zašel jsem do schránky pro dnešní noviny a listoval v nich. Po čtvrt hodině jsem se pročet´ ke článku.

 

Literární soutěž má svého vítěze.

Nadějný mladý spisovatel Josef Kudrna, vítěz literární soutěže s tématem Žít svůj sen, nám prozradil, kde pobral inspiraci pro své dílo a nastínil děj.

„ No tak, hlavně jsem čerpal ze svého života. Jednou jsem si zašel do baru, hledat inspiraci a vrátil se trochu opilý. Tehdy jsem napsal tohle, můj malý životopis. Vlastně bych měl přiznat, že jsem tu noc možná i měl halucinace, ale byla to úžasná zkušenost pro mé dílo..“

 

V tu chvíli jsem noviny odhodil na zem. S opovržením jsem se podíval na už skoro ohoblovanou šmouhu na zemi, bývalý zápis z jedné rušné noci. Zamířil jsem do koupelny, trochu se hodit do cajku s jediným úmyslem.. Dnes v noci najdu v baru svou múzu, tmavovlasou kouzelnici. A pak jim to natřu..

 

 

 

 

 

---