Pracovní konkurz

Pracovní konkurz

Rozhodně bych nikdy nechtěl dopadnout jako bratr Michal, který se každý rok počátkem května vydává hledat do jihočeských hospod Svatý Grál, aby se pak v polovině listopadu vrátil s dluhy a tvrdšími játry. Určitě bych také nechtěl dopadnout jako soused Huml, který jako noční hlídač dvacet let nepoužívaného letiště zemřel na přepracovanost. Každopádně třicítka mi už pomalu klepala na dveře a tak jsem si řekl: "Ruprte, měl by ses po klidném a perspektivním zaměstnání poohlédnout!" Zvláště, když neodbytná sociální pracovnice Klečková přizvala na pomoc policistu Blažka, který se ode mě překvapivě nenechal zkorumpovat a nad dvěma houskovými knedlíky povýšeně ohrnoval nos.

Výběr zaměstnání však není v žádném věku jednoduchý. Zvláště pak pro mě, když jsem vzdělání zanechal ve třinácti letech a vydal se do školy naučnější - do školy života. Pravda bezdomovec Jícha mne tenkrát naučil mnoho fíglů, ale jeho maturita by se ve výběrovém konkurzu na ředitele banky špatně vyjímala.

Přesto jsem se jednoho vlahého lednového rána rozhodl vyrazit a najít si budoucí smysl obživy. Teatrálně jsem svou krabici pod mostem kopl do řeky, půl roku nemyté vlasy ulízl decentně umaštěnou rukou, blechy srovnal na rameni podle velikosti a vyrazil do akce. Předem jsem zavrhl dělnické profese. Tak vysokou kvalifikaci, abych se dokázal uživit rukama jsem zase neměl. Středobodem mého zájmu by mělo být nějaké klidné místo s vlastní kanceláří, velkou hordou podřízených, kteří vlastně ani nemají tuchy od tom, co mám celý den na práci. Místní zbrojovka s třiceti desítkami zaměstnanců zhruba odpovídala mým představám a tak jsem se vypravil přímo tam.

"Vypadni pobudo, sběr nemáme a drobný na pivo ti nedám!" přivítal mě hned na vrátnici mladík z bezpečnostní agentury.

"Blbče, nepoznáváš svého budoucího ředitele?" kontroval jsem mu a nenápadně jsem se pokoušel protáhnout kolem něj.

Inteligentní vrátný zaváhal a to mi stačilo k tomu, abych mu zmizel ve fabrice. Pravda pokoušel se sice zmobilizovat ochranku a dokonce po mě i několikrát vystřelil, ale víko od popelnice, kterým šikovně zakrývám díru v saku na zádech hravě zbrzdilo jeho špatně mířené kulky. Vyběhl jsem po schodech směrem k ředitelově kanceláři.

"Ahoj zlatíčko, udělej mi kafčo jo?" pozdravil jsem sekretářku a schválně zvolil familiární tón, to aby hned od začátku věděla, že spolu budeme dobře vycházet. Proběhl jsem kolem ní a vrazil přímo do ředitelovy kanceláře. Za stolem seděl postarší muž a cosi psal na počítači.

"Nazdar Karle, klidně si to dopiš já počkám. Až to budeš mít hotový, nezapomeň mi tu nechat klíče od kanceláře, auta a bytu."

"Co, to....?" koktal zaraženě manager a marně mačkal tlačítko na telefonu snažíce tak přivolat ochranku. Ta už tu koneckonců byla. Tloukli na dveře a vyhrožovali policií. Ještě štěstí, že jsem stačil zamknout.

"Tak dost!!" zařval ředitel zbrojovky a ze stolu vytáhl jeden z výrobků firmy.

Otočil jsem se k němu a začal couvat ke stolu. Sprška kulek zarachotila o víko popelnice. Asi měl automat. Ve chvíli, kdy se ozvalo kovové cvakání jak se snažil vyměnit si zásobník, jsem vítězoslavně vyskočil a vrazil mu pár facek.  Samopal jsem mu pak vyrval z ruky.

Odhodil jsem ho ke dveřím a konečně si sedl za stůl.

"Tak, a je to. Teď jsem tu ředitelem já a ty máš padáka," prohlásil jsem rezolutně bohužel v okamžiku, kdy policejní zásahová jednotka vyrazila dveře a snad aby byla situace dojímavější, postříkala mě slzným plynem.

Mám teď konečně vlastní postel a věřte tomu nebo nevěřte přímo v pokoji splachovací záchod. Chodím každý den do práce za kterou dostávám tolik peněz, které bych si sběrem papíru nikdy nevydělal. Takhle spokojený život budu vést ještě pět let nepodmíněně, což je úžasná představa. Jen doufám, že zas někoho nenapadne udělovat amnestii. To bych asi musel vyhlásit vnitřní konkurz na ředitele věznice a opět úspěšně se ho zúčastnit.