(Ne)normální svatba

Blbý šaty. Proč jsem si jen vybrala zrovna TYHLE šaty? Ušité z tenké drahé látky, s nabíranou sukní a tenkými špagetovými ramínky, s živůtkem plným malých bílých perliček a hlavně - jsou bílé. Což je ta nejnepraktičtější barva na světě. No a k tomuhle nadělení ještě přičteme střevíčky na jehlových podpatcích s tenkou saténovou stužkou kolem kotníků, krajkové rukavice nad lokty a modrý podvazek. Moje matinka totiž chtěla dodržet tu hloupou tradici. Něco nového, něco starého, něco půjčeného a něco modrého. Moje kamarádka se uvolila, že mi půjčí svůj podvazek. Má to jediný problém. Ta gumička na něm mě hrozně škrtí!  Takže nohu mám odkrvenou a mám dojem, že mi brzo upadne. A budu nevěsta bez nohy…

Abych nezapomněla, ještě mám něco starého. Když tak nad tím přemýšlím, nevím, co je horší – škrtící podvazek, nebo čelenka do vlasů, která se asi brzy rozpadne?

A tak tady teď naštvaně sedím, modlím se, aby mi neupadla noha a nerozpadla se čelenka, aby nezačalo pršet a abych si bílé šaty nezašpinila od čokoládového dortu. Mimochodem, nesnáším čokoládu! Bohužel, ženich, tchyně a tchán, mí rodiče a všichni hosté ji přímo milují. Ženichovi to bylo jedno. Čokoládový dort, jahodový dort, prý ať si vyberu. Když jsem před tchýní a matinkou navrhla jahodový dort, zaúpěly. Takže chudák nevěsta má smůlu. Ustoupila jsem. Zase.

A to místo. Vdávat se na zámku! Koho by to napadlo? Navrhovala jsem, že bychom se mohli vzít třeba v mořském světě. Nevěsta v bílém neoprenu, ženich v černém…potopily bychom se k rybám, svatebčané by nás sledovali přes sklo…tvrdě jsem narazila. Tchyně se bojí ryb. A tak jsem ZASE ustoupila.

Po obřadu nás bude čekat svatební cesta. Původně jsme chtěli – já i ženich – odjet nejméně na měsíc pryč. Oba milujeme moře a tak volby padla na Egypt. Potápění, potápění a zase potápění. Do toho ale rázně zasáhly obě matky. Prý v Egyptě je to samý terorista a mouchy tse-tse. Měla jsem v plánu odporovat, ale když rezignoval i ženich, bylo mi to už jedno. A tak na nás čeká apartmá v Karlových Varech. Podle mé matky je to ta nejlepší svatební cesta a ještě ušetříme.

Zkrátka, celá tahle svatba vlastně není moje, ale mé matky a tchyně. Jediné, co je tady podle mě je můj účes. Máma chtěla, abych měla z mých dlouhých vlasů drdol. Odkývala jsem jí to a včera jsem si natruc došla ke kadeřnici a své dlouhé kadeře nechala zkrátit na moderní mikádo s melíry. Když to ráno máma viděla, málem ji ze mě kleplo. Měla jsem ohromnou radost, že s tímhle nic nezmůže. Takže jsem si do vlasů nasadila tu prastarou čelenku a nezdržovala se žádným podivným drdůlkem.

A ještě jedno malé překvapení jsme všem připravili. Společně s ženichem jsme si vybrali svatební pochod. Tchyni jsme nalhali, že je to ten klasický. Jaké asi bude její překvapení, až půjdu uličkou za zvuků svatebního pochodu, který si vzal do parády jeden Dj? Prý z něj udělá skvělý remix. Její výraz bude k nezaplacení…

Dveře mého pokoje někdo prudce rozrazí. Pomalu se otočím a spatřím mého nastávajícího.

„ Copak ti tvoje matka udělala tentokrát? Zase růžová kravata?“ Se zájmem čekám na jeho odpověď.

„ Chce mi nacpat cylindr. Po tátovi!“ Zpoza zad vytáhne podivně vytvarovaný klobouk s pár vybledlými skvrnami na vršku.

„ Nevezmeš, si ho, doufám? Promiň, ale je vážně hrozný.“

„ Já jí to říkal taky. Já už toho mám dost. Tohle není naše svatba, ale svatba našich matek! Nic tu není podle nás!“

„ Moje řeč…ale nic s tím neuděláme…“ Zívnu a překontroluju si make-up.

„ Uděláme. Víš co? Z tohohle pokoje je ještě jeden tajný východ. Můžeme utéct. Odjedeme v tom kabrioletu a necháme se oddat někde jinde, podle nás…“

„ To nejde. Tady je všechno připravené…a navíc, ublížily bychom tím našim matkám…“

„ Vážně nechceš?“

„ Ne, promiň…“

„ Nevadí. Tak…sejdeme se před oltářem, jo?“ Přikývnu a nechám ho odejít. Cylindr popadnu a jedním rychlým tahem ho vyhodím z okna.

„ Leničko! Leničko!“ Ach ne. Moje matka. Co zase chce?! Vykloním se z okna, pod kterým stojí má drahá matinka. Drží v ruce ten hrozný klobouk.

„ Někdo vyhodil tenhle krásný cylindr. Mohl by si vzít na hlavu Martin, co ty na to? Ale přišla jsem vlastně kvůli něčemu jinému. Představ si, našla jsem kadeřníka, který ten tvůj nepovedený sestřih předělá. Dozadu dáme příčesek, zbavíme ty vlasy melírů…budeš jako princezna…“ Bože! Co jsem komu udělala? Tak dost. Na moje vlasy si nenechám sáhnout. Prudce zavřu okno. Co teď? Chvilku jen tak nečinně stojím, pak ale vyběhnu z pokoje ven a zavolám tak, aby se to rozléhalo po celém zámku.

„ Rozmyslela jsem si to!!!“

Ještě chvíli čekám, ale pak uslyším, jak sem běží můj milý nastávající. Vyměníme si pohledy, já si sundám střevíčky a vklouznu do pohodlnějších tenisek, popadnu kabelku s penězi a pak už, ruku v ruce, utíkáme za zámku ke kabrioletu postavenému ve dvoře. Připadám si jako zločinec, který utíká před svobodou, ale kupodivu jsem šťastná. Vklouznu na místo spolujezdce, sukni si nějak složím pod sebe a vedle sebe, počkám, až nastoupí i Martin, a pak se teprve zapásám. Vzájemně se na sebe usmějeme.

„ Opravdu to chceš?“

„ Stoprocentně.“ Po tomhle slově Martin strčí klíčky do zapalování a my zanedlouho odjíždíme ze zámku…

Závoj společně s vlasy mi rozfoukává vítr, z přehrávače se řine jedna oblíbená písnička za druhou a to nejlepší – vedle mě sedí Martin. Víc toho ke štěstí nepotřebuju. Je mi docela jedno, kam jedeme. A myslím, že Martinovi taky. Prostě jsme udělali první věc, která nás napadla. Možná, že to nebyl ten nejlepší nápad. Ale nad tím teď nemám čas přemýšlet…