Strážce

Jsem. Od prvopočátku všeho bytí doprovází má přítomnost osudy milionů smrtelníků a světů, které si vytvářejí. Nejsou mi známy motivy mého stvoření, důvody nejvyššího, pro které se rozhodl povolat mou podstatu do subreality času a nechat mě bdít nad její kontinuitou. Neměl jsem žádné dětství, žádnou dospělost dokonce mě ani nečeká žádné stáří. Od doby svého stvoření jsem, trvám a konám. Nejsem jedna z andělských bytostí obklopujících Nejvyššího, nebo plameny dštící démon ze samotné Citadely ohně. Nejsou pro mě podstatné války, katastrofy, zániky a zrody planet, hvězd či celých galaxií. Nejsou pro mě podstatné dokonce ani lidské pocity. Jediné k čemu se upíná má mysl, jsou vlákna osudu přediva času. Je jimi přímo prosycena, koupe se v nich, cestuje jimi. Mé samotné bytí se v nich mnohdy prolíná nepředstavitelným počtem podob sama sebe. V hloubi toho, co by smrtelná bytost nazvala duší, cítím neodolatelnou, až láskyplnou touhu ochraňovat a pečovat o vlákna osudu. Zajistit, aby již rozvinutá nebyla za žádnou cenu ohnuta jiným směrem, či dokonce přetržena. Něco takového naplňuje mé bytí přímo neskutečným panickým děsem, přestože si nedokážu představit k čemu by v tom případě došlo. Pravděpodobně by však kataklizma nastartované tímto jevem mělo katastrofální následky pro všechny živé i duchovní bytosti. Samotné mocnosti pekla se neodváží zaútočit přímo na vlákna osudu a pokusit je přetrhnout.

Čas od času se však přihodí, že dojde k prolnutí již odvinutých vláken. Tehdy jsem tu já, abych beze zbytku použil svou Moc jíž jsem ve světle Nejvyššího obdařen a zjednal nápravu. Mnohdy jsou problémy zapříčiněny běsněním nějakého pološíleného démona, jehož vypovědělo i samo peklo ze svých služeb. Jsem tu však já, Strážce, abych zajistil neporušenost vláken.

Nejsem schopen říci v které části mého bytí se v téhle chvíli odvíjí tato myšlenka, či nejde-li ve skutečnosti o blouznivý sen nějakého smrtelníka, jehož se v této chvíli dotkla některá část mé mysli. Nepovím tudíž ani, kdy k Velkému zachvění došlo. Čas pro mě neznamená zhola nic. Podstatná je pouze jeho posloupnost a neporušenost. Struktura přediv, jejich dělení, utváření, existence. Velké vlákno obsahuje osud a dění vesmíru, z něho se oddělují další představující galaxie planety, společenství živých tvorů, národů, skupin a jednotlivců. Některá se rozvinou, jiná zaniknou, avšak jakmile jsou jednou odvinuta, nesmí zmizet. Nebo být zničena.

Přítomnost démona pohybující se nazpět vlákny osudu pro mě není nic neobvyklého a zřídkakdy znamená nebezpečí pro předivo času. Nezničím takovou bytost vždy, přestože bych mohl. Takové věci přenechávám andělům, nebo lidem samotným. I když si to neuvědomují, mají smrtelníci nad bytím démonů ve svých světech sami největší vliv. Tehdy jsem však ucítil něco vyjímečného. Pocit, který se mě naposledy dotkl před tisíci lety. Krvelačnou zlou bytost - démona, který cestujíce vlákny osudu nazpět ukotvil svou existenci v jednom z nich, aby své nekalé rejdy páchal v hmatatelné podobě smrtelníka. Počal jsem jej tedy studovat a uvědomil si, že se jedná o stvoření tak zkažené obrovským množstvím negativní energie, že by byla odporná i samotnému Vládci pekel. Tuto bytost, opilou svou nesmírnou mocí bylo nutno ihned zlikvidovat, a to bez nejmenšího prodlení. Její šílenství ve spojení s nezměrnou silou, představovalo pro vlákna osudu vážnou hrozbu. Vyslal jsem tedy část svého pulsujícího vědomí po stopě této bestie. Jaké bylo mé zděšení po zjištění, že ukotví-li tento netvor svou existenci v odvinutém vlákně osudu a přijme podobu člověka, dokáže se mi velmi rychle a spolehlivě ztratit. Poprvé za celou svou přítomnost jsem pocítil strach. Ne ze svého zániku, spíše ze svého selhání. Byl to pro mě pocit tak neznámý, silný a nový, že na několik okamžiků ochromil všechny části mého bytí.

Jakmile jsem se vzpamatoval, vyrazil jsem po stopě démona. Pak se vesmír zachvěl. A já tehdy poprvé spatřil Ji. Byla krásná ve své bezmoci, vytržena z již odvinutého vlákna současnosti své existence a vržena nazpět předivy času. Jak se pohybovala nazpět, ohýbala vlákna osudu a vychylovala z již odvinutých linek. Každou chvíli hrozilo přetržení. Musel jsem ji urychleně zničit, rozptýlit v meziprostoru, nebylo jiné východisko než ... pevně jsem ji zachytil a přivinul do náručí.

Byla tak nádherná, slabá jako dítě a přesto se v jejím srdci skrývala silná duše. Pohladil jsem jí částí svého bytí po sametové tváři, abych zahnal noční můru způsobenou vytržením ze současnosti a nechat jsem ji snít zlatavý sen. Na kratičký okamžik jsem si dovolil přijmout fantastickou představu o tom, že bych si ji ponechal a těšil se z jejích půvabů. Rychle a důrazně mi však bylo Vyšší vůlí připomenuto mé poslání. Nakonec, ona před nemůže věčně existovat v meziprostoru vláken.

Ukotvil jsem ji v již rozvinutém vlákně o tři století zpět v tom samém místě, odkud byla vytržena, neboť vrácena do své současnosti mohla být až poté, jakmile vnesu mezi zohýbané kličky osudu opět jejich původní řád. V tom okamžiku se pro ni její minulá současnost odvíjet přestala a z vlákna do kterého jsem ji přenesl vyrazilo nové, její. Nebude pro mě tedy problém vyjmout ji z této reality a umístit zpět do prvotní přetržené existence. Tedy až po nápravě škod. To je jedna z charakteristik času, které mysl smrtelníka není sto pochopit, neboť k tomu není stvořena

Ještě než jsem ji opustil, navštívil jsem mocného smrtelníka, který vládnul té nicotné špetce země v době, kde se nyní má  chráněnka nacházela Chtěl jsem mu přikázat, aby ochraňoval onu dívku.

Muž, šlechtic byl hrdý a možná až příliš pohledný. Vzhlížel na mou podobu mnicha v kutně bez tváře v níž jsem se mu zjevil pyšně a s pohrdáním. Skoupě a tvrdohlavě odmítal otevřít svou mysl i té nepatrné částečce pravdy, již jsem mu rozhodl poodhalit. Označil mě za šílence a chystal se povolat své ochránce, aby mě odstranili. Tehdy jsem mu zjevil celou svou mocnou podstatu. Promluvil jsem k němu hlasem Silného sdělujíc mu svou vůli, jíž se měl podřídit. Muž se přikrčil a ... necouvl. Přese chvilkový záblesk strachu v očích jen od pasu tasil směšný kus nedbale zpracovaného kovu a ztuhl v v něčem, co je v jeho realitě zřejmě považováno za bojový postoj. Musel jsem obdivovat jeho odvahu, neboť samotnou mou přítomností stékala barva z obrazů v místnosti. Pocítil jsem k té malé bytosti nečekané sympatie a respekt, nicméně musel mě uposlechnout, nebylo jiné volby. Bezpochyby.

Vystavil jsem jej tedy strašlivé bolesti. Tak strašlivé, že si ji lidská mysl ani nedokáže představit. Vyrval jsem mu duši z živoucího těla a drásal ji neviditelnými spáry. A přese všechno se stále odmítal poddat. Nakonec uposlechl, ale já přeci spatřil v jeho očích vzdor. Lehce jsem si přečetl jeho myšlenky. Věděl jsem, že se splní můj příkaz a poskytne pomoc ženě, kterou by jinak do svého domu ani nevpustil. Věděl jsem že jí neublíží. Přesto přede mnou stál a jeho oči plné bolesti na mě hleděli beze strachu. Vyzývavě. Byl jsem pohnut a musel jsem toho člověka obdivovat. Spokojen tedy, vyrazil jsem na lov démona.

Ten byl však velmi vychytralý a dovedně mi unikal. Nakonec ho však zradila jeho zlá podstata a touha zahubit dívku, kterou vrhl zpět předivem času. Proč? To jsem se nikdy nedozvěděl. Snad už jen proto, aby mě ještě více popudil. Spařil jsem ho o několik měsíců později v podobě staré cikánky bušící na vrata velkého domu v jednom z mnoha lidských sídel. Dvakrát bušil na bránu a odběhl za roh, dvakrát bez výsledku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po jeho třetím zabušení a odběhnutí spatřil svou chráněnku, vycházející z brány. Jakmile spatřila cikánku, zablýsklo se jí v očích mnou nepochopené poznání a ihned se za ní bezhlavě vrhla. Cítil jsem jak se mi démon vysmívá, když se zpoza rohu vynořilo několik jeho minionů a vrhlo se na pronásledovatelku. Část mého vědomí se zjevila šlechtici, kterému jsem ji svěřil. Nechápal jsem co se mohlo během tak krátké doby stát. Běsnil jsem. Nemusel jsem však šlechtici nic nařizovat. Sám jako smyslů zbavený vsedl na koně a spěchal zachránit Luisu, jak ji nazýval on. Jednání smrtelníků jsem nikdy plně nepochopil, stejně jako jejich bláhovou odvahu, skrývající se v jejich křehkých tělíčkách. Na přemítání však nebyl čas, ve vzduchu jsem cítil pach dech démona. Přišel čas konání.  

Myslel si, že je rychlejší než ve skutečnosti byl. Má běsnící moc ho strhla s sebou do vířivého portálu, který jsem vytvořil. Dopadli jsme do prachu Rhea, rudého a vyprahlého světa bez života. Stáli jsme naproti sobě. Mnich v černé kutně, a cikánka v roztrhaných hadrech. Sledoval jsem ji, jeho. Cítil jsem jeho zuřivost. Sunula se ke mně jako horký dech samotného pekla, Pohlédl jsem tomu stvoření přímo. Rysy jakoby byly stále propadlejší rozmazanější. Začal se nadechovat. Zařval. Prudce zaklonil hlavu na níž vyrazily dva mocné rohy a množství ostnů. Prsy se mu roztrhly a kůže se ztratila a z vetchého těla vyrazily pletence krvácejících svalů, formujících se do monstrózní postavy, zosobněného zla a brutality. Obrovitý démon zamával křídly až vířil prach, zadupal kopyty do vyprahlé země a zabodl do mě ohněm žhnoucí oči. Mocně vydechl a z jeho nozder se vyvalila oblaka horkého kouře. Prudce se na mě vrhl, oháněje se sloupy ohně. Přikázal jsem mu stát.

Vlna ohnivého hněvu černé magie narazila do mého bytí takovou silou, až jsem zakolísal. To už stál démon u mě a obořil se na postavu mnicha, v níž jsem byl stále vtělen. Celou mou bytostí projela palčivá bolest, jak se ohnivé ostři zaťalo do materie mého těla a drásalo mou životní sílu. Klesl jsem k zemi. Démon stál přede mnou a s šíleným výrazem zvrhlé radosti v planoucích očích otáčel s ostřím zaraženým do mého těla. Cítil jsem jak má moc pomalu přetéká do démona. To nesmí býti! Se jménem nejvyššího na rtech jsem se odrazil od země a vznesl se vysoko nad svého protivníka, který znovu zběsile zařval a vrhl se za mnou do zkaženého povětří světa Rhea. Přijal jsem tedy po tisících letech svou skutečnou podobu a povolal k sobě všechny částí svého bytí. Srazil jsem tu odpornou bytost mečem spravedlivého hněvu tak mocně, až se vprostřed svého divokého skoku svalila zpět do rudého prachu. Ještě než se jsem přistál, vrhl jsem na bestii síť živých blesků a několikrát udeřil jeho mysl Soustředěným hněvem. Démon běsnil. Páral na kusy mnou vrženo u síť. Blesky, které ji tvořili pohasínaly pod dotykem jeho zbraně, smrtící i pro andělské bytostí. Ach jak byl silný! Když se vymanil z bolestivé pasti, strhávaje ji ze sebe divokým trháním svých pařátů, popadl svůj meč do pravé tlapy, otočil ho hrotem proti mé pulsující přítomnosti a s nepříčetným jekotem se vrhl vpřed. Ještě než se mě stačil svou zbraní byť jen dotknout, vytvořil jsem ze vzduchu před sebou neprostoupnou hmotu. Démon neucítil vznesené kouzlo a náraz do neproniknutelného povětří ho překvapil. Na nic jsem nečekal a ťal jsem do jeho zrůdného těla. Zplozenec zavřeštěl bolestí a drže si škvařící se zranění, poklesl v kolenou. Na nic jsem nečekal a vrazil jsem svůj meč do jeho hmoty.  Tehdy mu z ruky vypadla planoucí zbraň a jakmile se dotkla země shořela, zhasla jako sfouknutá svíce, načež se rozpadla na prach. Vida, že bestie je znehybněna, uchopil jsem její mysl. Vláčel jsem jí děsivými mukami, dokud z ní neopadla veškerá moc a nezůstala mysl obyčejného člověka. Uchopil jsem tedy tělo nevysoké cikánky a vrhnul jej zpět do vlákna osudu, kde nyní žila má chráněnka, aby nyní již ve smrtelném těle poznal krutost světa, do kterého ji vrhl. Poslední co jsem z jeho myslí cítil bylo bezmezné zoufalství a myšlenka, že není již cesty zpět. Není žádné cesty zpět. Nikdy.

A já ... ? Vydal jsem se napravit škody způsobené šíleným démonem a připravit vlákna osudu tak, aby se ta, již jsem miloval, nakonec mohla vrátit do své doby ...