Dětství

Kdysi jsem v Ikarii četl povídku...byla o tom, jak se lidé vykašlali na neshody a tím přestali kašlat jeden na druhého. Začali žít, na místo živoření, dívali se kolem sebe, na místo utápění se v sebelítosti a svět se stal skvělým místem, kam by každý hned jel na dovolenou...v tom okamžiku se přední světový vědec vydal do hluboké jeskyně a došel až do místnosti pod sfingou. Tam vzal z malého podstavce skleněný krystal a mrštil jím o zem. V ten okamžik na celém nebi zhasly hvězdy, protože byly jen důmyslnou imaginací...klamem...určeným k dodání naděje člověku, že někde je něco většího a důležitějšího, než on sám. Zakončení této povídky mi ale učarovalo ze všeho nejvíc...psalo se tam: "když dětství skončí, je potřeba vzít kladivo a rozbít hračky na střepy". Dětství je malé díky autorovi oné povídky, za myšlenku, která mi už nikdy neodejde z mysli.

 

 

 

            Procházel městem. Bylo temné a plné paradoxních zákoutí. Vypadalo, jako by ho někdo nakreslil špatně ořezanou tužkou, promazal gumou a na zbylých základech znovu kreslil. Zase a zase, jedna vrstva na druhé. Popelnice, válející se v nespočetném množství kolem chodníku, stylem kresby napovídaly, že si Walt Disney uhnal kocovinu, přespal v dešti na balkoně a ráno zjistil, že vedle něj, pod smradlavou dekou, leží kačer Donald, s kalhotama staženýma až ke kotníkům.

 

 

Pomaloučku kráčel po chodníku, nakloněné lampy pouličního osvětlení měly zlámané páteře a slepé žárovky pozorovaly dlažební kostky prázdnými pohledy. Mezi domy, našlapanými do příliš malých mezer mezi uličkami, vyrůstal, místo od místa, rozložitý strom pitoreskních tvarů. Poslední pozůstatky dob minulých, jako ozvěna infantilního smíchu v prázdné místnosti. Ruce zasunul hlouběji do kožené bundy a přes látku kapes ucítil vzorek svetru. Nedokázal se ho zbavit. Ostatní se mu pro něj občas smáli.

 

Ale on ho měl rád.

 

Pouzdro v podpaždí mu dávalo uklidňující poplácání, když rozvážně sunul nohu před nohu v pouličním tanci tuláků. Minul další uličku, nakouknul do ní, začenichal a pokračoval dál. Tady není. Pozná to spolehlivě podle zápachu hniloby a tichého mumlání.

 

Ulice bolí jako zářez do kůže světa, který kdysi miloval a vede ho neomylně blíž ke středu města. Trochu se otřásl ... střed města ... už dlouho tam nebyl. Od doby, co Hefalumpové dali dohromady gangy. Teď byl střed města jejich. Jednou tam ale bude muset, věděl to, nevyhne se tomu. Doufal, že ne dnes večer. Přimhouřil oči a dopřál si malou zastávku. Dům ho kryl z boku, kdyby chtěl někdo zaútočit. Napravo silnice, plná děr a vraků aut, které někdo asi ušil z hadrů a pak napěchoval slámou. Neforemné, pitoreskní, nepravděpodobné. Jenom povšechná podobnost kontur jim dovolovala honosit se pojmenováním „vrak auta“. Vytáhl z kapsy matovou krabičku. Jednu ze zlatavých kapslí vytáhl a dal si ji pod jazyk ... to ho vždycky nastartovalo. Došel k další uličce a s nelibostí zjistil, že se přiblížil k centru nejvíc za poslední měsíc. Zavětřil.

 

Sakra.

 

To může dopadnout špatně. Hefalumpové jsou sice většinou zhulení jak obrázky Jima Handrixe, ale vlastní teritorium si hlídají po čertech dobře. Nesnášejí, když se jim po území toulaj „postavy“ z periférie.

 

Periférie.

 

Skoro to tam miloval. Oproti téhle parodii na svět to tam bylo tiché a téměř útulné. Někde vepředu se ozvaly nesrozumitelné skřeky Hefalumpů. Skoro je přes vzpomínky nezachytil. Našponoval se a chvilku hledal zrakem v dálce, pak se opatrně přikrčil u zdi mezi hromadou bordelu a čekal. Že by o něm už věděli? Ne, musí to být nájezd naslepo. I tak si ale tiše zajel pod rameno a odepnul cvoček na pouzdru. Nikdy nevíš co se gangařům přežene přes nos. Řev se zesiloval každou sekundou a už mohl slyšet i monotónní klapání káry.

 

Když s ostatníma z periférie probíral, odkud se ty podivnosti, káry, mohly vzít, skončili, tak jako mnohokrát před tím na tom, že nikdo z nich neví, co se děje v centru. Fakt je, že tam na ně mohou mít gangaři klidně výrobní linku. Kolem se překodrcala mašina na sedmi vratkých kolech, ověšená ječícími a vřeštícími Hefalumpy. Gangaři mávali vším, co mohlo připomínat končetiny nebo alespoň chapadla a zdálo se, že jsou naprosto bez sebe. Určitě zase vyhulili něco, co našli v nekonečném zástupu skladišť a zapadlých obchůdků se zatlučenými dveřmi. Bylo jim jedno, CO to je. Pokud to šlo zabalit do papírku a tahat z toho šluky, bylo to hulení a když se po tom motala palice, dali si prostě další. Kára ho už minula a hnala se teď do zatáčky. Jak mu ale ukázala druhý bok, zaskočilo v něm jako v papiňáku.

 

Dostali ho.

 

Jak kára popojížděla po silnici, odstávající uši se nostalgicky houpaly do rytmu a pruhované tričko, po všech těch letech vytahané a špinavé humusem všeho druhu, plandalo kolem špinavě růžového břicha. Sakra. SAKRA! Dostali ho! Jeho nejlepší kámoš visel bezmocně na boku káry a vypadal, že nic nevnímá. Vytáhnul z pouzdra Mausera a mezi zuby drtil kletby. Jestli ho zatáhnou do centra, může se s ním rozloučit … z centra ho nedostane. Kára byla od něho vzdálena asi dvacet kroků. To mu dá tak dva gangaře zadarmo. Při troše štěstí tři … zbytek nějak zvládne. Musí. Nenechá jim ho. Natáhl kohoutek a vyrazil.

 

Hefalumpové ho zaregistrovali po dvou skocích. Stačil dvakrát vystřelit a jednou z ran minul. Naštěstí je gangařům něco jako taktika na hony vzdálený pojem. Všichni se pokusili v jednom okamžiku vrhnout jeho směrem. Skvělá šance pro střelbu do davu. Další Hefalump odlétl z káry a rozmáznul se na silnici. Druhý přišel o dvě chapadla. Ostatní ječeli jak šílení a seskakovali z káry. Ta sice nejela nijak rychle, ale když máte v hlavě kolotoč a místo nohou vesmír, může, takový skok, dopadnou dost zle. Přeskočil dva gangaře, zmítající se na pevné zemi jako v nirváně a současně vystřílel zbytek zásobníku do klubka, tetelícího se pár kroků za károu. Nezdržoval se zkoumáním, jestli něco trefil. Odrazil se a v příští sekundě už držel volant káry. Otočil pitoreskní povoz o 180° div že ho nepřevrátil na bok a při tom zmatečně doplňoval munici. Konečně všechny náboje sklouzly z kolejničky do zásobníku. Blesku rychle se otočil, ale bývalé osazenstvo káry se do toho momentu ani nedokázalo zvednout ze země. Měl zatracené štěstí. Nebýt gangaři tak odpálení, mohli tam zařvat oba. Zastrčil Mausera do pouzdra a odplivl si směrem k hromadě těl, meloucí se za ním na silnici. Našel na plošině tyč a zaklínil volant. Pak opatrně vytáhl kámoše k sobě. Byl zbídačený a otlučený, ale, jak si tak pamatoval, většinou k tomu, dostat se do takových stavů, ani Hefalumpy nepotřeboval. Nesl to z nich ze všech nejhůř. Většinu času byl mimo. Nikdo z nich nezjistil, kde bere matroš, ale dříve či později si vždycky něco našel. Držel ho na plošině a tiše mu šeptal do ucha. Kára se pomalu probublávala směrem k periférii. Směrem k domovu. K tomu, co z něj zbylo.

 

Malé, růžové tělíčko leželo na improvizovaném lůžku a z předloktí mu čouhala hadička, napojená na láhev s fízákem. Ušák unaveně kontroloval průtok v hadičce a pak se podíval jeho směrem. S povzdechnutím těžce pokýval hlavou a uklidil se zase k mašině na plnění nábojnic. Chvíli ještě pozoroval kámoše, jak neklidně spí. Nesl to z nich vážně nejhůř. Najednou sebou růžová hmota škubla a ozvalo se sotva znatelné: „Pooh…já se…strašně…bojím!“

 

Otočil se k zadeklovanému oknu. Úzká škvírka vrhala do místnosti proužek špinavého světla. Venku zapadalo slunce. Rudá se divoce střídala s černou špínou mraků a zelenou metanových emisí. Prošel kolem Íáčka, podřimujícího spokojeně s gigantickou bazukou pod tlapkou. Naproti němu mu Tygr, omotaný pásy do padesátky, podal pár nových kolejniček nábojů do Mausera a pokynul ledabyle hlavou. Pooh kývnul na místo poděkování a zastrčil munici do kapsy kožené bundy. Jakmile překročil práh, dveře se vehementně přibouchly a ozval se zvuk zabouchnuté závory.

 

Pooh otevřel krabičku s medovými štěstíčky. Tableta pod jazykem mu trochu pomohla. Svět už byl zase jenom ke dvěma věcem.

 

Sledoval zapadající kotouč slunce. Nikdo z nich to nemohl vědět. Mohli to tušit, když našli kůži Kangy a Růa, natažené na okraji lesa a Hefalumpové vzali kramle, když se stromy začaly pozvolna měnit na smrduté kouty psycho-města, ale nikdo z nich si to asi tenkrát nechtěl připustit.

 

Sakra! Kdo to mohl vědět?

 

Kdo mohl tušit, že ten hajzl Kryštůfek Robin se dostane do puberty!

 

 

 

     

 

 

---