Nevěsta

Vstala. Venku byla temná noc a měsíc dnes svítil velmi zvláštně. Vydával takový nadpřirozený svit a svou velikostí zastínil veškeré hvězdy na obloze. Pohrával si se stíny a vrhal úzký proužek světla na její černou skříň, kterou už léta neotevřela. Bez jediného mrknutí oka přešla celý pokoj. Kráčela zvolna, napůl smířeně, napůl nepřítomně. Prostě šla a otevřela tu starou oprýskanou skříň, kde ležela jen jediná zaprášená krabice, převázaná stužkou, co už dávno pozbyla barvy.

    Možná ani nevěděla, co dělá, nebyla si vědoma svých počinů, myšlenek, natožpak pocitů. Bez jediného zaváhání zatáhla za tu saténovou stuhu a vypustila tak na svět několikaletou bolest té jedné palčivé vzpomínky. Vůbec nic to s ní neudělalo. Ani si nevzpomněla, kolik nocí probrečela kvůli téhle hloupé krabici. Nicméně dnes jí její staré svatební šaty, které nikdy nepoužila, přišly vhod. Pohladila tu krásnou bílou krajku a stříbrnou třpytící se výšivku. Stejně měla ty šaty roztrhat. Něco jí ale dnes říkalo, aby si je uprostřed noci oblékla.

       Vzala si dokonce i ty nešťastné bílé páskové střevíce, které se jí onoho dne pomstily zlomeným kotníkem. Pečlivě obtočila pásky okolo nohou a zavázala je. Pak si ještě natáhla rukavičky, bílé sametové ztělesnění čistoty a nevinnosti. Hnala ji chorobná touha. I strach. Něco v hlavě ji nutilo se neohlížet a hlavně nemyslet. Bylo to silnější než ona.

Ani nezamkla, když vycházela z bytu.  Šla nocí, míjela prázdné podniky a domy plné spících lidí. Věděla, kde má cíl, přestože jí to nikdo neřekl. Nikdo, až na to něco v její hlavě, co se jí pomalu dostávalo i do žil a do srdce. Kráčela s temným výrazem v očích a lišák severní vítr jí sčesal její krásné zlatavé lokny do slavnostního účesu. 

          Zastavila se až na konci města na mýtině u lesa, kam nikdo nechodil.  Chvíli stála jak přimrazená a zrak se jí lesknul v magickém světle měsíce. Ztěžka dýchala, stříbrná výšivka se vzdouvala spolu s jejím drobným hrudníkem. Najednou uslyšela pronikavé koňské zaržání. Trhla hlavou směrem, odkud přicházelo. Vtom se jakoby odnikud vynořil z temnoty lesa kočár. Nádherný, bílý, bohatě zdobený kočár. Vypadal tak křehce a vznešeně, až si skoro myslela, že ho právě někdo utkal ze svitu měsíce, pavučin a mlhy. Táhli ho dva překrásní běloušové a v jejich hřívách se tajemně třpytil hvězdný prach. Kočár zastavil přímo před ní a dveře se samy otevřely. Cítila tu sílu, která vede její kroky, jak jí zvedá nohy a vtahuje ji dovnitř. Lehce usedla na měkké, smetanové sedadlo a nepříčetně koukala před sebe. Dveře se za ní zaklaply. A pak se něco stalo. Něco neuvěřitelného. Něco ještě víc neuvěřitelnějšího, než celá tahle noc. Ta bělostná čistota spřežení se změnila v temnou čerň. Prostě jen tak. Asi jako když vylijete lahvičku s tuší na bílý sváteční ubrus.                     Měsíc stále tiše svítil do vlahé noci, když vraníci s ohnivýma očima uháněli kamsi do neznáma. Od té doby dívku nikdo neviděl. Všichni se ji pokoušeli hledat, ale marně. Zbyla po ní jen ta zaprášená krabice, vybledlá stuha a omamná vůně konvalinek, smíšená s mnohaletou bolestí.