Cestuji rád, protože...

Cestuji rád, protože…

Cestuji rád, protože nejsem líný zvednout palec. Každý cestuje jinak, jinam a za jiným účelem, já cestuji protože mě nebaví sedět doma a jsem tak trochu blázen. Snad ne blázen, který by byl pro společnost nebezpečný, ale určitý kus šílenství v tom nejspíš bude. Jsem jedna z těch postav, co netrpělivě vyčkávají u krajnice a natahují palce v naději, že se někomu zželí a nabídne kus cesty. Jsem stopař.

            No, ono se řekne stopař, ale to není jenom tak! Být stopařem z povolání, to vyžaduje veliké nadšení a je to vlastně taková životní filozofie, nemluvě o odvaze. Neznám však úžasnější způsob, jak se přemístit z místa na místo a zažít při tom tolik mnoho pocitů.

Ano, je hezké sednout si v klídečku doma k počítači, do vyhledávače napsat odkud, kam a v kolik že to jedeme a pak se prostě nechat překvapit, jaké spojení nám to vyplivne. Zbalit se a hezky v čas si počkat na autobus, nebo na vlak. Zaplatit znuděnému řidiči za jízdenku, popřípadě si ji koupit od buclaté paní, která se na vás kouká skrz skleněnou zeď a komunikuje mikrofonem. Super. Co dál? Sednete si do měkého sedadla, pozorujete nepřítomné pohledy lidí kolem, nudíte se a čekáte, kdy už ta krajina za oknem uteče až na místo určení. Pohodička, kafíčko, cigárko.

Docela nuda ne?

Tak s tímhle se Vážení rozlučte, stopování totiž není pro žádný sušinky, jak by se možná zdálo, ale naopak! Je to velice složitý proces, který vyžaduje maximální připravenost, perfektní zdatnost jak fyzickou, tak psychickou a hlavně již zmiňovanou dávku šílenství. Je to vlastně takové pohrávání si s nekonečnem. Vy přímo dráždíte osud, dáváte se na pospas náhodě a ta si s Vámi může dělat opravdu co se ji zachce, ano, opravdu cokoliv. To je to kouzlo co mě na stopování fascinuje.

Člověk vyrazí s jasným, nebo klidně nejasným cílem. Je nabitý energií, s batohem na zádech a plný očekávání. Začíná to! Jakmile se postavíte hned vedle té dobře známé bílé čáry, nadechnete do plic ranní vzduch a rozhlédnete se po okolí, patří Vám celý svět. Ne že by Vám patřil, to sice ne, ale vy si příjdete jako pozorovatel bezchybně funkčního mechanismu, plného ozubených koleček a promazaných závitů. Svět okolo je v pohybu, cítíte napětí a netrpělivostí Vás brní palce u nohou. Ten pocit graduje s každým autem, které projede kolem. Je to jenom otázka času, vypnete hlavu, vyčistíte myšlenky a je to. Očekávání.

Kdo zastaví? Bude to mladý muž muž, žena? Pár? Bude to staré auto, nebo nějaké nové a pohodlné, s klimatizací, elektrickým stahováním okýnek a koženými potahy? Nebo snad kamion s fousatým řidičem, který vás vlastně pozve k sobě domů a nabídne vám cigaretu? To ví jenom bůh! V tuto chvíli je možné opravdu cokoliv a divili byste se, jaké šílené kousky Vám náhoda čas od času pošle.

Jak tak čekáte, dříve nebo později někdo zastaví. Opravdu. To je jisté. Najednou spatříte blinkr, auto zpomalí a zastaví na kraji silnice hned kousek za Vámi. Než se nadějete sedíte na místě spolujezdce.

Už jste si někdy pořádně popovídali s někým v autobuse? Jak často? Ve vlaku možná ale častěji spíše sedíte a pozorujete krajinu zamlženým oknem. Na stopu si pokecáte stoprocentně. Je to vlastně taková vaše jízdenka, daň za svezení.

Velice často řidič začne sám a když ne, stačí se rozhlédnout kolem a nespočet témat se vám přímo nabízí. Natahují malinké ručičky a křičí tím tenounkým hláskem který slyšíte jenom vy: „Začni mluvit o mě!“ „Ne, o mě začni mluvit, já jsem zajímavější.“ A tak Když Vás ani potom nic nenapadne, je tu jedna z možných záchran. Takový žolík, téma které podrží. Počasí…

Jsou řidiči co mají raději klid a mlčí celou cestu. Jsou řidiči, kteří Vás nepustí ke slovu a když vystupujete, znáte celý jejich rodokmen, včetně babiček, strýčků a domácích mazlíčků. Od některých se dozvíte takové rady do života, které vás ve škole opravdu nenaučí. Jiní dychtí po informacích a zajímá je kam jedete, odkud, co studujete a tak. Časem si je můžete dokonce naškatulkovat a zařadit.

Fantazii se meze nekladou. Je jenom na vás co proberete, na co se zeptáte, na co odpovíte a na co ne. Je to hra. Hra při které získáváte nové a nové zkušenosti a auto od auta roste vaše stopařská dovednost.

Co třeba dokázat zpracovat řidiče tak, aby Vám sám navrhnul, že Vás sveze kousek Vaším směrem, i když jeho cesta se ubírá jinam? To už je docela složitý oříšek a k rozlousknutí musíte vědět opravdu hodně o lidech, o tom co si myslí a umět jim číst z tváře.

 Máte neomezený prostor pro experimentování, hrajte si, život je hra a Vy hráč.

Ano, další fakt je, že tato hra není jedna z těch virtuálních napodobenin skutečné reality. Bohužel toto je skutečný život. Stoprocentně skutečný.

Nedáváte v sázku své imaginární životy, neztrácíte body ani nezabíjíte neexistující nepřátele. To co se kolem Vás děje, může někdy přijít velice draho a v těch nejhorších případech můžete bohoužel zaplatit tu nejvyšší cenu.

Bojíte se?

To se nedivím. Obzvláště, pokud jste pěkná slečna s vyzývavým výstřihem a minisukní. To se opravdu nedivím.

Odstrašujících případů je nespočet, jeden vedle druhého. Některé pravdivé, jiné smyšlené. Samozřejmě je neberu na lehkou váhu. Jenom k nim přistupuji lehce optisticky.

Opravdu si myslíte, že silnice jsou plné vrahů, šílenců, teroristů a všemožných padouchů, co Vám chtějí ublížit, nebo si dělají zálusk na to, co máte v batohu, kapse a tak?

Nemyslím. Obyčejní lidé mají tolik starostí s vlastní prací, uživením rodiny a dalších menších, či větších problémů, že na okrádání nemají čas. Mnohdy mají naopak strach, že okradete vy je. To, že nabídnou místo vedle sebe, je projevem jejich dobré vůle, a špatní lidé dobrou vůli nemají… Tak to vidím já.

Pepřový sprej v kapse ovšem k zahození není, vždyť ho nemusíte použít. No ne?

            Nesnažím se Vás vlastně přesvědčit o bezpečnosti mého koníčku, naopak. Ptali jste se, co mě na otázku, jestli cestji rád a proč. Toto je moje odpověď.

            Klidně zůstantě u bezduchého ježdění veřejnou dopravou, nuďte se a koukejte z okýnka. Klidně si odplivněte, když uvidíte stát u cesty nějakého mého kolegu. Buďte si ale vědomi toho, že si to nezaslouží.

            Nebo se Vám moje vyprávění líbilo? Pak to vyzkoušejte. Nasedněte na dobrou náladu a nechte se unášet vzrušujícím pocitem kam až to půjde. Já se loučím.

            Je to jdenoduché, podívejte:

            Stačí se postavit, zvednout palec, přimhouřit oči a… Letět!

Václav Vincek Cibulka, 4. 2. 2010.