Problémy v FBI

"Byl pozdní večer, první Máj..."
"To je ale blbej námět pro film," zavrčela Petra nerudně, když jsme vycházely z kina. A měla pravdu, i já jsem byla po třech hodinách koncentrovaného utrpení silně otřesena. Venku už se šeřilo a drobně mrholilo, proto jsme se usadily k nerezovému stolku ve fastfoodu... stejně nebylo kam jít. Podívaly jsme se na sebe, necítily jsme nejmenší potřebu diskutovat vnadnou a slaboduchou Jarmilu nebo nuceně charismatického Viléma.
„Myslíš, že jsme ho setřásly?“
Chtěla jsem odpovědět, ale už nebyl čas. Narvaným nákupním centrem zazněla střelba, krátká ostrá dávka. Netuším, jak mě mohl minout, každopádně jsem se během pikosekundy zorientovala a ladným… i když, ladným… no, prostě přemetem jsem se přenesla za pult Mc Donaldu. Lidé začali, jak je jejich dobrým zvykem, prchat a panicky ječet. V cestě jim však stál On. Chytil utíkající holčičku, plavovlasého modrookého andílka a přiložil jí hlaveň zkrácené brokovnice pod krk.
„Aničko, okamžitě tu žádost podepiš nebo si to tady maličká šeredně odskáče…“
Děvčátko se rozplakalo.
Představila jsem si, jak by to vypadalo v akčním filmu. Vyskočila bych na pult, rozpuštěné havraní vlasy by mi vlály v neexistujícím větru, přiléhavá latexová kombinézka by obkreslovala dokonalé křivky… a pak bych podepsala, protože bych nemohla dovolit vraždění dětí.
Ještě více jsem se přikrčila za pultem. Bylo několik důvodů, proč si nehrát na akční film… v první řadě jsou mé vlasy krátké a zrzavé, tedy by nevlály ani ve vichřici, zadruhé na sobě nemám latexovou kombinézku, ale orvané džíny a růžový tričko s veselými králíčky. A i kdybych latexovou kombinézku měla, nedokážu si představit, že by dokázala nějak zamaskovat roztomilé faldíky, které se mi v poslední době nadělaly na břiše. Navíc jsem nikdy neměla moc ráda děti, což by ale po těch letech společného soužití mohl vědět. Petra, která se kryla za převráceným stolkem, na mě povzbudivě mrkla.
„Já to myslím vážně, Aničko…“
Tak hloupá, abych vystrčila hlavu nad pult jsem samozřejmě nebyla, ale oplzlé gesto vztyčeným prostředníkem jsem si prostě odpustit nemohla.
Brokovnice práskla.
„Kurva!“
Slovo mi uniklo spontánně, při pohledu na zkrvavený pahýl levé ruky. Tak přece jen mě zná… tohle mě opravdu vytočilo, dala jsme Petře znamení a odjistila zbraň.
Další minuty připomínaly western. Prach, nábojnice bušící o zem, krev stříkající dobrý metr do vzduchu, pronikavý jekot blonďatého děcka… no, vlastně to připomínalo spíše druhořadý horor než western.
Nakonec nastalo ticho. Dlouhé, přerušované jen klokotavým zvukem z místa, kde se děvčátko připletlo do cesty zbloudilé střele. Podívaly jsme se s Petrou na sebe, na něho… to zabralo trochu času, on totiž v tuhle chvíli rovnoměrně pokrýval stěny, strop i podlahu potaženou červeným kobercem. Trochu posmutněle jsem sjela pohledem na pahýl ruky. Ne, že bych na ní nějak zvlášť lpěla, ale stejně mě to trochu mrzelo.
Petra na mě vrhla dlouhý zamyšlený pohled a jedinou ranou dobila stále bublající a klokotající holčičku. V protokolu se to běžně označuje jako utracení z humanitárních důvodů.
„Myslíš, že s tím ten psycholog počítal, když říkal, že nemáš na rozvod přistoupit za žádných okolností?“
Mou odpověď už přehlušilo veselé houkání policejních majáčků.