První láska

Svoji první lásku jsem poznala za velmi neobvyklých okolností. Ale jakkoliv je ta příhoda hrůzostrašná, ráda na ní vzpomínám.

Byl velice chladný podzimní večer, po zemi se válelo spadané listí a foukal velmi silný, nepříjemný vítr. Vracela jsem se zrovna z lekce klavíru, když v tom jsem uslyšela něčí kroky, jak se ke mně přibližují.

Vyděsila jsem se a zrychlila, ovšem ten za mnou taky. Najednou byl úplně u mě a položil mi ruku na rameno. Vykřikla jsem. Osobu za mnou to očividně vůbec nevylekalo. Ba naopak, měla jsem pocit, že ji to dokonce ještě povzbudilo k dalšímu jednání. Neznámý si mě otočil tváří k sobě. Byl to muž velmi statné postavy, měl na sobě černý kabát a klobouk, který mu zakrýval tvář. Přitlačil mě k nejbližší zdi a začal mě svlékat. Křičela jsem o pomoc, ale jeho: "Sklapni, ty couro!" pronesené nádherně znějícím hlasem mě donutilo mlčet. Hned nato jsem si uvědomila, že v okamžiku bezprostředně hrozícího nebezpečí asi není vhodné rozplývat se nad násilníkovým krásným hlasem a zase jsem se dala do křiku. On pokračoval v rozdělané práci.

Zatímco se pral s mými knoflíčky u košile, všimla jsem si, že se k nám někdo blíží. Byl to můj bratr. Jakmile se trochu vzpamatoval z hrůzného výjevu, kterého se stal svědkem, běžel mi na pomoc. Praštil násilníka zezadu cihlou. Ten se sesunul na zem jako pytel brambor. "Kristýno, jsi v pořádku?" vyděšeně se mě ptal bratr. Místo abych odpověděla, klekla jsem si nad neznámého muže a sundala mu klobouk. Sličná násilníkova tvář mi úplně vzala dech. Měl nádherné třešňové úzké rty, nad kterými se tyčil orlí nos. Jeho brada, ani úzká, ani široká, byla dokonale zakulacená. Jeho nádherné modré oči jako dvě laguny rámovalo klenuté obočí. Ale to nejúžasnější byly jeho vlasy. Temně hnědé bujné kadeře mu splývaly do obličeje jako mořské vlnky.

To je poslední, co si z oné noci pamatuji. Nevím, jak jsme se tenkrát s bratrem dostali domů, ale nemůžu zapomenout na svého nádherného násilníka, do kterého jsem se beznadějně zamilovala.