Klíče

Klíče.

Co se všechno nestane!

„No to si ze mě děláš prdel?!“ ptal jsem se minulý týden sám sebe po tom, co jsem z práce dorazil domů, chtěl odemknout vrata a zjistil, že v ruce nedržím svůj oblíbený batoh. Nechal jsem ho v kanceláři na stole a v něm i klíče od domu, peněženku a všechny další důležité věci.
„Šmarja panno já sem ale píčus!“ vztekal jsem se sám na svou vlastní blbost.

Já to nechápu, ale přesně tohle se mi stává dost často. Teď nechci být příliš sebekritický a zveličovat svoje psychické disproporce, ale někdy svoje věci hledám celé hodiny. Prostě mi chybí sebemenší schopnost zapamatovat si, kam jsem tu či onu věc položil, a proto  není výjimkou, že hledám i kartáček na zuby právě ve chvíli, kdy ho mám i s pastou v puse. O klíčích, baterkách, sešitech a tužkách ani nemluvě. Snažím se všechny důležité informace psát na papírky.

Interně jsem proces zapomínání rozdělil do tří fází.
Fáze jedna: Takzvaný sklerotický dědek.
Vím, že jsem něco chtěl.Tak si přečtu papírek a udělám to.

Fáze dvě: Alzheimerova porucha v pokročilém stádiu.

Vím, že jsem něco chtěl. Tak hledám papírek, ale nemůžu ho za Boha najít.

Fáze tři: Takzvaný totální delete.

Nevzpomínám si, že jsem něco chtěl. Nevím, že mám něco hledat, a že jsem si vůbec něco psal nedej bože kam a proč. A tak s hřejivým pocitem a spokojeným milým úsměvem jdu klidně spát, že jsem zase všechno zvládl.

Vrcholem všeho byla moje loňská sháňka po vlastním autě, které mělo jako obvykle stát před garáží. K mému naprostému úžasu tam nebylo. Po několika minutách studeného potu a myšlenkách, jako obvykle, na to nejhorší jsem si uvědomil, že mi nezbývá nic jiného, než zavolat policii. Ve chvílích nejhoršího děsu a nevědomosti jsem začal hledat telefon, ale kde nic tu nic. Když mi došly síly po prohledání kompletně celého bytu, sedl jsem si do křesla, pustil televizi a přemýšlel nad dalším plánem. Jako jediná varianta se mi jevila možnost, že telefon je jistojistě v tom ukradeném autě. Moje zoufalství neznalo mezí a upřímně říkám, že nebýt tak neskonale vyčerpaný hledáním, jistojistě si něco udělám.

V takových chvílích používám svoji oblíbenou větu:

„Jen klid Kájo, až bude chtít, on se objeví.“ A skutečně to tak funguje. Čím víc se snažíte něco najít, tím hůř se vám to daří, ale ve chvíli, kdy o tu kterou věc vůbec nestojíte, ba vám dokonce zcela neimponuje, o ní zakopáváte na každém kroku a plete se vám pod ruce. A tak jsem se rozhodl, že si sednu a budu jen tak lelkovat a že se mobil třeba někde sám objeví. Samozřejmě, až se mu bude chtít. Moje čekání ale nebralo konce a telefon pořád nikde. Po hodině a půl jsem vstal, odešel z obýváku a vydal se na policejní stanici pěšky. Cestou se mi v hlavě honily nejrůznější myšlenky. Pořád jsem nemohl uvěřit, že by kdokoliv moje v lednu a únoru nepojízdné auto odcizil. Jak jsem si to štrádoval po silnici směrem k tramvajové zastávce, v dálce na mě zasvítil krátký záblesk červené barvy. Když jsem došel blíže, spatřil jsem lehce vybledlou metalízu svého nikoliv zánovního vozu. Bylo mi mdlo. Bylo mi zle a styděl jsem se sám před sebou.

„Do prdele práce jedna připitomělá! Aj kurva ježiši kriste za co mě trestáš!!“Tak to byl jen zlomek výroků, které jsem utrousil. Za skřípění zubů jsem nasedl do auta a odjel směrem k domovu.

            V ten osudný den, kdy jsem stál před svými vraty bez klíčů v kapse a s vědomím, že jsem je nechal v kanceláři, jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. Vztekle jsem pohlédl přes plot směrem ke garáži, kde stálo zaparkované moje auto. Naštěstí bylo tam. Ale jak se k němu dostat? Přece jen firma FAB s.r.o vyrábí poměrně kvalitní zámkovou techniku a taky vylamování dveří nikdy nebyla moje silná stránka.

„Musím se vrátit do kanclu!,“ pomyslel jsem si a nasraně vyplivnul zbytek žvýkačky značky Orbit s příchutí vodního melounu. Jelikož autobus do Třemošné jezdí odpoledne s pravidelností syfilidáře na obhlídce starých známých, rozhodl jsem se, že se vrátím do práce pěšky. Čas mě ale tlačil, neboť v půl šesté jsem měl zasednout do lavice jako jeden ze studentů jazykové školy.

Vypravil jsem se tedy starou známou zkratkou přes les, o které vím, že je sice o kousek delší zato však téměř neschůdná. Obloha byla zatažená a mírně poprchávalo. Z nedalekého rybníka se ozývalo tiché skřehotání vodního ptactva. Cesta byla mokrá, lemována hlubokými kalužemi, všude vlhko a sychravo. Inu, typický prosinec v Plzni. Sníh na Vánoce je poslední dobou výsada, kterou si toto průmyslové město může dovolit asi jako chromý bezdomovec zájezd na Mallorcu s pozváním prezidentské kanceláře. Chvíli jsem záviděl Ladovi jeho zimní krajinu a při pohledu na svoje zablácené boty mně byly blížící se svátky narození Ježíše Krista přinejmenším u prdele. Cestou jsem potkal několik psíkařů, jejichž oškliví chundelatí krasavci vláčeli svoje přirození v blátě a ochcávali kmínky smrčků, mezi nimiž obratně kličkovali. Než jsem došel do práce, byla už skoro tma. Již zdálky na mě mávala paní vrátná, jejíž obvod je něco kolem tří metrů. Naneštěstí její výška nepřesahuje 150 cm a tak jsem ji hravě poznal, i když v té tmě její silueta téměř splývala s vedle zaparkovaným fordem transit. Kdyby měla o pár centimetrů víc, byl by to asi značný problém, neboť by byla k nerozeznání od kapotovaného přívěsu.

„Tak copa si zas zapomněl mladej?“ pravila a podívala se na mě s nevlídným despektem.

„Nic, jen mi to doma už nebavilo, tak jsem se vrátil do práce, abych z toho dne taky něco měl,“ odvětil jsem a prošel za bránu. Zahuhlala něco o prdeli.

„No jo babo!“ pomyslil jsem si a pokračoval dál ve svojí cestě. Areál továrny byl osvětlený. Ze všech stran sálala atmosféra padesátých let.  Pouliční lampy vrhaly ostré stíny na fasádu starých oprýskaných budov a já jsem si uvědomil, že jsem tady tak pozdě vlastně ještě nikdy nebyl. Všechna okna byla zhasnutá. Nikde ani živáčka. Jen v dálce bylo slyšet podivné chroupání. Pokračoval jsem dál až k hlavnímu vchodu do budovy č. 50. Otevřel dveře a vystoupal nahoru po schodech do čtvrtého patra. Kdyby teď v té tmě na mě někdo šáhnul, tak si asi rovnou sundám trenýrky a hodím mu je hnědé do obličeje. Teď ještě úzkou chodbičkou kolem oken a budu u své kanceláře. Najednou jsem zaslechl nějaký hluk. Zastavil jsem se a snažil zjistit, odkud přichází. Vyhlédl jsem opatrně z okénka, abych na sebe nepřivolal pozornost a rozhlížel se po okolí. Kde nic tu nic.

„Asi se mi něco zdálo,“ řekl jsem si v duchu a pokračoval ke dveřím. Bylo otevřeno a na psacím stole ležely moje zapomenuté klíče.

„Sláva ti veliký Buddho všemohoucí, jsou tady do prdele práce, aspoň že tak,“ pomyslel jsem si pro sebe, sebral je s batohem ze stolu a vyšel na chodbu.

V tom se venku ozvalo bouchnutí dveří auta. Nedalo mi to a vyhlédl jsem z okna. Přímo pod naším kanclem někdo ládoval cosi do starého Peugeota. Po každém kousku se zastavil a rozhlédl kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje. Nikde nikdo. Cítil se v bezpečí. Pak opatrně přivřel zadní dveře auta a zašel do vedlejší budovy.

„To si dělá kozy, von tady krade,“ vydralo se mi potichounku z pusy.

„Počkám si, co poneseš, ty frajere!“ Netrvalo dlouho a objevil se zarostlý týpek, asi 40 let. Nikdy jsem ho tady předtím neviděl. V ruce měl jakousi papírovou bednu. Co v ní bylo, nešlo zjistit, neboť jak říká můj známý: „byla tma jako v cikánský prdeli.“

„No tak se na tebe pudem podívat blíž, ty krasavče. Ale bacha, ať tě nevidí ty vole“. Byl jsem nervózní jak sáňky v létě a chtělo se mi z toho čůrat. To je prej normální. „Proto se taky hodně lidí pod tlakem pochčije“, pomyslel jsem si a pokračoval dolů ze schodů. Vyplížil jsem se zadním vchodem jako ranní pšouk a jal se obejít barák podél živého plotu. Když jsem byl téměř u cíle, napadlo mě se plazit, ale ledová kaluž plná bláta mi to okamžitě rozmluvila. Pokračoval jsem dál ve stoje a doufal, že si mě nevšimne. Chlápek vypadal z blízka celkem klidně. Možná si i něco pobrukoval. Zase se vrátil z vedlejší budovy a nesl tu stejnou bednu jako před chvílí. Oblečen byl v pracovní kombinéze asi tak 1000krát prané v Pervolu a kyselině sírové. Na nohou pracovní boty, které šil sám pan Baťa. V ruce bednu s nápisem IBM. Rychlostí pádícího prostatika mi blesklo hlavou, že nám měli v nejbližší době přijít nové počítače. Okamžitě jsem pochopil, co ten muž právě odcizuje z firemního skladu. Při pomyšlení, že teď možná v těch svých hnusných pařátech drží právě ten můj počítač, mně vařila krev v žilách. Můj PC, na který se tolik těším? Tak to ne! Zmocnil se mě nevídaný vztek. Ten člověk neokrádá firmu, což bych skousnul, ale přímo a jenom mě!

„Hele, copa tady děláte?!“ vydal jsem ze sebe s nevídanou hrubostí.

„Co bych dělal, nakládám,“ odvětil rychle.

„Jo, a co? To by mě teda zajímalo, teď večer?“

„Co je Vám po tom?“ mírně nasraně odpověděl a pokračoval v nakládání.

Bylo mi hodně divné, že ho moje přítomnost nerozhodila.

„No docela hodně,“ zatvářil jsem se nejpřísněji, jak to šlo.

Nějak to na něj nezabíralo, neboť s klidem odpověděl:

„Helejte, mám tady ještě 20 kousků a musím to stihnout dneska odevzdat v Reaktorce, tak mě laskavě nezdržujte.“

„Jo v Reaktorce? To má bejt jako ňákej fór?“zeptal jsem se podiveně.

„Fór? Proč fór? Vezu vyřazený počítače do města, do Reaktorový haly. Co je na tom divnýho?“

„No jestli je spíš nevezete domů do svý haly, hele!“ chtěl jsem bejt vtipnej.

„Tak už toho mám dost, vo co vám de?!“ utrhl se na mě.

„Vo nic, jen chci vědět, co tady děláte a proč nakládáte ty bedny večer do svýho auta.“ malinko jsem znejistěl.

„Není to moje auto, ale firemní a jsem zaměstnanec Škodovky. Sedím v Reaktorce ve městě a starám se tam o počítače. Vy jste tam nikdy nebyl??“

„Ale jo, jo  byl jsem tam na exkurzi předminulej rok“, zakoktal jsem těžce vykolejen. Pár sekund jsem koukal, jako opařenej. Bože ta ostuda. Ještě , že jsem nezavolal ty policajty, jak jsem původně chtěl.

„No tak to pardon, myslel jsem, že jste zloděj.A na bráně to máte dovolený, takhle večer něco převážet?“

„No samozřejmě, jinak bych tady nebyl,“ odpověděl člověk s evidentní nechutí se mnou dál konverzovat.

Sklapl jsem pant a vydal se směrem k bráně.

Baba něco zahuhlala, ale vůbec jsem jí nevnímal. Jen červená barva v mém obličeji prozrazovala nevídaný stud.

„To jsem celý já, pořád se seru, do čeho mi nic není“ přemítalo mi hlavou.

Sotva jsem zapadl za vrátnici směrem k domovu, objevilo se za mnou auto s počítači, jehož majitele jsem před chvílí tak neodborně odhalil z rozkrádání firmy. Objel mě velkým obloukem, přičemž já jsem sklopil stydlivě zrak a zabočil na lesní cestičku. Obrysy jeho zadních světel ještě jakoby naschvál několikrát problikly mezi stromy až nakonec zmizely nadobro v houští.

Ten den jsem šel spát s pocitem vlastní neschopnosti. Nejen, že jsem se trmácel jako blbec čtyři kilometry lesem, ale ještě jsem ze sebe udělal totálního fízla. To byl zase prima den.

Druhý den ráno jsem si trochu přispal, a proto jsem dorazil do práce mírně po osmé hodině. Na parkovišti před areálem jsem jen letmo zkontroloval svůj mobilní telefon. Bylo na něm několik nepřijatých hovorů. Nebylo nic slyšet, neboť si na noc vždy vypínám zvonění.

„Ale no snad se to nezblázní ne?“ řekl jsem a strčil telefon zpět do kapsy s myšlenkou, že to jistojistě byl někdo z práce a tak proč se namáhat. Hravě to vyřeším, až se dostanu do kanceláře.

Sotva jsem prošel přes bránu, už se ke mně přiřítila jakási paní, div se nekřižovala a začala mi cosi nesouvislého říkat. Mluvila tak překotně, že jí bylo sotva rozumět. Jen jsem pochopil, že mi někdo strašně nutně shání a mám okamžitě naklusat k šéfovi.

Pomyslel jsem si, že to ten den teda hezky začíná a vydal se směrem k výtahu. Odložil si svršky v kanceláři a zaklepal na šéfovo dveře.

„Dále“ ozvalo se zevnitř.

Trochu nervózně jsem vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

„Tak to je on, pánové“ pravil můj vedoucí směrem ke mně.

Ani jsem nestačil pozdravit, když vtom jsem si všiml dvou sedících příslušníků policie ČR v uniformách.

Nadechl jsem se a sebevědomě pozdravil.

„Dobrý den.“

„No dobrý den.“ pozdravil jeden z policistů.

„Vy jste pan Krupička?“

„Ano jsem, děje se něco?“

Posaďte se u nás, odpověděl sebevědomě policista a pokynul mi směrem ke stolu. Vzal jsem místo a zatvářil se jako Rákosníček při snídani s Křemílkem, Vochomůrkou a Bohdalovou.

„Děje se pane Krupička, děje“, pravil muž s hodností kapitána a pokračoval:

„Je pravda, že jste byl včera kolem půl osmé tady v areálu?“

„Ano samozřejmě“ přiznal jsem a pořád mi nic nedocházelo.

„A copak jste tu dělal“?

„Zapomněl jsem si tady svoje klíče od domu“, odvětil jsem a zpříma se mu podíval do očí.

Takhle taktika vždy zabírá, to nás učili ve škole. Když mluvíte pravdu, vždy se dívejte do očí.

V tomto případě evidentně nezabírala. Pánové byli značně rozespalí a podráždění. Zřejmě jim ranní vstávání nedělá dobře, jak říkal děda Lebeda.

„Jo tak klíče, aha…“ a usmál se na mě.“
„A o těch počítačích nevíte nic?“

„O jakých počítačích?“ zeptal jsem se udiveně jako bába kořenářka na výletě v Suchdole.

„O těch, co se včera ztratily z vašeho firemního skladu. Rovných 20 kousků“.

Krev mi ztuhla v žilách, zpotily se mi dlaně a naježily chlupy i na chlupech. V ten moment mi všechno došlo. Já blbec! On to byl fakt zloděj! Já se picnu, to snad není možný!
Nahlas jsem ale odpověděl:

„Pánové, jestli vám jde o ty počítače, tak vám něco povím,“ a dal jsem se do vypravování celého včerejšího příběhu.

Po dvou minutách…

„Pane Krupička, tak to stačí. Pojedeme to divadýlko zahrát k nám na ústředí!“ vztekle odpověděl ten druhý policista. Zřejmě to byl ten hodnější.

Sbalili mě a už to fičelo. Následoval dvouhodinový výslech na kriminálce. Až na těch pár výhružek o pětiletém pobytu za mřížemi a vynucování doznání pod pohrůžkou smrti a zmrzačení, se ke mně celou dobu chovali velice pěkně. Hodný pan kapitán mi dokonce nabízel cigaretu, pokud se přiznám. Já jsem mu však odvětil, že nekouřím, což mu připadalo směšné. Do protokolu jsem uvedl všechna fakta, která jsem si pamatoval a byl jsem spokojen, že jsem vyvázl živý.

Po několika dnech jsem se dozvěděl, že ona třímetrová vrátná vypověděla, že v inkriminovanou dobu skrz vrátnici žádné vozidlo neprojelo. Tudíž následoval můj další výslech a pak další až nakonec výslech konfrontační. To pro laika znamená, že oba klíčové svědky, v našem případě podezřelé posadíte proti sobě do jedné místnosti a vyslýcháte je současně. Paní Klásková, tak se ta vrátná jmenovala, svědčila pochopitelně proti mně a tvrdila, že mluví pravdu, nic, než pravdu a k tomu jí dopomáhej Bůh. Já jsem ale věděl, že lže, jako když tiskne, jako celá tiskárna a k tomu mi dopomáhej stará Blažková. Po mých nevyvratitelných argumentech vyslovujících fakt, že jsem pravděpodobně pod svetrem neodnesl dvacet počítačů nepozorovaně přes vrátnici a poté se s nimi nevydal na čtyřkilometrový pochod temným lesem, policisté ustoupili a začali mi důvěřovat.

„Klásková, nevyprávějte nám tady takovýdle bludy nebo vás pošlu rovnou do vazby! Tak jak to bylo?!“

„Kápněte božskou, ať to máme z krku,“ nabídl jí příměří kapitán.

Klásková se nevzdávala a zarputile mlčela. Po tvářích jí tekly krůpěje potu. Nervozitou vlhké ruce si neobratně otírala o svou sukni. Páchla jako tchoř. Chtělo se mi zvracet. Výslech ale pokračoval dál.

Kurva, tak už něco řekněte čoveče! Křičel na ni kapitán a mlátil do stolu.

„Kdo vybílil ten sklad? Vy? Nebo vám někdo pomáhal?“ mluvil nahlas policista a stál při tom v pozoru za stolem.

„Uvědomte si, že veškerá vina je teď na Vás. Krupička to být nemohl, ten neměl auto. Ale někdo přes tu vrátnici projet musel. Čekám až mi to vysvětlíte, ale nechci už slyšet žádný vejmysly!“

Mlčení nebralo konce. Každá minuta se táhla jako hodina a já věděl, že bába je tvrdohlavá. Pravda je neúprosná a v tomto případě by Kláskovou poslala na hodně dlouho do basy. To si uvědomovala i ona a proto její netečnost nebrala konce.

Smradu tam bylo jako v pavilónu opic těsně po hromadném páření nejstarších samců a já věděl, že tohle si budu hodně dlouho pamatovat. Koukal jsem neustále na hodiny a vrtalo mi hlavou, proč někdo neřekne, že můžu jít domů. Vždyť jsem tady zcela zbytečný. Několika nejapnými gesty jsem policistům naznačil, že už by se asi zbytek obešel beze mě. Jejich nekompromisní pohled mi dal najevo, že se z toho tak lehce nevykroutím. Konec konců byl jsem stále ještě hlavní podezřelý. Prohlížel jsem si tedy Kláskovou a její mastné vlasy, které v zahulené místnosti vypadali velmi nevábně. Kapitán pálil jedno cígo za druhým a neustále si něco četl ve spisu. Byla to tvrdá , nervy drásající hra.

Znovu se podívat na Kláskovou jestli nepovolila, pak otázku a zpět ke spisu. Odklepnout trochu popela a hlavně nezapomenout tvářit se důležitě.

Paní, tak už řekněte jak to doprdele bylo, říkal jsem si v duchu. Vidím neklid v  jejích očích. Sleduje cigaretu v kapitánově ruce. Jako děcko toužící po cukrové vatě ji nespouští z očí. Její nervozita se stupňuje. Polk. A zase ten zvláštní zvuk polknutí na sucho.Všiml si toho i kapitán a napadla ho zajímavá myšlenka. Přišel k babě a nabídl jí cigaretu. Bába roztřesenou rukou vytáhla cígo z krabičky a jako největší svátost si ji strčila do úst. Obrovská úleva se najednou rozprostřela celým jejím obrovským tělem. Netušil jsem jak může být závislost na cigaretách silná.

„Můžete mi připálit?“ pravila a podívala se upřeně na fízla.

„Nemůžu. Dokud se nepřiznáte tak si nezapálíte.“ odvětil kapitán.

Náhle zase to zoufalství v jejích očích. Beznaděj a utrpení, ale ne v důsledku strachu ale především jako odezva na nezvladatelnou cigaretovou závislost. Žmoulajíc suchou cigaretu v ústech náhle zařvala:

„Do háje pučte mi ten voheň nebo zešílím!“

Bylo to neuvěřitelné. Tuhle matronu, ženu krev a mlíko položila na lopatky jediná malá cigaretka. Rozvzlykala se a vypověděla:

Ten zlodějíček je prej její nebohej pan bratr, kterej momentálně nemá práci, neboť ho vyhodili z fabriky. Zapomněla dodat, že ho vyhodili proto, že kradl jako straka a taky proto, že je to od přírody největší netáhlo, co kdy chodilo světem. Ruce obě levý a nohy taky. V hlavě nic moc rozumu, to patrně z nadměrné konzumace pivních koktejlů s příchutí rumu. O to víc mě zaráželo, jak mi tenhle člověk mohl v ten večer tak snadno obalamutit. Jak to, že mluvil tak přesvědčivě? Copak neměl ani kouska strachu, že ho půjdu prásknout? Ne. Ten člověk strach skutečně neměl. Spoléhal zřejmě na svojí nebohou sestřičku, která ho u výslechu nepotopí. To se ale přepočítal, panáček. Potopila ho kvůli pár šlukům. Smůla.

 Milá paní Klásková dostala za spoluúčast při krádeži okamžitou výpověď, a co se s ní dělo dál, jsem se už nikdy nedozvěděl. Jediné co vím je, že místo téhle staré matrony přijali na bránu celkem hezkou a usměvavou blondýnku, která naši Společnosti dělá jen samou radost.

Už je to dlouho co jsem jako vyplašený hošík stál proti frajerovi v seprané modrákové kombinéze, přesto pokaždé, když opouštím areál naší fabriky si na ten večer vzpomenu. Stejně jako dnes. Zamkl jsem spokojeně kancelář a vyšel ven.

„Tak nakonec ta moje zapomnětlivost je přeci jen k něčemu dobrá“, usmál jsem se v duchu, strčil klíče do kapsy a vykročil směrem k domovu.