Dachan a jeho svět

Dachan a jeho svět

Dachan Dumálek si nikdy nepřipouštěl žádné problémy. Měl se rád, jeho malá firma na distribuci vrutů a zámečnického materiálu vcelku prosperovala, a to mu stačilo. Pravda, manželka ho trochu bila a sousedi se mu trochu smáli, ale jinak by se dalo říci, že jeho život probíhal zhruba podle jeho představ. Ráno vstal, udělal ženě snídani, odnesl jí tác s jídlem až k posteli a nastavil tvář, to aby aby si mohla procvičit zápěstí. Pak si přepudroval modřiny a vyrazil do práce. Vzhledem k tomu, že dvouletý pobyt na vojně kdesi na hranicích s Ukrajinou v něm na celý život zanechal nesmazatelné následky, snažil se i ze svých zaměstnanců vytvořit malou bojovou jednotku. Každý den se museli všichni seřadit podle velikosti u dveří, když vcházel, a největší radost mu udělalo, když některý ze zaměstnanců při pohledu na jeho skobovité tělo slastně vzdychnul. Všichni museli nosit montérky, které velmi připomínaly uniformu pohraničních vojsk za první světové války, a na nástěnce visela povolená témata rozhovoru při tříminutovém obědě. Z mnoha vyjímáme několik nejvydařenějších: Dachanova podoba s A. Delonem (všimli jste si, jak je odvážný a šikovný?), nebo umřel bych pro firmu, kde mě tak dobře platí. Při obvyklých ranních poradách Dachan nadšeně poskakoval po místnosti a mutujícím hlasem předčítal kapitoly ze svého životopisu s názvem Dachanův svět.
Dumálek už od dětství inklinoval k dělnickým věcem. Miloval pohled na hřebík a celé hodiny dokázal to útlé lesklé tělíčko zakončené rozkošnou placatou hlavičkou pozorovat. Do postele si místo plyšových medvídků bral zednické kladívko a díky charakteristickému zakřivení svého těla pak rok co rok na maškarním plese znázorňoval kliku. Jak léta běžela a Dachan dospíval, snažil se s některými svými hračkami dokonce i pracovat. Jeho rodiče však díky tomu zjistili, že jeho láska k pracovním pomůckám je bohužel pouze platonická. Dachan byl nejen „zvláštní“, ale také chronicky nešikovný. Při štípání dříví si nasekl jazyk, a pak tři roky jen syčel. Když se pokoušel vrtat otvor do zdi přišel o dva prsty na levé ruce. Vzhledem k tomu, že jich právě na levé měl od narození sedm, tak bylo vše v pořádku. Další jeho posedlostí bylo vyjadřovat se co nejodborněji. I když měl dětský pokoj vybavený běžným nábytkem, skříň byla „šatní sekce“, postel „sekce klidového stavu“ a bedna s hračkami „sklad“. Není se proto čemu divit, že když se jeho zaměstnanci dlouho po pracovní době převlékali, brousil za dveřmi od šatny, a co chvíli se zvídavě zeptal: „Tak co chlapi, v jaké jste fázi?“ Sám osobně pak narýsoval plán budovy skladu a pro případ krizových stavů naznačil šipkami nejrychlejší cestu ven. Pak prolistoval odborný slovník, přehlédl se a mapku nadepsal vznosným „Ejakulační plán“. O víkendech se pak s bláznivou radostí pouštěl do práce kolem rodinného domku, kde bydlel. Stanice rychlé zdravotnické pomoci byla hned přes ulici, a tak se nudícím se lékařům na odpolední směně alespoň postaral o zábavu. Jednou za měsíc pak vypravil rodinu na výlet a sám pak oblečen do svátečních montérek s puky a kravatou zavítal do místní hospody, kde nad sklenkou ovocné šťávy šokovaným vesničanům vyprávěl své neobvyklé pracovní postupy.
Žil tak spokojeně obklopen svými milovanými předměty nedotčen realitou všedního života. A pokud dodnes nezkrachoval, žije tak dále.