Memoria Vestci

Výtah stoupal šachtou pomalu vzhůru. Čas, strávený v něm a který se mu vždy zdál tak krátký najednou byl až neúprosně dlouhý, jak toužil být již doma, v teple a hlavně.. v jeho objetí. Podíval se na hodinky a tiše zasténal. Měl patnáct minut zpoždění. Zrovna dnes!
Nespokojeně zaklel, když se výtah konečně zastavil a on mohl vystoupit. Ještě pro jistotu zkontroloval, že má všechny igelitové tašky, než začal po kapsách hledat klíče. Odemknul.
Do nosu jej uhodila svěží vůně jahod, ovoce, které oba tolik milovali. V domě nesvítila elektřina, žádná žárovka nebyla zapnutá a přesto byl obývák rozsvícen hromadou vysokých, rudých svící, jejich třepotavé, pomíjivé, plamínky se odrážely ve skle vitrín vysoké, zaplněné knihovny.
Pousmál se. najednou veškeré podráždění z pomalosti dopravního prostředku pominulo a nahradilo je štěstí a všeobecná spokojenost. Vyzul se, aby nepošpinil umytou podlahu, nebo koberce, jimiž měli potaženou většinu jejich bytu a převážně obývák a ložnici.
Kuchyně nebyla pokryta kobercem skoro vůbec, stejně tak záchod. Koupelna byla bez ničeho, jen s kachličkami. Trochu studili, když vycházel rozehřátý ze sprchy, ale nikdy mu to nevadilo.
Položil kabele na stůl v kuchyni a začal vykládávat ven věci. Puget rudých růží skryl tak, aby kdyby náhodou Sebastian vyšel z pokoje, neměl šanci ji zahlédnout. Potřebný nákup uklidil na správná místa a igelitky složil a uložil do šuplíku, kam patřili. Ještě si převlékl v ložnici košili.
Sebastian na něm miloval košile…
Vzal opatrně puget do ruky a zaklepal na dveře. Růže skryl za záda a vešel dovnitř.
Pokoj vypadal vskutku úchvatně až Viktor na okamžik nevychovaně otevřel ústa. Avšak byli krásnější věci než desítky zapálených svící ve svícnech, nebo ozdobných mističkách, nebo večeře, přichystaná na zem před velkou televizi s videem, kde si každý rok v tento den projížděli fotografie z uplynulého roku, nebo romantické filmy, ač si na romantiku vůbec nepotrpěli.
Tedy, většinou ne…
Tenhle den byl ve své podstatě velice důležitý, tedy co se týkalo jejich již téměř pětiletého vztahu. Viky dosud nechápal, proč vlastně on, čím Sebastiana uchvátil, natolik, že se ten byl ochoten vzdát své rodiny, která by ho jako homosexuála nikdy nepřijala a žít s ním.
Jeho světlovlasý bůh ležel pohodlně opřený o spodní část křesla na chlupatém, rudém koberci ve volných teplácích a tílku. Dlouhé vlásky měl všude kolem, ve světle svící se měděně leskly. Padaly mu do tváře, lemovaly záda, pokrývali veškerou odhalenou kůži klíčních kostí. Pečlivě sestříhané konečky dráždili svými něžnými a přesto provokativními doteky při jakémkoliv pohybu bradavky, skryté pod tenkou látkou.
Viktor polknul, když se na něj aristokrat usmál a k ústům si přinesl sklenici nepochybně perfektně vychlazeného vína a elegantně upil. Víčka se zatřásla, jak si muž tu možnost ochutnat rudé víno vychutnával. Když byla sklenice odložena a velice nízký stolek, modré oči se otevřely aby se v jejich hloubkách mohl Viktor utopit.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zašeptal ten princ s drobným, i po těch letech zamilovaným úsměvem a natáhnul ke svému příteli ruku. „Jídlo již skoro vychladlo.“
Sebastian se kriticky zadíval na svůj kulinářský výtvor a poté se znovu natáhnul po sklenici s vínem. Upil a jeho řasy znovu zopakovaly tu úchvatnou, dech beroucí show. Bledá, sluníčkem nedotčená tvář se celá uvolnila.

Osmnáctiletý chlapec postával před dveřmi do cukrárny a v rukou svíral pevně růži, div jí nerozmačkal stonek, jak byl nervózní. Přistihnul se, že se celý potí a dech má zrychlený v napjatém očekávání. Pohledem provrtával ulici a jásal nad každým pohybem v ní.
Venku byla vcelku zima, ale to on nevnímal. Nebylo to důležité, bylo to podřadné v porovnání s tím, co jej dnes čekalo.
Rande. První rande, na které šel sám, svobodně, z vlastního rozhodnutí. Ne s blonďatou barbie, které se na něj lepili kvůli jeho vzhledu. Delším, černým vlasům v nedbalém rozcuchu a temným, tajemným očím. Své tělo ani obličej nepovažoval za nijak zajímavé, ale dívky na něj letěli. On o ně však nestál.
Jsou věci, které se ale musí přetrpět, bitvy, které se musí vybojovat a nepřátelé, které musí sejmout. A holky mezi takové nepřátele patřily.
Nervózně přenesl váhu na druhou nohu a pak zase zpátky. Zanechával ve sněhu na neupraveném chodníku vcelku hluboké stopy. Nevěnoval jim pozornost.
Najednou se jeho tvář rozzářila.
Přes zablácenou ulici přeběhla drobná, dlouhovlasá postava v tmavě modrém svetříku a volných džínách. Tvář měla bledou, krásně řezanou, jak se na dítě téměř šlechtické rodiny sluší.
Viktor mu pokývnul a ta na první pohled chladná, éterická víla se na něj usmála a přišla až těsně k němu. Podal světlovláskovi rudou růži a poprvé, avšak rozhodně ne naposledy, se mu rozbušilo srdce a v krku měl knedlík, když chlapec elegantně přivoněl k růži.
„Děkuji,“ kývl chlapec, když zvedl hlavu a otevřel své krásné oči, skoro skryté pod dlouhou afinou. Jeho hlas Viktora omámil natolik, že se skoro nedokázal pohnout.
„Já jsem Sebastian,“ světlovlásek si svléknul na okamžik rukavičku a natáhnul ke zkoprnělému chlapci svou dlaň.
„Vi-Viktor.“

Nyní se ta stejně elegantní, na dotek ledovou kůží pokrytá ručka opět natahovala k němu a lákala jej do své náruče na zemi. Do hnízdečka vystlaného dekami a polštáři, které po dnešní noci budou muset do čistírny. Nejméně dvakrát.
„Omlouvám se za zdržení, na hlavním tahu byla bouračka, stál jsem chvíli v koloně a pak jsem nestíhal,“ místnost zaplnil smích, krásný, lehký, zvonící jako tisíce vánočních rolniček a přitom tichý a kultivovaný.
„Hlupáčku,“ tichounce. „Nepotřebuji tvou omluvu, pojď za mnou.“
Byl by blázen, kdyby neuposlechl ten čarovný hlas. Poklekl před svou světlovlasou vílu a do náruče jí položil puget plný růží. Mohl pak jen tiše pozorovat, jak se Sebastianova tvář najednou rozzářila ve šťastném a o to více okouzlujícím úsměvu, když bylo dovoleno hubeným, dlouhým prstům projíždět mezi okvětními lístky květin. Pročesávat je, darovat jim tak svůj vlastní chlad, který jej činil nenapodobitelným, tajemným víc, než Viktorovi oči.
„Nemusel jsi je nosit..“
Viktor zakroutil hlavou. „Chtěl jsem,“ přerušil jej, než by mu za to aristokrat mohl vynadat. Sebastianovi škubly koutky rtů nahoru. Občas zapomínal jak dobře jej jeho partner zná.
Ano, byl nadšený. Měl takovou neuvěřitelnou radost z růží, jenž dostal dárkem, stejně jako tenkrát…. Avšak nedával ten pocit příliš najevo, byl uvnitř něj, plápolal tam a zahříval jeho čekáním omrzlé údy, které tak znovu získávali svou pružnost a ohebnost a nevyčerpatelnou touhu starat se o svou lásku.
„Pak ti mnohokrát děkuji,“ aristokrat kývnul a bříšky palce a ukazováčku pohladil svého milence po tváři. Viktor mu ihned daroval potěšený úsměv a když Sebastianovi prsty sklouzly zpátky ke květům, podíval se na dnešní jídelní meny. Bylo plné jejich nejoblíbenějších, často pracných jídel. Jeho přítel musel za plotnou strávit celý den, aby to vše stihnul k večeři uvařit. Byl mu neskonale vděčný a také si byl vědom, že nebude slušné, když nezajistí, aby ani troška Sebastianova výtvoru nepřišla na zmar.
Viktor vzal přítelovy dlaně do těch svých a přitáhl si je ke tváři, aby je mohl políbit. Zastudili, přesně jak čekal. Musel svou ledovou královnu rozehřát. Zadíval se do Sebastianových očí. „Vypadáš unaveně, miláčku,“ starostlivě. Dlaně ještě pevněji sevřely ty aristokratovi. Ten zakroutil hlavou.
„To se ti zdá,“ byla Sebastianova tichá odpověď. „Jen jsem rád, že jsi doma.“
„To já taky.. tak co jsi nám udělal dobrého? Doufám, že na to máš ještě chuť, když jsi se s tím, tak piplal,“ ušklíbnul se a ochutnal jednu jednohubku. Mhm.. miloval jednohubky!
„Neboj, snažil jsem se co nejméně ukusovat ingrediencí, abych nyní měl co největší potěšení z pokrmů,“ přikývl aristokrat. Poté se pousmál a natáhl pro příbor. „Jez to jako kultivovaný tvor!“
Mezi Sebastianovým obočím se vytvořila drobná, kouzelná vráska.

Cukrárna byla velice útulná a přesto že je Viktor velice dobře znal, díky přítomnosti světlovlasého chlapce bylo vše hned krásnější a neokoukanější.
Sebastian se posadil naproti němu, snad nechtěl narušovat Viktorův osobní prostor, avšak tomu by to bývalo vůbec nevadilo. Byl by dokonce vděčný… ale chápal, že ve vyšších kruzích je to nejspíše příliš intimní, posadit se vedle někoho, koho znáte jen z chatu.
„Hezká cukrárna,“ utrousil Sebastian polohlasně. Viktor ani nestačil odpovědět, neboť k nim přistoupila servírka.
„Co to bude, pánové?“ usmála se na ně dobromyslně, přestože jí nebyla na mysli, co rtu ti dva DNES dělají a spolu. Vždyť je přece Valentýn!
Sebastian se podíval na jídelní lístek. „Zmrzlinový pohár s horkým ovocem, šlehačkou kakaem.“
„Tiramisu,“ uzavřel Viktor objednávku.
„A na pití nic?“ žena jen zakroutila hlavou a poté, co oba vyslovili zápornou otázku, odešla pro zákusky vedlejšího stolu. Viktor se usmál, když mu došlo, jak servírka okatě flirtuje s mužem hned vedle a jemu ona rozhodně není lhostejná.
Oba chlapci se na sebe ve stejný pohled podívali. Jejich různorodé pohledy se zavrtaly do sebe. Viktorovi se zvedl krevní tlak. Tlukot srdce slyšel až v uších.
Jak si mohl psát tak povrchně s tímto tvorem? Vždyť on je zrozená dokonalost, jak by si mohl dovolit jej pošpinit? Byl tak nádherný.
Ani jeden netušil, že podobné myšlenky se míhají hlavou i tomu druhému.
Viktor si trochu odkašlal a polknul sliny. „Doufám že jsi nenarazil na nějakou zácpu?“ zeptal se nervózně.
„Nikoliv. Autobus však i tak měl nejméně deset minut zpoždění. Bylo nepříjemné takto čekat,“ mladý aristokrat se opřel o opěradlo židle a upravoval rozestavění stolu. Měl nádherně soustředěný výraz ve tváři. Jako by se ve všem, co dělal musel snažit být co nejvíce precizní. Zvláštním způsobem to k němu ale sedělo.
„Tohle je rozkošné městečko,“ promluvil Sebastian nakonec. málem jsem se ztratil na křižovatce, avšak našlo se pár ochotných lidí, jenž mi sem ukázali cestu,“ drobný úsměv. „Omlouvám se za latenci, která díky všem těmto nashromážděným nepříjemnostem vznikla. Doufám, že jsi nemrzl příliš dlouho. Počasí dnes je odporné.“
„V Brně je lépe?“
Sebastian se ušklíbl. „Není tam tolik sněhu…“
„Nemáš rád sníh? My jezdíme vždy s rodiči lyžovat.. tedy když oni mají čas…“ Viktorovi prstíčky si pohrávaly s papírem letáčku, který upozorňoval na medovník.
Sebastian konečně doopravil místo, u kterého seděl, podle etikety a vzhlédnul. „To ano, jen to bláto, které se tvoří u silnice, je pro mne nezvyklé. Ve městě spadne vždy jen málo sněhu.“
Viktor se ohlédnul za Sebastianova záda, aby zjistil, jestli jim již servírka nese objednané moučníky.
„Navíc nevídám se s rodiči příliš často a lyžovat neumím, pouze otec se na onen sport velice často a rád dívá. I když říká, že poslední dobou to jde s českou reprezentací z kopce…“
Černovlásek přikývnul. „To ano, ale například při skocích na lyžích tam máme nadějného Jakuba Jandu…“
Sebastian se omluvně usmál. „Promiň, nemám v tom takový přehled. Příliš se o sport nezajímám.“
Viktor se nadechl k odpovědi.
„Pánové? Vaše objednávka,“ servírka se na ně usmála a položila před ně tiramisu a nádherný pohár. Cosi naškrtala na papírek, jenž byl u stolu a odešla.
Viktor se musel znovu nadechnout, což u Sebastiana vyvolalo zářivý úsměv.
„A co tě vlastně zajímá?“ dostal ze sebe nakonec černovlásek.
Sebastian pokrčil rameny a zabořil lžičku do šlehačky. „To je různé…“

Svíčky v pokoji pomalu dohořívali. Poslední záchvěvy jejich světel se odrážely v prázdných talířích a miskách. Na polštářích leželi dva prakticky stejně velcí muži a líbali se. Nahý, opálený hrudník černovlasého se leskl a otíral o drobnější, bledou kůži světlovláska, jehož drobné dlaně mu vjížděli do vlasů.
Pak se pozice vyměnily a nahoře se ocitnul světlovlasý. Jednou dlaní se zapřel o svalnatý hrudník svého milence, tou druhou se opíral za Viktorovou hlavou. Jeho šikovné rtíky Viktora vášnivě, nenasytně líbaly, jazýček soupeřil s tím jeho o nadvládu a nijak jej neznepokojovalo, že prohrával. Vždyť tak to i mělo být. On nedokázal vést, na to byl příliš křehce stavěný.
Sebastian mohl ucítit Viktorovi dlaně, jak mu kloužou po hýždích a zadní straně stehen. Pár zlobivých prstíčků proklouzlo za okraj nízkého sedu černých tepláčků. Nakonec pod látku vklouzla celá dlaň a pohladila dvě oblinky jeho zadečku. Poškádlila tak a zase zmizela, aby mohla pokoušet trpělivost jich obou jinde.
Trochu zasténal do polibku, když dlaň přejela přes jeho již tak bolestivě vzrušený klín.
Viktor využil jeho chvilkové nepozornosti a stáhnul si ho zpátky pod sebe. Jazýčkem opustil slaďounké skulinky Sebastianových úst a rty začali zmapovával sametově hebkou kůži aristokratova krčku, tak příjemně, nevtíravě vonící po broskvích, Sebastianově oblíbeném sprchovém gelu.
Černovlásek se pousmál, neboť věděl, že po následujících několik hodin bude Sebastianova kůže vonět po něm. To vědomí jej tak zvláštním způsobem hřálo u srdce.
Muž pod ním opět zasténal a trochu se prohnul, když mu byly svlečeny poslední kousky oblečení a on tak ležel na polštářích úplně nahý. Vydán na milost a nemilost svému dominantnímu milenci.
Sebastian nadzvednul pánev, aby se Viktorovi ještě více vybídnul a prsty sjel k zapínání džínsů, které měl muž na sobě. Rychle je stáhnul až do poloviny stehen i se spodním prádlem. Viktor je pak svléknul úplně, aby nezavazeli.
Stáhnul si jej k sobě, k dalším dech beroucím polibkům, které si kradl z jeho úst, zatímco se Viktor uhnizďoval mezi jeho široce roztaženýma nohama. Pevně jej sevřel boky a zasténal do polibku.
Ucítil Viktorovu dlaň, jak se sune mezi jejich těla, aby si blonďáčka připravil. Druhá dlaň zašmátrala po gelu, který ležel kousek opodál. Vytlačil si z tuby potřebnou dávku na ukazováček a prostředníček a začal si Sebastiana připravovat.
Ten se snažil krotit žádostivé vzdechy, které se mu draly z hrdla.
„Můžu?“ uslyšel u ouška hlas plný touhy, třesoucí se hlas staršího z nich. Sebastian rozechvěle přikývnul.
„Dělej,“ pobídnul ho. Měl pocit, že to nevydrží.. jak nesnášel být den dva bez sexu, bez svého přítele. Nikdo jiný na něj nesměl sáhnout. Nikdo.
Sebastian měl pocit, že zešílí, bude-li to Viktor ještě více protahovat. Pokoj zaplnil táhlý, spokojený sten, když do něj Viktorův penis hladce zajel. Mohl jej nyní cítit uvnitř sebe. Byl to nenahraditelný pocit. za nic by jej nevyměnil. Potřeboval tohle tělo, potřeboval tohoto muže. Být s ním… moci se ho dotýkat.
A v jeho touze jej nezastavila ani vlastní rodinka.
Viktor se zhluboka nadechnul a přirazil. Sebastianovo intuitivní přiražení proti jeho vlastnímu pohybu jej povzbudilo k dalším, ještě hlubším přírazům. Dlaní začal přejíždět po Sebastienově penisu, otírajícím se v rytmu přírazů o jeho bříško.
Dlouhé nehty světlovlásky se mu zaryly do pevných svalů na zádech a jeho tělo se prohnulo jako luk. Ano, tohle potřeboval, stejně jako Viktora samotného. Jak jeho nadřízené vůbec napadá jej někam posílat: bude jim to muset zatrhnout.. a to mu dalo tolik práce ukecat je, aby sem Viktora pustili, když je ten Valentýn…

Dva chlapci šli ruku v ruce slunečnými ulicemi velkoměsta.
Přestože některé listy na stromech pomalu začínaly zlátnou, kvůli nastávajícímu podzimu, oni si toho nevšímali a stále stromy obdivovali. Černovlasý se vesele něčemu smál, zatímco se shýbal, aby světlovláskovi podal lístek, který mu spadl z pečlivě nasbírané kytice různobarevných lístků, které chtěli doma požít pro dekoraci a hry s barvami.
Doma… to slůvko znělo tak krásně. Již to bylo přes půl roku od jejich prvního setkání v té cukrárně na Valentýna a oni stále tak šťastně zářili a smáli se, když se jejich kůže dotkly sami sebe. Každý pohled do očí toho druhého byl snad věčnost.
„Miluji tě,“ svěřil se černovlasý Sebastianovi do ouška, když se posadili na lavečku, aby jejich nálezy ukryli do bezpečí složky, kterou měli v batohu.
“I já tebe.“

Voda, která obklopovala převážnou část jejich těl byla horká, na rozdíl od studené, avšak přesto příjemné vrstvy pěny na povrchu, která však postupně mizela, jak Viktor umýval žínkou s odlišným gelem velice něžně téměř spící tělíčko svého partnera, položeného na jeho hrudi.
Pečlivě smýval jakoukoliv nečistotu z porcelánové kůže svého prince, který jemně vrněl. Temně modré oči měl schované za tenkou kůží víček. Odpočíval a nechával se opečovávat. Bylo to tak příjemné. Všecko.
Celý tento večer.
Celých těch pět let. Dnešek byl nádherné výročí.
„Krásný Valentýn, Sebastiane,“ uslyšel zašeptání do ouška, stejné, jako když mu poprvé v parku vyznal lásku.
„Krásný Valentýn, Viktore.“