Barbar Bar a Skřetí Farma - kapitola II.

Vchod do domku byl ověšen provázky s korálky, které Bar odhrnul a vstoupil dovnitř, načež se ozvalo radostné zahalekání.

„Á, kohopak nám to sem víla Amálka přivádí? Bare, starý kamaráde, copak potřebuješ?“ Barbara oslovil Bachyr, napůl obr, napůl skřet. Byl vysoký přibližně stejně jako Bar, stejně svalnatý, jen to, co ho odlišovalo, byla zelená pleť, uši mu viditelně odstávaly a nos byl dlouhý asi dvakrát tak jako jeho oči.

„Bachyre, brachu můj, vím, že je tvé umění přímo mistrovské a taky mi něco málo dlužíš, takže bych od tebe potřeboval jednu službičku.“ spustil Bar a na dřevěný stolek rozprostřel plátno s rozpadlým mečem.

Bachyr nevypadal moc překvapeně, spíš polohlasně říkal:

„Tak takhle to myslel, lišák!“ Barbar nad tím jen nechápavě zavrtěl hlavou.

„Příteli, o tento meč se moje skřetí polovina umí výborně postarat, nemusíš mít starosti, ale teď bych ti chtěl představit svého bratrance, Siřničku. Má nějaké starosti, se kterými by se chtěl podělit s mistrem z oboru mistrovského. Nějaká pomoc by se prý též hodila.“ řekl kovář a ukázal do tmavého kouta, ze kterého vystoupil pohublý, v potrhaných šatech nastrojený skřet. Jeho zelená pokožka s protáhlýma ušima a nosem byla stejně odpudivá, jako jeho skřehotavý hlas.

„Ó, velký a úžasný Bare!“ řekl Siřnička, Bar nezaujatě odpověděl, pořád sledujíce svůj drahocenný zlámaný meč. „Buď pozdraven, skřete!“

„Pane, musíte mi odpustit před tím, než po vás budu něco chtít!“ začal Siřnička, Bachyr ho ale hned okřikl:

„Nech toho, když něco chceš, řekni to hned, Bar není zvědavý na nějaké tvoje kecy!“

Bar jako by si té bratrské rozmluvy nevšímal, přemýšlel, jestli bude meč stejně pevný, jako předtím. Musel, jinak si to bude do smrti vyčítat…

„Tak povídej, prťousi!“ řekl barbar najednou, Siřnička tedy začal temně vyprávět:

„Dobře, tedy. Takže, abych nezačínal od konce, jak my začínáme, ale jelikož vám to, z nějakého mě poněkud neznámého důvodu, vadí, řeknu vše, co se mi přihodilo od začátku. Před nějakým tím časem jsem si žil úplně poklidně ve svém zcela zapadlém voňavě smradlavém brlohu se svou rodinkou. Můj život by šel normálně po skřetovsku dál, kdyby se k nám nedostaly zvěsti o skřetí farmě.“

„Skřetí farmě?“ podivil se s nadšením Bar, Siřnička si toho ale nevšiml.

„Správně. Skřetí farma. Slyšel jsem, že se skřeti chytají a drží se na nějakém tajném místě. Poté je nechají zabít a jejich maso se používá jako přísada do různých jídel rozvážených po celé Oresilii.“

Barbar ho samozřejmě musel vyrušit znovu: „A proč zrovna skřetí maso? Je nějaké specielní?“

„Ano, naše maso je prý výtečné, ale já ho nezkoušel a ani ho jíst nikdy nebudu. Děti samozřejmě pobraly novou věc, které se bojí, manželka jim ale pořád povídala, že je to jen báchorka. Myšlenky o skřetí farmě mě ale nějak neopouštěly. Musel jsem zjistit víc. Nejprve jsem se poptal v okolních brlozích. Věděli asi tolik co já. Neodradilo mě to. Šel jsem do nejbližšího města, kde by mohli něco vědět, do Hi. To je také místo masové výroby jídel, dováží pro většinu měst v Oresilii, ale to už jsem říkal. Hlavní je, že jsem tu konečně dostal informace o farmě. Od tamějších opilců se toho dozvíš docela dost…“

„I místních!“ dodal se smíchem Bachyr a dál prohlížel Barův meč.

„A mluvili také o tom, kde se farma nachází?“ zajímalo zase barbara.

„No, mluvili o nějakém lese. Odvodil jsem si, že to bude Ne-hvozd, je nejblíže Skřetihvozdu.“ Siřnička se na kratičkou chvíli odmlčel, pak pokračoval ve výkladu. „To bude ono, Ne-hvozd byl vždycky takový divný… Může se v něm schovávat kdokoli…“

„Nemyslím si, že to bude Ne-hvozd.“ odporoval Bar. „Mít základnu blízko není moc bezpečné, je tu velká šance prozrazení. I když nějaký menší tábor by tam mohli mít. A mám tu ještě otázku – slyšel jsi už o nějakém únosu? O někom, kdo se ztratil a nikdo ho už nenašel?“

Siřnička byl najednou zmatený. „Ale… jistěže… slyšel jsem…“ Skřet přemýšlel a bylo to na něm znát. Konečně ze sebe vypravil: „Už vím! Kamaráda Býblice hledají už pěkných pár týdnů. Nezanechal po sobě žádnou stopu…“

„Neztratil se jen náhodou?“ pokračoval Bar. “Nechtěl třeba jen odejít?“

„To ne, ten by nenechal svou rodinu napospas osudu a jiným skřeťákům. To by neudělal!“ Vypadalo to, že si stojí za svým, ale něco se na něm barbarovi přece jen nezdálo. Řekl si, že ho nebude dál vyslýchat a nechá Siřničku, aby ho přemluvil.

„Tak dobře,“ řekl nakonec Bar po několika dalších prosbách skřeta, „půjdu se připravit, lehnu si a ráno vyrazíme směrem, který určíš. Samozřejmě, že si nejdřív vyzvednu svou mocnou zbraň.“ Bar při těchto slovech obrátil hlavu na Bachyra. „Jak tě tak znám, budeš s prací hotov dřív, než kohoutivec zakokrhá a Slunna zajde za Obzornými horami. A ty, skřete,“ řekl barbar otočiv hlavu zpět, “nečekej, že pro tebe udělám vše, jak se říká, za pár králičích bobků.“

„Neboj se, bobků bude spousta, chrahahachrraacha! Ale vážně. Dostaneš dost. I za meč, co jsem ti zničil. Vlastně, Bachyr ho už opravuje, ale to nevadí, budeš mít ještě jeden takový. I štít. A to není vše! Pokud zakoupíte sadu luku a třiceti šípů, dostanete pět dalších šípů navíc! Kvalita zaručena! … Eh… promiňte, ó Bare, já totiž prodávám na trhu ve městě HI a občas se mi prostě stane tohle… Ale dostaneš takovou sumu, o jaké se ti ani v těch nejdivočejších snech nezdálo. No, možná ano, ale to je fuk.“

Barbar už Siřničkovy kecy moc nevnímal, po chvíli skřet domluvil, tak mohl Bar v klidu odejít do domku, který mu připomínal nejen mládí, tak i stáří.