Mlhoběžci

Mlhoběžci

Říkám si, že kdyby duše uměly létat a měly fyzickou podobu, tak se teď prohánějí ulicemi. Potemnělé žíly Ostravy, ve kterých pulzuje hustá Mlha. Obaluje sodíkové lampy a hltá jejich naoranžovělé světlo. Tlumí čvachtavé kroky na vlhkých chodnících a klapot podpatků v podchodech.  Je jako zvrhlá šedá příšera. Obalí vás do chapadel a chlípně oblizuje. Dotýká se kůže a odděluje od zbytku světa. Jako kdyby si vás ta potvora chtěla nechat jenom pro sebe.  Mlha určitě není nic pěkného. Žádná romantická podívaná pro zamilované páry. Lepkavá vlhkost, která už tak dost pochmurné panorama Ostravy skrývá pod svá jednolitá, našedlá křídla.

                Kdo ví, co by se vám v Mlze mohlo stát.

                Nevidíte na krok a stejně tak nikdo nevidí vás. Můžete zabloudit do pochybných čtvrtí, kterým se i policejní hlídky vyhýbají obloukem. Mlha může pod svým pláštěm ukrývat zloděje, násilníka nebo psychopata. Možná ani tak nejde o to, že by samotná podstata Mlhy byla špatná. Spíš to jsou lidé, kteří využívají její přízně. Ale to je hloupost. Krade, znásilňuje se a vraždí dnes a denně, nehledě na počasí.

                Problémem jsou Mlhoběžci…

                Znáte ten zvláštní pocit, který občas šimrá v zátylku? Přesně v místě, kde páteř proniká do lebky. Vykračujete si prázdnou noční ulicí, nasáváte chřípím pozdní Mlhu a častěji, než je vám milé, máte nutkání se otočit. Jako kdyby vás někdo sledoval. Periferním viděním vidíte postavy. Docela malé, maximálně výšky školáka. Podivně shrbené, s dlouhýma rukama. Pobíhají na samé hranici viditelnosti, a když se tím směrem podíváte a zaostříte zrak…

…zmizí…

                … a všude se převaluje jen Mlha…

                Pomalé moře bezútěšnosti. A když se na chvíli zastavíte, tak můžete slyšet, jak Mlha syčí. Jako když se pohybují pouštní duny. A občas se z toho šumu ozve pisklavý chichot.

                To se vám Mlhoběžci posmívají.

                Pokud uslyšíte jejich škodolibý smích, utíkejte. Zahoďte kabelky, tašky, vykašlete se na všechno a setsakramentsky rychle zmizte. Nebo se alespoň držte ve světle. Mlhoběžci nemají rádi světlo. Na druhou stranu za těch několik desítek let veřejného osvětlení se jej naučili vypínat. Určitě se vám párkrát stalo, že jste šli prázdnou noční ulicí, sledovali, jak pod vámi utíká a zase se vrací váš stín. Humanoidní výřez v oranžové záři lamp. A najednou, z ničeho nic, světlo nad vámi zhaslo. Žádné „puf“ praskající žárovky. Prostě zhasne…

                To Mlhoběžci. Jak už jsem říkal, nemají rádi světlo…

A co se stane, když neutečete?

              Těžko říct. Nikdo si nezachoval zdravý rozum natolik, aby o tom vyprávěl.  Povídá se, že vás Mlha obalí jako pavučina. Zhoustne natolik, že se tím zkaženým mlékem musíte doslova prodírat. Její odporná chapadla vás osahávají a sykot laská uši. A pak, se v mlžných útrobách začnou rýsovat postavy. Groteskní figurky z béčkových hororů. Úplně vás obklíčí, až se zdá, že nic krom vás a těch pokřivených bytostí na této šedivé pláni neexistuje.

                Zaútočí dřív, než se z Mlhy vyloupne jejich ohyzdný, zjizvený obličej.

              Někteří říkají, že vám zaryjí ostré nehty pod kůži a vtáhnou vás „do“ Mlhy, která vás přetvoří v jednoho z nich. Jiní zase tvrdí, že těmi nehty rozdrásají kůži až na maso, maso na kost a z kosti vám vysají morek.
               Každopádně s vámi neudělají nic dobrého.

Měl jsem kamaráda. Říkejme mu třeba Jan. Jan pracoval jako hlídač na parkovišti. Já vím, nic moc práce, ale ne každý má tu možnost si vybrat. Jednoho večera posedával v hlídací boudě, četl si noviny a usrkával silnou kávu. Ve slabém světle lampičky mžoural přes umaštěné brýle na mrňavá písmenka večerníku a z levného přenosného rádia se linul upištěný hlas nějaké popové rychlokvašky.
             

Toho večera byla venku Mlha. Karosérie aut vyčnívaly z její hladiny, jako pochromované náhrobky.

Lampa blikla poprvé. Jako škytnutí děcka, které žádá o pozornost. Jan zvedl zrak a na žárovku se chvíli vyčítavě díval. Když to vypadalo, že je vše v pořádku, vrátil se ke čtení.

Lampa blikla podruhé. Jan ji opět probodnul pohledem. Tentokrát na zaprášené žárovce spočinul zrakem mnohem déle, ale nic se nedělo. Žárovka dál nerušeně svítila a dělala, jakoby se nic nestalo. Jan si naslinil prst a otočil stránku na svoji oblíbenou rubriku - sport.

Lampa zhasla.
A s ní ztichlo i rádio.

Jan seděl úplně sám ve tmě a tichu hlídačské boudy. Světla z ulice moc nebylo, protože pouliční lampy stínila vysoká zeď. Složil tedy noviny, na začínající pleš si narazil čepici hlídače a popadl baterku. Nepromazané panty dveří zaprotestovaly, když je otevřel.

Do boudy se začala vkrádat Mlha. Pomalu, nerušeně, jako karamel. Tak hustý a sladký, že jste od něho celí ulepení a z přemíry cukru vám je špatně od žaludku. Zapnul baterku. Ta však jen slabě zablikala a zůstala slepá. Jan zaklel a vydal se k rozvodné skříni, ve které, jak věřil, vězel celý problém.

Kdyby tehdy znal příběh o Mlhoběžcích, nikdy by takovou hloupost neudělal.

Polobotky čvachtaly v loužích po včerejší bouřce.

Kráčel mezi těly zaparkovaných aut. Přes Mlhu neviděl ani na krok. Dokonce by přísahal, že kdesi v dáli slyší dětské chichotání. Promotal se spletí naleštěných, chladných karosérií až k oprýskané rozvodné skříni, na které byl velký žlutý blesk. Klíčem odemkl plechové dveře a mhouřil oči do střev drátů a spínačů.

Posunul si brýle na kořen nosu a snažil se rozluštit spleť červených, modrých, žlutých a zelených drátů, které se v rozvodné skříni převalovaly. Párkrát cvaknul přepínačem pojistek, ale nic se nedělo. Bouda zůstávala tmavá a rádio dále drželo bobříka mlčení. A Mlha houstla. Přesto, že bylo venku jen pár stupňů nad nulou, začal se Jan potit. Nebylo mu horko, dokonce mu šla pára od pusy, ale zkrátka bylo moc vlhko. Během okamžiku měl mokré kruhy na zádech a v podpaží a krůpěje potu mu stékaly po tvářích.

Jediné čeho si Jan všiml, byla Mlha. Houstla. Ale to přece není nic divného, to už Mlhy přece dělají.

Přehraboval se v rozvodné skříni a dech se mu zrychloval. Tlustá skla brýlí se s každým výdechem potáhly hustším bílým povlakem sraženého dechu. Jan zanadával, otřel si pot z čela, sundal brýle z nosu a jal se je otírat o lem tmavomodré hlídačské košile. Jenomže co se nestalo! Brýle mu vyklouzly ze zpocených rukou a s hlasitým křupnutím rozhodily po chodníku své vnitřnosti. Jan stál nad jejich mrtvolou a hloupě si civěl pod nohy. Povzdechl si a vydal se zpátky do boudy. Bez brýlí tady stejně ničeho nedosáhne a akorát nastydne.

Šel pomalu, neviděl si pod nohy a těžko říct, jestli to bylo Mlhou nebo tím, že neměl brýle. Zrovna klopýtal kolem černého Mercedesu, když koutkem oka zahlédl rozmazaný obrys postavy. Zastavil se, ale nikde nic. Jen Mlha, hustá jako cukrová vata. Jan přece neměl své brýle, není radno věřit ošálenému a pokaženému zraku, pomyslel si a znovu vykročil.

Jenže po pár krocích zase spatřil malou postavu. Tentokrát se krčila u předního nárazníku stříbrné Felicie. Jan ztuhl a mhouřil oči do Mlhy.

A skutečně! Nějaké děcko dřepělo před zaparkovaným autem. Muselo se tady odněkud zatoulat. Plot už byl děravý a rozhodně pro zvídavé dítě netvořil žádnou překážku. No vidíte, dokonce to škvrně slyší chichotat se, jako by mělo v plánu nějakou lumpárnu.

Jan se ke shrbené postavě vydal rázným krokem a přes všeobjímající chichotání si chudák ani nemohl poslechnout, jak dnes Mlha krásně syčí.

---

                Klíče zarachotily v zámku a masivní kovová vrata se s rámusem odsunula stranou. Na parkoviště vstoupil zarostlý, obézní muž v ošoupaných jeansech a šedou kšiltovku si narazil hlouběji do čela, aby jeho rozespalé oči chránila proti ostrému rannímu slunci.

                Kolébavým krokem nakráčel přímo do hlídačovy boudy a na vousaté tváři poskládal nechápavý výraz.

                Jen pro upřesnění. Toto je Tomáš. Janův kamarád a spolupracovník a zrovna se měli střídat ve službě. Bylo naprosto normální, že Jan na hlídce usnul a Tomáš jej ráno budil. Nic se tady přece nemohlo stát. Ale aby Jan vůbec nebyl v boudě? Kde by se asi tak poflakoval?  Bylo sice krásné ráno, oproti té hnusné zamlžené noci, ale že by si vyšel na ranní procházku po sluníčku, se Tomášovi nezdálo.

                Trvalo notnou hodinu, než Jana našel.

                Krčil se v černém Mercedesu. Ruce rozřezané o vybité okno. Za rozedranými nehty kusy žíní ze sedadel.

A krev.

Všude plno krve.

Na zemi splihle ležel Janův jazyk, který si v křeči ukousnul. Oči vydrásané. Zbytky vlasů zbělely nepředstavitelnou hrůzou. Interiér auta páchl potem, močí a výkaly.

---

Jan od té doby seděl v blázinci.

Měl svoji vlastní polstrovanou místnost, která se mu líbila, protože ať jste se opřeli o cokoliv, bylo to měkké a pohodlné. Každý den dostával sedativa a bylo mu dobře, protože zapomněl na to kdo je a co toho večera zažil.

Jenomže jednu noc, když ošetřovatel v bílém plášti odemknul a otevřel těžké dveře do Janova pokoje, aby mu dal jeho denní dávku otupováků, byl Jan pryč.

Místnost byla prázdná.

Jen při podlaze se převalovala tenká vrstva Mlhy.